Karin Slaughter

Karin Slaughter

Grant County 04. Stigma

Na policejní stanici přijíždí soudní patoložka Sára Lintonová, aby si promluvila se svým bývalým manželem Jeffreyem Tolliverem. Poklidná návštěva se ale zvrhne v děsivou noční můru. Do budovy vtrhnou dva ozbrojení muži, zabijí několik policistů a všechny ostatní zajmou jako rukojmí. Nikdo nepochybuje, že brutální dvojice zastřelí každého, kdo se jim pokusí zkřížit smrtící plán – zlikvidovat Tollivera.

Zatímco se kolegové zajatých policistů usilovně snaží zjistit totožnost útočníků a vypracovat plán, jak zachránit rukojmí bez dalšího krveprolití, vyděšená Sára přemýšlí, proč si vrahové zvolili za cíl právě jejího bývalého muže. Vzpomíná, jak před dvanácti lety upravil důkazy z místa činu, aby kryl svého kolegu, podezřelého z vraždy. Sářina důvěra v manžela tehdy utrpěla vážnou trhlinu, ale mohla tato epizoda předznamenat i dnešní tragické události? Přišli se brutální zabijáci pomstít za hříchy minulosti?

1

8.55

„No tak se podívej, co sem ta kočka přitáhla,“ křikla Maria Simmsová a přes stříbrné obroučky bifokálních brýlí obdařila Sáru pichlavým pohledem. Sekretářka policejního oddělení odložila časopis, který svírala v rukou poznamenaných artritidou, a naznačila tak, že má spoustu času k hovoru.

Sára Lintonová, která si cíleně načasovala příchod na dobu Mariiny přestávky na kávu, se pokusila vložit do hlasu dávku veselí: „Nazdar, Mario. Jak se daří?“

Stará žena si ji chvíli měřila očima a nádechem nesouhlasu jí přirozeně povislé koutky úst ještě více poklesly. Sára s vypětím vůle potlačila nervózní zachvění. Maria učila děti v nedělní škole ode dne, kdy se Baptistická obecná otevřela, a dosud dokázala vyvolat v každém obyvateli města, který se narodil po roce 1952, hrůzu z Boha.

„Už jsem tě tady nějakou dobu neviděla,“ zabručela sekretářka s pohledem upřeným do Sářiných očí.

Sára odpověděla neutrálním „Hm,“ a snažila se jí nahlédnout přes rameno do Jeffreyho kanceláře. Dveře měl otevřené, ale za svým psacím stolem neseděl. Služebna zela prázdnotou, což znamenalo, že možná odešel dozadu. Sára věděla, že by měla obejít pult a vyhledat ho osobně – v minulosti to udělala nejméně stokrát, ale sebezáchovný instinkt ji varoval, aby nejdřív zaplatila mýtné, než vkročí na most.

Maria se na židli pohodlně opřela a založila ruce. „Venku se nám vyjasnilo,“ prohodila konverzačním tónem.

Sára se ohlédla k hlavnímu vchodu, za nímž se vlnil asfalt Main Street. Vlhký ranní vzduch se tetelil horkem, které Sáře otevřelo všechny póry na kůži. „To tedy ano,“ broukla souhlasně.

„A ty ses dnes nějak vyfešákovala,“ pokračovala Maria a sjela pohledem po plátěných šatech, které si Sára oblékla poté, co probrala prakticky celý obsah šatníku. „Něco se chystá?“

„Nic zvláštního,“ zalhala Sára, a než si uvědomila, co vlastně dělá, začala si pohrávat s kufříkem a přešlapovat z nohy na nohu, jako kdyby jí byly čtyři roky a ne již téměř čtyřicet.

V očích starší ženy zaplály vítězoslavné ohníčky. Ještě chvíli protahovala ticho a pak se zeptala: „Jak se má máti a ostatní?“

„Dobře,“ odpověděla Sára a snažila se potlačit ostražitost v hlase. Nebyla natolik naivní, aby si myslela, že do jejího soukromého života nikomu nic není – v okrese tak malém jako Grant nemohla ani kýchnout, aby jí vzápětí nezazvonil telefon, z jehož sluchátka zaznělo přes ulici úslužné „Pozdravpánbu“ – ale raději by se propadla, než by někomu usnadnila shánění důvěrných informací.

„A co tvá sestra?“ pokračoval výslech.

Sára už otevírala pusu k odpovědi, ale naštěstí ji vysvobodil Brad Stephens, který zakopl na prahu. Mladý pochůzkář sice s námahou udržel rovnováhu a nespadl, ale služební čepice se mu setrvačností skutálela na podlahu a přistála u Sářiných nohou.

Policista mával pažemi nad rozhoupaným obuškem a pouzdrem s pistolí u opasku a bouřlivý smích z mnoha předpubertálních hrdel, který doprovodil jeho velmi neelegantní vstup na stanici, mu z rozpaků rozhodně nepomohl.

„Ach, sakra,“ ulevil si Brad. Podíval se omluvně na Sáru, pak se krátce ohlédl na děti, sklonil se, zvedl čepici a přepečlivě ji oprášil. Sára uvažovala, zda se mladík za svou neohrabanost stydí více před skupinou desetiletých dětí, nebo před svou bývalou dětskou lékařkou, která očividně potlačovala pobavený úsměv.

Brad usoudil, že s mládeží to bude mít snazší. Otočil se ke skupině a nepřirozeně hlubokým hlasem, jímž si chtěl obnovit ztracenou autoritu, vysvětloval: „Tohle je stanice, kde konáme svou práci. Policejní práci. Ehm… Právě se nacházíme v hale.“

Provinile zamrkal na Sáru. Nazvat prostor, kde se právě nacházeli, halou vyžadovalo značnou dávku fantazie. Místnost měřila tři krát dva a půl metru a vévodila jí betonová zeď naproti proskleným hlavním dveřím. Pravou stěnu zdobila řada skupinových fotografií policistů, kteří v průběhu let v Grantu působili.

Čestné místo uprostřed bylo vyhrazeno podobizně Maca Anderse, jediného strážce zákona v dějinách okresu, jenž zahynul při výkonu služby.

Naproti galerii držela hlídku Maria za svým béžovým umakartovým pultem, který odděloval návštěvníky od služebny.

V mládí byla na ženu docela vysoká, ale postava se jí léty shrbila do tvaru, který ze všeho nejvíce připomínal otazník. Brýle jí věčně trůnily na špičce nosu a Sára, která sama používala brýle na čtení, měla pokaždé sto chutí posunout jí je blíž k očím. Ne že by se k tomu někdy skutečně odhodlala. Přestože Maria věděla o každém člověku i jeho psu v okolí první poslední, o ní toho naopak moc známo nebylo. Byla bezdětná vdova. Její manžel padl za druhé světové války. Bydlela na Hemlock Street, dvě ulice od domu Sářiných rodičů. Ve volném čase pletla a vyučovala v nedělní škole a jinak byla zaměstnána na plný úvazek na policejní stanici, kde zvedala telefony a občas se pokusila vnést trochu pořádku do stále rostoucí hory papírů. Tato fakta nedovolala příliš nahlédnout do vnitřního světa Marly Simmsové. Sára však vždycky věřila, že osmdesát let života této ženy nemohlo být tak chudobn ých, i když je prožila v domě, kde se narodila.

Brad, kterému připadla role průvodce při školní exkurzi, teď upozornil děti na velkou prostornou kancelář za sekretářčinými zády. „Tato místnost se jmenuje služebna. Zde detektivové a pochůzkáři jako já plní část svých pracovních úkolů. Telefonujeme, vyslýcháme svědky, píšeme hlášení, zapisujeme údaje do počítače, vyhledáváme informace a spoustu jiných věcí… Ehm…“

Mladík se odmlčel, když si konečně všiml, že mu obecenstvo dávno přestalo věnovat pozornost. Většina dětí sotva dohlédla přes recepční pult a i ty vzrostlejší viděly jen třicet neobsazených psacích stolů v řadách po pěti, vzájemně oddělených registraturami a skříněmi, což zajisté nebyla zrovna zajímavá podívaná. Sára usoudila, že žáci by byli pro tentokrát raději, kdyby zůstali ve škole.

Brad se usilovně snažil. „Za okamžik vám ukážu vězení, kde zatýkáme zločince. Tedy…“ Nervózně zamrkal na Sáru v obavě, že na jeho omyl veřejně upozorní a připraví ho o poslední zbytek již tak chatrné autority. „Tam je nezatýkáme. To děláme venku a sem je přivedeme, když je zatkneme, než je zavřeme… Myslím do vězení…“

Na stanici dopadlo ticho jako těžké kladivo, ale vzápětí do něj zazněl potměšilý chichot, který se nakažlivě šířil ze zadní řady školáků. Sára, která většinu malých návštěvníků znala ze své praxe na dětské klinice, umlčela ty nejrozvernější přísným pohledem.

O zbytek se postarala Maria, která se vztyčila za pultem do úlevného zavrzání otáčecí židle. Zurčivé veselí ustalo, jako když se zastaví kohoutek.

Maggie Burgessová, dívenka, kterou rodiče zahrnovali bezmeznou – byť často nezaslouženou – důvěrou, rozhodně netrpěla přehnanou stydlivostí. „Dobrý den, paní doktorko,“ zazpívala pronikavým hláskem.

Sára pozdrav s krátkým pokývnutím opětovala. „Nazdar, Maggie.“

„Ehm…,“ nadechl se Brad, jehož jindy mléčně bílá tvář teď hořela nachovým ruměncem. Sáře neušlo, že jeho pohled se nepřiměřeně dlouho věnoval jejím holým lýtkům. „Všichni jistě… Uh… Doktorku Lintonovou jistě všichni znáte.“

Maggie obrátila oči v sloup. „No jasně,“ protáhla sarkasticky a vyvolala tím u spolužáků další výbuch veselí.

Bradovi nemohl nikdo upřít vytrvalost. „Kromě své práce dětské lékařky působí doktorka Lintonová také jako naše soudní patoložka,“ prohlásil kantorským hlasem, i když dobře věděl, že tím dětem neříká žádnou novinku, jak o tom svědčily projevy dětského humoru na stěnách školních záchodků. „Myslím, že sem přijela služebně. Nemám pravdu, paní doktorko?“

„Ano,“ potvrdila Sára tónem, kterým naznačovala, že je spíše mladíkovým partnerem než dětskou lékařkou, jež si dobře pamatuje, jak Brad propukal v srdceryvný pláč při pouhé zmínce o injekci.

„Přišla jsem za policejním náčelníkem, abych si s ním promluvila o případu, který právě řešíme.“

Maggie znovu otevřela pusinku – s největší pravděpodobností proto, aby zopakovala, co hrozného slyšela od matky o vztahu mezi Sárou a Jeffreym Tolliverem, ale zaskřípění sekretářčiny židle ji spolehlivě umlčelo. Sára si slavnostně slíbila, že v neděli určitě zajde do kostela, aby té ženě vyjádřila svůj dík.

„Zajdu se podívat, kde je náčelník Tolliver, a zeptám se ho, jestli má čas,“ řekla Maria Sáře tónem, který si svou blahosklonností nezadal s Maggiiným.

„Děkuji,“ utrousila Sára a okamžitě přehodnotila své rozhodnutí ohledně návštěvy kostela.

„No, takže…,“ začal Brad a znovu si oprášil čepici. „Myslím, že můžeme pokračovat v prohlídce.“

Otevřel létací dvířka v recepčním pultu, aby děti mohly projít, a uctivě se uklonil Sáře, než následoval školní výpravu do zadního traktu budovy.

Sára přistoupila ke stěně a prohlížela si známé tváře na fotografiích.

S výjimkou vysokoškolského studia a krátké praxe v Gradyho nemocnici v Atlantě prožila celý život v Grantu. Většina mužů na snímcích zasedla alespoň jednou s jejím otcem k partii pokeru. Ostatní působili jako ministranti v kostele v době jejího dětství nebo jako fotbaloví rozhodčí v letech jejího dospívání, kdy byla šíleně zamilovaná do Stevea Manna, kapitána místního týmu. Ještě než odešla do Atlanty, načapal ji Mac Anders, jak se se Stevem muchlá za restaurací. O několik týdnů později Mac nezvládl v divoké honičce řízení. Jeho hlídkový vůz se šestkrát převrátil a Mac byl na místě mrtvý.

Sára se zachvěla, po kůži jí jako pavouk přeběhl pověrečný strach. Přesunula se k další fotografii, která zachycovala místní policejní sbor v době, kdy v jeho čele stanul Jeffrey Tolliver. Přišel z Birminghamu a jeho nástup doprovázela všeobecná nedůvěra k „cizákovi“, která ještě zesílila, když zaměstnal Lenu Adamsovou jako vůbec první policistku v okrese Grant. Sára si teď Lenu prohlížela na skupinovém snímku. Vzdorovitě vystrčená brada, v očích náznak výzvy. Dnes již ve sboru sloužilo více než deset žen, ale Lena zůstane navždy první. Musela prožívat nesnesitelný stres, pomyslela si Sára, přestože Lenu nikdy nepovažovala za modelový příklad a některé její povahové rysy se jí vysloveně příčily.

„Máte jít za ním dozadu.“ Maria stála u pultu. „Smutné, že?“ dodala a ukázala na Andersovu fotografii.

„Byla jsem ve škole, když se to stalo.“

„Ani vám nemůžu říct, co udělali tomu sviňákovi, který srazil Maca ze silnice.“ Z Mariina hlasu bylo zřejmé, že počínání kolegů tragicky zesnulého policisty bez výhrad schvaluje. Sára věděla, že podezřelý přišel následkem „nakládačky“ o oko. Tehdejší policejní šéf Ben Walker vyznával ve své práci zcela jiné hodnoty než Jeffrey.

Maria jí otevřela barová dvířka. „Je ve vyšetřovně a vyřizuje nějaké papíry.“

Sára poděkovala, a než zamířila do výslechové místnosti, naposled se zadívala na Maca Anderse.

Budova byla postavena ve třicátých letech, kdy města Heartsdale, Madison a Avondale sjednotila své policejní a hasičské sbory pod jednu střechu. Kdysi sloužila jako sklad krmivá a okres ji koupil za levný peníz, když poslední místní farmář zkrachoval v důsledku hospodářské krize. Při přestavbě ztratila stavba svůj původní charakter a následující léta nijak nepřispěla, aby získala nový. Nevzhledný obdélník služebny končil na jedné straně Jeffreyho kanceláří, na druhé záchody a umývárnou. Tmavé umakartové obložení s dřevěným vzorem stále vyzařovalo pach nikotinu, jímž nasáklo v době, která předcházela zahájení protikuřácké kampaně ve veřejných budovách. Kazetový strop vypadal ošuměle bez ohledu na to, kolik panelů se v něm vyměnilo. Dlaždice na podlaze byly vyrobeny z azbestu, kdykoliv musela Sára projít po popraskaném úseku vedle toalet, pokaždé zadržovala dech.

Zadržela by ho ostatně i na mramoru – společné záchody pro obě pohlaví poskytovaly nejpádnější důkaz o dominanci mužského prvku v grantském policejním sboru.

Sára s vynaložením značné námahy otevřela těžké požární dveře, které oddělovaly služebnu od ostatních částí stanice. Před patnácti lety se budova rozrostla o novou přístavbu – to když si radnice uvědomila, že by mohla obohatit napjatý městský rozpočet tím, že uleví přeplněným vazebním věznicím v okolních okresech.

V době svého vzniku působil blok s třiceti celami, konferenčním sálem a místností pro výslechy luxusním dojmem, jenže i na něm se podepsal neúprosný tok času a navzdory novému nátěru vypadala teď přístavba stejně omšele jako původní budova.

Sára kráčela dlouhou chodbou za cvakotu podpatků na kamenné dlažbě. Před vyšetřovnou se zastavila, aby si urovnala šaty a získala trochu času. Už dlouho necítila před setkáním s bývalým manželem takovou nervozitu a jenom doufala, že na ní nebude po vstupu do místnosti znát.

Jeffrey seděl za dlouhým stolem pokrytým hromadami papírů a pilně si psal poznámky do notesu. Svlékl si sako a vyhrnul rukávy košile. Nevzhlédl k ní, když překročila práh, ale zaregistroval její přítomnost, a když chtěla zavřít dveře, požádal ji, ať nechá otevřeno.

Položila kufřík na stůl a čekala, až se na ni uráčí podívat.

Jeffrey se k tomu však neměl a Sára bojovala mezi nutkáním hodit mu kufřík na hlavu a touhou vrhnout se mu k nohám. Tyto dva protichůdné pocity je doprovázely celých patnáct let, kdy se znali, avšak byl to obvykle Jeffrey, kdo před Sárou padl na kolena, nikoli naopak. Čtyři roky po rozvodu k sobě nakonec znovu našli cestu. Před třemi měsíci ji znovu požádal o ruku a jeho ego se nedokázalo smířit s odmítnutím bez ohledu na to, kolikrát mu vysvětlila důvody, které ji k tomu vedly. Od té doby se scházeli prakticky pouze služebně a Sáře pomalu docházely nápady.

Potlačila vyčerpaný povzdech a oslovila ho: „Jeffrey?“

„Zprávu můžeš nechat tady,“ ukázal na volný roh stolu a podtrhl v zápisníku několik slov.

„Myslela jsem, že ji se mnou budeš chtít probrat.“

„Něco neobvyklého?“ zeptal se a přisunul si další štos papírů, aniž se na ni podíval.

„V žaludku oběti jsem objevila mapu, na níž je zakreslen zakopaný poklad.“

Jeffrey návnadu nespolkl. „Uvedla jsi to ve zprávě?“

„Samozřejmě ne,“ škádlila ho. „Nehodlám se o ty peníze dělit s okresem.“

Jeffrey ji obdařil ostrým pohledem, který naznačoval, že se mu tento druh humoru pranic nezamlouvá. „Nedá se říct, že bys trpěla přehnanou úctou k zesnulé.“

Sára se zastyděla, ale nedala to najevo.

„Příčina smrti?“ zajímal se Jeffrey.

„Přirozená,“ odpověděla Sára. „Testy krve a moči nic neprokázaly, stejně jako ohledání těla. Bylo jí osmadevadesát a tiše skonala ve spánku ve své posteli.“

„Dobře.“

Sára se dívala, jak usilovně píše, a čekala, až mu dojde, že se nechystá k odchodu. Měl hezký úhledný rukopis, jaký byste nečekali u muže a už vůbec ne u policajta. Jeho krásné písmo bylo jedním z důvodů, proč se do něj kdysi tak rychle zamilovala.

Netrpělivě přešlápla a beze slova čekala dál.

„Posaď se,“ smiloval se konečně Jeffrey a natáhl ruku pro zprávu. Sára poslechla a podala mu tenkou složku.

Zběžně pročetl její poznámky. „Je to docela jasné.“

„Už jsem mluvila s jejími dětmi,“ oznámila Sára a dodatečně si uvědomila, jak je termín „děti“ nepatřičný vzhledem k tomu, že nejmladší potomek zesnulé je o třicet let starší než ona. „Vědí, že se chytali stébla.“

„Dobře,“ zopakoval Jeffrey a podepsal se na poslední stránku.

Položil zprávu na roh stolu a zašrouboval plnicí pero. „Je to všechno?“

„Pozdravuje tě máma.“

S přemáháním se zeptal: „Jak se daří Tess?“

Sára pokrčila rameny, protože si nebyla jistá, co na to má říct.

Zdálo se jí, že vztah se sestrou se hroutí stejně rychle jako vztah s bývalým manželem. Odpověděla proto otázkou: „Jak dlouho s tím hodláš pokračovat?“

Jeffrey záměrně dělal, že nepochopil. „Tohle všechno,“ ukázal na záplavu lejster, „musím dokončit, než příští měsíc začne soud.“

„Na to jsem se neptala a ty to dobře víš.“

„Nemyslím, že máš právo používat tento tón.“ Jeffrey se na židli odsunul. Sára poznala, že je k smrti unavený, jeho všudypřítomný pohodový úsměv se kamsi vytratil.

„Spíš dobře?“ starala se.

„Je to složitý případ,“ odvětil vyhýbavě a Sára uvažovala, zda jeho bezesné noci nemají i jinou příčinu. „O co ti jde?“

„Nemohli bychom si promluvit?“

„O čem?“ Vstal ze židle, obešel ji, a když dlouho neodpovídala, vybídl ji: „Nuže?“

„Chtěla jsem jenom…“

„Co?“ přerušil ji a stiskl rty. „Mluvili jsme o tom nejmíň stokrát. Mám dojem, že už není moc co dodat.“

„Chtěla bych se s tebou občas sejít – mimo službu.“

„Říkám ti, že jsem po uši zahrabaný v tom případu.“

„Ale až skončí…“

„Sáro.“

„Jeffrey,“ opáčila Sára. „Jestli se se mnou nechceš vídat, stačí říct. Nevymlouvej se na případ. Oba jsme už byli po uši zahrabaní v horších věcech, a přesto jsme spolu dokázali strávit společné chvilky. Pokud si dobře vzpomínám, právě to nám pomáhalo snášet tyhle nesmysly.“ Máchla rukou k papírům.

Jeffrey uchopil židli za opěradlo a bouchl jí o podlahu. „Nechápu, o čem mluvíš.“

Sára se rozhodla, že dá humoru ještě jednu šanci. „Třeba o sexu.“

„Ten si mohu zařídit s kteroukoliv jinou.“

Sára nakrčila obočí, ale štiplavou poznámku, která se jí drala na jazyk, raději polkla. Skutečnost, že Jeffrey mohl mít – a také měl – jinou sexuální partnerku, byla hlavním důvodem, proč požádala o rozvod.

Znovu se posadil a odšrouboval pero, ale Sára mu ho vytrhla z ruky. „Proč bychom se museli znovu brát, aby to mezi námi klapalo?“ vyhrkla a snažila se potlačit zoufalství, které ji zaplavilo.

Jeffrey podrážděně odvrátil pohled.

„Už jsme jednou byli manželé a prakticky nás to zničilo,“ připomněla mu.

„Jo,“ zahučel. „Na to si pamatuju.“

Sára vynesla trumf. „Mohl bys pronajmout svůj dům nějakému studentovi nebo kantorovi z univerzity.“

„Proč bych to dělal?“ zeptal se po chvilkovém rozmýšlení.

„Aby ses mohl nastěhovat ke mně.“

„A žil s tebou v hříchu?“

Zasmála se. „Odkdy jsi tak nábožensky založený?“

„Ode dne, kdy na mě tvůj otec přivolal boží hněv,“ odsekl hlasem prostým jakéhokoliv náznaku humoru. „Já chci manželku, Sáro, ne souložnici.“

Rána ji zasáhla na citlivém místě. „Tak za tohle mě považuješ?“

„Já nevím,“ odpověděl a v jeho tónu zaznělo něco jako omluva.

„Už mě unavuje být pořád uvázaný na konci té šňůrky, za kterou zatáhneš, když se cítíš osamělá.“

Sára otevřela ústa, ale nedokázala promluvit.

Jeffrey potřásl hlavou. „Nemyslel jsem to tak,“ řekl zkroušeně.

„Myslíš, že tady ze sebe dělám blbce jen proto, že se cítím osamělá?“ vyjela Sára.

„Nic si nemyslím. Vím jenom tolik, že mám strašnou spoustu práce.“ Napřáhl ruku. „Mohla bys mi vrátit to pero?“

Pevně ho sevřela v dlani. „Chci být s tebou.“

„Vždyť právě teď se mnou jsi.“ Natáhl se pro pero.

Sára ho vzala za ruku a nepouštěla. „Chybíš mi,“ vydechla.

„Moc mi chybíš.“

Jeffrey neznatelně pokrčil rameny, ale neodtáhl se.

Zvedla jeho ruku k ústům a dotkla se jí rty. Cítila z ní inkoust a výtažek z ovesných vloček, který používal, když si myslel, že ho nikdo nevidí. „Chybí mi tvé ruce.“

Beze slova na ni hleděl.

Olízla mu palec. „Copak ti taky nescházím?“

Sklonil hlavu na stranu a znovu nerozhodně pokrčil rameny.

„Chci s tebou žit. Chci…“ Nahlédla mu přes rameno, aby se ujistila, že jsou sami. Ztišila hlas do šepotu a nabídla mu, že s ním provede něco, za co by si každá své cti dbalá prostitutka účtovala dvojnásobnou taxu.

Jeffrey otevřel pusu a v očích se mu zračil šok. Sevřel její ruce v dlaních. „S tím jsi přestala hned po svatbě.“

„No…“ Usmála se. „Teď už zase nejsme manželé.“

Zdálo se, že o její nabídce vážně uvažuje, ale vyrušilo je hlasité zaklepání na otevřené dveře. Jeffrey na ten zvuk zareagoval jako na výstřel z pistole. Škubl rukama a uskočil od Sáry.

„Promiňte,“ omlouval se Frank Wallace, Jeffreyho zástupce.

„Co je?“ vyštěkl Jeffrey a Sára netušila, zda je naštvaný na ni, nebo na Franka.

Frank zašilhal na telefon a konstatoval očividný fakt: „Máš vyvěšené sluchátko.“

Jeffrey vyčkával.

„Maria mě požádala, abych ti vyřídil, že v recepci je nějaký kluk a ptá se po tobě.“ Frank vytáhl kapesník a utřel si čelo.

„Ahoj, Sáro.“

Už už se chystala opětovat pozdrav, ale zarazila se, když si všimla, jak policista vypadá. Chodící mrtvola. „Není ti něco?“

Frank se kysele usmál a přitiskl si dlaň k žaludku. „Zkažená čína.“

Sára k němu přistoupila a položila mu ruku na tvář. Měl ji lepkavou potem. „Vypadá to, že jsi dehydrovaný.“ Uchopila ho za zápěstí a nahmátla pulz. „Máš dostatečný příjem tekutin?“

Frank pokrčil rameny.

„Zvracel jsi?“ vyptávala se Sára s pohledem upřeným na vteřinovou ručičku. „Máš průjem?“

Při poslední otázce se Frank ošil. „Jsem v pořádku,“ prohlásil v rozporu se zřejmým stavem. „Dnes ti to opravdu moc sluší.“

„Jsem ráda, že si toho aspoň někdo všiml,“ opáčila Sára a po očku mrkla po Jeffreym.

Jeffrey, stále ještě podrážděný, zabubnoval prsty na desku stolu.

„Sbal se a jdi domů, Franku. Vypadáš otřesně.“

Frankova úleva byla přímo hmatatelná.

„Jestli se to do zítřka nezlepší, zavolej mi,“ dodala Sára.

Frank přikývl. „Nezapomeň na toho kluka,“ připomněl Jeffreymu.

„Kdo je to?“

„Nějaký Smith. Křestní jméno jsem ne…“ Frank se chytil za břicho a vydal dávivý zvuk. Otočil se k odchodu a ve dveřích se zmohl na chraplavé: „Promiňte.“

Jeffrey počkal, až jeho zástupce zmizí z doslechu. „O všechno abych se tady staral sám,“ ulevil si nakvašeně.

„Copak nevidíš, že je nemocný?“

„Dnes nastupuje Lena,“ oznámil Jeffrey. Frankova někdejší partnerka se po delší přestávce vracela do práce. „Měla by se tu objevit v deset.“

„A?“

„Nepotkala jsi náhodou Matta? Ráno volal, že mu není dobře, ale řekl jsem mu, ať zvedne zadek a nakluše.“

„Myslíš si snad, že se dva zkušení detektivové raději otrávili zkaženým jídlem, aby se nemuseli setkat s Lenou?“

Jeffrey přistoupil k telefonu a vrátil sluchátko do vidlice.

„Sloužím tady už déle jak patnáct let a ještě jsem neviděl, že by si Matt Hogan dal činu.“

Sára uznávala, že má pravdu, ale chtěla oběma mužům poskytnout dobrodiní pochyb. Bez ohledu na to, jak o ní mluvil, Frankovi na Leně zřejmě záleželo. Pracovali spolu téměř deset let.

Z vlastní profesní zkušenosti Sára dobře věděla, že člověk nemůže strávit takovou dobu po něčím boku a pak se s ním jen tak rozejít.

Jeffrey stiskl tlačítko reproduktoru a vytočil vnitřní linku.

„Mario?“

Na druhém konci linky se ozvalo cvaknutí zvedaného sluchátka.

„Ano, pane?“

„Už se ukázal Matt?“

„Ještě ne. Mám o něho trochu strach. Volal, že je nemocný, a…“

Jeffrey ji přerušil. „Jakmile strčí hlavu do dveří, řekněte mu, že ho hledám,“ přikázal stroze. „Prý tam na mě někdo čeká.“

Sekretářka ztišila hlas. „Ano. A je dost netrpělivý.“

„Hned přijdu.“ Vypnul reproduktor a zamumlal: „Nemám čas na blbosti.“

„Jeffe…“

„Musím se podívat, kdo to je,“ řekl Jeffrey a rázně zamířil ke dveřím.

Sára ho dohonila uprostřed chodby a musela klusat, aby mu stačila. „Jestli si na těch podpatcích zlomím kotník…“

Jeffrey sjel pohledem na její obuv. „Myslela sis, že mi tady vtančíš v rytmu valčíku a nabídneš se jako děvka a já tě budu na kolenou prosit, aby ses vrátila?“

Trapné ponížení se stalo rozbuškou vzteku. „Tohle nechápu. Když to chci dělat, jsem u tebe děvka, ale když nechci, a přesto to udělám, najednou je to sexy.“

Zastavil se u požárních dveří s rukou na dlouhé páce. „To není od tebe fér.“

„Taky si to myslíte, doktore Freude?“

„Já nežertuju, Sáro.“

„A ty si myslíš, že já ano?“

„Nevím, co děláš.“ Tvrdý výraz jeho očí v ní vyvolal mrazivé zachvění. „Takhle už nemůžu žít.“

Položila mu ruku na paži. „Počkej,“ požádala, a když se zastavil, zmobilizovala vůli. „Miluju tě,“ vydechla.

„Díky,“ odpověděl uštěpačně.

„Prosím tě,“ zašeptala. „Nepotřebujeme přece kus papíru, který by nám řekl, co k sobě cítíme.“

„Pořád ti uniká,“ utrousil a otevřel dveře, „že já ho potřebuju.“

Vykročila za ním do služebny, ale hrdost jí přibila nohy k podlaze.

Několik detektivů a uniformovaných policistů se vrátilo z pochůzek. Teď seděli za stoly a psali hlášení nebo telefonovali.

Brad stál obklopen školáky u kávovaru a nejspíš jim vysvětloval, jaký filtr používají a kolik lžiček kávy je potřeba na jednu konvici.

Ve vestibulu čekali dva mladíci. Jeden z nich se opíral o stěnu, druhý postával před Mariiným pultem a Sára usoudila, že právě on přišel za Jeffreym. Pan Smith byl zhruba stejně starý jako Brad.

Měl vyholenou hlavu a na sobě černou prošívanou bundu, i v srpnovém vedru upnutou až ke krku. Pod ní se rýsovalo vypracované svalnaté tělo v dokonalé kondici. Neustále se rozhlížel kolem sebe. Jeho oči kroužily po služebně, na nikom a na ničem trvale nespočinuly. Při každém druhém okruhu zahrnul do svého pozorování i hlavní vchod a zkontroloval situaci na ulici. Připomínal vojáka na předsunuté hlídce a jeho chování Sáru zneklidnilo.

Co tady ten Smith vidí? uvažovala a také se rozhlédla. Jeffrey se zastavil u jednoho strážníka, aby mu s něčím pomohl. Pouzdro s pistolí si posunul na záda, aby ho zbraň netlačila, opřel se bokem o stůl a sklonil se ke klávesnici. Brad pokračoval ve výkladu u kávovaru, ruku opřenou a nádobku se slzným plynem pověšenou u opasku. Sára napočítala celkem pět policistů, kteří buď psali hlášení, nebo vkládali data do počítače, a celým tělem jí jako elektrický výboj projel pocit ohrožení. Všechny předměty v jejím zorném poli nabyly ostré, výrazné obrysy.

Zaskřípaly hlavní dveře a do vestibulu vešel Matt Hogan.

„Konečně,“ přivítala ho Maria. „Už na tebe čekáme.“

Mladík u pultu vsunul ruku pod bundu a Sára zavřeštěla:

„Jeffrey!“

Všichni se k ní otočili, ale Sára sledovala Smithe, který plynulým pohybem vytáhl zpod bundy brokovnici s upilovanou hlavní, namířil Mattovi do obličeje a stiskl oba kohoutky současně.

Na vchodové dveře vytryskla jako z tlakové hadice sprška krve a mozkové tkáně. Matt s ustřelenou hlavou narazil zády do skla. Tabule podélně praskla, ale nerozbila se. Děti začaly vyděšeně ječet. Brad je objal pažemi jako kvočna kuřata, strhl je k zemi a zalehl vlastním tělem. Zaburácely další výstřely a jeden ze strážníků se před Sárou skácel na stůl s širokou dírou v hrudi. Při pádu mu vypadla z pouzdra pistole a klouzala po podlaze. Vzduchem létaly střepiny skla, jak salva smetla ze stolů rodinné fotografie a osobní upomínkové předměty. Do ohlušujícího rámusu se tříštily obrazovky monitorů a vzduchem se šířil zápach hořícího plastu. V oblacích dýmu poletovaly jako sněhové vločky útržky papírů a Sáře se zdálo, že jí rachot výstřelů protrhne ušní bubínky.

„Zdrhej!“ zařval na ni Jeffrey v okamžiku, kdy ucítila na tváři ostré škrábnutí. Zvedla ruku k obličeji a v místě, kde ji zasáhl brok, ucítila krev. Klečela na podlaze, aniž tušila, jak se tam dostala.

Vrhla se za nejbližší registraturu a v hrdle ji škrábalo, jako kdyby polykala sklo.

„Tak běž!“ Jeffrey se krčil za psacím stolem a z hlavně jeho pistole šlehal jeden bílý záblesk za druhým, jak se snažil palbou krýt její ústup. Přední částí budovy otřásl výbuch, hned po něm další.

„Sem!“ zařval zpoza požárních dveří Frank, který vystrkoval zbraň kolem okraje a naslepo střílel směrem k vestibulu. Vzápětí rozrazil dveře bezhlavě prchající strážník a vystavil tak Franka smrtelnému nebezpečí. Na druhé straně místnosti zasáhly broky naplno dalšího policistu, který chtěl pomoci dětem a teď se s bolestnou grimasou skácel na registrační skříň. Dým ze spáleného střelného prachu už zahalil služebnu páchnoucí mlhou, ale palba ještě zesílila a Sáře sevřela srdce ledová ruka děsu, když rozeznala nezaměnitelný pronikavý klapot automatické zbraně. Zabijáci se na akci dobře připravili a přišli po zuby ozbrojení.

„Doktorko Lintonová!“ zavolal na ni slabý hlásek a v příštím okamžiku Sára ucítila na krku drobné dětské ručičky. Maggii Burgessové se nějak podařilo z toho pekla uniknout a Sára ji instinktivně objala. Jeffreymu to neušlo. Z pouzdra u kotníku vytasil záložní zbraň a posunky jí naznačil, aby vzala nohy na ramena, jakmile zahájí palbu. Sára si vyzula boty a zdálo se jí, že čeká celou věčnost, než Jeffrey vystrčil hlavu nad desku stolu, za nímž se skrýval, a začal střílet z obou pistolí. Sára se bleskurychle vrhla k požárním dveřím a hodila dítě Frankovi. V dešti kulek před ní praskaly dlaždičky. Uskočila, otočila se, padla na kolena a po čtyřech se vrátila do relativního bezpečí za registraturou.

Roztřesenýma ruka se prohmatala, aby zjistila, jestli ji netrefila zbloudilá kulka. Celé tělo měla pokryté krví, ale už věděla, že není její. Frank znovu pootevřel požární dveře. Od silného ocelového křídla se odrazila sprška střel. Frank palbu opětoval. Nakukoval mezerou a opakovaně mačkal spoušť.

„Zdrhej!“ zopakoval Jeffrey a chystal se ji znovu krýt. V tom okamžiku si Sára všimla, že za řadou převržených židlí se krčí jeden z jejích dětských pacientů. Malý Ron Carter byl k smrti vyděšený, ale naštěstí poslechl, když mu otevřenou dlaní naznačila, aby zůstal, kde je. Ohlédla se po Jeffreym a čekala na jeho signál, jenže vtom se chlapec bez varování rozběhl. Vzduch prořízla dávka z automatické pušky a jedna z kulek Ronovi prakticky ustřelila nohu v kotníku. Hoch téměř nezvolnil tempo, na pahýlu doskákal až k Sáře a svalil se jí do náručí.

Svlékla mu bavlněnou košili a cítila, jak v drobném hrudníku buší srdce jako křídla polapeného ptáčka. Utrhla rukáv košile a utáhla jej kolem lýtka jako provizorní škrtidlo. Zbytkem látky ovázala chodidlo v zoufalé naději, že se je snad podaří zachránit.

„Nenuťte mě odsud utíkat,“ žadonilo dítě. „Prosím vás, paní doktorko, nechte mě tady.“

Sára nasadila přísný tón. „Musíme pryč, Ronny.“

„Prosím vás,“ kvílel chlapec. „Já nechci!“

„Sáro!“ křikl Jeffrey.

Sára si přitiskla hocha k hrudi a čekala na jeho pokyn. Když přišel, rozběhla se v předklonu s chlapcem v náručí ke dveřím.

Neuběhla ani polovinu vzdálenosti a hoch začal v panice kolem sebe kopat a mlátit pěstičkami. „Ne!“ ječel, jako když ho na nože bere. „Já nechci!“

Zakryla mu ústa rukou a ze všech sil sprintovala ke dveřím.

Nevnímala, jak se jí zuby dítěte zarývají do dlaně. Frank se natáhl, uchopil Rona za kalhoty a strhl ho do bezpečí. Otočil se, že pomůže Sáře, ale ta se už vracela do úkrytu za kartotéční skříní a vyhlížela další děti. Kolem hlavy jí hvízdla kulka, ale Sára bez rozmýšlení zamířila ještě hlouběji do místnosti.

Dvakrát se pokusila spočítat, kolik školáků se kolem Brada krčí, jenže za neustálé střelby a v oblacích dýmu se jí to ani jednou nepodařilo. Horečně se rozhlédla po Jeffreym. Klečel za stolem asi pět metrů daleko a nabíjel zbraň. Jejich pohledy se setkaly zlomek vteřiny předtím, než ho zásahy do ramene a hrudníku srazily k zemi. Na podlahu vedle něj dopad květináč a rozbil se na tisíc kousků. Tělo pokryté hlínou sebou několikrát křečovitě zaškubalo a znehybnělo. Jakmile byl Jeffrey vyřazen z boje, bitva skončila, jako by útočníci čekali právě na tento signál. Sára, jíž po ohlušujících výstřelech hučelo v uších, se vrhla pod nejbližší stůl.

V místnosti se rozhostilo ticho, do kterého zněl jen Mariin nářek, zvedající se a klesající jako siréna.

„Ach, bože můj,“ zašeptala Sára a opatrně vyhlédla zpod stolu. Před recepčním pultem stál Smith. V každé ruce držel zbraň a pátral zrakem po sebemenším náznaku pohybu. Druhý mladík mířil automatickou puškou na vchod. Sára viděla, že Smith má pod bundou oblečenou kevlarovou neprůstřelnou vestu a na ní zavěšené další dvě pistole. Brokovnice ležela na pultu. Oba zabijáci stáli nechráněni v otevřeném prostoru, ale nikdo na ně nevystřelil.

Sára marně vzpomínala, kolik lidí se ve služebně v okamžiku přepadení zdržovalo.

Vlevo od ní, dost daleko, se cosi pohnulo. Zaburácel další výstřel a po hvizdu kulky následovalo tlumené zasténání. Dětský výkřik vzápětí přidusila ruka položená na ústa. Sára se přitiskla k podlaze a nahlížela pod stoly. Ve vzdáleném rohu objímal Brad děti a držel je u země. Choulily se k sobě a tiše vzlykaly.

Policista, který se zhroutil na skříň, zasténal a snažil se pozvednout zbraň. Sára v něm poznala Barryho Fordhama, strážníka, s nímž tančila na posledním policejním plese.

„Zahoď to!“ zařval Smith. „Zahoď tu bouchačku!“

Barry neposlechl, ale už nedokázal ovládnout zápěstí a pistole se bezvládně komíhala ve vzduchu. Mladík s automatickou puškou se k němu pomalu otočil a jednou vypálil. Kulka zasáhla Barryho do hlavy s děsivou přesností. Ustřelená zadní část lebky narazila s odporným plesknutím na skříň a zůstala na ní přilepena krví a mozkem. Když se Sára podívala po střelci s puškou, stál už zase otočený ke vchodu, jako by se vůbec nic nestalo.

„Kdo další?“ zeptal se Smith posměšně. „Ukažte se!“

Sára za sebou zaslechla pohyb. Ohlédla se přes rameno. V dýmu viděla nejasnou postavu – jeden z detektivů běžel v dešti střel do Jeffreyho kanceláře a vzápětí v ní zmizel.

„Ani hnout!“ hulákal Smith. „Nikdo ani hnout!“

Z kanceláře zazněl dětský výkřik, následovaný řinkotem rozbitého skla. Rozměrná skleněná přepážka mezi služebnou a kanceláří velitele zůstala dosud jako zázrakem ušetřena a teprve teď ji Smith jediným výstřelem roztříštil.

Sára se zachvěla, když velké kusy skla dopadly na podlahu a rozbily se.

„Kdo ještě zůstal?“ zeptal se Smith důrazně a Sára slyšela cvaknutí uzávěru, jak do komory brokovnice vklouzl další náboj.

„Ukažte se, nebo zabiju tu starou bábu!“

Mariin výkřik přidusila neurvalá rána pěstí.

Sára se ohlédla po Jeffreym, který ležel na zádech prakticky uprostřed místnosti. Ze svého místa viděla jen jeho pravé rameno a paži, kolem nichž se tvořila kaluž krve. Ruka volně držela pistoli přitisknutou k boku. I na vzdálenost pěti stolů rozeznala prsten z Auburnovy univerzity na jeho prostředníku.

„Sáro,“ zaznělo tlumeně. Vpravo od ní se za ocelovými požárními dveřmi krčil Frank se zbraní připravenou k palbě. Naznačil jí, aby se připlazila k němu, ale Sára zavrtěla hlavou. „Sáro!“ zopakoval zlostným sykotem.

Znovu se ohlédla po Jeffreym a silou vůle se ho snažila přimět, aby se pohnul, aby projevil známky života. Zbývající děti se stále choulily pod Bradem, ale jejich vzlykot ustal, přehlušen děsem.

Přece je tady nemůžu nechat! naznačila Frankovi dalším důrazným zavrtěním hlavy a ignorovala jeho nesouhlasné odfrknutí.

„Zůstal zde někdo živý?“ naléhal Smith vztekle. „Ukažte se, nebo tu starou fenu fakt oddělám!“ Maria vykřikla, ale Smith ji přeřval. „Tak vystrčte ty zasrané rypáky!“

Sára se už chtěla ohlásit, když uslyšela Brada. „Tady.“

Bez rozmyšlení se po čtyřech přemístila k sousednímu stolu v naději, že se Smith dívá k Bradovi. Se zatajeným dechem očekávala výstřel a kulku, která se jí zaryje do těla.

„Kde jsou ti haranti?“ vyštěkl Smith.

„Tady jsme,“ odpověděl Brad překvapivě klidným hlasem.

„Nestřílejte. Zůstal jsem jenom já a tři malé holčičky. Od nás vám nic nehrozí.“

„Vstaň!“

„Nemůžu, člověče. Musím se postarat o ty děcka.“

„Prosím vás, ne…,“ zanaříkala Maria, ale další facka ji umlčela.

Sára na okamžik zavřela oči. Myslela na svou rodinu, na vše, co mezi nimi zůstalo nevyřčeno, ale hned tyto úvahy zapudila a soustředila se na děti, které zůstaly ve služebně. Hleděla na pistoli v Jeffreyho ruce, na zbraň, do níž vkládala všechny své naděje.

Kdyby se jí zmocnila, třeba by ještě měli šanci. Zbývají čtyři stoly. Už jenom čtyři stoly ji dělí od naděje. Znovu se na něj zadívala.

Nehybné tělo, strnulá paže.

Smith stále věnoval veškerou pozornost Bradovi. „Kde máš bouchačku?“

„Tady,“ odpověděl Brad a Sára vyrazila k dalšímu stolu. Přehnala to s dynamikou, ale naštěstí se jí podařilo vklouznout za vedlejší registračku. „Mám tady u sebe malý holky, člověče. Nemíním se s tebou střílet. Té zbraně jsem se ani nedotkl.“

„Hoď ji sem!“

Sára se zatajeným dechem čekala, a jakmile zaslechla pistoli klouzající po podlaze, v hlubokém předklonu se spěšně přemístila k dalšímu postupnému cíli.

„Ani hnout!“ zařval Smith, právě když Sára klouzavě zabrzdila pod psacím stolem. Potila se jí chodidla a zděšeně si všimla krvavých stop, které za sebou na podlaze zanechala. Zavrávorala, ale naštěstí udržela rovnováhu a nevypadla do otevřeného prostoru.

„Prosím,“ zakvílela Maria.

Zaznělo hlasité plesknutí kůže o kůži a židle pod sekretářkou zaskřípala, jako by se rozpadala. Sára pod stolem pozorovala, jak se stará žena svalila na zem. Mezi zuby, které klouzaly po dlaždicích, vytékal pramínek slin.

„Řekl jsem ani hnout!“ zopakoval Smith a nakopl Mariinu židli tak divoce, až narazila do zdi.

Sára ani nedýchala a plazila se k Jeffreymu. Už ji od něj dělil jediný stůl, který však byl bohužel zcela nevhodně natočený a zatarasoval jí cestu. Kdyby se kolem něj chtěla dostat ke zbrani, ocitla by se přímo ve Smithově palebném poli. Přímo naproti ní se o tři stoly dál nacházely děti. S pistolí by mohla… Sáře se zastavilo srdce. Co by mohla s pistolí? Myslí si snad, že by dokázala, na co nestačilo deset policistů?

Moment překvapení, pomyslela si Sára. To je moje výhoda. Smith a jeho kumpán o mé přítomnosti nic netuší. Překvapím je a…

„Kde máš záložní?“ vyštěkl Smith.

„Jsem pochůzkář. Nenosím druhou zbraň.“

„Nelži!“ Smith vystřelil k Bradovi, ale místo zděšených výkřiků, které Sára očekávala, následovalo jen ticho. Nahlížela pod stoly, zda nebyl někdo zasažen. Hleděly na ni tři páry očí šokovaným skelným pohledem. Děti byly tak vyděšené, že ze sebe nedokázaly vypravit ani hlásku.

Ticho plnilo místnost jako otravný plyn. Sára napočítala do jedenatřiceti, než se Smith zeptal: „Jsi tam ještě, chlape?“

Sára si přitiskla dlaň k hrudi v obavě, že jí srdce bije příliš hlasitě. Viděla část Bradova těla a ta se vůbec nehýbala. Myslí jí probleskla představa, jak tam pořád leží a objímá děti, ale hlavu má ustřelenou. Pevně sevřela víčka, aby ten obraz zahnala z mysli.

Odvážila se dalšího vyhlédnutí na Smithe, který stál na stejném místě, kde ji Maria před deseti minutami přivítala. V jedné ruce držel automatickou pistoli ráže devět milimetrů, v druhé brokovnici s krátkou hlavní. Bundu měl rozepnutou a Sára pod ní viděla dvě prázdná pouzdra a kolem hrudi pás s brokovými náboji.

Další pistoli měl zasunutou vpředu za opaskem džínsů a u nohou mu ležel plátěný pytel, který s největší pravděpodobností obsahoval zásobu munice. Druhý střelec zaujal pozici za pultem a mířil na vchod. Tělo měl napjaté a ukazovák pravé ruky spočíval na spoušti pušky. Čelisti se mu pohybovaly, jak zpracovávaly žvýkačku, a na Sáru to poklidné přežvykování působilo hrozivěji než Smithovy výhrůžky.

„Kde jsi, chlape?“ zopakoval Smith, a když se nedočkal odpovědi, zkusil to znovu: „Jsi tam?“

Brad se konečně ozval: „Jo, tady jsem.“

Sára pomalu vydechla, úlevou jí až ochably svaly. Přitiskla se k podlaze a usoudila, že nejsnáze se k Jeffreymu dostane tak, že proklouzne kolem převržených kartotékových skříněk. Pomalu se plazila po chladné dlažbě a natahovala se k Jeffreyho ruce, až se konečky prstů dotkla manžety saka. Zavřela oči a přisunula se blíž.

Zbraň v jeho dlani byla prázdná, jak si Sára mohla domyslet, kdyby o tom uvažovala. Když byl Jeffrey postřelen, právě si pistoli nabíjel. Zásobník mu při zásahu vyklouzl z ruky a po zemi se teď válely náboje, které z něj vypadly – nepoužité a zbytečné. Nemělo ji to překvapit, stejně jako chlad kůže, který ucítila, když mu sáhla na zápěstí, a nepřítomnost pulzu.

2

9.22

„Teď nemám čas, Ethane,“ řekla Lena do sluchátka, které si ramenem přidržovala u ucha, zatímco si zavazovala nové kotníkové tenisky černé barvy. „Už musím běžet.“

„Kam?“

„Však ty dobře víš kam,“ odsekla. „První den po návratu do práce si nemůžu dovolit přijít pozdě.“

„Nechci, aby ses tam vracela.“

„Opravdu? Už jsi to sice říkal miliónkrát, ale nijak přesvědčivě.“

„Víš co?“ opáčil podrážděně, ale bylo znát, že se pořád ještě ovládá. Byl totiž tak hloupý, že si myslel, že dokáže Leně její záměr rozmluvit. „Někdy umíš být strašně protivná.“

„Trvalo ti hodně dlouho, než jsi na to přišel.“

Ethan spustil jednu ze svých tirád, ale Lena ho poslouchala jen napůl ucha, když kontrolovala svůj vzhled v zrcadle na vnitřní straně dveří skříně. Dnes vypadala skutečně dobře. Vlasy měla vyčesané a kostým, který si koupila minulý týden ve výprodeji, jako by byl střižen přímo na její postavu. Odhrnula cíp saka a položila ruku na pažbu služební policejní devítky. Dotyk těžké zbraně v pouzdru ji uklidňoval.

„Posloucháš mě vůbec?“ dožadoval se Ethan.

„Ne,“ odpověděla po pravdě. „Jsem policistka, Ethane. Pracuju jako detektiv. To je můj život a taková jsem.“

„Oba víme, jaká jsi,“ odsekl ostřejším tónem. „A oba také víme, čeho jsi schopná.“ Vyčkával, zatímco se Lena kousla do jazyka a přinutila se na výzvu nereagovat.

Ethan změnil taktiku. „Ví tvůj šéf, že se se mnou zase scházíš?“

„Neděláme s tím přece žádné tajnosti.“

Ethanovi neuniklo, že se stáhla do obrany, a zaútočil o to rozhodněji.

„Nemyslíš, že ti to v práci moc neprospěje, když se do týdne všichni dozvědí, že se taháš s bývalým muklem?“

Sundala ruku z pistole a v duchu zaklela.

„Co mi na to povíš?“ naléhal Ethan.

„Říkám ti, že už to vědí, ty pitomce. Ví o tom celá stanice.“

„Všechno určitě ne,“ připomněl jí tichým, výhružným tónem.

Lena se podívala na budík na nočním stolku. První den si skutečně nemohla dovolit přijít do práce pozdě. I bez příchodu pět minut po začátku směny to bude dost napjaté, a kdyby se opozdila, Frank by to okamžitě využil jako argument, že ještě není připravena k návratu do sboru. A jeho nohsled Matt by víc než ochotně souhlasil. Dnes Lenu čeká těžší zkouška, než před jakou se ocitla první den v uniformě. Stejně jako tehdy budou všichni čekat na její selhání. Jediný rozdíl spočíval v tom, že teď by ji litovali, kdyby něco pokazila, zatímco dříve by se radovali. Lena si upřímně přiznala, že by raději snášela výsměch než soucit. Jestli mi to dnes nevyjde, pomyslela si, netuším, co budu dělat. Nejspíš se odstěhuju. Pořád ještě přijímají na Aljašce?

„Asi budu muset zůstat v práci dlouho do večera,“ oznámila Ethanovi.

„To nevadí.“ V hlase mu zaznělo uklidnění. Její věta naznačila, že se s ním později chce sejít. „Co kdybys pak zašla ke mně?“

„Ne.“

„Proč?“

„Protože tvůj pokoj smrdí jako poblitý hajzl.“

„Tak zajdu já k tobě.“

„Jo, to bude fantastický, s milenkou mé mrtvé sestry ve vedlejším pokoji. Děkuji, ale nechci.“

„No tak, lásko. Chci tě vidět.“

„Netuším, jak dlouho se zdržím,“ vytáčela se Lena. „A nejspíš budu dost unavená.“

„Tak můžeme jenom vedle sebe ležet a spát,“ lákal Ethan.

„Mně by to fakt nevadilo. Chci tě prostě vidět.“

Do hlasu se mu vkradl laškovný tón, jenže Lena věděla, že kdyby dál odporovala, začal by být sprostý. Ve svých třiadvaceti byl Ethan téměř o deset let mladší než ona a ještě mu nějakou dobu potrvá, než si uvědomí, že oddělené strávená noc nemusí nutně znamenat konec vztahu – ačkoliv Lena občas litovala, že se od něj nemůže odpoutat tak lehce. Teď, kdy jí práce umožní zabývat se i něčím jiným než televizním programem, ho snad setřese.

„Leno?“ ozval se Ethan, jako kdyby mu šestý smysl prozradil, že dívka uvažuje o rozchodu. „Miluju tě, lásko.“ Ztišil hlas do něžného šepotu. „Přijď večer ke mně. Nachystám něco dobrého, koupím víno…“

„Minulý měsíc mi vynechala perioda.“

Prudce vtáhl vzduch a Lena hluboce litovala, že nevidí, jak se v tom okamžiku tváří.

„To vůbec nebylo vtipné.“

„Myslíš, že si dělám srandu?“ zeptala se. „Měla jsem to dostat před třemi týdny.“

Ethanovi chvíli trvalo, než se zmohl na slovo. „To může být i stresem, ne?“

„Nebo spermiemi.“

Mlčel a ze sluchátka se ozýval jen jeho přerývaný dech.

Lena se přinutila k uchechtnutí. „Pořád mě miluješ, lásko?“

„Nebuď taková,“ ozval se upjatě.

Lena už litovala, že s něčím podobným začala. „Klid. Netrap se tím. Nějak to vyřeším.“

„Co to má znamenat?“

„Kašli na to. Jestli jsem opravdu…“ Nedokázala to ani vyslovit.

„Jestli se něco stalo, postarám se o to.“

„Nemůžeš…“

Ve sluchátku naléhavě zapípalo a Lena nebyla v životě tak vděčná za příchozí hovor. „Musím to vzít. Ještě se uvidíme.“

Stiskla vidlici dříve, než mohl Ethan něco namítnout.

„Lee?“ zeptal se chraplavý hlas. Lena nešťastně přimhouřila oči. To mohla raději pokračovat v rozhovoru s Ethanem.

„Ahoj, Hanku.“

„Všechno nejlepší k narozeninám, děvče.“

Navzdory podráždění se usmála.

„Dostalas můj lístek?“

„Jo,“ odpověděla svému strýci. „Díky.“

„Koupila sis něco pěkného?“

„Jo,“ zopakovala Lena a přitáhla si cíp saka na místo. Těch dvě stě dolarů od Hanka mohla vhodněji investovat do nákupu potravin nebo na splátku za auto, ale pro jednou se rozhodla být marnotratná. Dnešek byl pro ni důležitý den – znovu se stala policistkou.

V kapse jí zabzučel mobilní telefon. Vytáhla ho a podívala se na displej. Ethan. Mobil zabzučel podruhé.

„Nemusíš to vzít?“ zajímal se Hank.

„Ne,“ odpověděla a vrátila aparát do kapsy saka. Se sluchátkem bezdrátového telefonu vyšla z ložnice do chodby a poslouchala Hankovo obvyklé narozeninové vyprávění o tom, že den, kdy se k němu se svým dvojčetem Sibyl nastěhovala, byl nejkrásnější v jeho životě. Lena došla do koupelny a znovu se na sebe podívala do zrcadla. Tmavé kruhy pod očima se jí podařilo úspěšně zamaskovat lehkým nánosem pudru, ale s temně fialovým prokousnutým rtem v místě, kde do něj zaťala zuby, by si neporadila žádná kosmetika.

Od zrcadla se na ni dívala sestřina podobenka vetknutá do rámu.

Sibylina fotografie byla pořízena asi měsíc před její násilnou smrtí. Lena by ji dávno odstranila, jenže tohle nebyl její dům.

Stejně jako každé ráno teď porovnala obličej svého dvojčete s vlastním obrazem v zrcadle a jako obvykle se jí to, co viděla, vůbec nelíbilo. Než Sibyl zemřela, byly si obě sestry téměř k nerozeznání podobné. Teď měla Lena propadlé tváře, její černé vlasy pozbyly lesk a jako by prořídly. Na svých třiatřicet vypadala mnohem starší, ale za to mohl převážně tvrdý výraz v očích. Kůže na tvářích zdaleka nezářila zdravím, ale Lena doufala, že se to spraví. Každé ráno poctivě běhala a skoro každý večer s Ethanem v tělocvičně zvedala činky.

Znovu zapípal příchozí hovor a Lena zaskřípala zuby. Hluboce litovala, že mu o opožděné menstruaci řekla. Ne že by ji mívala pravidelně, ale tak dlouhou přestávku ještě nepamatovala.

Na vině možná byla skutečnost, že na sobě opravdu tvrdě pracovala, aby se mohla vrátit do služby. Uplynulých šest týdnů si připadala jako maratonec trénující na olympiádu. Třeba měl Ethan pravdu a může za to stres. V poslední době si ho prožila požehnaně.

V posledních dvou letech, opravila se v duchu.

Přitiskla si ruku k očím. Teď na to nebude myslet. Minulý rok slyšela od opravdu schopné psycholožky, že občas je dobré něco vymazat z mysli. Dnešek je nejlepší den pro zajímavou knihu, úvahám se může věnovat zítra. A co zítra, příští týden je taky času dost.

Přerušila strýcovo vyprávění, v němž chyběly některé důležité detaily. Například skutečnost, že v době, kdy mu sociální pracovníci svěřili neteře do opatrování, byl Hank těžký alkoholik a narkoman – a to byla ještě ta veselejší část příběhu. „Jak to šlo o víkendu?“

„Lip, než jsem doufal,“ odpověděl Hank potěšeně. Nedávno přestavěl Chýši, svou zchátralou špeluňku na okraji vesnického zapadákova, na víkendový karaoke bar. Když uvážíme jeho obvyklou klientelu, šlo o poněkud riskantní tah, ale strýcův úspěch potvrzoval Leninu dávnou teorii, že i opilecký kovboj z Jihu dokáže ledacos, když se dostatečně ztlumí světla.

„Poslyš, děvče,“ zvážněl Hank. „Vím, že dnešek je tvůj velký den a…“

„Vždyť o nic nejde,“ skočila mu do řeči. „Normálka.“

„Hele, přede mnou si nemusíš hrát na tvrďáka,“ vypěnil podrážděně.

Občas vybuchl úplně stejně jako ona a Lenu pokaždé zamrazilo.

„No nic,“ uklidnil se Hank. „Jenom jsem ti chtěl říct, že kdybys cokoliv potřebovala…“

„Neboj, zvládnu to,“ přerušila ho netrpělivě. Neměla náladu opakovat stokrát omleté fráze.

„Sakra, nech mě domluvit,“ ohradil se Hank. „Chtěl jsem ti říct, že kdybys cokoliv potřebovala, můžeš se na mě spolehnout. Nemyslím jenom peníze a tak, prostě cokoliv. Jsem tady, kdybys mě potřebovala.“

„Zvládnu to,“ zopakovala a pomyslela si, že by se raději propadla, než by svého strýce Hanka požádala o pomoc.

Telefon naléhavě pípal, ale Lena ho ignorovala a vešla do kuchyně.

Zarazila se a byla by se otočila na patě a zmizela, jenže Nan ji popadla za ruku.

„Všechno nejlepší k narozeninám,“ hlaholila a záříc nefalšovanou radostí jí zapumpovala pravicí. Lena se dívala, jak z kapsy zástěry loví sirky a zapaluje jedinou svíčku na dortu posypaném kokosovou moučkou. Na kredenci stál druhý navlas stejný dort, ale svíčka na něm nehořela.

„Musím končit,“ řekla Lena Hankovi, když Nan spustila:

„Happy birthday to you.“

„Šťastné narozeniny,“ popřál jí Hank unisono s. Nan.

Lena ukončila hovor a téměř vzápětí se telefon rozdrnčel. Dvojitým stiskem tlačítka přerušila spojení a vyslechla si do konce Nanin zpěv.

„Děkuju.“ Lena sfoukla svíčku a jenom doufala, že od ní Nan neočekává, že dort ochutná. Žaludek měla těžký, jako kdyby polykala kamení.

„Přála sis něco?“ zajímala se Nan.

„Jasně.“ Lena rozhodně nepokládala za vhodné svěřit se jí se svým přáním.

„Chápu, že jsi příliš nervózní, abys něco jedla.“ Nan si ukrojila malý kousek dortu, položila ho na talířek a s úsměvem si vzala sousto. Její intuice Lenu občas pěkně znervózňovala. Nan ji měla přečtenou, jako kdyby spolu prožily dlouholeté manželství.

„Nepotřebuješ něco?“ zeptala se Nan.

„Ne, díky,“ odmítla Lena a nalila si šálek kávy. Kávovar byl jedním z mála Leniných věcí ve společné části domu. Většinu času trávila zavřená ve svém pokoji a četla si nebo se dívala na malý černobílý televizor, který dostala zdarma jako prémii, když si v bance založila nový běžný účet.

Bydlela v tomto domě z čiré nezbytnosti a přes veškerou Naninu snahu, aby se u ní cítila co nejpříjemněji, si pořád připadala, že sem nepatří. Nan byla vynikající spolubydlící, pokud vám nevadil do krajnosti dovedený perfekcionismus, ale Lena konečně dospěla do fáze, kdy člověk potřebuje vlastní domov s vlastním zařízením. Chtěla zrcadlo, do nějž by se každé ráno mohla podívat, aniž by na ni vykoukla dva roky stará minulost. Přála si ze svého života odstranit Ethana. Chtěla se zbavit kamení v žaludku.

A poprvé v životě si přála dostat menstruaci.

Na opětovné zazvonění telefonu znovu odpověděla dvojím stiskem tlačítka v rychlém sledu.

Nan vzala na vidličku další sousto dortu a krátce se na Lenu zahleděla přes vrstvu kokosové moučky, než si ho vložila do úst a začala pomalu žvýkat. „Škoda, že se teď musíš líčit,“ povzdechla si, když polkla. „Máš nádhernou pleť.“

Lena odcvakla nové zazvonění. „Díky za kompliment.“

Nan se posadila za kuchyňský stůl. „Víš, Leno, mně vůbec nevadí, když se tady Ethan občas zastaví.“ Máchnutí ruky zahrnulo celý dům. „Tohle je i tvůj domov.“

Lena se pokusila oplatit jí úsměv. „Máš na puse kokos.“

Nan si poklepala na ústa ubrouskem. Nikdy by si rty neolízla, ani si je neutřela hřbetem ruky. Nan Thomasová byla jediná z Leniných známých, kdo neměl v kuchyni na stole obyčejnou krabici s papírovými ubrousky, ale ozdobný zásobník. Sama byla čistotná a měla ráda pořádek, ale vytáčelo ji, že Nan musela mít na všem krajkovou dečku, pokud možno se střapečky a s medvídkem.

Nan dojedla dílek dortu, smetla drobečky ze stolu do ubrousku a mlčky hleděla na Lenu. Telefon znovu zazvonil.

„Tak,“ přerušila ticho Nan. „Dnes je tvůj velký den. Vracíš se do práce.“

Lena stiskla tlačítko – jednou, vzápětí podruhé. „Jo,“ utrousila krátce.

„Myslíš, že ti uspořádají oslavu na přivítanou?“

Lena se jízlivě zasmála. Frank i Matt dali jednoznačně najevo, že podle nich do sboru nepatří. Lena se s tímto názorem ztotožňovala, ale když si dnes ráno připnula pouzdro s pistolí a zavěsila dozadu za opasek pouta, cítila se, jako by se vrátila k přirozenému způsobu života.

Přerušila další zvonění a zvedla oči k Nan, ale ta metodicky skládala ubrousek do úhledného čtverečku a tvářila se, jako když prožívá rutinní okamžik běžného dne. Kdyby se někdy rozhodla dát k policii, zločinci by se řadili před jejím stolem jako věřící před zpovědnicí. A kdyby se vydala na cestu zločinu, nedopadl by ji ani sebebystřejší detektiv.

„V žádném případě se nemusíš stěhovat,“ uzavřela Nan, „jsem ráda, že tě tady mám.“

Lena se ohlédla k osamělému dortu na kredenci. Nan koupila dva – jeden pro ni, druhý pro Sibyl.

„V pekárně měli akci dva za cenu jednoho,“ vysvětlila Nan, ovšem vzápětí dodala: „Ale ne, to jsem si vymyslela. Sibyl kokosové dorty milovala. Byla to jediná sladkost, kterou si dopřála. Zaplatila jsem za oba.“

„Myslela jsem si to.“

„Promiň.“

„Nemusíš se omlouvat.“

„Já vím.“ Nan vstala a přistoupila k odpadkovému koši, vyzdobenému zelenými a žlutými králíčky stejně jako její zástěra.

„Ale do té pekárny jsem zašla kvůli tobě. Chtěla jsem ti dát nějaký dárek. Jenom proto, že je Sibyl mrtvá, nemusíme…“

„Já vím, Nan. Děkuju. Opravdu si toho vážím.“

„To jsem ráda.“

„Dobře.“ Lena se přiměla zvednout zrak a čelit jejímu pohledu.

Přestože byla Nan doslova fanatikem čistoty, nějak zapomínala zahrnout do své péče i brýle. I ze dvou metrů na nich Lena viděla otisky prstů. Ale soví oči za uchytanými skly se dívaly tak pronikavě, až Lena musela stisknout rty, aby se nezačala zpovídat.

„Je to bez ní těžké,“ řekla Nan. „Vždyť to znáš. Sama víš, jaké to je.“

Lena přikývla a cítila, jak se jí svírá hrdlo. Napila se kávy, aby nepříjemný chuchvalec spláchla, ale spálila si patro.

„Chci tím říct, že jsem moc ráda, že tady mám alespoň tebe.“

„Jsem ti vděčná, žes mě tady nechala tak dlouho,“

„Jestli chceš, Lee, můžeš tady zůstat napořád. Mně by to nevadilo. Opravdu.“

„Jo.“ Lena opatrně usrkla ze šálku. Jak by se Nan asi tvářila na dítě? V duchu zasténala. Nejspíš by si je zamilovala. Háčkovala by mu botičky a na každý Halloween mu chystala nesmyslné masky.

Požádala by v knihovně o zkrácený úvazek, pomáhala s výchovou a žily by spolu jako šťastná partnerská dvojice, až by Leně stářím vypadaly zuby a belhala se o holi.

Telefon zazvonil, jako by jí chtěl připomenout Ethanovu spoluúčast, a Lena ho znovu umlčela.

„Sibyl by byla ráda, kdybys tady zůstala,“ pokračovala Nan.

„Vždycky si přála držet nad tebou ochrannou ruku.“

Lena si odkašlala a cítila, jak jí ze všech pórů vytryskl pot. Že by to Nan uhodla?

„Chtěla tě chránit před tím, co si myslíš, že zvládneš sama, ale mýlíš se.“

Lena po hmatu přerušila další zazvonění telefonu.

„Jsem ráda, že mohu mít vedle sebe někoho, kdo znal Sibyl.

Někoho, kdo ji miloval a…“ Nan se odmlčela a počkala, než Lena přeruší naléhavé zvonění. „A komu na ní záleželo. Někoho, kdo ví, jak byl její odchod bolestný.“ Znovu ztichla, ovšem tentokrát ne kvůli telefonu. „Víš, že už jí nejsi tak podobná?“

Lena sklopila oči. „Vím.“

„To by se jí nelíbilo, Lee. Rozhodně by se jí to nelíbilo.“

Oběma ženám vyhrkly do očí slzy, byť každé z jiného důvodu, a když telefon snad posté znovu zazvonil, Lena hovor převzala – jen proto, aby prolomila podmanivé smutné kouzlo.

„Leno!“ vyštěkl Frank Wallace. „Kde se sakra flákáš?“

Lena mrkla na kuchyňské hodiny nad sporákem. Ve službě se měla hlásit až za třicet minut.

Frank nečekal na odpověď. „Máme na stanici zabijáky, kteří drží rukojmí. Zvedni zadek a okamžitě sem naklusej.“

Do ucha jí prásklo prudce zavěšené sluchátko.

„Rukojmí,“ vydechla Lena a položila telefon na stůl. Bojovala s pokušením přitisknout si ruku k žebrům, pod nimiž se jí rozbušilo srdce tak prudce, že ho cítila až v krku. „Na stanici.“

„Proboha,“ zaúpěla Nan. „To snad není možné. Stalo se někomu něco?“

„To nevím.“ Lena jedním hltem dopila kávu, přestože jí už v žilách kolovalo tolik adrenalinu, že žádný doping nepotřebovala.

S nervy napjatými k prasknutí se rozhlédla po svých klíčích, zda neleží na kredenci.

„Vzpomínáš, co se stalo v Ludowici?“ zeptala se Nan.

„Na to raději ani nemyslím.“ Lena cítila, jak se jí zastavilo srdce.

Před šesti lety v sousedním okrese zajali vězňové dozorce, který neopatrně vstoupil do cely. Zmocnili se jeho zbraně a donutili ho vydat klíče. Trvalo tři dny, než se podařilo vzpouru, za kterou zaplatilo patnáct trestanců životem nebo těžkým zraněním, potlačit. Při obléhání padli čtyři dozorci. Lena si vybavovala tváře policistů, kteří sloužili ve sboru, a uvažovala, zda byl někdo z nich zraněn.

Rychle se plácla po kapsách, i když dobře věděla, že to ráno klíče v ruce neměla a ani je neviděla.

Telefon opět zazvonil.

Lena vyhrkla: „Kde mám…“

Nan ukázala na háček ve tvaru kačeří hlavy u zadních dveří a zvedla telefon, který zazvonil podruhé. „Co mu mám říct?“

Lena popadla klíče z kačeního zobáčku, vyhnula se Naninu pohledu a otevřela dveře. „Řekni mu, že jsem už odešla do práce.“

Lena odbočila na Main Street a překvapeně zaznamenala, že centrum města je vylidněné. Heartsdale by ani největší optimista neoznačil za kvetoucí metropoli, ale i v pondělí dopoledne jste na chodnících potkávali řadu lidí a po ulici ujížděli na kolech studenti univerzity spěchající na přednášky. Projela křižovatkou a pátrala pohledem po známkách civilizace. Neonový nápis OTEVŘENO nad železářstvím nesvítil a na dveře vedlejšího obchodu s oděvy kdosi přilepil papírovou ceduli s narychlo načmáraným ZAVŘENO. Dvacet metrů za křižovatkou blokovaly ulici dva policejní hlídkové vozy a Lena zaparkovala svou Toyotu Celica na volném místě před jídelnou. Vystoupila z auta a najednou si připadala, jako by se ocitla v dávno opuštěné hornické osadě kdesi daleko v horách. V nehybném vzduchu kolem ní se vznášela neurčitá hrozba. Cestou kolem krátce nahlídla přes skleněné dveře do jídelny. Židle stály na stolech vzhůr
u nohama, na zemi ležel jídelní lístek, který vypadl z přísavkové svorky na okně. Nic nového – jídelna byla už déle než rok zavřená.

Před Burgessovou čistírnou a prádelnou dále v ulici stála přímo naproti policejní stanici dvě neoznačená služební auta, šikmo vedle nich tři hlídkové vozy s majáčky. Další viděla na parkovišti u dětské kliniky. Vchod do hlavní budovy univerzity blokoval chevrolet strážní služby, ale příslušník ochranky, který se měl podle předpisů držet u automobilu, kamsi zmizel.

Lena stála na chodníku a rozhlížela se po ulici, i když vlastně nevěděla, co vyhlíží. Sklo výkladní skříně čistírny bylo tak tmavé, že ani zblízka dovnitř pořádně neviděla. Domnívala se, že právě tam Jeffrey zřídil nouzové velitelské stanoviště. Za věznicí se nacházelo jen rozlehlé parkoviště a Lena usoudila, že vězni už nejspíš zabarikádovali všechny dveře. Ano, čistírna je jediné místo, které připadá v úvahu.

„Hej,“ oslovila uniformu vedle hlídkového vozu. Strážník k ní stál zády a sledoval ulici. Kam čumíš? pokárala ho Lena v duchu.

Otočil se k ní s rukou na pažbě pistole. Napětí z něj čišelo jako zápach nemytého těla.

Zvedla ruce. „Klid. Patřím k vám.“

„Detektiv Adamsová?“ zeptal se strážník nejistým hlasem.

Lena ho neznala, a i kdyby, pochybovala, že by se uklidnil, ať by mu řekla cokoliv. V obličeji byl bledý jako stěna, a kdyby se pokusil vytasit pistoli, s největší pravděpodobností by si prostřelil nohu, než by dokázal na někoho zamířit.

„Jaká je situace?“ zajímala se Lena.

Policista stiskl tlačítko mikrofonu zavěšeného na rameni.

„Přišla detektiv Adamsová.“

„Pošlete ji zadem,“ přikázal okamžitě Frank.

„Běžte přes drogerii,“ řekl strážník. „Zadní vchod čistírny je otevřený.“

„Co se tady stalo?“

Policista němě zavrtěl hlavou a Lena viděla, jak mu poskočil ohryzek, když nasucho polkl.

Podle instrukcí zamířila k obchodu s drogistickým zbožím.

Kravský zvonec zavěšený nad dveřmi se hlasitě rozklinkal a Leně při tom zvuku zatrnuly zuby. Natáhla ruku, umlčela drásavý cinkot a teprve pak vstoupila do prázdné prodejny. Uprostřed prostřední uličky stál zpola naplněný nákupní košík, jak ho tam před svým spěšným odchodem opustil nějaký zákazník. Na stěně visel šikmo na jednom drátu reklamní panel na opalovací krém – prodavač ho už nestihl pořádně upevnit. Všechna světla svítila, neonový nápis nad pultem lékárnického oddělení jasně zářil, ale jinak byla prodejna liduprázdná. Lena nikde neviděla ani toho světlovlasého podivína, který věčně vysedával v zadní kanceláři.

Opřela se do dveří skladu a vstoupila doprovázena syčením hydraulických závěsu. Stěny lemovaly až ke stropu police s označenými krabicemi plnými zboží. Zubní pasty, toaletní papír, krémy, kartáče, časopisy… Lenu překvapilo, že žádnému podnikavému studentovi dosud nedošlo, že sklad je volně přístupný a nehlídaný. Několik měsíců pracovala jako členka strážní služby grantské univerzity a z vlastní zkušenosti dobře věděla, že ti parchanti věnují mnohem víc času vzájemnému okrádání než studiu.

Zadní dveře skladu zely dokořán a Lena zamžourala do ostrého slunečního svitu. Po zátylku jí stékal pot, nebyla si jistá, zda za něj může děkovat horku, nebo svému strachu. Za skřípotu podrážek po štěrku kráčela k zadním dveřím čistírny, u nichž stáli na hlídce dva uniformovaní příslušníci policie. Mladík, jenž působil ještě vyděšeněji než jeho kolega na ulici, a nevysoká atraktivní žena, která by s největší pravděpodobností nastoupila na Lenino místo, kdyby se nevrátila.

Lena se s ní od vidění znala, přesto však vytáhla služební odznak a představila se. „Detektiv Adamsová.“

„Hemmingová,“ odpověděla policistka s rukou na pažbě pistole.

Zírala na Lenu, jako by chtěla navzdory okolnostem dát najevo své opovržení. Svého partnera nepředstavila.

„Co se stalo?“ zeptala se Lena.

Hemmingová bodla palcem k čistírně. „Jsou uvnitř.“

Lena vešla a ledový vzduch jí okamžitě vysušil pot na krku.

Protlačila se mezi pytli s prádlem připraveným k odvozu a nakrčila nos před nepříjemným pachem chemikálií. U škrobicí vany se rozkašlala. Ze stále zapnutých průmyslových mandlů sálalo horko.

Lena nikde neviděla starého pana Burgesse a připadlo jí to divné. Že by jen tak beze všeho opustil své království? Zamířila k mandlům a u každého stáhla teplotu. Ohlédla se ke skupině mužů, kteří postávali asi pět metrů daleko, a zastavila se u posledního žehlicího stroje, když si povšimla hnědých kalhot a tmavomodrých košil agentů Úřadu pro vyšetřování státu Georgia. Ti si teda pospíšili. Nick Shelton, vedoucí místní pobočky GBI, stál otočený zády k ní, ale Lena ho poznala podle kovbojských bot a světlého ježka na hlavě.

Rozhlédla se místností po ostatních příslušnících grantské policie.

Na velké mrazničce seděl Pat Morris, nedávno povýšený z pochůzkáře na detektiva, a přidržoval si u ucha pytlíček s ledem.

Pronikavě rusé vlasy měl přilepené k hlavě a Molly, ošetřovatelka z dětské nemocnice, mu smotkem gázy stírala z tváře zaschlé potůčky krve. Kromě uniformovaného strážníka u skládacího stolku u zdi byl jediným přítomným představitelem místních ochránců zákona Frank.

„Leno,“ zamával na ni. Košili měl celou od krve, ale pokud to mohla Lena posoudit, nebyla jeho. Vypadal zdrceně a Lena si nedokázala představit, jak to tady sám zvládá – pomoc Nicka Sheltona nestála za řeč.

Na stole spatřila rozložený plán budovy, která nemohla být nic jiného než policejní stanice. Oblast kolem kávovaru a u požárních dveří byla pokryta červenými a černými křížky, u každého z nich iniciály jména. V nepravidelně rozmístěných obdélnících a pokřivených čtvercích poznávala psací stoly a registrační skříně.

Pokud nákres nelhal, muselo to ve služebně vypadat jako po výbuchu.

„Kristepane,“ vydechla a uvažovala, jak se vězňům podařilo proniknout na stanici.

Nick jí pokynul, ať přistoupí blíž, a přikreslil poslední dlouhý obdélník – kartotéku pod prosklenou stěnou Jeffreyho kanceláře.

„Zrovna jsme chtěli začít,“ Ukázal na plánek a zeptal se Pata: „Takhle nějak to tam vypadá?“

Pat přikývl.

„Fajn.“ Nick položil značkovač na stůl a naznačil Frankovi, že může mluvit.

„Střelec čekal tady, jeho komplic tady.“ Frank ukázal na dvě místa ve vestibulu. „Kolem deváté vešel hlavním vchodem Matt. Vrah ho zblízka střelil do hlavy.“

Lena se musela opřít o stůl a ohlédla se přes výlohu ke stanici.

Přední dveře byly nedovřené, ale neviděla, co je drží.

Frank ukázal na psací stůl u požárních dveří. „Zde se v okamžiku útoku nacházela Sára Lintonová.“

„Sára…“ Leně došel dech. Jak se to mohlo stát? Kdo by si přál zabít Matta Hogana? Do této chvíle předpokládala, že se vzbouřili vězni, ne že přišel někdo zvenčí a chladnokrevně zavraždil kolegii.

Frank pokračoval: „Podařilo se nám dostat ven dvě děti.“

Ukázal na červené křížky u požárních dveří. „Burrows, Robinson a Morgan to schytali hned v prvních vteřinách.“ Ukázal bradou na Pata. „Morris rozbil okno Jeffreyho kanceláře a vytáhl další tři děti. Keith Anderson unikl s prostřeleným ramenem požárními dveřmi. Momentálně je na pohotovosti.“

Lena konečně dokázala promluvit. „Byly tam děti?“ otázala se nevěřícně.

„Školní exkurze,“ vysvětlil Nick. „Brad je prováděl po stanici.“

Lena polykala a snažila se svlažit ústa slinami, aby mohla mluvit.

„Kolik jich tam zůstalo?“

„Tři,“ odpověděl Nick a bodl prstem ke třem malým černým křížkům vedle jednoho většího. „Tohle je Brad Stephens.“ Ukázal na další. „Sára Lintonová, Maria Simmsová, Barry Fordham.“ Prst se zastavil u černého X u registračky, které znázorňovalo Fordhama.

Vedle křížku byl připsaný otazník. Lena znala Barryho jako ostříleného policistu s osmiletou zkušeností. Měl ženu a dvě děti.

Nick pokračoval: „Barry byl zraněn. Nevíme, jak vážně. Zhruba před čtvrthodinou uvnitř někdo znovu vystřelil. Podle zvuku soudíme, že z armádní automatické pušky. O dvou policistech zatím nevíme nic určitého a domníváme si, že nikdo další uvnitř není.“ Po krátké odmlce dodal: „Myslím nikdo živý.“

Frank si odkašlal do kapesníku a v hrudi mu přitom zachrastilo jako v rozbitých hodinách. Než promluvil, otřel si pečlivě ústa.

„Do minuty po útoku přijely dva hlídkové vozy.“ Označil dva obdélníky na plánu. Lena se na ně podívala oknem. Nedaleko nich stál na svém obvyklém místě třetí, Bradův. Za automobily se krčili čtyři policisté, které předtím z ulice neviděla, a mířili pistolemi na budovu stanice.

„Potom vyběhl na chodník starý pan Burgess s brokovnicí,“ pokračoval Frank s náznakem obdivu v hlase. Lena si nedokázala staříka, který měl co dělat, aby udržel svou živnost nad vodou, představit s puškou v ruce. „Jeho vnučka stála tady,“ ukázal Frank na plán. „Byla první, koho se Sáře podařilo dostat ven.“

Odmlčel se a Lena viděla, kolik bolesti mu vzpomínka na hrůzné události působí. „Burgess se pokusil střelit dovnitř oknem, ale…“

„Sklo je neprůstřelné,“ vzpomněla si Lena.

„Vydrželo,“ potvrdil Frank. „Jenže odražené broky zasáhly do nohy Stevea Manna, který stál před železářstvím. Potom se všichni rozprchli.“

Slova se ujal Nick. „Burgess a hlídkaři v podstatě uvěznili útočníky uvnitř.“ Ukázal na místo, kde obvykle sedávala Maria.

„Podle dostupných informací soudíme, že jeden střelec stojí tady za recepčním pultem a míří na vchod, zatímco druhý hlídá rukojmí.“

Lena znovu vyhlédla na ulici. Okna stanice byla tmavá, ale ne tak jako výloha čistírny. Všimla si bílých teček a pavučinových prasklin na neprůstřelném skle v místech, kam dopadly broky.

Načervenalé šplíchance na vnitřní straně připsala Mattově krvi a strnula, když v temné mase pod oknem rozeznala zády otočenou bezhlavou postavu. Právě Mattova mrtvola bránila dveřím v úplném dovření.

Odvrátila pohled a zeptala se: „Našlo se jejich auto?“

„Prověřujeme to,“ odpověděl Nick. „Nejspíš zaparkovali v areálu univerzity a ke stanici přišli pěšky.“

„To by nasvědčovalo, že to tady znají,“ uvažovala Lena nahlas a pak se obrátila s otázkou na své kolegy: „Poznali jste někoho z nich?“

Frank i Pat zavrtěli hlavami.

„Kristepane,“ zaúpěla Lena s pohledem upřeným na plánek.

„Ten první má nejméně tři zbraně. Na Matta vystřelil z upilované brokovnice, s největší pravděpodobností značky Wingmaster.“

Nick se významně odmlčel. „Druhý střelec má vojenskou automatickou pušku.“

„Pokud použije vhodnou munici, pronikne kulka i neprůstřelným sklem,“ poznamenala Lena a hlavou jí bleskla úvaha, že útočníci museli věnovat předběžnému průzkumu více než letmou pozornost.

„Přesně tak,“ potvrdil Nick. „Zatím na nikoho na ulici nevystřelil.“

„Zatim,“ zdůraznil Frank.

„Pokoušíme se navázat kontakt, ale oni nezvedají telefon.“

Nick bodl palcem k jednomu ze svých agentů, který držel u ucha sluchátko. „Povolali jsme z Atlanty vyjednávače. Do hodiny by tady měl přistát vrtulník s celým týmem.“

Lena hleděla na ulici a uvažovala, co má tahle hrůza sakra znamenat.

Vždycky pokládala Heartsdale za klidné, ospalé městečko, kam lidé přicházejí, aby unikli právě tomuto druhu násilí. Jeffrey jí kdysi dávno řekl, že se sem přestěhoval z Birminghamu proto, že už nemohl dále snášet hrůzy velkoměsta. Podle toho, co dnes Lena slyšela, si zlo našlo cestu za ním.

Pocítila zachvění, jako kdyby se někdo prošel po jejím hrobě.

Uprostřed plánku se červenal křížek s iniciálami jména. Leně se zamlžily oči a nedokázala je přečíst. Když zvedla oči, všichni na ni zírali. Potřásla hlavou a usmála se, jako kdyby si právě vyslechla skutečně velmi nejapný žert. „Ne,“ vydechla, a přestože se nedívala na plánek, náhle viděla iniciály tak jasně, jako by je měla vypáleny do sítnice. „Ne.“

Frank se k ní otočil zády a kašlal do kapesníku.

Lena popadla černý fix. „Spletli jste se.“ Sundala uzávěr. „Má být černý.“ Pokusila se překreslit rudý křížek, ale ruka se jí třásla tak silně, že musela přestat.

Nick jí vzal fixku ze zpocené dlaně. „Je mrtvý, Leno.“ Položil jí ruku na rameno. „Jeffrey je mrtvý.“

3

1991

Neděle

Tessa se na posteli svalila na záda a zakomíhala chodidly ve vzduchu. „Pořád nemůžu uvěřit, že pojedeš na Floridu beze mě.“

Sára skládala tričko a odpověděla jen nepřítomným „Hm.“

„Kdy sis naposled vyrazila na dovolenou?“

„Už si nepamatuju.“ Nebyla to tak docela pravda. V létě toho roku, kdy Sára odmaturovala na střední škole, vzal Eddie Linton manželku a dvě vzpouzející se dcery na poslední rodinný výlet do Mořského světa. V následujících letech věnovala veškerý volný čas během letních prázdnin učebnicím nebo práci v nemocniční laboratoři, aby získala potřebné kredity a co nejdřív ukončila studium.

Kromě občasných prodloužených víkendů strávených u rodičů však nevěděla, co je pořádné volno, už celou věčnost.

„Ale tohle je opravdová dovolená,“ pokračovala Tessa. „S chlapem.“

„Hm,“ zopakovala Sára a skládala šortky.

„Slyšela jsem, že je to pěkný frajer.“

„Kdo to říkal?“

„Jill-June. V drogerii.“

„Pořád tam pracuje?“

„Povýšila z pokladní na vedoucí.“ Tessa se zahihňala. „Nechala si odbarvit vlasy a je z ní příšerná blondýna.“

„Schválně, nebo omylem?“

„Těžko říct, když má k dispozici dva regály vlasové kosmetiky.“

Sára hodila na sestru kalhoty. „Taky bys mi mohla pomoct s tím skládáním.“

„Pomůžu, když mi řekneš o Jeffreym.“

„Co přesně o něm Jill-June povídala?“

„Že je trochu na sex.“

Sára se při tom zřejmém podcenění pousmála.

„A že už chodil s každou ženskou ve městě, která za to aspoň trochu stála.“ Tessa se zarazila. „Městem o něm koluje takový průhledný žertík, ale neřeknu ti ho, protože jsi moje sestra.“

„A teď za to platím,“ povzdechla si Sára a hodila do pytle se špinavým prádlem ponožku. Pamatovala si, že při posledním praní k ní nenašla druhou do páru. „Jak je možné, že člověk nikdy neztratí staré ponožky?“ zeptala se ve snaze změnit téma.

„Je dobrý v posteli?“

„Tesso!“

„Chceš, abych ti poskládala spodní prádlo, nebo ne?“

Sára uhladila košili a mlčela.

„Chodíte spolu už dva měsíce.“

„Tři.“

Tessa se zazubila. „Určitě s ním spíš, protože jinak by tě nepozval k moři.“

Sára místo odpovědi jenom pokrčila rameny. Pravda byla taková, že se s Jeffreym vyspala hned po prvním rande. Dokonce se ani nestihli přemístit z kuchyně do ložnice. Druhý den se tak styděla, že vyklouzla ze svého domu ještě před východem slunce.

Kdyby nebylo vloupání spojeného s vraždou, na jejímž vyšetřování museli o tři dny později spolupracovat, nejspíš by s Jeffreym Tolliverem už v životě nepromluvila.

Tessa nasadila vážný tón. „Byl tvůj první od té doby, co…“

Sára ji sjela ostrým pohledem, který důrazně naznačoval, že toto téma je zapovězené. „Řekni mi, co ještě Jill-June povídala.“

„Hmmm,“ protáhla Tessa a stydlivě se usmála. „Že má nádhernou postavu.“

„Hodně běhá.“

„Tak to jo,“ prohodila Tessa souhlasně. „Že je vysoký.“

„O osm čísel vyšší než já.“

„Kdyby ses viděla, jak spokojeně se tváříš,“ rozesmála se Tessa.

„Zadrž, nemusíš mi tady opakovat, jak to bylo hrozné, měřit ve třetí třídě metr osmdesát.“

„Sto sedmdesát sedm.“ Sára hodila sestře na hlavu hadr na nádobí.

„A bylo to až v devítce.“

Tessa hadr složila a teatrálně si povzdechla. „Má zasněné modré oči.“

„Ano.“

„Je neuvěřitelně šarmantní a má velmi slušné chování.“

„Obojí je pravda,“ potvrdila Sára.

„Vynikající smysl pro humor.“

„Souhlasí.“

„Vždycky platí na haléř přesně.“

Sára se zasmála a přisunula sestře další hromadu prádla.

„Mluv a skládej.“

Tessa vylovila za kapsu černé kalhoty. „Říkala, že kdysi hrával fotbal.“

„Fakt?“ Sára potřásla hlavou. S tím se jí Jeffrey nesvěřil. Vlastně jí toho o sobě řekl velmi málo. Kromě jiného se jí na něm líbilo, že jen zřídka mluvil o minulosti.

„Doufám, že ti za to stojí.“ Tessa se odmlčela. „Táta s tebou pořád nemluví?“

„Ne,“ odpověděla Sára a snažila se o co nejlhostejnější tón.

Přestože se její rodiče s Jeffreym nikdy nesetkali, utvořili si o něm stejný názor jako všichni ostatní ve městě.

„Řekni mi o něm něco víc,“ naléhala Tessa. „Něco, co neví ani Jill-June.“

„Tak toho moc není,“ přiznala Sára.

„Ale jdi.“ Tessa sestře zjevně nevěřila. „Povídej. Jaký je?“

„Především je pro ni moc starý,“ ozvala se z chodby Cathy Untonová.

Tessa obrátila oči v sloup, ale to už matka vešla do pokoje.

„Vůbec si nepřipadám jako ve vlastním domě,“ poznamenala Sára.

„Když nechceš, aby ti sem někdo chodil, nesmíš nechávat otevřený vchod.“ Cathy políbila Sáru na tvář a podala jí velkou zelenou plastovou krabici s víkem a papírový sáček s několika mastnými skvrnami. „Tohle jsem ti přinesla na cestu.“

„Koláče!“ zajásala Tessa a natáhla se po sáčku, ale Sára ji pleskla po ruce.

„Táta pekl kukuřičný chleba, ale nedovolil mi ho vzít.“ Cathy se na dceru významně zadívala. „Prohlásil, že neotročil nad horkou troubou proto, aby krmil toho tvého frajera.“

Slova visela ve vzduchu jako temný mrak a i Tessa věděla, že smích by teď nebyl ta nejvhodnější reakce. Sára zvedla džínsy a začala je skládat.

„Dej to sem.“ Matka jí vytrhla kalhoty z rukou. „Takto se to dělá.“ Přitiskla manžety nohavic pod bradou a za necelé dvě vteřiny jako kouzlem složila džínsy do dokonalého obdélníku. Pak si kriticky přeměřila hromadu prádla na posteli. „Tohle všechno jsi prala dnes?“

„Neměla jsem čas…“

„To není žádná omluva. Skutečnost, že žiješ sama, ještě neznamená, že si nemůžeš pravidelně prát.“

„Mám dvě zaměstnání,“ hájila se Sára.

„Já měla kromě dvou dětí doma instalatéra a prádlo jsem zvládla.“

Sára požádala pohledem sestru o pomoc, jenže Tessa se soustředila na hledání druhé ponožky do páru tak usilovně, jako kdyby rozbíjela atom.

„Dávej špinavé prádlo rovnou do pračky,“ poučovala matka, „a obden ji pusť. Tím se pro příště vyhneš podobné hromadě.“

Hmátla pro košili, kterou již Sára složila, a nesouhlasně svěsila koutky úst. „Proč nepoužíváš aviváž? Minulý týden jsem ti nechala na kredenci kupon na slevu.“

Sára to vzdala. Poklekla před hromadou knih a uvažovala, které si s sebou na dovolenou vzít.

„Podle toho, co jsem slyšela,“ prohodila Tessa snaživě, „nebudeš mít na čtení moc času.“

Sára doufala v totéž, ale rozhodně si nepřála to veřejně vyhlašovat před matkou.

„Chlap jako on…“ Cathy se odmlčela. „Sáro, já vím, že tohle nerada slyšíš, ale zdá se mi, že jsi úplně přišla o rozum.“

Sára se k ní otočila. „Děkuju za projev důvěry.“

Cathy se zamračila ještě temněji. „Neměla bys pod tou košilí nosit podprsenku? Vidím ti obě…“

„No dobře.“ Sára si zapnula knoflíček.

„A ty šortky ti vůbec nepadnou,“ pokračovala matka v kritice.

„Zhubla jsi, nebo co?“

Sára se na sebe podívala do zrcadla. Téměř hodinu vybírala oblečení, které by bylo hezké a současně nepůsobilo dojmem, že je musela hodinu vybírat. „Říká se jim pytlovité,“ vysvětlila a zatahala za sedací část. „Poslední móda,“ dodala.

„Ach, prokristapána, Sáro! Vidělas někdy v poslední době svůj zadek? Já určitě ne.“ Tessa se zachichotala a matka zmírnila tón, i když ne slova. „Zlato, zezadu jsou ti vidět jen lopatky a lýtka. Tahle pytlovitá móda je určena pro jiné postavy, než máš ty.“

Sára se zhluboka nadechla a opřela se o skříň. „Omluvíš mě?“ řekla, jak nejzdvořileji dokázala, a odešla do koupelny. Musela se hodně ovládat, aby za sebou nepráskla dveřmi. Sklopila víko na toaletní mísu, posadila se a zabořila hlavu do dlaní. Slyšela, jak si matka stěžuje na statickou elektřinu a láteří, proč se namáhá se sbíráním kuponů, když je dcera stejně nevyužije.

Sára si přitiskla dlaně na uši a matčina tiráda se ztišila do snesitelnějšího šumu, který dráždil o poznání méně než horká jehla v zadku. Od chvíle, kdy začala chodit s Jeffreym, ji matka neustále kvůli něčemu peskovala. Neexistovalo nic, co by Sára udělala správně, počínaje držením těla u stolu a konče parkováním na příjezdové cestě. Částí své mysli se chtěla vzepřít přehnané kritičnosti, ale druhou částí – tou soucitnější – chápala, že tímto způsobem se matka vyrovnává se svým strachem o ni.

Podívala se na hodinky a v duchu se modlila, aby Jeffrey přijel na čas a vysvobodil ji. Málokdy se opozdil, což byla další věc, která se jí na něm líbila. Přes všechny řeči o nevychovanosti a hulvátství, které o něm matka šířila, nosil Jeffrey Tolliver v kapse kapesník a pokaždé jí přidržel dveře. Když Sára v restauraci vstala od stolu, zvedl se i on. Pomohl jí do kabátu a na ulici jí nesl kufřík. Navíc byl vynikající v posteli. Když se s ním tehdy poprvé milovala, málem si polámala stoličky, jak zatínala zuby, aby ve vrcholné slasti nekřičela jeho jméno.

„Sáro?“ Cathy zaklepala na dveře, hlas stažený obavami. „Jsi v pořádku, zlato?“

Sára spláchla a pustila vodu do umývadla. Pak otevřela dveře a stanula tváří v tvář matce a sestře, které na ni hleděly se stejně ustaraným výrazem.

Cathy držela červenou halenku. „Myslím, že tato barva pro tebe není vhodná. Nesluší ti.“

„Děkuju.“ Sára hodila halenku do koše se špinavým prádlem a znovu poklekla ke knihám. Rozmýšlela se mezi klasikou, jíž by zapůsobila na Jeffreyho, a komerčnějšími autory, kteří by se jí, jak dobře věděla, líbili mnohem víc.

„Ani nevím, proč vlastně jedeš k moři. Pokud si vzpomínám, pokaždé ses spálila. Máš dost krémů na opalování?“ starala se Cathy.

Aniž se otočila, zamávala Sára velkou lahví opalovacího oleje.

„Víš přece, jak rychle ti naskočí pihy. A máš hrozně bílé nohy. Nezdá se mi rozumné oblékat na takové nohy šortky.“

Tessa se zasmála. „Jak se jmenovala ta holka, co měla v Gidgetu fotky z pláže s tím velkým kloboukem?“

Sára obdařila sestru pohledem tos mi teda pomohla. Tessa ukázala na sáček s koláči a pak na svá ústa, čímž naznačila, že její mlčení je možno koupit.

„Laura,“ odpověděla Sára a odsunula sáček dál ze sestřina dosahu.

„Tessie,“ požádala matka, „podej mi žehlicí prkno.“ Obrátila se na Sáru: „Žehličku doufám máš.“

Sára cítila, jak ji matčin pohled spaluje. „Ve špajzu.“

Když Tessa odešla, matka nesouhlasně mlaskla jazykem a zeptala se Sáry: „Kdys to prala?“

„Včera.“

„Kdybys to hned vyžehlila…“

„Jasně. A kdybych nenosila žádné šaty, nemusela bych si s nimi dělat starosti.“

„Totéž jsi říkala, když ti bylo šest.“

Sára vyčkávala.

„Kdyby to bylo na tobě, chodila bys do školy nahá.“

Sára duchem nepřítomná prolistovala knihu, aniž vnímala stránky. Za sebou slyšela, jak matka přeskládává košile.

„Kdyby šlo o Tessu, vůbec bych si nedělala starosti,“ prohlásila Cathy. „Přesněji řečeno,“ matka se tiše zasmála a uhladila další košili, „bála bych se o Jeffreyho Tollivera.“

Sára položila paperback s hrozivě vyhlížejícím nožem na obálce na hromádku knih – pochopitelně zadní stranou nahoru.

„Jeffrey Tolliver je muž, který má hodně zkušeností. Rozhodně víc než ty… Já vidím ten úsměv na tvé tváři, mladá dámo. Uvědom si laskavě, že nemluvím jen o tom, co spolu provádíte pod peřinou.“

Sára zvedla jinou knížku. „Na tohle téma se s vlastní matkou opravdu nehodlám bavit.“

„Tvoje matka je možná jediná žena na světě, která ti tohle může říct.“ Cathy seděla na posteli a čekala, až se k ní Sára otočí.

„Muži jako Jeffrey chtějí vždycky jedno jediné.“ Sára otevřela ústa, ale matka ještě nedomluvila. „Je v pořádku, když jim to dáš, pokud ovšem dostaneš něco na oplátku.“

„Mami…“

„Některé ženy mohou jít s mužem do postele i bez lásky.“

„To já vím.“

„Myslím to vážně, zlatíčko. Ty taková nejsi.“ Odhrnula dceři vlasy z čela. „Tobě přece nikdy nešlo jen o povyražení. Ani když jsi byla v pubertě.“

„To nemůžeš vědět.“

„Za celý život jsi měla jen dva kluky. Kolik děvčat měl Jeffrey? S kolika ženami se vyspal?“

„No, pár jich bylo,“ připustila Sára.

„A ty jsi jenom další na seznamu. Proto se táta tak zlobí.“

„Nemyslíš, že byste všichni měli počkat se svými odsudky, dokud se s ním neseznámíte?“ vyhrkla Sára a teprve v té chvíli jí došlo, že Jeffrey už je na cestě sem. Riskla pohled na budík. Za deset minut se matka na vlastní oči přesvědčí, že měla ve všem pravdu.

Jestliže to neuniklo Jill-June Mallardové, pak Cathy Lintonová to pozná v okamžiku, kdy Jeffrey vkročí do dveří.

„Ty prostě nejsi holka do větru, zlatíčko,“ stála na svém matka.

„A co když ano? Co když mě Atlanta změnila?“

„Pochybuju.“ Cathy zvedla kalhotky, aby je složila, a svraštila obočí. „Tahle látka je do pračky příliš jemná,“ poučovala dceru.

„Kdybys je vyprala v ruce a místo sušičky je pověsila na šňůru, neměla bys je tak potrhané.“

„Nejsou potrhané z pračky,“ namítla Sára s upjatým úsměvem.

Cathy zablesklo v očích náznakem pochopení. „Kolik mužů jsi v životě měla?“ zeptala se.

„Mami, prosím tě,“ zašeptala Sára a podívala se na hodinky.

Cathy nedbala. „Vím o Stevovi Mannovi. Bože můj, ví o něm celé město, když tě s ním Mac Anders přistihl za tou restaurací.“

Sára hleděla na podlahu a modlila se, aby neshořela trapnými rozpaky.

„A potom Mason James,“ pokračovala Cathy.

„Mami…“

„To jsou dva.“

„Zapomínáš na toho posledního,“ připomněla Sára a vzápětí svého sarkasmu zalitovala, když viděla, jak matčin výraz potemněl.

Cathy složila pyžamové kalhoty. „Ví Jeffrey, že jsi byla znásilněna?“ zeptala se velmi tiše.

Sára silou vůle potlačila touhu vybuchnout. „Na toto téma jsme v našich rozhovorech dosud nenarazili.“

„A co jsi mu řekla, když se tě zeptal, proč jsi odešla z Atlanty?“

„Nic,“ odvětila Sára, opomíjejíc fakt, že se Jeffrey nevyptával na detaily.

Cathy uhladila pyžamo a sáhla pro další kus šatstva, ale na posteli už nic nezbylo. „Za to, co se ti stalo, se nemusíš stydět, Sáro.“

Sára vyhýbavě pokrčila rameny a sklonila se pro kufr. Vlastně se nestyděla, jen se jí zvedal žaludek z lidí, kteří se k ní kvůli tomu chovali jinak. A zejména matka. Postranní pohledy a neohrabané odmlky od hrstky těch, kdo znali pravý důvod jejího návratu do Grantu, ještě snesla, ale napjatý vztah s matkou byl pomalu nad její síly.

Odklopila víko kufru a začala do něj ukládat věci. „Řeknu mu to, až se naskytne vhodná příležitost. Pokud se naskytne.“ Znovu pokrčila rameny. „Možná k tomu ani nedojde.“

„Solidní vztah nemůže být založen na vzájemných tajnostech,“ nabádala ji matka.

„Tohle není žádná tajnost,“ namítla Sára. „Prostě jenom soukromá záležitost. Něco, co se mi kdysi stalo, a už mě unavuje…“ nedokončila větu. Na rozhovor s matkou o svém znásilnění rozhodně nebyla připravena. „Podala bys mi tu bavlněnou halenku?“

Cathy sjela požadovanou součást oděvu nesouhlasným pohledem.

„Už jsem viděla spoustu žen, které s velkou námahou dosáhly takového postavení, jaké máš ty, a potom ve vteřině hodily všechno za hlavu kvůli chlapovi, který je nakonec za pár let opustil.“

„Já se kvůli Jeffreymu nehodlám vzdát své kariéry.“ Sára se smutně zasmála. „A nehrozí mi, že bych otěhotněla a zůstala doma s dětmi.“

Cathy na její poznámku zareagovala mírným zamračením.

„O to nejde, Sáro.“

„Tak o co jde, mami? Co tě tak znepokojuje? Copak mi může nějaký muž udělat něco horšího než to, co už se mi stalo?“

Cathy sklopila oči. Nikdy neplakala, ale dokázala mlčet tak, že to Sáře trhalo srdce.

Dcera se posadila na postel vedle ní. „Promiň,“ zašeptala.

V životě jí nešla odmluva z úst tak těžce. Za to, co ji postihlo, se někdy cítila tak provinile, že uvažovala, zda by neudělala nejlíp, kdyby se odstěhovala někam daleko a nechala svou jinak dokonalou rodinu, ať si tu ránu vyléčí sama.

„Nechci, aby ses vzdala svého já,“ řekla Cathy.

Sára zatajila dech. Matka ještě nikdy nevyslovila své obavy tak zřetelně. Sára věděla lépe než kdo jiný, jak snadné by bylo se vzdát. Po svém znásilnění dokázala jen ležet v posteli a plakat.

Nechtěla být lékařkou, sestrou, dokonce ani dcerou. Uplynuly dva měsíce, kdy na ni matka naléhala a žadonila, než ji nakonec fyzicky vystrkala z postele. A potom ji odvezla – jako snad stokrát, když byla dítě – na dětskou kliniku. A jako vždy jí doktor Barney pomohl, tentokrát tím, že jí dal práci. O rok později si Sára přibrala druhé zaměstnání jako okresní soudní lékařka, aby si mohla od doktora Barneyho koupit jeho zavedenou praxi. Poslední téměř tři roky se usilovně snažila znovu vybudovat svůj život v Grantu a matka se bála, že teď kvůli Jeffreymu tohle všechno ztratí.

Sára vstala a přistoupila k šatníku. „Mami…“

„Mám o tebe strach.“

„Už je mi líp,“ řekla Sára, přestože v hloubi duše pochybovala, že ještě někdy bude znovu sama sebou. Vždycky bude rozlišovat mezi předtim a potom, bez ohledu na to, kolik let od té hrozné události uplyne. „Nepotřebuju, aby ses o mě starala, abys mě podpírala. Už jsem silná. A jsem na to připravená.“

Cathy bezmocně zvedla ruce. „On tě jenom využívá. Zahrává si s tebou. Nejde mu o nic jiného, než aby si s tebou trochu zašpásoval.“

Sára hledala plavky a otevírala jednotlivé přihrádky. „Mně třeba taky o nic jiného nejde. Prostě se dobře bavím.“

„Kéž bych ti mohla věřit.“

„Taky bych si přála, abys tomu věřila,“ řekla Sára. „Protože je to náhodou pravda.“

„Já nevím, zlato. Máš tak měkké srdce.“

„Zdaleka ne tak měkké jako kdysi.“

„To, co se stalo v Atlantě, nezmění tvou osobnost.“

Sára pokrčila rameny a uložila plavky do kufru. Právě to, jak se změnili lidé kolem ní, činilo zážitek z Atlanty ještě hrůznějším.

Skutečnost, že byla znásilněna, ji naplňovala bezmocným vztekem, a přímo vražedným, když si uvědomila, že to zvíře, co jí to udělalo, se možná za pár let dostane z vězení za dobré chování.

Ničilo ji vědomí, že ten zločin obrátil její život vzhůru nohama, že se kvůli němu musela vzdát asistentského místa v Gradyho nemocnici, vzdát se profese, po níž od dětství toužila, protože všichni na pohotovosti se k ní chovali jako k rozbité porcelánové panence. Lékař, který ji po znásilnění ošetřoval, se jí nedokázal podívat do očí a ostatní kolegové se před ní neodvážili zažertovat z obavy, aby neřekli něco nevhodného. Dokonce i ošetřovatelky s ní zacházely v rukavičkách, jako kdyby znásilnění udělalo ze Sáry svatou mučednici.

„To je všechno?“ zeptala se matka. „Máš pro mě jenom ten pohled, kterým mi naznačuješ, že o tom nechceš mluvit?“

„Já o tom opravdu nechci mluvit,“ řekla Sára vyčerpaně. „Nechci mluvit o ničem vážném a důležitém. Unavuje mě být pořád vážná a důležitá.“ Přiklopila víko a zatáhla zip. „Unavuje mě být nejlepší ve třídě. Unavuje mě být moc vysoká pro ty nejhezčí kluky. Unavují mě schůzky s muži, kteří si dělají starosti, aby neranili mé city, postupují pěkně pomalu, aby ten proces neuspěchali, a plánují naši společnou budoucnost a zacházejí se mnou jako s křehkou květinkou a…“

„Mason James je moc hodný chlapec.“

„A o to jde, mami. Je prostě chlapec. Z chlapců se mi dělá zle. Dělá se mi zle z lidí, kteří kolem mě našlapují po špičkách a snaží se chránit moje city. Chci někoho, kdo se mnou dokáže zatřást. Chci se bavit.“ A bez rozmýšlení dodala: „Chci si pořádně zašoustat.“

Cathy zalapala po dechu – ne že by to slovo v životě neslyšela, ale dosud ho neslyšela od své starší dcery. Sára se občas dokázala vyjadřovat velmi expresivně a vulgárně, ale nikdy ne před matkou.

„Takové výrazy,“ pohoršovala se Cathy.

„U Tessy ti nevadí.“

Dceřina logika Cathy zarazila. „Tessa je používá, protože je prostě taková, ne proto, aby šokovala svou matku.“

„Já tak mluvím pořád,“ lhala Sára.

„A taky přitom vždycky tak zrudneš?“

Sára cítila, jak se jí do tváří valí krev.

„Musí to vycházet odsud.“ Cathy jí položila dlaň na bránici, druhou rukou opsala rozmáchlé gesto a zapěla jako operní diva: „Šoustat!“

„Mami!“

„Když už chceš takové výrazy používat, tak je aspoň říkej s gustem a procítěně.“

„Nemusíš mě poučovat, jak to mám vyslovovat,“ ohradila se Sára dotčeně, a když se jí matka vysmála do obličeje, šeptem dodala: „Ani jak to mám dělat.“

Cathy se rozesmála ještě hlasitěji. „Počítám, že dnes už tyhle věci znáš, co?“

Sára zlostně zvedla kufr. „Řekněme, že mi v šoustání předal jisté zkušenosti.“

„Ha, ha, ha!“ vyrazila Cathy bujaře.

Sára položila kufr a založila ruce v bok. „Děláme to pořád.“

„Nepovídej!“

„Jasně. Ve dne v noci.“

„I ve dne?“ Cathy se na posteli zalykala smíchem. „Jak skandální!“

„Nescházím se s ním kvůli duchaplné konverzaci,“ chvástala se Sára. „Ani nevím, jestli má nějaké vzdělání.“

„Sáro?“ ozvala se od dveří Tessa.

„Ve skutečnosti se mi zdá,“ pokračovala Sára, která ze všeho nejvíc toužila vymazat ten samolibý výraz z matčina obličeje, „že není moc inteligentní.“

„Opravdu?“ Cathy se tvářila, jako že o tom ví své.

„Sáro?“ zkusila to znovu Tessa.

„Opravdu. A víš co? Je mi to srdečně jedno. Myslím, že je dokonce hloupý jako krabice ostříhaných vlasů, a zvysoka na to seru. Nescházím se s ním kvůli jeho mozku.“

„Proboha, Sáro!“ křikla Tessa. „Zavři konečně hubu a laskavě se otoč!“

Sára poslechla, výčitky ji spalovaly jako horečka.

Jeffrey se opíral ramenem o dveře, ruce složené na prsou. Na rtech mu pohrával úsměv, který ovšem nepronikl k očím. „Máš sbaleno?“ ukázal na kufr.

*

Když vyjížděli z Grantu, začalo drobně mžít. Sára pozorovala, jak stěrače v dlouhých intervalech zametají vodu z čelního skla, a snažila se vymyslet, co by Jeffreymu řekla. Slibovala si, že s příštím pohybem stěračů prolomí ticho, ale při každém dalším mávnutí mlčela jako zařezaná. Hleděla z okna a počítala krávy, potom kozy, pak billboardy. Jak se blížili k Maconu, počty stoupaly, až za dálniční spojkou ztratila přehled.

Jeffrey přeřadil na nižší rychlostní stupeň a předjel kamion.

Pak poprvé za celou cestu prolomil ledy. „Ten vůz šlape jako hodinky.“

„Ano,“ souhlasila Sára a málem se rozplakala štěstím, že na ni promluvil. Děkovala bohu, že si vzali její auto a ne jeho pick-up, protože kdo ví, jak dlouho by to tísnivé ticho trvalo. „Německá technika,“ prohodila, aby udržela konverzaci.

„Myslím, že na těch pověstech, proč doktoři jezdí v bavorákách, něco bude.“

„Koupil mi ho táta, když mě přijali na medicínu.“

„Hodný otec,“ ocenil Jeffrey a po krátké odmlce dodal:

„A matka mi taky připadá docela příjemná.“

Sára si odkašlala. Jako z udělání si nedokázala vzpomenout na jedinou z výmluv, které poslední hodinu v duchu nacvičovala.

„Mrzí mě, že jste se museli seznámit za takových okolností.“

„Nepředpokládal jsem, že se s ní někdy seznámím.“

„Aha… Jistě.“ Sára se nervózně ošila. „Nechtěla jsem…“

„Teď jsem rád, že jsem ji potkal.“

Sára přikývla a pomyslela si, že čím méně bude otevírat pusu, tím menší je pravděpodobnost, že si přivodí další trapas.

„Tvoje sestra je fajn holka.“

„Ano,“ souhlasila Sára a napadlo ji, že kdyby nebyla tak tolerantní, dávno by svého sourozence nenáviděla. Celý život slýchala pořád jedno a totéž. Tessa byla ta roztomilá, ta zábavná, ta roztleskávačka, s níž se chtěl každý skamarádit. Ona byla jenom ta vysoká, a když měla opravdu šťastný den, tak ta vysoká zrzka.

Než dokázala Sára v duchu zformulovat elegantnější vyjádření, vyhrkla: „Omlouvám se za to, co jsem o tobě řekla.“

„To je v pořádku,“ opáčil Jeffrey, ale z jeho tónu vycítila, že nic v pořádku není. Nechápala, jak je možné, že s ní po tom všem, co slyšel, pořád chce jet na Floridu. Kdyby měla v těle jen trochu sebeúcty, nechala by ho odjet samotného. Vynucený úsměv, který nasadil, když ukládal její kufr do auta, by prořízl sklo.

„Jenom jsem se snažila…“ Potřásla hlavou. „Nevím, o co jsem se snažila. Nejspíš ze sebe udělat idiota.“

„Což se ti dokonale povedlo.“

„Mám v povaze snahu excelovat ve všem, co dělám.“

Neusmál se.

Zkusila to znovu: „Vůbec si nemyslím, že jsi hloupý.“

„Jako krabice vlasů.“

„Cože?“

„Řekla jsi, že jsem hloupý jako krabice ostříhaných vlasů.“

„Aha.“ Krátce se zasmála a znělo to jako tulení zaštěknutí. „Co je to za přirovnání? Vždyť nedává žádný smysl.“

„Ale rád slyším, že si to o mně ve skutečnosti nemyslíš.“ Podíval se do zpětného zrcátka a předjel dodávku místní farnosti.

Sára hleděla na ruku na řadicí páce a pozorovala hru svalů a šlach, jak přehazoval rychlosti. Prsty objímaly hlavici a palec lehce poklepával na její vrchol.

„Mimochodem,“ prohlásil Jeffrey, „vzdělání mám docela slušné. Chodil jsem na vysokou.“

„Opravdu?“ vyhrkla a nedokázala zakrýt překvapení. A pak tomu dodala korunu, když řekla: „No tak to je dobré. Dobré pro tebe.“

Ostře se na ni zadíval.

„Chci říct, že je to dobré, protože… tedy… protože je to…“

Rozesmála se nad vlastní nejapností, připlácla si dlaň na ústa a zamumlala: „Proboha, Sáro, drž zobák. Drž zobák.“

Zdálo se jí, že se Jeffrey usmál, ale nebyla si jistá. Sebrala odvahu a zeptala se: „Co přesně jsi slyšel?“

„Něco o předání jistých zkušeností.“

Sára polkla kletbu a bojovala dál. „Myslela jsem to v dobrém.“

„No jo… Pro tvou informaci, to slovo jsem už od tebe slyšel.“

Tentokrát ukázal v úsměvu zuby. „Aby taky ne, když jsi ho přímo řvala.“

Sára se kousla do rtů a pozorovala ubíhající krajinu.

„Je dobře, když si matka o tebe dělá starosti,“ řekl Jeffrey.

„Někdy.“

„Vy dvě si jste hodně blízké, že?“

„Asi ano,“ odpověděla Sára a věděla, že problém je mnohem složitější.

„Řeklas jí, že moje testy byly negativní?“ zeptal se.

„Samozřejmě že ne.“ Sáru ta otázka překvapila. „To je naše soukromá věc.“

Souhlasně přikývl a neodtrhl pohled od vozovky.

Druhé rande skončilo polibkem u dveří a Sářinou žádostí, aby se Jeffrey nechal vyšetřit na HIV. Jistě, byl to poněkud opožděný požadavek, když uvážíme, že posledně ve víru vášně opomněli zodpovědně prodiskutovat problematiku ochrany před sexuálně přenosnými chorobami, ale k Sáře se pověsti o Jeffreyho reputaci donesly dříve, než zpráva o jejich vztahu pronikla do drogerie.

Prosba, aby si nechal vyšetřit krev, se Jeffreyho ani moc nedotkla.

„V nemocnici jsem viděla spoustu případů. Řadu žen svého věku, které by v životě ani nenapadlo, že zrovna jim by se to mohlo stát.“

„Mně nic vysvětlovat nemusíš.“

„Hareův milenec zemřel loni na AIDS.“

Jeffreymu sklouzla noha z plynu. „Tvůj bratranec je gay?“

„Samozřejmě.“

„Děláš si srandu?“ zeptal se a otočil k ní zneklidněný pohled.

„S tím falzetem se nenarodil.“

„Myslel jsem, že s tím jenom provokuje.“

„To taky,“ potvrdila Sára. „Dělá to pořád. Provokuje, aby mě naštval. A kdyby jenom mě. Každého. Rád uvádí lidi do rozpaků.“

„Na střední škole hrával fotbal.“

„Copak můžou hrát fotbal jenom heterosexuálové?“

„Ehm… To ne,“ odpověděl Jeffrey, ale neznělo to moc přesvědčivě.

Oba hleděli oknem na silnici. Sáru nenapadlo nic, co k tomu dodat. O muži, který seděl vedle ní, prakticky nic nevěděla. Za tři měsíce, co se spolu scházeli, od Jeffreyho neslyšela ani slovo o jeho rodině, o jeho minulosti. Řekl jí, že pochází z Alabamy, ale další detaily nedoplnil. Když spolu zrovna neleželi v posteli, mluvil většinou o případech, které vyšetřoval v Birminghamu, nebo o tom, co se děje v Grantu, jak teď o věci uvažovala, došlo jí, že ve společných chvílích obstarávala mluvení hlavně ona. Jen velmi zřídka se jí svěřil s nějakou osobní informací, a když se ho pokusila přimět otázkami k větší otevřenosti, zareagoval tak, že se buď naprosto odmlčel, nebo jí vložil ruku mezi stehna a ona na svou zvědavost rychle zapomněla.

Kradmo na něj pohlédla. Černé vlasy měl na krku nebezpečně dlouhé, když uvážíme, že v grantských školách běžně vykazovali žáky ze třídy, když se jim vlasy vzadu dotkly límce. Tváře měl jako vždy hladce oholené. Na sobě měl ošoupané džínsy a černé tričko s emblémem Harley Davidson, na nohou značkové tenisky se zesílenou dvojitou podrážkou, opatřenou speciálním běžeckým vzorkem. Pod napjatým plátnem kalhot se rýsovaly vypracované svaly. Volné tričko tak indiskrétní nebylo, ale to, co skrývalo, Sára důvěrně znala.

Sjela pohledem k vlastním nohám a zalitovala, že si nevzala něco vhodnějšího. Převlékla se do zavinovací sukně barvy mořské modři, ale její bílá lýtka se na pozadí tmavého koberečku na podlaze leskla jako vrstva tuku na neosmažené slanině. Pod bavlněnou halenkou se navzdory puštěné klimatizaci potila, a kdyby mohla mávnout kouzelnou hůlkou a zastavit čas, svlékla by si obtaženou podprsenku a vyhodila ji z okna.

„Tak,“ řekl Jeffrey.

„Tak,“ zahrála si na ozvěnu a přemýšlela, jak oživit skomírající rozhovor. „Jsi univerzální dárce,“ bylo jediné, co ji napadlo.

„Cože?“

„Univerzální dárce,“ zopakovala. „Můžeš darovat krev každému.“

Chytla se dalšího stébla. „Pochopitelně nemůžeš dostat při transfuzi krev od kohokoliv. Pouze skupinu nula negativní.“

Udiveně se po ní ohlédl. „Budu si to pamatovat.“

„Tvoje krev obsahuje antigeny, které…“

„Hned jak se vrátíme, přihlásím se jako dárce.“

Znovu se rozhostilo ticho, které Sára prolomila otázkou: „Nechceš kousek kuřete?“

„A já pořád, co to tady cítím.“

Natáhla se na zadní sedadlo a hledala plastovou krabici, kterou jí matka nachystala. „Měly by tady být i nějaké koláčky, pokud je Tessa všechny neukradla.“

„Ty by bodly.“ Jeffrey ji pošimral zezadu na stehně. „Škoda že nemáme čaj.“

Snažila se nevnímat jeho dotek. „Můžeme se někde zastavit.“

„To můžeme.“

Štípl ji do nohy a Sára se po něm ohnala. „Nech toho!“

Nebral pokárání na vědomí a vesele se zasmál. „Nevadila by ti malá zajížďka?“

„Jistě že ne.“ Konečně našla krabici pod polštářem. Uchopila ji a posadila se zpátky na sedadlo, právě když projížděli kolem motorestu.

„Jaký je cíl?“

„Sylacauga.“

Sára strnula s rukou na plastovém víku. „Syla… Co?“

„Sylacauga,“ zopakoval. „Moje rodné město.“

4

10.15

„Matte?“ Neznámý hlas zněl zajíkavě. „M-a-a-a-atte.“

Ozvěna v jeho uších hlásku a ještě více protáhla.

„M-a-a-a-a-a-a-atte.“

Zkusil se pohnout, ale svaly neposlouchaly. Nedokázal si vysvětlit, proč ho bolí prsty. A měl je studené. Měl studené celé tělo.

„Matte,“ řekla Sára a její hlas byl najednou ostrý jako nůž.

„Probuď se, Matte.“ Položila mu obě ruce na obličej. „Matte.“

Přinutil se otevřít oči. Zrak se mu zakalil a pak rozdvojil.

Viděl, jak se nad ním sklánějí dvě Sáry. Viděl dvě Marly. Dvě děti, které v životě neviděl. Všechny postavy byly velké, přímo obrovské, gigantické zvětšeniny sebe samých. Stropní panely mu připadaly ještě mohutnější, jako létající talíře s neskutečně velkými reflektory.

Zkusil se posadit.

„Ne, Matte,“ zastavila ho Sára. „To nesmíš.“

Zvedl ruku k čelu. Měl pocit, že mu někdo drtí mozek ve svěráku. Pravé rameno ho pálilo, jako kdyby se mu v něm nějaký sadista vrtal rozžhaveným pohrabáčem. Zvedl levou ruku, aby si rameno prohmatal, avšak Sára ho znovu zabrzdila.

„Ne, Matte,“ řekla mu. „Nedělej to.“

Propátral jazykem ústa a hledal krev, jejíž chuť cítil vzadu na patře.

Odhrnula mu vlasy z čela a on si všiml, že se jí na ruce něco zalesklo. Navlékla si jeho školní prsten. Takový dostali v prvním ročníku Auburnovy univerzity všichni členové fotbalového týmu a on ho od té doby jen málokdy sundal z prstu.

„Matte?“

Jeffrey zamrkal a zdálo se mu, že slyší vzdálené zvonění. Sevřel víčka, aby se zorientoval. Zvonivý zvuk vycházel z telefonu na Mariině stole. Krev, kterou cítil až v krku, vytékala z tržné rány na hlavě.

„Matte?“ zopakovala Sára naléhavě. „Slyšíš mě?“

Nadechl se. „Proč mi říkáš…“

Přiložila mu k ústům láhev s vodou. „Napij se. Potřebuješ tekutiny.“

Jeffrey se napil. Chladná voda mu příjemně svlažila vyprahlé hrdlo. Hltavě polykal, ale pak Sára láhev příliš naklonila a voda mu stekla na bradu.

„Stačí,“ odstrčil jí ruku.

Znovu stiskl víčka a snažil se pročistit si myšlenky. Když oči zase otevřel, dvě Marly splynuly v jedinou postavu. Nateklý obličej samá modřina, z tržné rány nad okem vytékala krev. Ty děti byly opravdu dvě, ale tvářily se stejně vyděšeně. Třetí děvčátko, se opíralo o Sáru a trhaně oddechovalo, jak bojovalo se smrtelným strachem.

Jeffrey otočil hlavu k Sáře. Ještě nikdy ji neviděl tak vystrašenou.

Hleděla mu upřeně do očí, doslova ho propalovala pohledem, jako by se mu snažila vpravit do mozku nějakou myšlenku.

Pomalu přikývl, že pochopil. Má se stát Mattem.

Přesto se zeptala: „Oukej?“

„Jo.“ Rozhlédl se ve snaze zjistit, co se tu vlastně děje. Nacházeli se v zadní části služebny. Podlaha kolem nich byla vyklizená.

U požárních dveří skládal Brad registrační skříně jednu na druhou. Podobně už byly zabarikádované dveře a okno jeho vlastní kanceláře. O kus dál ležela tři těla pokrytá troskami. Burrows.

Robinson. Morgan. Morgan měl doma pět dětí. Burrows byl zapálený milovník zvířat, který pečoval o smečku zatoulaných psů a koček. Robinson… Robinson byl na oddělení nový. Jeffrey si ani nedokázal vzpomenout na jeho křestní jméno, přestože ho přijímal sotva před týdnem.

Zrak se mu znovu zakalil a musel zavřít oči, závrať mu vyvolala dávivý reflex.

„Zhluboka dýchej,“ konejšila ho Sára a hladila ho po vlasech.

Držela jeho hlavu na klíně a podle toho, jak měla sukni nasáklou krví, usoudil, že už dost dlouho. Když se znovu pokusil pohnout, zjistil, že má svázané nohy vlastním opaskem.

Náhle se nad nimi zjevil mladík, který mířil brokovnicí na Mariu a armádní pistolí značky Sig Sauer na Brada. Další dvě zbraně měl v pouzdrech zavěšených přes prsa spolu s plným nábojovým pásem. Smith. Jeffrey si vzpomněl, že ten muž uvedl jméno Smith. A náhle se mu vybavily všechny hrůzné detaily.

Mattova roztříštěná hlava, následná zuřivá přestřelka, mrtví. Sam.

Ten nový pochůzkář se jmenoval Sam.

Zabiják si ho chladně přeměřil. „Sedni si.“

„Potřebuje okamžitý převoz do nemocnice,“ ozvala se Sára a nečekala na odpověď. „Děti jsou v šoku. I ony musí do nemocnice.“

Smith naklonil hlavu na stranu, jako kdyby něco zaslechl. Otočil se k vestibulu, kde druhý mladík opíral automatickou pušku o pult a mířil na hlavní vchod. Na sobě měl stejně jako Smith tmavou bundu a pod ní neprůstřelnou vestu. Černou baseballovou čapku si stáhl hluboko do čela, aby mu stínila obličej. Nepodíval se ke Smithovi, pouze krátce přikývl.

Sára využila chvíle, kdy jim zabiják nevěnoval pozornost, a zašeptala Jeffreymu do ucha: „Zdržuj.“

Smith se k nim znovu otočil. „Posaď se!“ Kopl ho do chodidla a při tom pohybu Jeffreymu škublo v rameni tak prudce, že vykřikl bolestí.

„Musí do nemocnice,“ naléhala Sára.

„Haló!“ zavolal Brad od požárních dveří jako dítě, které se staví mezi rozhádané rodiče. „Potřebuju tady pomoct.“

Smith namířil brokovnici Sáře do obličeje. „Pomoz mu.“

Sára se nepohnula. „Mattův stav vyžaduje nepřetržitý lékařský dohled.“ Položila Jeffreymu ruku na zdravé rameno a v panice chrlila: „Má nitkovitý pulz. Kulka s největší pravděpodobností zasáhla arterii. Bůhvíjak dlouho byl v bezvědomí. S takovým zraněním potřebuje soustavnou péči.“

„O mně si takové starosti zjevně neděláte.“ Smith ukázal na pruh bílé gázy, pevně ovázaný kolem levé paže. Uprostřed se rýsoval tmavě červený kruh.

„Mám dojem, že vy dva se o sebe dokážete postarat sami,“ řekla Sára a přes rameno se ohlédla na druhého zabijáka.

„To máš sakra pravdu.“ Smith se zhoupl na špičkách. Jeffrey si chtěl pořádně prohlédnout jeho komplice, ale zářivky ve stropě svítily tak pronikavě, že nedokázal udržet oči otevřené.

Brad zakopl a upustil registrační skříňku. Smith i druhý střelec se bleskurychle otočili, připravení zahájit palbu.

Brad zvedl ruce dlaněmi napřed. „Omlouvám se. Nechtěl jsem vás…“

To už mladík ve vestibulu věnoval plnou pozornost vchodu a Smith vykročil k Bradovi. Sára pozorovala jeho komplice. Vsunula Jeffreymu ruku pod hlavu a zašeptala: „Peněženku.“

Nepřeslechl jsem se? uvažoval Jeffrey. Opravdu řekla peněženku?

Nadzvedl se, aby jí pomohl, přestože ho rameno nesnesitelně bolelo. Sára mu vytáhla peněženku ze zadní kapsy právě v okamžiku, kdy se k nim Smith otočil. Těkal očima z jednoho zajatce na druhého, jakýsi šestý smysl vzbudil jeho podezření. Děti byly tak vyděšené, že sotva dýchaly, a Maria, ponořená do vlastního světa, tupě zírala na podlahu.

„Nemohl by mi někdo…,“ ozval se Brad.

Smith ho zvednutou rukou umlčel. Ve služebně vládlo naprosté ticho, ale střelec zjevně slyšel něco, co ostatním uniklo.

Anebo je to paranoidní feťák nacpaný koksem nebo speedem, blesklo Jeffreymu hlavou. Kdo jiný by něco tak otřesného udělal? Čeho tím ti dva chtějí dosáhnout?

Smith pozadu ustupoval, obě zbraně namířené na Brada.

Zastavil se před dveřmi na toalety, zadíval se na svého partnera a počkal na jeho přikývnutí. Ti dva se vzájemně doplňovali jako dokonale seřízený stroj a i bez vojenské výstroje by bylo zřejmé, že spolu prodělali výcvik nebo bojovou operaci.

Smith neslyšně otevřel a vešel na toaletu, obě pistole v pohotovosti.

Jeffrey počítal vteřiny a díval se na dveře, které se pomalu zavíraly. Náhle se rozlehl ženský výkřik a hned po něm jediný výstřel. Po necelé minutě se Smith vrátil a v ruce držel jako trofej policejní opasek.

„Schovávala se pod umývadlem,“ prohodil ke svému partnerovi.

Druhý střelec pokrčil rameny, jako kdyby mu do toho nic nebylo, a Jeffrey pocítil ledové sevření u srdce. Další jeho podřízený mrtvý, brutálně zavražděný těmito zvířaty. Nešťastnice se celou dobu skrývala na umývárně a modlila se, aby ji nenašli.

Smith hodil opasek k vestibulu a vrátil se k Jeffreymu.

„Sednout!“ rozkázal, a když se zraněný nepohnul dostatečně rychle, popadl ho za límec a škubnutím ho zvedl.

Jeffreymu se zhoupl žaludek, jak se jeho mozek snažil vyrovnat s náhlou změnou polohy. Sára mu položila ruku na zátylek.

„Zhluboka dýchej,“ radila naléhavě. „Nesmíš zvracet.“

Pokusil se vyhovět, ale ovesná kaše, kterou si dal k snídani, měla jiný názor a vyletěla z něj s proudem hořké žluči.

„Do prdele!“ Smith uskočil před nevábnou sprškou. „Cos to sakra snídal, chlape?“

Jeffrey mu poskytl další vodítko, když zvrátil zbytek obsahu žaludku. Cítil na krku Sářinu ruku, kov školního prstenu vtlačený do kůže. Proč mu ten kroužek vzala?

„Dej mi náprsní tašku nebo peněženku,“ přikázal Smith.

Jeffrey si utřel ústa hřbetem ruky. „Mám ji v saku.“ V duchu odříkal děkovnou modlitbu za to, že byl ve vyšetřovně na Sáru tak naštvaný, že na sako zapomněl.

„Kde je?“ zeptal se Smith. „Kde máš to sako?“

Jeffrey zhluboka oddechoval ve snaze uklidnit rozbouřený žaludek.

Smith ho kopl do nohy. „Kde máš to svý podělaný sako?“ vyštěkl.

„Venku v autě.“

Smith ho znovu popadl za límec a trhnutím postavil na nohy.

Jeffrey zaječel bolestí a za sevřenými víčky mu vybuchl ohňostroj.

Přitiskl se obličejem ke zdi, aby se nesvezl na podlahu. Ve svalech na zraněném rameni mu s každým úderem srdce mučivě škubalo a zesláblá kolena se mu začala podlamovat.

„To bude dobré,“ uklidňovala ho Sára, která ho podpírala kolem pasu. Její síla Jeffreyho překvapila a v té chvíli ji miloval jako dosud nikdy. „Dýchej,“ poručila a přejížděla mu krouživými pohyby po zádech. „Zvládneš to.“

„Uhni,“ odstrčil ji Smith. Zastrčil brokovnici za opasek a zkušeně Jeffreyho proklepal. Očividně znal správný postup, jak prohledat zadrženého, a nebral žádný ohled na prostřelené rameno.

„No dobře.“ Smith ustoupil a Jeffrey se k němu namáhavě otočil. Musel se opírat o zeď, jinak by zkolaboval. Rozdrnčel se telefon a kovový zvuk drásal každičký nerv v jeho těle.

„Jsi v pořádku, Matte?“ otázal se zabiják posměšně a vyslovil to jméno s podivným důrazem. Jako kdyby nás zkoušel, pomyslel si Jeffrey. Nevěděl, jestli za to může panika, nebo paranoia, ale zdálo se mu, že Smith dobře ví, koho před sebou má a že to v žádném případě není Matt Hogan.

„Není,“ odpověděla místo Jeffreyho Sára. „Kulka určitě tlačí na arterii. Jestli do něho budete takhle strkat, uvolní se a ten člověk vykrvácí.“

„Puká mi z toho srdce,“ ušklíbl se Smith a ohlédl se po Bradovi, aby zkontroloval, jak pokračuje stavba zátarasu.

Telefon naléhavě vyzváněl. „Co kdybyste to zvedl a oznámil, že propustíte děti?“ navrhla Sára.

Smith sklonil hlavu, jako by o té myšlence vážně uvažoval.

„Co kdybys mi vzala péro do huby a vyhulila ho?“

Sára poznámku ignorovala. „Prospělo by vám, kdybyste projevil dobrou vůli a pustil ty děti. Budete to potřebovat.“

„Já nepotřebuju vůbec nic.“

„Ona má pravdu,“ vmísil se Brad. „Přece nejste vrah dětí.“

„Ne.“ Smith vytáhl brokovnici z opasku a namířil Bradovi na prsa. „Zato jsem vrah poldů.“

Nechal zajatcům čas, aby jeho slova pochopili v plné nahotě.

Neodbytné vyzvánění telefonu ještě zvyšovalo již tak nesnesitelné napětí.

Sára to zkusila jinak. „Čím dříve oznámíte své požadavky, tím dříve odsud budeme moci všichni vypadnout.“

„A co když odsud vypadnout nechci, doktorko Lintonová?“

Jeffrey zaťal zuby. Ten ničema vyslovil Sářino jméno až příliš familiárně.

Smithovi jeho reakce neunikla. „Copak, nelíbí se ti to, hošane?“ zeptal se posměšně a hleděl Jeffreymu zblízka do obličeje.

„Jsme s doktorkou Lintonovou staří známí. Nemám pravdu, Sáro?“

Sára se na mladíka nejistě zadívala. „Jak dlouho se známe?“

Smith ji obdařil pokřiveným úsměvem. „Dost dlouho, nemyslíš?“

Sára se snažila svou nejistotu zamaskovat, ale Jeffreymu bylo nad slunce jasnější, že netuší, kdo ten kluk je. „To mi řekněte vy.“

Hleděli si vzájemně do očí a napětí je poutalo jako pevné lano.

Potom Smith lascivně mlaskl jazykem a Sára se odvrátila. Kdyby Jeffrey nebyl zraněn, vrhl by se v té chvíli na toho hajzla a holýma rukama ho umlátil k smrti.

Smith si i tentokrát všiml jeho výrazu a zeptal se: „Nechceš mi dělat problémy, že ne, Matte?“

Jeffrey se napřímil, jak mu to jen svázané kotníky dovolovaly, a sežehl mladíka pohledem, v němž se zračila ryzí nenávist. Smith mu oplatil podobně.

Brad viděl, že by měl zmírnit napětí. „Nechte si mě,“ nabídl se.

Smith stál pořád čelem k Jeffreymu, ale stočil pohled k Bradovi.

„Nechte je jít a nechte si tu mě.“

Smith se tomu návrhu bujaře zasmál a z vestibulu se k němu připojil jeho komplic.

„Tak si nechte mě,“ prohodila Sára a smích rázem ustal.

„Ne,“ okřikl ji Jeffrey.

Nevšímala si ho a obrátila se na Smithe. „Už jste zabil Jeffreyho.“

Hlas se jí při vyslovení jména zadrhl. „O Matta nebo Brada vám zjevně nejde a pochopitelně ani o starou ženu nebo tři desetileté děti. Propusťte je. Nechte je všechny odejít a spokojte se se mnou.“

5

Neděle

Ukázalo se, že zajížďka do Sylacaugy byla delší, než Jeffrey sliboval.

Prohlásil, že přespí v domku jeho matky, ale při tomto tempu se Sára obávala, že na místo dorazí až ráno. Před Talladegou provoz značně zhoustl, jak se diváci sjížděli k autodromu, aby shlédli další závod série NASCAR, ovšem Jeffrey pokládal dopravní zácpu spíše za výzvu než překážku. Kličkoval mezi osobními auty, náklaďáky a dodávkami tak riskantně, že si Sára raději zapjala bezpečnostní pás. Konečně sjeli z dálnice a Sáře se ulevilo – než si uvědomila, že poslední vozidlo, které tudy projelo, byl s největší pravděpodobností koňský povoz.

Čím hlouběji pronikali na území Alabamy, tím uvolněněji na ni Jeffrey působil, a dlouhé intervaly ticha byly najednou docela snesitelné. Naladil rozhlasovou stanici, která hrála kvalitní jižanský rock, a broukal si do rytmu, jak ujížděli pustou venkovskou krajinou. Cestou jí ukazoval různé pamětihodnosti – například tři nedávno uzavřené přádelny bavlny, továrnu na pneumatiky, která byla nucena zastavit provoz v důsledku rozsáhlé havárie, nebo Kellerovo centrum pro slepce, docela působivý shluk moderních budov, z nichž ovšem při rychlosti sto čtyřicet kilometrů v hodině moc neviděla.

Když projížděli kolem další z mnoha okresních věznic, Jeffrey poklepal Sáře na koleno, usmál se a řekl: „Za chvilku jsme tam.“

V tváři měl však podivný výraz, jako by najednou litoval, že ji sem vzal.

V posledním okamžiku Jeffrey odbočil na neudržovanou polní cestu a Sára uvažovala, zda se nemá zeptat, jestli nezabloudil, když se v dálce objevila velká tabule. Sára ji přečetla nahlas: „Vítejte v Sylacauze, rodišti Jima Naborse.“

„Jsme hrdí lidé,“ poznamenal Jeffrey a před zatáčkou podřadil.

„Podívej,“ řekl zjihle a ukázal sešle vyhlížející vesnický obchůdek.

„Místní památka. Obchodní dům Yonderse Blossoma.“

Vývěsní cedule vybledla věkem, ale Sára dokázala nápis rozluštit a ujistila se, že majitel krámku se skutečně jmenoval Yonders Blossom. Předzahrádku lemovaly strategicky rozmístěné předměty, které byste u obchodního centra v divočině, kde lišky dávají dobrou noc, celkem logicky očekávali – od traktorového chladiče prorostlého plevelem po dvě nabilo natřené pneumatiky, které sloužily jako velké ozdobné květináče. Vpravo od budovy stál velký chladicí automat na Coca-Colu.

„Za tou ledničkou jsem ztratil panictví,“ poznamenal Jeffrey.

„Opravdu?“

„Ano prosím.“ Jeffrey zvlnil rty do rošťáckého úsměvu.

„V den svých dvanáctých narozenin.“

Sára měla co dělat, aby nedala najevo, jak ji to přiznání šokovalo.

„Kolik bylo jí?“

„Ne tolik, aby ji máma nemohla přehnout přes koleno a naplácat jí na zadek, když starý Blossom dostal žízeň a načapal nás.“

„Vidím, že máš na matky špatný vliv.“

Jeffrey se znovu zasmál a položil jí ruku na stehno. „Na všechny ne, miláčku.“

„Miláčku?“ zopakovala ostře. Podle jeho tónu totiž usoudila, že ji zrovna tak mohl nazvat svou oblíbenou porcí hovězího.

Zasmál se její nedůtklivé reakci, i když Sára byla v té chvíli smrtelně vážná. „Nezačneš si hrát na feministku, že ne?“

Zadívala se na jeho ruku, která jí spočívala na stehně, významným pohledem, jenž naznačoval, že má tu pařátu okamžitě sundat. „Však uvidíš. Rovnou před tvýma očima.“

Laškovně jí stiskl stehno a zazářil na ni úsměvem, který ho, jak se Sára domnívala, v minulosti vytáhl už ze stovek průšvihů.

Ani se na něho moc nezlobila, protože cítila, že jí tímto způsobem nejspíš oplácí urážku, jíž se dopustila, když ho před matkou označila za hlupáka, a tak nad tím v duchu mávla rukou.

Projížděli centrem městečka, které se celkem podobalo tomu heartsdaleskému – až na to, že bylo sotva poloviční. Cestou jí ukazoval další „památná místa“ svého dětství a mládí a Sára z jeho postranních úsměvů nabyla dojmu, že každé nároží a zákoutí je u něj spjato s jinou dívkou. Rozhodla se však, že o podrobnosti se raději zajímat nebude.

„Tady jsem chodil na střední školu,“ ukázal na nízkou protáhlou budovu, u níž parkovala řada obytných přívěsů. „A hele, paní Kelleyová.“

„Další z tvých dobyvatelských úspěchů?“

Jeffrey tiše zavrčel: „Kéž by. Bože můj, dnes je jí už určitě osmdesát, ale tehdy…“

„Je mi to jasné.“

„Ty žárlíš?“

„Na osmdesátiletou stařenu?“

„Tady je to!“ Jeffrey odbočil doleva. Hlavní třída se stejně jako v Heartsdale nazývala Main Street a byla své jmenovkyni hodně podobná. „Nepřipadá ti to tady povědomé?“

„Tvoje piglovačka blíže k centru?“ zeptala se Sára s pohledem upřeným na kyprou ženu, která právě vyšla ze samoobsluhy, v rukou tři nákupní tašky a po každém boku malého potomka.

Dívala se na děti, které se držely mámy za sukni, a uvažovala, jaké by asi bylo vést takový život. Kdysi snila, že až si založí vlastní praxi a trochu ji rozběhne, vdá se a bude mít vlastní děti. Mimoděložní těhotenství jako následek znásilnění ji této naděje s největší pravděpodobností už navždy zbavilo.

Cítila, jak jí do krku stoupá dusivý chuchvalec, když si znovu uvědomila, o co všechno ji zlý osud připravil.

Jeffrey ukázal na velkou budovu na pravé straně. „Nemocnice,“ vysvětlil. „Tady jsem se narodil. Tehdy ovšem měla pouze dvě patra a štěrkové parkoviště.“

Zírala na nemocniční komplex a bojovala o ztracenou duševní rovnováhu.

Jeffrey si všiml, že posmrkla, a podal jí kapesník. „Jsi v pořádku?“

Vděčně si vzala složený kousek látky. Už předtím jí stály slzy v očích a teď ji jeho gesto přivedlo na samý okraj hlasitého pláče.

S vypětím vůle se ovládla a utřela si nos. „To bude tím pylem.“

„Asi jo.“ Jeffrey se natáhl ke kličce a zavřel postranní okénko.

„Zatracený dřín.“

Položila mu ruku na zátylek a prsty mu něžně probírala vlasy, pokaždé ji překvapilo, jak je má jemné. Skoro jako dítě.

Podíval se na silnici a pak zpátky na ni. Obdařil ji jedním ze svých polovičních úsměvů a vydechl: „Bože, ty jsi krásná.“

Oplatila mu kompliment hlasitým vysmrkáním.

Krátce mrkl na vozovku a znovu se k ní otočil pohledem. „Jsi krásná,“ zopakoval a políbil ji těsně pod levé ucho. Sundal nohu z plynu a opět ji políbil. Automobil znatelně zpomalil.

„Bráníš plynulosti silničního provozu,“ upozornila ho úředním tónem, aniž by si lámala hlavu zřejmou skutečností, že jejich auto je jediné vozidlo široko daleko.

Tentokrát ji políbil na rty. V Sářině mysli se svářila touha poddat se příjemnému pocitu se studem – nemohla se zbavit dojmu, že divadelní představení, které tady bez nároku na honorář předvádějí, sleduje zpoza žaluzií dobrá polovina nemocničního personálu.

Jemně ho odstrčila se slovy: „Nerada bych skončila jako památné místo pro další holku, kterou si sem přivedeš.“

„Myslíš, že si sem vodím jiné holky?“ zeptal se a Sára nedokázala určit, jestli tu otázku položil v žertu, nebo vážně.

Zezadu je popohnalo netrpělivé zatroubení automobilové houkačky a Jeffrey se rozjel až k hranici nejvyšší povolené rychlosti.

Sára si odpustila poznámku, že tohle je poprvé za celou cestu z Grantu, kdy dodržuje dopravní předpisy. Něco se změnilo a ona v nejmenším netušila co. Než si promyslela, do jaké vaty svou otázku zabalí, Jeffrey odbočil do vedlejší ulice u nemocnice a krátce nato vjel na příjezdovou cestu k jednomu z domů a zastavil za křiklavě fialovou dodávkou.

Jeho úsměv jí pro jednou připadal nucený. „Hned se vrátím,“ prohodil a vystoupil z auta dřív, než se ho stačila zeptat, kam jde.

Sára se za ním dívala, jak přichází k domovním dveřím a klepe. Když zastrčil ruce do kapes a otočil se, zamávala mu, ale pak jí došlo, že ji nejspíš kvůli oslnivému slunečnímu svitu nevidí.

Znovu zaklepal, ale pořád nikdo neotevíral. Obrátil se k autu, zaclonil si dlaní oči a gestem naznačil, že se ještě okamžik zdrží.

Sára otevřela dveře a chystala se vystoupit, ale to už Jeffrey obíhal dům dozadu.

Sára čekala a rozhlížela se po okolí. Ulice se podobaly těm v Avondale, které rozhodně nepatřilo k nejhezčím částem Grantu.

Domy vypadaly, jako by je narychlo postavili po druhé světové válce, aby se vojáci z bojišť měli kam vrátit, založit rodiny a hodit útrapy za hlavu. V polovině čtyřicátých let to musela být pěkná čtvrť, ale dnes budovy hodně sešly. Několik aut stálo na špalcích a řada trávníků volala po sekačce. Z většiny domů se olupovala barva a dlažbou chodníků prorůstal plevel. Ovšem někteří majitelé se dosud nevzdali a upravené zahrádky a vinylové obložení stěn svědčily o starostlivé péči. Do této kategorie spadal i dům, který Jeffrey navštívil – mohl se pochlubit vzorně zastřiženým trávníkem a uhrabanou příjezdovou cestou.

Sára po ní zamířila k budově. Obešla dodávku, jejíž bok zdobil široký oranžový pruh s modrým nápisem AUBURN TIGERS.

Nad vchodem domku se v mírném větru houpal oranžový prapor s modrým emblémem tygří tlapy. Všimla si, že i poštovní schránka je vyvedena v oranžovomodrých barvách. Obyvatel domu byl očividně vášnivý fotbalový fanda.

Po chodníku přiběhl malý pes. Bez varování na Sáru skočil a zanechal jí na sukni otisky tlapek. Chvíli ho bez valného výsledku okřikovala, až ji napadlo pokleknout a pohladit rozrušené zvíře po hlavě, aby přestalo vyskakovat.

Pes zaštěkal a ovanul Sářin obličej smrdutým dechem. Uhladila mu chlupy na hlavě a pomyslela si, že ošklivější zvíře v životě neviděla. Do poloviny zad měl srst dlouhou a kudrnatou jako pudl, ale nohy pokrývaly hrubé štětiny jako u teriéra. Zbarvení pak představovalo prapodivnou směsici černé, šedé a hnědé. Oči tomu nešťastnému stvoření lezly z důlku, jako by mu někdo neurvale mačkal varlata. Rychlá prohlídka ukázala, že žádná nemá, a další pohled odhalil, že to není pes, nýbrž fena.

Sára vstala a pokusila se oprášit ze sukně otisky tlap. Jenže alabamský jíl byl mnohem houževnatější než georgijský prach a rychle pochopila, že bude muset sukni dlouho namáčet, aby skvrny vyprala.

„Zaftig!“ křikl od ulice mužský hlas a Sára zrudla jako pivoňka, než si uvědomila, že ten chlapík nevolá na ni, ale na psa (zaftig=kyprá, boubelatá žena, „šťabajzna“ (Pozn. překl.)).

V jedné ruce držel igelitovou nákupní tašku a druhou se plácal do stehna. „Tig! Tak poběž, holka!“ Fenka ovšem nemínila návštěvnici opustit a muž se dobromyslně zasmál. Přešel dvorek a zastavil se u Sáry. Prohlédl si ji od hlavy k patě a tiše hvízdl.

„Jestli patříš ke Svědkům Jehovovým, pusinko, jsem ochoten přejít na tvou víru.“

Dveře domku se s bouchnutím otevřely a vyšla z nich černovláska zhruba Sářina věku. „Neposlouchej toho blázna,“ zavolala a rovněž si ji prohlédla, i když ne tak pozorně jako muž.

„Ty jsi Sára, že?“

„Eh…,“ zajíkla se Sára, „ano.“

„Já jsem Damell, ale každý mi říká Nell. Tohle je můj manžel Jerry.“

„Říkej mi Possum,“ broukl chlapík a cvrnkl prstem do oranžovomodré baseballové čapky.

„Ráda vás poznávám,“ řekla oběma poněkud zmatená Sára.

„Těší mě, madam.“ Possum znovu ťukl prsty do čepice a zamířil k domku.

Nell pustila psa dovnitř, ovšem Sáru ne. „Tak.“ Opřela se o rám. „Ty jsi Jeffreyho nový objev?“

Sára nepoznala, jestli černovláska žertuje, ale podobných narážek si v Grantu užila dost a dost. Rezignovaně založila ruce na prsou. „Asi ano.“

Nell našpulila rty, zřejmě ještě neskončila. „Jsi letuška, nebo striptérka?“

Sára se zasmála, ale rázem zmlkla, když se k ní Nell nepřipojila.

Nahrbila ramena a vybrala si. „Striptérka,“ odpověděla, protože usoudila, že to zní exotičtěji.

Žena přimhouřila oči. „Jeffrey tvrdil, že pracuješ s dětmi.“

Sára se pokusila vymyslet něco velmi duchaplného, leč zmohla se jen na ubohý pokus o vtip. „Používám při svém vystoupení nafukovací zvířátka.“

„No jo.“ Nell ustoupila od dveří. „Jsou vzadu.“

Sára vešla do obývacího pokoje skromného příbytku, který obsahoval takové množství výbavy z inventáře auburnského fotbalového týmu, že jen těžko mohlo být získáno legálně. Nad krbem visel mezi dvěma klubovými vlajkami velký buben, na římse stálo pod sklem zarámované tričko s číslem sedmnáct. Na kávovém stolku zakrýval průhledný poklop model vesničky, která silně připomínala vysokoškolský kampus. V policích ležely srovnány sportovní časopisy zaměřené na univerzitní americký fotbal a i stínítko lampy se pyšnilo namalovanými oranžovomodrými iniciálami AU. Nell ji vedla chodbou k zadním dveřím, ale Sára se zastavila před zarámovanou obálkou magazínu SEC Monthly.

Zobrazovala Jeffreyho. Stál v modrém tričku na padesátiyardové čáře a opíral se kopačkou o fotbalový míč. Měl delší vlasy a mohutný knír kladl snímek do doby před zhruba patnácti lety. Titulek pod obrázkem hlásal: Budoucí hvězda Tygrů?

Sára se bez rozmyšlení zeptala: „Jeffrey hrával za Auburn?“

Darnell se konečně zasmála. „Dostal tě do postele, aniž ti ukázal prsten za vítězství v univerzitním poháru?“ zeptala se a uvedla tím Sáru do trapných rozpaků.

„Ahoj.“ Jeffrey se objevil v chodbě na Sářin vkus poněkud pozdě. „Vidím, že už jste se seznámily.“ Zamával lahví piva, kterou držel v ruce.

„Neřekl jsi mi, že dělá striptérku, Slicku,“ poznamenala Nell.

„Jenom o víkendech,“ opáčil Jeffrey a podal ženě pivo. „Než ji aerolinky zaměstnají na plný úvazek.“

Sára se pokusila zachytit jeho pohled, aby mu naznačila, že odsud chce co nejrychleji vypadnout, jenže Jeffrey se buď za posledních několik měsíců pořád nenaučil porozumět jejím signálům, nebo si moc dobře uvědomoval, jak se k ní tady chovají, a bylo mu to srdečně jedno. Jeho potměšilý úsměšek jí naznačil, která možnost platí.

Objal ji kolem ramen a přitáhl si ji k sobě, jako by ji žádal, aby nekazila zábavu, a Sára ho bolestně štípla do hřbetu dlaně, čímž mu odpovídala, že na takovou hru nemá nejmenší náladu.

Škubl sebou a promnul si ruku. „Necháš nás chvíli o samotě, Nell?“

Černovláska prošla chodbou a zmizela v kuchyni. Otevřenými zadními dveřmi viděla Sára do zahrady. U bazénu seděla v plážových křesílkách neznámá dvojice. Z dálky se ozýval psí štěkot.

Possum, který stál za dívkou, na ně zamával přes síť proti hmyzu dlouhou vidličkou.

„Mám dojem, že sis tu zajížďku dopředu naplánoval,“ sykla Sára.

„Co prosím?“

Sára se snažila mluvit tiše, protože se bála, že ji Nell uslyší. „Je to součást zasvěcovacího obřadu pro všechny tvoje nové objevy?“

„Moje co?“

Mávla rukou ke kuchyni. „Tak mě tvoje kamarádka nazvala.“

K Jeffreyho cti třeba říci, že vypadal rozladěně. „Ona tě jenom…“

„Považuje za další tvou děvku?“ dokončila větu Sára, hrdlo stažené, jak se pokoušela šeptat a ne křičet. „Přesně tak to totiž znělo. Že jsem tvoje děvka.“

Zkusil na ni svůj pověstný úsměv. „Sáro, miláčku…“

„Neopovažuj se mě tak oslovovat, ty parchante!“

„Nechtěl jsem…“

Sáru stálo nemalé úsilí nezvýšit hlas. „Nevím, co jsi tím sledoval, když jsi mě zatáhl do téhle prdele světa mezi komáry a udělal ze mě blbce, ale nelíbí se mi to a dávám ti přesně dvě vteřiny, aby ses rozloučil s tou svou partou, protože se okamžitě vracím do Grantu a je mi putna, jestli v tom autě budeš sedět nebo ne.“

Jeffrey několik okamžiků mlčel a pak vybuchl smíchem. „Bože můj, tak dlouhý projev jsem od tebe celou cestu neslyšel.“

Sára byla tak vzteklá, že ho vší silou praštila do ramene.

„Au,“ vykřikl a přiložil dlaň na zasažené místo.

„Copak, pan Velký Fotbalista nesnese ránu?“ Znovu ho uhodila.

„Proč jsi mi neřekl, žes hrál fotbal?“

„Myslel jsem si, že to každý ví.“

„A od koho jsem to měla vědět?“ čertila se Sára. „Od Rhondy z banky?“ Rozmáchla se, ale Jeffrey jí zachytil ruku. „Od té čubky z rytectví?“ Pokusila se mu ruku vytrhnout, ale držel ji příliš pevně.

„Miláčku…“ Zarazil se s nesmělým úsměvem, jako by naznačil, že bere na vědomí její předchozí zákaz. „Sáro.“

„Myslíš si, že nevím, že jsi ojel snad každou ženskou ve městě?“

Nasadil ublížený výraz. „Těmi jsem si jenom vyplňoval čekání na tebe.“

„Ty prolhaný sráči!“

Přistoupil těsně k ní a objal ji v pase. „Ty ale máš nevymáchanou pusu. Co na to říká tvoje máma, když jí dáváš dobrou noc?“

Chtěla ho odstrčit, ale Jeffrey ji přitiskl ke stěně. Sára ucítila důvěrně známé svalnaté tělo, ale dokázala myslet jen na to, že je jeho přátelé ze zahrady pozorují. Očekávala, že ji vášnivě políbí nebo jinak prokáže svou mužnou převahu a pak bude následovat vítězné kolečko kolem bazénu, doprovázené Possumovým skandováním, jenže Jeffrey jí dal pouze letmou pusu na čelo a řekl:

„Nebyl jsem tady šest dlouhých let.“

Hleděla na něho – co jí ostatně zbývalo, když jí jeho obličej čněl pět centimetrů před očima?

Náhle cvakly otevřené dveře a do domu nakráčel mimořádně pohledný muž. Takové krasavce Sára dosud vídala jen na obálkách módních časopisů. Byl stejně vysoký jako Jeffrey, ale měl mohutnější ramena a hrdější držení těla.

Otevřel ústa. „Bojíš se mě představit své nové přítelkyni, Slicku?“ promluvil a Sára se zatetelila. Tak sexy protáhlý jižanský přízvuk v životě neslyšela.

„Jistě že ne.“ Jeffrey objal Sáru v pase majetnickým gestem.

„Zlato, tohle je Spot. On a Possum jsou moji nejlepší kamarádi. Vyrůstali jsme spolu.“

„Ještě spolu máme nevyřízené účty,“ poznamenal krasavec a naznačil boxerský úder. „A dnes jsem raději, když se mi říká Roberte.“

Ze zahrady křikl Possum: „Hele, lidičky, přineste mi někdo z ledničky hamburgery!“

„Postaráš se o to, Slicku, ano?“ požádal Robert, a než se Jeffrey zmohl na námitku, nabídl Sáře rámě a odváděl ji chodbou.

Otevřel jí síťovou zástěnu a zeptal se: „Jaká byla cesta?“

„Fajn,“ odpověděla – ne docela po pravdě – a ve snaze říct něco pozitivního dodala: „Bože, to je nádherná zahrada.“

Possum se celý rozzářil. „Nell ráda kutí venku.“

„Je to vidět,“ ocenila Sára upřímně. Záhony zářily květinami.

Další přetékaly z květináčů na verandě nebo se plazily po dřevěném plotu. Vzadu poskytovala obrovská magnolie stín visutému lůžku, několik cesmínových stromků doplňovalo oplocení. Až na psy štěkající v sousedství představovala zahrada oázu klidu a míru.

„Pardon,“ omluvil se Robert. Narazil do Sáry, když uhýbal ošklivé fence, která kolem prosvištěla.

„Tig!“ křikl Possum vlažně, ale to už se psisko vrhlo do bazénu, obeplulo ho, vylezlo, svalilo se do trávy a komicky zatřepalo tlapami.

„Tak to vidíte,“ poznamenal Possum. „Co já bych dal za takový život.“

Žena, která seděla u bazénu, se ohlédla přes rameno. „To ji naučil Jeffrey.“ Ukázala na plážovou židličku vedle sebe. „Přisedni si, Sáro. Nejsem tak strašná jako Nell.“

Sára nabídku vděčně přijala. „Jessie,“ představila se žena a ležérně máchla rukou k Robertovi. „Tohle stvoření je můj manžel,“ poslední slovo protáhla a v jejím hlase zazněl sexuální podtón.

„Vypadá dobře,“ pochválila Sára.

„To ze začátku všichni,“ prohodila ledabyle a zeptala se: „Jak dlouho znáš Slicka?“

„Moc dlouho ne,“ přiznala Sára a uvažovala, jestli je v těchto končinách přezdívka a okamžité tykání povinné. Zmocňoval se jí dojem, že Jessie je ještě horší než Nell, pouze to maskuje zdvořilostí.

Podle pachu z jejích úst poznala, že její vláčná mluva je důsledkem řádné dávky alkoholu.

„Drží spolu jako spiklenecké bratrstvo,“ poznamenala Jessie a natáhla se pro sklenku vína. „Jsem tady pouhý přistěhovalec – což znamená, že zde žiju už dvacet let. Přesídlila jsem z Los Angeles, když jsem chodila do prváku na vysokou.“

Podle přízvuku Sára tipovala spíš jižní Alabamu.

„Robert je polda. Stejně jako Jeffrey. Není to nádhera? Říkám jim Mutt a Jeff, akorát že Jeffrey nesnáší, když mu někdo říká Jeff.“ Pořádně se napila vína. „Possum vede obchod. Měla by ses seznámit s jeho dětmi, hlavně s tím starším. Zlatý kluk. Je to radost, mít kolem sebe spoustu dětí. Nemám pravdu, Bobe?“

„Co jsi říkala, beruško?“ zeptal se Robert, i když si Sára byla jistá, že otázku slyšel.

Nell se posadila vedle Sáry a podala jí láhev piva. „Dar na usmířenou.“

Sára přijala, přestože neměla pivo ráda – chutnalo jí jako pomyje.

Přemohla se však a upila, a dokonce se přiměla k pochvale: „Máte nádhernou zahradu.“

Nell se zhluboka nadechla a vypustila vzduch. „Azalky rozkvetly a hned zase strašně rychle uvadly. Sousedi nejsou věčně doma a nestarají se o psy, kteří potom furt štěkají. Nemůžu se zbavit červených mravenců, co mají hnízdo u visutého lůžka a hrozně koušou, a Jared věčně chodí domů oteklý od jedovatého břečťanu, i když zaboha nemůžu přijít na to, kde roste.“ Odmlčela se k dalšímu nádechu. „Ale děkuju za poklonu. Snažím se.“

Sára se otočila na Jessii, aby ji vtáhla do rozhovoru, ale ta měla zavřené oči.

„Odpadla,“ poznamenala Nell a ovívala se rukou jako vějířem.

„Bože můj, chovala jsem se k tobě otřesně.“

Sára nic nenamítala.

„Normálně tak protivná nejsem. Kdyby Jessie nespala, tvrdila by ti něco jiného, ale ženské, která vypije flašku vína před čtvrtou odpoledne – a to ne jenom v neděli –, nemůžeš věřit ani slovo.“

Ohnala se po mouše. „Řekla ti, že je tady nová?“

Sára snaživě přikývla.

„Buď ráda, že usnula. Za pár minut by se litovala, že je závislá na laskavosti cizích lidí.“

Sára usrkla piva.

„Slick už se tady neukázal celou věčnost. Sbalil se a vypadl z města, jako by mu za patama hořelo.“ Odmlčela se. „Pořádně mě tím tehdy naštval. Proto jsem na tebe tak vyjela.“ Položila ruku na opěradlo Sářina křesílka. „Chci tím říct, že se omlouvám, že jsem na tebe byla jako pes.“

„Omluva se s díky přijímá.“

„Málem jsem vyletěla z kůže, když jsi mi řekla o těch nafukovacích zvířátkách.“ Nell se zasmála. „Jeffrey říkal, že jsi doktorka, ale já mu nevěřila.“

„Dětská lékařka,“ upřesnila Sára.

Nell poposedla. „Člověk, kterého vezmou na medicínu, musí mít něco v hlavě, nemám pravdu?“

„No, hlupáky neberou.“

Nell uznale pokývala hlavou. „V tom případě předpokládám, že víš, co děláš, když se s Jeffreym stýkáš.“

„Děkuji,“ opáčila Sára a myslela to upřímně. „Jsi první, kdo mi tohle řekl.“

Nell zvážněla a v jejím pohledu se objevil náznak soucitu. „Ať tě nepřekvapí, kdybych nebyla poslední.“

6

Během pěti hodin, které strávila v Possumově a Nellině domě, se Sára o Jeffreym Tolliverovi dozvěděla víc než za tři měsíce, co s ním chodila. Jeffreyho matka byla těžká alkoholička a jeho otec seděl ve vězení za něco, o čem se nikdo příliš nešířil. Jeffrey odešel z univerzity dva měsíce před státnicemi, aniž komukoliv cokoliv vysvětlil, a dal se k policii. Byl vynikající tanečník a neměl rád fazole.

Do ženění se nikdy nehrnul, ale Sára nepotřebovala Nell, aby to zjistila. Zapřisáhlé staromládenectví z Jeffreyho přímo čišelo.

Tohle všechno jí Nell ovšem sdělila polohlasem během divokých partií Trivial Pursuit (ve Spojených státech nesmírně populární stolní hra, která vznikla jako revolta proti věčnému sledování televize. (Pozn. překl.)), takže Sára znala titulky, ale už méně obsah samotných článků. Když s Jeffreym opustili rozjařenou společnost a vydali se ulicemi k domu jeho matky, bylo dávno po setmění.

Sára se chtěla dopátrat dalších podrobností. „Co dělá tvá matka?“

„Různé věci,“ odpověděl a dál tu informaci nerozvedl.

„A otec?“

Přehodil si její kufr do druhé ruky a objal ji kolem ramen.

„Řekl bych, že ses docela dobře bavila.“

„Nell působila velmi zasvěceně.“

„Ráda se poslouchá.“ Sjel jí rukou k pasu. „Na tvém místě bych nevěřil všemu, co napovídá.“

„Proč?“

Spustil dlaň ještě níž a zabořil jí nos ke krku. „Krásně voníš.“

Pochopila náznak, ale téma tak docela nezměnila. „Víš určitě, že matce nebude vadit, když u ní přespíme?“

„Před pár hodinami jsem jí od Possuma volal,“ řekl Jeffrey.

„Pamatuješ, když ti Nell líčila můj životní příběh?“ Podíval se na ni pohledem, který prozrazoval, že přesně ví, co se stalo. Sára však předpokládala, že mu to zas tolik nevadí. Jinak by ji sem přece nebral.

Rozhodla se, že do něj zaryje. „Dost laciný způsob, jak mi o sobě něco sdělit, aniž tě to stojí jediné slovo.“

„Říkám ti, že na tvém místě bych nevěřil všemu, co Nell napovídá.“

„Zná tě od tvých šesti let.“

„Nemůžu říct, že by mě měla zrovna v oblibě.“

Sára konečně zaznamenala jeho napětí. „Netvrď mi, že ses vyspal i s ní.“ Jeho mlčení si vyložila jako přiznání.

„Tady je to,“ řekl po chvíli a ukázal na dům, před nímž na příjezdové cestě parkoval otlučený Chevrolet Impala. Přestože Jeffrey dopředu zavolal, jeho matka se neobtěžovala nechat jim rozsvíceno – dům tonul v naprosté tmě.

Zaváhala. „Neměli bychom raději přespat v hotelu?“

Zasmál se a pohotově ji zachytil, když zakopla o vyčnívající kámen. „Tady žádný hotel není, když nepočítám tu špeluňku za barem, kterou si řidiči kamionů pronajímají na hodinu.“

„To zní romanticky.“

„Pro ně možná,“ opáčil a vedl ji ke schůdkům u vchodu. I ve tmě Sára viděla, že dům byl ponechán svému osudu. „Pozor, je tady uvolněné prkno,“ varoval ji a sáhl nad dveřní rám.

„Ona se zamyká?“

„Jednou nás vykradli. Bylo mi tehdy dvanáct,“ vysvětlil a vsunul klíč do zámku. „Od té doby se bojí.“ Dveře vespod drhly a Jeffrey jim musel pomoci nohou. „Pojď dál.“

Sáru udeřil do nosu pronikavý zápach cigaretového kouře a alkoholu a byla ráda, že temnota milosrdně skryla její kyselý výraz. Dům smrděl jako žumpa a nedokázala si představit, že by v něm strávila jedinou noc, natož zde žít.

„Tak běž,“ postrčil ji Jeffrey.

„Neměli bychom být tiše?“ zašeptala.

„Ta by zaspala i hurikán,“ uklidnil ji Jeffrey a zavřel za sebou.

Potom zamkl a podle zvuku Sára usoudila, že hodil klíč do skleněné misky.

Ucítila na lokti jeho ruku. „Tudy.“ Kráčel těsně za ní a vedl ji předním pokojem. Po čtyřech krocích lehce narazila do jídelního stolu. „Promiň.“ Další tři kroky je dovedly do úzké chodby osvětlené skomíravým svitem noční lampičky. Sára před sebou rozeznala koupelnu a po stranách dvoje zavřené dveře. Jeffrey vešel do těch vpravo, vtáhl Sáru za sebou, zavřel a teprve pak rozsvítil.

„Ach.“ Sára zamrkala. V rohu malé místnosti stála pod oknem manželská postel bez přikrývek zakrytá zeleným přehozem.

Stěny zdobily plakáty polonahých žen, čestné místo nad postelí bylo vyhrazeno Farrah Fawcettové. Jedinou výjimku z uniformní dekorace tvořil plakát s červeným kabrioletem Mustang, o jehož kapotu se opírala vnadná blondýna – těžké silikonové poprsí ji tak převažovalo, že nedokázala stát rovně.

„Nádhera,“ vydechla Sára a uvažovala, o co horší může být místní hotel za barem.

Zdálo se jí, že vůbec poprvé, co jej zná, Jeffrey projevil rozpaky.

„Od mého odchodu to tady matka moc nezměnila.“

„To vidím,“ odtušila Sára pohřebním hlasem, ale nedokázala potlačit zvědavost. Když dospívala, rodiče jí přísně zakázali chodit s kluky do jejich pokojů, a tak byla o tuto zkušenost ochuzena.

Obrázky Farrah Fawcettové a jiných hereček ji nepřekvapily, ale pokoj přesto vyzařoval něco jako esenci mužství. Všudypřítomný pach kouře a bourbonu sem nepronikl, vytěsnil ho pot a testosteron.

Jeffrey položil její kufr na podlahu a otevřel ho. „Vím, že to zrovna není, na co jsi zvyklá,“ poznamenal, pořád trochu v rozpacích.

Pokusila se zachytit jeho pohled, ale on se usilovně hrabal ve svém plátěném pytli. Z jeho držení těla vyrozuměla, že se stydí – za tento dům a za skutečnost, že v takovém prostředí vyrůstal.

Ve světle tohoto poznání náhle pokoj vypadal jinak a Sára si všimla, že je vzorně uklizený, že obrázky visí pravidelně a že mezery mezi nimi jsou navlas stejně široké, jako kdyby si značil rysky podle pravítka. Ostatně i jeho dům v Grantu se vyznačoval stejným zaujetím pro pořádek. Sára jej navštívila jen párkrát, ale podle toho, co viděla, všechno muselo mít své správné místo.

„Mně to nevadí,“ ujistila ho.

„Jo,“ broukl nepřesvědčivě. Vylovil z pytle zubní kartáček.

„Hned se vrátím.“

Sára se dívala, jak odchází a jak za sebou tiše přivírá dveře.

Využila situace a rychle se převlékla do pyžama, hledíc celou dobu na dveře pro případ, že by se ukázala Jeffreyho matka. Když Nell mluvila o May Tolliverové, neoplývala právě komplimenty, a Sára se s tou ženou nechtěla setkat se spuštěnými kalhotkami.

Posadila se na podlahu a probírala se obsahem kufru. Konečně našla kartáč na vlasy – zabalený v šortkách – a uvolnila si sponky, aniž si přitom vytrhla hrst tvrdých propletených kudrlin. Česala se a rozhlížela se po pokoji, prohlížela si plakáty a další předměty, které zde Jeffrey v dětství a mládí shromáždil. Na okenním parapetu leželo několik vyschlých kostí, které kdysi patřily malému zvířeti. Na nočním stolku, který nejspíš pocházel z domácí dílny, stála lampička a zelená miska s hrstí drobných mincí. Na korkové nástěnce visely na stužkách medaile z běžeckých závodů, přepravka na mléko obsahovala magnetofonové kazety, opatřené na hřbetech lístky se strojem napsanými jmény interpretů. Naproti ní stála u stěny knihovnička, podomácku vyrobená z cihel a prken a plná až po okraj. Místo komiksů a dobrodružných románů, které s jistotou očekávala, Sára s úžasem četla tituly jako Strategick
y významné bitvy občanské války nebo Sociopolitické důsledky rekonstrukce jižanského venkova.

Odložila kartáč a sáhla po učebnici s nejméně zastrašujícím názvem. Nalistovala předsádku, kde našla Jeffreyho jméno, datum a rozvrh předmětu. Stránky nesly na okrajích četné poznámky, zajímavé pasáže byly podtrženy nebo zvýrazněny fixem. Šokované si uvědomila, že do této chvíle neviděla Jeffreyho rukopis.

V její přítomnosti dosud nic nenapsal. Na rozdíl od jejích klikyháků se Jeffreyho úhledné písmo vyznačovalo krásnými oblými tvary – takové už se ve školách neučí. Jeho w byla naprosto dokonalá a plynule navazovala na sousední samohlásky, spodní smyčky u g a j byly zcela totožné, jako podle šablony. Udržel dokonce rovný řádek, písmo nesklouzávalo stranou jako u drtivé většiny lidí, když píšou bez linek.

Přejela bříškem ukazováku po poznámkách a cítila rýhy, které tužka vyryla do papíru. Slova byla silně vytlačena – Jeffrey se o psací nástroj opíral jako rytec o dláto.

„Co to děláš?“

Sára pocítila záblesk provinění, jako kdyby ji přistihl při četbě svého deníku a ne staré vysokoškolské učebnice. „Občanská válka?“

Klekl si vedle ní a vzal jí knihu z ruky. „Zvolil jsem si jako hlavní specializaci americké dějiny.“

Mrkl na titul a vložil knížku na místo, přičemž ji zasunul tak, že její hřbet přesně zařezával s ostatními – a s lehkým nánosem prachu na poličce. Sáhl o kus dál a vytáhl tenký svazek vázaný v kůži. Na desce stál zlatým písmem vyvedený prostý titul DOPISY.

„Psali je vojáci svým milým doma.“ Prolistoval křehkou knížečku, až našel stránku, jejíž polohu jistě dobře znal. Odkašlal si a četl: „Má drahá, přichází noc a já ležím a nemohu usnout. Přemýšlím o tom, jaký člověk se ze mě stal. Hledím na sametové nebe a napadá mě, jestli se díváš na stejné hvězdy. Modlím se, aby sis mě uchovala v paměti takového, jaký jsem býval. Modlím se za to, abys ve mně pořád viděla mě.“

Jeffrey se díval na tištěná slova s lehkým úsměvem, jako by s tou knížkou sdílel nějaké soukromé tajemství. Četl stejně, jako se miloval – rozvážně, vášnivě, výmluvně. Sára toužila, aby pokračoval, aby ji hlubokou kadencí svého hlasu ukolébal ke spánku, jenže Jeffrey přerušil kouzlo těžkým povzdechem.

„No nic.“ Vrátil knihu na místo. „Chtěl jsem je prodat, když jsem odešel ze školy, ale neměl jsem na to srdce.“

Nejraději by ho požádala, aby jí ještě něco přečetl, místo toho však řekla: „Taky jsem si pár knížek schovala.“

Posadil se rozkročmo za ni. „Nemohl jsem si to dovolit.“

„Taky jsem neoplývala penězi.“ Sára se cítila zahnaná do obrany. „Můj otec je instalatér.“

„Kterému patří půlka města.“

Sára jeho poznámku nekomentovala a doufala, že změní téma.

Eddie Linton hodně investoval do nemovitostí v okolí grantské univerzity, což Jeffrey zjistil na základě telefonátů správců domů, kteří si stěžovali na hlučné nájemníky a chtěli po policii, aby jim pohrozila vystěhováním. Jistě, podle Jeffreyho standardů byli Lintonovi bohatá rodina, ale rodiče vštípili Sáře a Tesse životní zásadu, že nikdy nesmějí utratit víc než to, co mají v kapse – což nebylo nikdy mnoho.

„Počítám, že ti Nell řekla o mém otci,“ poznamenal Jeffrey.

„Málo.“

Jeho smích měl ostrý nádech. „Jimmy Tolliver byl malý zlodějíček a šejdíř, který si usmyslel, že udělá velkou ránu. Zúčastnil se bankovní loupeže, při níž přišli o život dva lidé, a teď je zavřený bez šance na podmíněné propuštění.“ Zvedl z podlahy kartáč na vlasy. „Když se na mě zeptáš, každý ve městě ti řekne, že jsem stejný mizera jako on.“

„O tom vážně pochybuju,“ namítla Sára. Už s Jeffreym nějakou dobu spolupracovala a věděla, že mu vždy jde o dobro věci.

Jeho morální integrita patřila k vlastnostem, které ji na něm nejvíce přitahovaly.

„Jako kluk jsem se mockrát dostal do průšvihu.“

„To většina kluků.“

„Ale ne s policií,“ kontroval Jeffrey a Sára nevěděla, co na to říct. Nemohl být tak špatný, protože se záznamem v rejstříku by ho nezaměstnal žádný policejní sbor v zemi, ne tak aby dostal klíče od stanice.

„Dokážu si živě představit, co všechno ti Nell napovídala o matce,“ dodal.

Sára neodpověděla.

Začal jí pročesávat vlasy. „Proto ti to při hře tak nešlo? Soustředila ses na Nelliny povídačky?“

„Společenské hry mně nikdy moc nešly.“

„A co jiné hry?“

Zavřela oči a vychutnávala si šustění kartáče na hlavě. „V tenise jsem tě porazila,“ připomenula mu.

„Nechal jsem tě vyhrát,“ zalhal. Sára věděla, že by na kurtu vypustil duši, aby nad ní zvítězil.

Odhrnul jí vlasy ze zátylku a políbil ji na krk.

„Dáme si odvetu?“ navrhla.

Objal ji a přitáhl k sobě. A potom udělal něco jazykem, po čem se o něj bez uvažování opřela, úplně se do něj ponořila.

Když se po chvíli pokusila vstát, nechtěl ji pustit. „Vedle spí tvoje matka,“ zašeptala.

„Vedle je toaleta,“ namítl a vjel jí rukama pod pyžamový kabátek.

„Jeffe…,“ zalapala po dechu, když jí rukama vklouzl hluboko pod gumu kalhot. V posledním okamžiku ho zadržela.

„Věř mi, matka zaspí úplně všechno.“

„O to nejde.“

„Zamkl jsem dveře.“

„Proč jsi zamykal, když podle tebe všechno prospí?“

Odmítavě zavrčel a Sára si představovala, že takto asi na střední škole vyjadřoval nesouhlas s učitelem. „Víš, kolik bezesných nocí jsem v tomto pokoji strávil, když jsem toužil po tom, aby tu se mnou byla krásná žena?“

„Vážně pochybuju, že jsem první žena, kterou tady máš.“

„Tady?“ Ukázal na podlahu.

Otočila se, aby mu viděla do tváře. „Myslíš, že na mě zapůsobí jako afrodisiakum, když na mě vychrlíš, kolik ženských jsi už zde měl?“

Odsunul se po podlaze asi o půl metru a přitáhl ji k sobě.

„Ubezpečuju tě, že jsi první, kterou mám tady.“

Povzdechla si s přehnanou odevzdaností. „Konečně něco, čím se liším.“

Jeffrey náhle zvážněl. „Nech toho.“

„Nebo co?“ popichovala ho.

„Já si s tebou nezahrávám.“

„Podle toho, co jsem slyšela…“

„Myslím to vážně, Sáro. Nechci si s tebou jen užít.“

Nechápavě na něho hleděla.

„To, co jsi řekla své matce,“ začal a zasunul jí za ucho neposlušný pramen vlasů. „Nechci si s tebou jenom zašpásovat.“

Okamžik čelil jejímu pohledu a pak odvrátil zrak ke knihovničce.

„Vím, že u tebe je to jiné. Ty si chceš se mnou jenom užít, ale nepřeju si, abys to přede mnou říkala.“

Sáře zaplavila mysl všechna dobře míněná varování, která si v poslední době vyslechla, a musela se hodně přemáhat, aby se mu nevrhla kolem krku a nevyznala mu lásku. Instinktivně vytušila, že takto mluví proto, že netuší, co k němu cítí. Nebude přece takový blázen, aby se mu svěřila.

Její mlčení ho zjevně znervózňovalo. Viděla, jak naprázdno pohybuje čelistmi a hledí kamsi přes její rameno.

Otočila se k němu čelem, ale nepodíval se na ni. Přejela mu prstem po rtech a usmála se, když poznala, že se kvůli ní oholil.

Měl hladkou pokožku a kromě vody po holení z něj cítila ovesnou kaši.

„Řekni mi, co ke mně cítíš,“ požádal.

Sára si nevěřila natolik, aby odpověděla. Políbila ho na bradu, pak na krk. Když nereagoval, políbila mu dlaň – pochopitelně aniž by mu řekla, že právě tam ji drží.

Jeffrey uchopil její obličej do obou rukou, v očích pronikavý, avšak nečitelný pohled. Dlouze, smyslně ji políbil na rty a pak jí zatlačil na ramena a položil ji. Sára cítila, jak na podlaze doslova taje. Položil jí dlaně na prsa a jazykem jí vysílal po kůži slastné mrazení. Pomalu se propracovával níž a níž, jeho dech působil na jejím břiše jako pohlazení pírkem, ale tam se nezastavil. Pronikl do ní jazykem a Sára se cítila jako ve stavu beztíže, protože celým tělem vnímala právě to místo. Prohrábla mu vlasy a přitáhla si jeho hlavu, aby přestal.

„Co?“ zachraptěl sípavě.

Přitáhla si ho ještě blíž a políbila ho na ústa, v nichž cítila vlastní chuť. Nic neuspěchávali, přestože Sára cítila naléhavou touhu, když zápolila se zipem na jeho kalhotách. Chtěl jí pomoci, ale odmítla tichým, leč důrazným: „Ne,“ a potěžkala v ruce jeho mužství.

„Chci tě,“ šeptala a kousala ho do ucha tak dlouho, až se mu sípavé oddechování zadrhlo v hrdle. „Chci tě v sobě.“

„Kristepane,“ vyjekl Jeffrey a celé tělo se mu třáslo zadržovanou touhou. Natáhl se pro kalhoty a hledal kondom, ovšem Sára okamžitě zaměřila jeho pozornost jinam a vsunula si ho do sebe.

Když do ní vstoupil, prohnula záda jako luk. Zprvu se pohyboval téměř bolestně pomalu, až se její tělo napnulo jako houslová struna. Jeffrey měl svaly na zádech stejně napjaté a Sára neodolala – zaryla mu do nich nehty, jak si ho snažila přitáhnout hlouběji.

On však udržoval pomalý rytmus, pozorně odměřoval každý pohyb a sladoval svou slast s její, takže ji několikrát přivedl na samý vrchol, aby ji v posledním okamžiku zase strhl zpět. Pak konečně zrychlil. Jeho stehna narážela do jejích a zalehl ji svou tíhou, až s bouřlivým vyvrcholením zvrátila hlavu dozadu. Políbil ji na doširoka otevřená ústa a křečovitě se chvěl rozkoší.

„Sáro,“ vydechl jí do ucha v okamžiku naplnění.

Držela ho v sobě a Jeffrey ji znovu začal líbat, pomalu a něžně, a hladil ji po tváři jako kočku. Tělo se jí otřásalo doznívajícím orgasmem. Přitiskla se k němu a líbala ho na rty, na tváře, na oční víčka, až se nakonec skulil na bok a opřel se o loket.

Krátce vydechla a cítila, jak se její tělo vrací dolů z výšin slasti.

Hlava se jí však stále točila a přes veškerou snahu nedokázala udržet otevřené oči.

Přejel jí prstem po spánku, dotkl se jejích víček, brady, tváří.

„Mám rád dotyk tvé kůže,“ zašeptal a sjel jí rukou po těle.

Položila mu dlaň na ruku a spokojeně zapředla. Dokázala by takto ležet celou noc – možná až do konce života. Takovou blízkost, takové souznění ještě s žádným mužem nepocítila. Uvědomovala si, že by se měla bát, že by se měla držet zkrátka, neoddávat se mu celou bytostí, ale v daném okamžiku si nepřála nic jiného než ležet a nechat ho dělat, co chce.

Nahmatal jizvu na jejím levém boku a zeptal se: „Od čeho ji máš?“

Sára se vnitřně otřásla ledovou panikou a měla se co ovládat, aby se od něj prudce neodtáhla. „Slepé střevo,“ zalhala. Ránu způsobil lovecký nůž.

Nadechl se a Sára s jistotou očekávala, že na ni vybafne, jak je možné, že jako lékařka neví, že apendix je vpravo, ale místo toho se zeptal: „Prasklo ti?“

Přikývla a doufala, že se s tím spokojí. Neměla ve zvyku lhát a dávala přednost pravdě, byť nepříjemné, před vymýšlením komplikovaných smyšlenek.

„Kolik ti bylo?“

Pokrčila rameny a dívala se, jak upřeně sleduje vlastní prst přejíždějící po jizvě. Měla roztřepené okraje, jaké by chirurgův skalpel rozhodně nezanechal. Zoubkované ostří jí tehdy proniklo do boku až po střenku.

„Víš, že je to sexy?“ Naklonil se, aby ji na jizvu políbil.

Sára mu položila ruku na temeno a zírala do stropu. Pomalu jí docházela monstróznost té lži. A tohle byl teprve začátek. Jestli měl mít její vztah s Jeffreym nějakou budoucnost, měla by se mu svěřit hned, než bude příliš pozdě.

Přejel rty po jejích. „Myslel jsem, že ráno budeme brzo vstávat.“

Otevřela ústa, ale místo pravdy z nich zaznělo: „Nechceš se rozloučit s přáteli?“

Pokrčil rameny. „Můžu jim zavolat z Floridy.“

„Blbost.“ Sára se posadila a hledala pohledem budík. „Kolik je hodin?“

Chtěl ji k sobě zase přitáhnout, ale byla rychlejší a poklekla vedle kufru. „Kde mám hodinky?“

Jeffrey si složil ruce za hlavu. „Ženy hodinky nepotřebují.“

„Jak to?“

Usmál se. „V každé kuchyni visí nad sporákem hodiny.“

„Moc vtipné.“ Hodila po něm kartáč na vlasy, který Jeffrey obratně jednu rukou zachytil. „Slíbila jsem mámě, že jí zavolám, jen co dorazíme na místo.“

„Zavoláš jí zítra.“

Našla hodinky a potichu zaklela. „Už je po půlnoci. Bude mít strach.“

„V kuchyni je telefon.“

Pyžamové kalhoty měla dosud omotané kolem kotníků, protože se jí je prve nepodařilo skopnout. Důstojně si je natáhla.

„Počkej!“ zavolal na ni, ale když k němu vzhlédla, zavrtěl hlavou, že si to rozmyslel.

Zapnula si kabátek a zamířila ke dveřím. Zarazila se s rukou na klice. „Nemají zámek.“

„Opravdu?“ předstíral překvapení.

Sára vyšla do chodby a přivřela za sebou. Kráčela podél zdi do obývacího pokoje a včas si vzpomněla na jídelní stůl. Noční lampička z koupelny až sem nedosvítila a musela hledat cestu do kuchyně hmatem. Krčila nos před nesnesitelným pachem cigaretového kouře a se štěstím narazila poměrně brzy na telefon, který visel na zdi vedle chladničky.

Spojila se s ústřednou, aby šel hovor na účet volaného, a číslo sdělila šeptem, protože se bála, aby nevzbudila Jeffreyho matku.

Otec zvedl sluchátko po prvním zazvonění.

„Sáro?“ zachraptěl Eddie Linton.

Úlevou, že slyší jeho hlas a ne matčin, se opřela o kredenc.

„Ahoj, tati.“

„Kde k čertu vězíš?“

„Zastavili jsme se v Sylacauze.“

„Co to sakra je?“

Začala vysvětlovat, ale otec ji přerušil.

„Je dávno po půlnoci,“ vybafl na ni ostře, když pochopil, že je dcera v pořádku. „Co to sakra vyvádíš? Jsme s mámou polomrtví strachem.“

Slyšela, jak matka v pozadí něco mumlá, a pak otec vyhrkl: „Jméno toho parchanta nechci slyšet. Než se s ním seznámila, nikdy tak pozdě nevolala.“

Sára se v duchu obrnila proti nenávistné tirádě, ale matce se naštěstí podařilo zmocnit sluchátka a nepustit manžela ke slovu.

„Holčičko?“ Matčin hlas zněl ustaraně a Sára pocítila trpké výčitky, když jí došlo, co poslední dvě hodiny prováděla. To si nemohla vyšetřit dvě minuty a sdělit rodičům, že je v pořádku?

„Omlouvám se, že jsem nezavolala dřív,“ kála se do telefonu.

„Zastavili jsme se v Sylacauze.“

„Kde? Co je to?“

„Město,“ vysvětlila Sára, která ani nevěděla, zda to podivně jméno vyslovuje správně. „Jeffrey tady vyrůstal.“

„Aha,“ řekla Cathy. Sára čekala, že uslyší víc než pouhé: „Jsi v pořádku?“

„Ano,“ ujistila matku. „Dobře jsme se pobavili s jeho přáteli.

Chodil s nimi do školy. Je to tady stejné jako u nás doma, jenom menší.“

„Opravdu?“

Sára se marně pokoušela rozšifrovat, co ten tón znamená. „Teď jsme u jeho matky. Ještě jsem se s ní neseznámila, ale jistě bude taky fajn.“

„No dobře. Nezapomeň zavolat, až dojedete na Floridu – tedy jestli budeš mít čas.“

„Jistě,“ odpověděla Sára, která si pořád nedokázala vysvětlit matčin tón. Chtěla jí říct, co se stalo a co Jeffrey řekl, ale nenašla k tomu odvahu. Navíc netoužila být za blázna.

Cathy si jejího váhání nevšimla. „Tak dobrou noc.“

Sára jí popřála totéž a rychle zavěsila, aby nemusela poslouchat otce. Opřela se čelem o dvířka kredence a uvažovala, jestli nemá zavolat znovu. Nesnášela sice, když jí matka strkala nos do soukromí, ale na druhou stranu si vysoce cenila jejího úsudku.

V poslední době se toho seběhlo příliš mnoho a potřebovala si o tom s někým promluvit.

Z pokoje se ozvalo hlasité zadunění, jak někdo narazil do stolu.

Ženský hlas zavrčel sprostou kletbu.

„Haló,“ zavolala Sára, aby se Jeffreyho matka nevyděsila, až uvidí neznámou návštěvnici.

„Vím, že tam seš,“ zachraptěl sípavý, studený hlas. „Kristepane,“ zabručela pro sebe a otevřela ledničku. Sára viděla shrbenou postavu s vlasy barvy pepře a soli. Vrásčitý obličej z ní dělal stařenu a rty měla permanentně sešpulené do tvaru cigaretového filtru. I teď jí jedna zapálená cigareta visela z úst a dlouhý sloupek popela hrozil, že každým okamžikem upadne na zem.

May Tolliverová s hlasitým bouchnutím položila na desku kredence láhev ginu, dlouze potáhla z cigarety a obrátila pozornost k Sáře. „Co děláš?“ zakrákorala a pak se nevraživě ušklíbla. „Teda kromě toho, že pícháš s mým synem.“

Sára se v šoku zakoktala. „J… já… já… n… ne…“

„Nóbl doktorka, že jo?“ Následoval ještě ohavnější úsměšek.

„Už tě párkrát vopíchal, co? Myslíš, že seš první? Že seš něco extra?“

„Já ne…“

„Nelži mi!“ vyštěkla ženština. „I vodsaď ho cítím v tvý kundě.“

Za několik vteřin už Sára utíkala po ulici. Nepamatovala si, jak hledala klíč, otevírala dveře a vycházela z domu. Věděla jen, že musí co nejdál od Jeffreyho matky. Ještě nikdy v životě s ní žádná žena takto nemluvila. Obličej měla studem a ponížením v jednom ohni. Když se konečně zastavila pod pouliční lampou, aby popadla dech, cítila, jak se jí po tvářích řinou slzy.

„Sakra,“ zasyčela a otočila se kolem dokola, aby se zorientovala.

Věděla, že naposled odbočila doleva, ale kudy běžela předtím? Netušila, kde je. Neznala ani jméno ulice, kde Jeffrey bydlel, ne tak aby si pamatovala, jak ten dům vypadal. Přešla kolem nažluto natřeného stavení obehnaného laťkovým plotem, za kterým se rozštěkal pes, a zamrazilo ji, když si uvědomila, že ten plot ani dům jí vůbec nic neříkají. A jako by toho bylo málo, na rozehřátém asfaltu ji pálila chodidla a začaly ji nesnesitelně svědit štípance – komáři se slétali v celých hejnech, aby hodovali na idiotovi, který se prochází sám uprostřed noci jen v lehkém bavlněném pyžamu. Ale proč bych ten barák vlastně měla hledat? pomyslela si. I kdyby k němu trefila, přespala by raději na ulici, dovnitř by nevkročila ani za nic. Ne, potřebovala ho pouze jako záchytný bod. Doufala, že odtamtud najde cestu k Possumovi a Nell a ke svému BMW, které má na šasi upevněnou magnetickou krabičku s rezervním klíčkem. Však J
effrey se už nějak do Grantu dostane. Na šatech a kufru jí v této chvíli záleželo jako na loňském sněhu.

Náhle proťal noc výkřik, při němž tuhla krev v žilách. Sára strnula uprostřed kroku, vzduch kolem ní zhoustl napětím jako melasa.

Rána z automobilového výfuku zazněla jako výstřel a Sáře se rozechvěly svaly přívalem adrenalinu. V dálce viděla vysokou postavu, která se k ní rychle přibližovala. Instinktivně se otočila a prchala, co jí síly stačily. Za zády jí duněly těžké kroky a pumpovala pažemi a oddechovala tak divoce, až jí plíce hrozily prasknutím.

„Sáro!“ křikl Jeffrey a po zádech jí sjely konečky jeho prstů.

Zabrzdila tak prudce, že do ní narazil a oba se zřítili k zemi.

Podařilo se mu ztlumit její dopad vlastním tělem, ale přesto bolestně narazila loktem o chodník.

„Co je s tebou?“ vyjel na ni. Zvedl ji za paži a oprášil jí špínu z pyžamových kalhot. „Tos byla ty, kdo vykřikl?“

„Jasně že ne!“ odsekla a najednou k němu pocítila vztek, jako dosud k nikomu. Proč ji sem zavlekl? Čeho tím chtěl docílit?

„Hlavně se uklidni.“ Natáhl k ní ruku, jako by ji chtěl ukonejšit pohlazením.

Praštila ho po předloktí. „Nedotýkej se mě!“ stihla vykřiknout, než znovu zaburácel výfuk. Tentokrát ovšem Sára věděla, že to nebyl automobil. Strávila na střelnici dost času, aby poznala výstřel.

Jeffrey sklonil hlavu na stranu, jak se snažil odhadnout, odkud rána přišla. Po dalším prásknutí se napřímil, otočil se, křikl na Sáru: „Počkej tady,“ a rozběhl se k žlutému domu za laťkovým plotem.

Sára ho následovala tak rychle, jak jí bosé nohy dovolily. Plot, který Jeffrey hravě přeskočil, musela obejít. Vyšlapaná stezka na sousedním pozemku ji přivedla na zahrádku za žlutým domem.

Záblesk, jak Jeffrey vyrazil zadní dveře, pak výkřik. Asi po minutě se uvnitř rozsvítila všechna světla a Jeffrey vyběhl z domu.

„Sáro!“ křikl a zamával na ni. „Hoď sebou!“

Rozběhla se k němu po trávě a ucítila ostré bodnutí na šlapce.

Trávník byl pokrytý borovicovým jehličím a šiškami a Sára opatrně našlapovala a pečlivě volila cestu, aniž zvolnila krok.

Jeffrey ji popadl za loket a vtáhl do domu. Uvnitř to vypadalo jako u Possuma – uprostřed dlouhá chodba, vpravo ložnice.

„Tam!“ Postrčil ji k jednomu z pokojů a popadl telefon. „Zavolám na policii.“

Sára vešla do hlavní ložnice a na několik vteřin ztuhla šokem.

Ventilátor pod stropem měl vychozená ložiska a jeho lopatky vydávaly pleskavé zvuky. Vedle otevřeného okna stála Jessie. Její ústa se pohybovala, ale nevyšla z nich ani hláska. Na podlaze vedle postele ležel neznámý muž, do půl těla svlečený. Pravou stranu hlavy měl ustřelenou. Stříkance krve mířily k pistoli s krátkou hlavní, kterou jako by někdo vykopl mrtvému z levé ruky.

„Proboha,“ vydechla Sára. Sprška krve pokropila celou místnost – podlahu, postel, lustr nad ventilátorem i strop. Na nočním stolku ležel velký úlomek lebeční kosti s kusem skalpu, na čele zásuvky visel cár chrupavčité kůže, který vypadal jako část ušního boltce.

Navzdory otřesné podívané se Sára rychle vzpamatovala, jak praxe a instinkty zkušené lékařky nabyly vrchu. Sklonila se k tělu, sáhla na krk a hledala pulz. Na krkavici nic nenahmatala, a když odtahovala prsty, cítila, jak se lepí ke kůži – tělo bylo pokryté potem. Ve vzduchu se vznášela nepříjemně nasládlá vanilková vůně.

„Je mrtvý?“

Sára se při té otázce prudce otočila.

Na prahu ložnice stál na nejistých nohou v mírném předklonu Robert a opíral se o zeď. Levou rukou si držel ránu na boku, mezi prsty prosakovala krev. V pravé držel pistoli a mířil na mrtvolu na podlaze.

„Přines nějaké ručníky,“ požádala Sára Jessii, ale žena se nepohnula.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Roberta a držela se od něj v uctivé vzdálenosti, protože byl ozbrojený a v očích měl skelný pohled, jako kdyby nevěděl, kde je.

Vešel Jeffrey a rychlým pohledem zhodnotil situaci. „Roberte?“

Postoupil o několik kroků k příteli. Druhý muž zamrkal a zdálo se, že Jeffreyho poznává.

Jeffrey ukázal na zbraň v jeho ruce. „Dej mi to, kamaráde.“

Robertovi se třásla ruka, když mu podával pistoli hlavní napřed.

Jeffrey ji zajistil a zastrčil za opasek džínsů.

„Musím ti svléknout tričko, ano?“ řekla Sára Robertovi.

Nechápavě se na ni podíval. „Je mrtvý?“

„Nechceš se posadit?“ navrhla, ale Robert zavrtěl hlavou a znovu se opřel o zeď. Byl vysoký a mimořádně svalnatý. I v tričku a trenýrkách vypadal jako člověk, který nerad přijímá rozkazy.

Jeffrey zachytil Sářin pohled a pak se zeptal: „Co se stalo, Bobby?“

Robert pohyboval ústy, jako by mu dělalo potíže promluvit.

„Je mrtvý, že?“

Jeffrey stál mezi přítelem a tělem na podlaze. „Co se stalo?“

Jessie ukázala na otevřené okno. „Tudy,“ vychrlila ze sebe.

„Tudy přišel.“

Jeffrey obešel místnost podél stěny a podíval se z okna, aniž se ho dotkl. „Síť je vyražená.“

Robert sykl bolestí, jak mu Sára svlékala tričko, ale přesto jí pomohl přetáhnout ho přes hlavu, aby mu mohla prohlédnout zranění. Prohmatávala mu opatrně okolí rány a vysoký muž přitom drtil mezi zuby kletby a svíral v ruce tričko. Z malého kulatého otvoru vytékal pramínek krve, která vsakovala do trenýrek, a Robert si ji utřel do trička, než Sára stihla poranění řádně vyšetřit. Než se od ní odvrátil, všimla si výstupní rány výše na zádech. Kulka vězela zarytá ve stěně přímo za ním, drobné krůpěje krve vytvořily kolem díry červený kroužek.

„Vzpamatuj se, člověče,“ oslovil Jeffrey přítele ostře. „Co se tady stalo?“

„Já nevím,“ odpověděl Robert a tlačil si tričko na ránu. „Ten chlap…“

„Postřelil Bobbyho,“ vmísila se Jessie.

„On tě střelil?“ Jeffrey očividně chtěl slyšet popis událostí od přítele. V jeho hlase zazněl překvapivý podtón vzteku, jak se rozhlížel po ložnici a snažil se v mysli rekonstruovat průběh tragédie.

Ukázal na díru po kulce v protější zdi. „Tohle je z jeho zbraně, nebo z tvojí?“

„Z jeho,“ vypískla Jessie a Sára usoudila, že se svým nepřirozeným chováním snaží zamaskovat skutečnost, že je psychicky úplně mimo. Kolébala se dopředu dozadu jako kyvadlo a zornice měla tak rozšířené, že by na přímém slunci nejspíš oslepla.

Jeffrey ji umlčel pohledem. „Roberte, řekni mi, co se stalo.“

Muž potřásl hlavou a tiskl ruku k ráně.

„Zatraceně, Roberte,“ naléhal Jeffrey. „Ujasni si, co budeš vypovídat, než to někdo zapíše do protokolu.“

Sára se snažila pomoci. „Pověz nám, co se stalo.“

„Bobe!“ Jeffrey už svou zlost neskrýval.

Sára se pokusila otupit hrozící konfrontaci. „Opravdu bude lepší, když si sedneš.“

„Bylo by sakra lepší, kdyby mluvil!“ zařval Jeffrey.

Robert sevřel rty do tenké linky a podíval se na manželku.

Potřásl hlavou a Sáře se zdálo, že se mu v očích lesknou slzy.

Jessie stála jako duchem nepřítomná, lehce se pohupovala, župan přitažený k tělu, jako by se náhle ochladilo. Možná jí ani do rána nedojde, jak blízko smrti se oba ocitli.

„Vlezl sem oknem,“ promluvil konečně Robert. „Namířil na Jess. Přiložil jí pistoli k hlavě.“

Jessiin výraz při manželových slovech Sára nedokázala rozluštit.

I v šeru viděla, že Bobova manželka jen s obtížemi – pokud vůbec – chápe význam toho, co slyší. U nohou jí leželo několik otevřených a rozsypaných lahviček s léky, které pravděpodobně spadly z nočního stolku. Pilulky trojúhelníkového tvaru byly potřísněny krví. Na vysokém koberci si Sára všimla špinavých otisků chodidel, jak Jessie proběhla kolem vetřelcova těla k oknu.

Uvažovala, co se jí asi tehdy honilo hlavou. Chtěla snad utéct oknem, zatímco manžel bojoval o holý život?

„Co se stalo potom?“ vybídl přítele Jeffrey.

„Jessie vykřikla a já jsem ho…“ Robert krátce pohlédl na mrtvolu na podlaze. „Odstrčil jsem ho a on spadl… A potom na mě vystřelil… Vystřelil na mě… A já…“ Odmlčel se a bojoval s přívalem emocí.

„Z ulice jsem slyšela tři výstřely,“ vzpomněla si Sára. Rozhlížela se po místnosti a snažila se sladit svůj zážitek s Robertovou výpovědí.

Vysoký muž zíral na mrtvolu. „Víš určitě, že je mrtvý?“

„Ano,“ odpověděla. Věděla, že lhaní by nemělo žádný smysl.

„Tady?“ Jeffrey se očividně pokoušel odvést kamarádovu pozornost od truchlivé pravdy. Ukázal na díru po kulce vedle postele.

„Prvním výstřelem minul?“

Robert namáhavě polkl. „Jo.“ Sára viděla, jak mu po tváři stéká pramínek potu, a pomyslela si, že se drží na nohou jen s největším vypětím vůle.

„Vlezl oknem,“ začal Jeffrey shrnovat dosavadní poznatky, „a přiložil Jessii pistoli k hlavě.“ Ohlédl se na otřesenou ženu, aby to potvrdila, a Jessie horlivě zakývla hlavou. „Odstrčil jsi ho od postele a on vystřelil. Je to tak?“ Robert krátce přikývl, ovšem Jeffrey ještě neskončil. „Kam schováváš bouchačku? Do skříně? Do zásuvky nočního stolku?“ Vyčkával, ale Robert se neměl k odpovědi.

„Tak sakra, kde míváš bouchačku?“

Jessie otevřela ústa, ale zase je zavřela, když manžel ukázal na zavřenou skříň naproti posteli. „Tam,“ zasípal, a Jeffrey tak nemusel otázku opakovat potřetí.

„Takže jsi vytáhl svou zbraň.“ Jeffrey otevřel skříň. Vypadla z ní košile. Když ji ukládal zpět na úhledný sloupek ostatních, Sára mu přes rameno zahlédla uzamykatelnou plastovou schránku na ukládání zbraní položenou na nejvyšší polici. „Máš tam i záložní pistoli?“

Robert zavrtěl hlavou. „V obýváku.“

„Dobře.“ Jeffrey položil ruku na otevřené dveře. „Vyskočil jsi z postele pro svou zbraň. Tehdy tě trefil?“

Robert přikývl. „Ano,“ odpověděl, ale moc přesvědčivě to neznělo.

Pak silnějším hlasem dodal: „A potom jsem střelil já jeho.“

Jeffrey se otočil a přelétl zrakem ložnici. Pokyvoval přitom hlavou, jako kdyby mluvil sám se sebou a srovnával si fakta. Znovu přistoupil k oknu a vyhlédl ven. Sára ho šokované pozorovala.

Nejenom že Jeffrey nepřípustně změnil místo činu, ale teď se snaží příteli pomoci vymyslet přijatelné vysvětlení nočních událostí.

Jessie si odkašlala a roztřeseným hlasem se zeptala Sáry: „Dopadne to dobře, že ano?“

Sáře chvíli trvalo, než si uvědomila, že druhá žena mluví k ní, protože se soustředila na Jeffreyho a uvažovala, co asi podnikne dál. Než ji přivolal, zůstal asi minutu s Robertem a Jessií o samotě.

Co celou tu dobu dělal? Na čem se spolu domluvili?

„Sáro?“ vybídl ji Jeffrey.

Přinutila se zaměřit pozornost na to, co mohla kontrolovat.

„Můžu se podívat?“ zeptala se Roberta.

Odtáhl ruku od střelného zranění a Sára se vrátila k prohlídce.

Viděla, že tričko rozmazalo krev po okolí rány, přesto se však domnívala, že těsně pod otvorem zřetelně rozeznává typickou stopu spáleniny ve tvaru písmene V.

Chtěla setřít krev, jenže Robert znovu zakryl ránu dlaní. „Jsem v pořádku.“

„Měla bych vyšetřit…“

„To je dobré,“ přerušil ji.

Vzhlédla k němu, ale Robert odvrátil pohled. „Posaď se a počkej na sanitku.“

„Je to zlé?“ zajímal se Jeffrey.

„Nic mi není,“ odpověděl místo Sáry Robert a opět se opřel o stěnu. „Díky,“ prohodil k Sáře.

„Sáro?“ Jeffreymu to zjevně nestačilo.

Pokrčila rameny. Nevěděla, co říct. V dálce slyšela kvílení sirény.

Jessie složila ruce na prsou, jako by ji rozklepala zima. Sára si potřebovala prohlédnout to tričko, potřebovala si ověřit, zda látka nese stejnou stopu po sežehnutí, jakou viděla na kůži, ale Robert je pevně svíral v pěsti a tiskl na ránu.

Pracovala jako soudní patolog pouze dva roky, ale ta spálenina byla přímo učebnicová. I začínající policajt dva dny ve službě by poznal, co se stalo.

Rána byla vypálena z bezprostřední blízkosti.

7

11.45

Lena stála před Burgessovou čistírnou a dívala se přes Main Street k policejní stanici. Tónované sklo na dveřích bylo příliš tmavé, aby přes ně viděla dovnitř, přesto však na ně hleděla, jako kdyby mohla do budovy nahlédnout, a přesně věděla, co se děje.

Před půlhodinou zaburácel výstřel. Ze dvou policistů, o jejichž pohybu neměli od počátku zprávy, se přihlásil pouze Mike Dugdale.

Marilyn Edwardsová byla stále nezvěstná a Frank prohlásil, že podle jeho názoru se mladá atraktivní blondýnka nacházela v okamžiku přepadení ve služebně. Příslušníci grantského policejního sboru se mátožně ploužili jako živé mrtvoly a Lena dokázala myslet jen na to, že kdyby přišla do práce o pár minut dříve, mohla možná něco udělat. Třeba i zachránit Jeffreyho. V dané chvíli si přála být v budově stanice tak silně, že to přímo cítila na jazyku.

Otočila se k Nickovi a Frankovi, kteří se skláněli nad plánem rozloženým na stole. Agenti GBI postávali kolem kávovaru, tiše spolu hovořili a čekali na rozkazy. Pat Morris právě něco říkal Molly Stoddardové a Lena uvažovala, zda byl jako dítě Sářiným pacientem. Mladý na to byl dost.

„To je pěkná hovadina!“ řekl Frank Nickovi dost hlasitě, aby ho každý slyšel. Hlavy všech přítomných se otočily k dvojici u stolu.

„Půjdeme vedle.“ Nick ukázal na kancelář starého pana Burgesse.

Oba muži zašli do stísněného kumbálku bez oken a zavřeli za sebou, v místnosti se však stále vznášelo napětí, které rozvířili.

Někteří z přítomných zamířili k zadnímu vchodu čistírny, aby si venku zakouřili a rozebrali, co měl ten výbuch znamenat.

Lena vytáhla mobilní telefon, zapnula ho a vložila PIN. Dvojí zacvrlikání oznámilo, že má nepřečtené textové zprávy. Přemýšlela, jestli má zavolat Nan, nebo raději Ethanovi. Krátce ji napadl i Hank, ale když si vzpomněla na jejich ranní rozhovor, kdy v podstatě žadonil, aby se mu opřela o rameno, uvědomila si, že kdyby mu zatelefonovala, svým způsobem by to znamenalo, že se vzdává, a tak tu myšlenku okamžitě zavrhla. Představu, že by někdy potřebovala pomoc druhých, nesnášela stejně bytostně jako pomyšlení, že se na někoho obrací s pokornou žádostí. Výsledkem úvah bylo sklapnutí mobilního telefonu a jeho opětovné zmizení v kapse a Lena uvažovala, proč ten zatracený krám vlastně vytahovala.

Přistoupil k ní Frank a zeptal se: „Taktický oddíl je na střeše?“

Z úst mu kysele páchlo.

Lena mávla rukou k budově vedle stanice. „Tam nahoře vidím dva.“ Ukázala na dvojici černě oděných mužů, kteří leželi na břiše s odstřelovačskými puškami v rukou.

„Právě dorazilo dalších dvacet Nickových lidí,“ informoval ji Frank.

„K čemu?“

„Podle toho, co jsem zatím viděl, tady budou akorát postávat s rukama na zadku.“

„Franku,“ začala Lena a cítila, jak se jí stahuje hrdlo. „Víš to určitě?“

„Co?“

„Jeffrey.“ To jméno jí šlo přes rty jen velmi obtížně.

„Viděl jsem ho na vlastní oči.“ Franka ta vzpomínka viditelně rozrušila. Utřel si nos hřbetem ruky a pak zkřížil paže na prsou.

„Padl jako podťatý. Sára se k němu připlazila a…“ Potřásl hlavou.

„Pak už si pamatuju jen to, že jí střelec přiložil ústí hlavně ke spánku a rozkázal jí, ať jde stranou.“

Lena se kousla do rtu. Pocítila překvapivý záchvěv sympatií k Sáře Lintonové.

„Zdá se, že Nick ví, co dělá,“ pokračoval Frank. „Nechal vypnout proud do celé budovy.“

„Budou bez elektřiny fungovat telefony?“ starala se Lena.

„Maria má na stole přímou linku. Šéf ji nechal nainstalovat hned po svém nástupu. Do dneška jsem netušil proč.“

Lena přikývla a snažila se o tom moc nepřemýšlet. Po svém nástupu do funkce Jeffrey zavedl spoustu opatření, která tehdy nedávala smysl, ale později se ukázala jako mimořádně užitečná.

„Na telekomunikacích to zařídili tak, že se zevnitř dovolají pouze k nám,“ vysvětlil Frank.

Lena znovu přikývla a uvažovala, kdo má takové zkušenosti, aby věděl, co je v dané situaci třeba podniknout. Kdyby operaci velela ona, v této chvíli by brali stanici frontálním útokem, aby našli ty, kdo jsou za masakr odpovědní, a po skončení akce by je vynesli z baráku nohama napřed.

Položila botu na okenní parapet a převázala si tkaničku, aby Frank neviděl slzy, které se jí draly do očí. Měla pláč na krajíčku a pořádně se za to na sebe vztekala. Připadala si jako blbec, protože Frank a jemu podobní pokládali takové projevy za slabost.

Ve skutečnosti jí bylo do pláče proto, že se ocitla na samém pokraji zuřivého výbuchu. Jak mohl někdo spáchat něco tak strašného? Jak si mohli klidně přijít na policejní stanici, kterou Lena považovala za poslední posvátné místo, a povraždit její osazenstvo?

Jeffrey byl jako maják v tom moři sraček, do kterých se v posledních letech namočila. Jak jí ho mohli vzít právě teď, když její život zase dostal řád a smysl?

„Zatracení novináři,“ zavrčel Frank. „Už to vyčmuchali a začínají otravovat.“

„Cože?“ Lena potlačila vzlyk.

„Média,“ vysvětlil. „Chtějí to tady filmovat z helikoptér.“

„Stanice je v bezletovém pásmu,“ upozornila Lena a utřela si rukou nos. Místní letiště bylo za prezidenta Reagana uzavřeno.

Tisíce lidí z okolí ztratily práci a městečko Madison v podstatě přestalo existovat. Armádní nařízení o bezletové zóně však stále platilo a mělo by televizním štábům zabránit, aby si jen tak volně poletovaly nad stanicí.

„Jenže nemocnice není,“ opáčil Frank.

„Supi jedni krvelační,“ ulevila si Lena a uvažovala, jak může někdo dělat takovou práci. Mrchožrouti, nic jiného. A ti páprdové, co tragédii sledují doma v přímém přenosu, jsou stejná zvířata.

Frank ztišil hlas do spikleneckého šepotu. „Měli bychom to tady držet pod kontrolou.“

„Co tím myslíš?“

„No, bez Jeffreyho…“ Frank se rozhlédl po ulici. „Našim lidem musí někdo velet.“

„Myslíš tím sebe?“ vyjela Lena, přestože si z výrazu jeho obličeje přečetla, že právě toto svými slovy nemínil. Pozorně se na Franka zadívala. „Co je s tebou? Není ti špatně?“

Pokrčil rameny a utřel si ústa špinavě vyhlížejícím kapesníkem.

„Včera večer jsme s Mattem snědli něco zkaženého.“ Lenu poplašilo, když při zmínce o Mattovi spatřila ve Frankových očích slzy. Nedokázala si představit, co asi prožíval v okamžiku, kdy mu před očima zemřel jeho přítel. Když mladší policista nastoupil poprvé do služby, Frank měl na starosti jeho zácvik. Od té doby uplynulo téměř dvacet let a v podstatě každý pracovní den strávili ti dva spolu.

„Nicka oba známe,“ prohodil Frank. „Víme, co je zač. Potřebuje veškerou podporu, kterou od nás může dostat.“

„O tom jste se bavili v kanceláři?“ Lena pochybovačně potřásla hlavou. „Před pěti minutami se mi nezdálo, že bys byl do jeho podpory tak žhavý.“

„Neshodli jsme se v názoru na další postup. Nechci, aby nám sem nakráčel nějaký byrokrat a všechno podělal.“

„Tohle není kovbojka,“ podotkla Lena. „Jestli ten vyjednávač ví, co dělá, měli bychom se jeho radami řídit.“

„Není to vyjednávač, nýbrž vyjednávačka,“ opravil ji Frank.

Lena ho sežehla pohledem. Hned první den po jejím nástupu ke sboru dal jasně najevo, že podle jeho názoru žena do uniformy nepatří. Teď ho určitě žere, že z Atlanty sem míří jakási ženská, která převezme velení.

„Nejde o to, že je žena,“ řekl Frank, jako by jí četl myšlenky.

Lena vztekle dupla nohou. Pekelně ji štvalo, že se v tak závažné chvíli Frank zabývá podružnými pitomostmi. „Do GBI nikoho nevezmou pro jeho krásné oči.“

„Nick ji prý zná. Absolvoval s ní výcvik.“

„Co ti o ní řekl?“

„Nechce o tom mluvit,“ odpověděl Frank, „ale každý ví, co se stalo.“

Lena se naježila. „Já ne.“

„Uvízli v pasti v jedné restauraci na předměstí Whitfieldu.

Dva idioti se zbraněmi přišli zinkasovat hosty u oběda.“ Frank potřásl hlavou. „Ta holka zaváhala a v momentě vypuklo peklo.

Odneslo to šest lidí.“ Znechuceně odfrkl. „Naši lidé tam uvnitř,“ bodl palcem ke stanici, „se modlí za příchod spasitele a ona prostě nemá na to, aby to zvládla.“

Lena se podívala přes ulici. Ve služebně zůstalo šest rukojmí.

Otočila se k Frankovi. „Musíme zjistit, jak to tam vypadá.“

Rodiče, manželky a přítelkyně čekali ochromení strachem, protože nevěděli, zda jejich blízcí žijí, nebo jsou mrtví. Lena věděla, jaké je ztratit milovanou bytost, ale alespoň se nemusela trápit nejistotou, protože o Sibylině smrti se dozvěděla poměrně rychle.

Nemusela čekat jako rodinní příslušníci těch nešťastníků. Jeffrey jí to řekl na rovinu a pak spolu odešli do márnice. To bylo vše.

„Co je?“ zeptal se nechápavě Frank.

Lena nechala své myšlenky volně toulat. Vzpomínala na všechny druhé šance, které jí Jeffrey nabídl – včetně té dnešní. Bez ohledu na to, jakou pitomost provedla, jí pořád věřil. Na světě nežije člověk, který pro ni něco podobného udělal.

„Co je?“ zopakoval Frank.

„Napadlo mě…,“ začala Lena, ale přerušil ji hukot helikoptéry.

Zaklonili s Frankem hlavy a sledovali velký černý vrtulník, který chvíli visel nad budovou univerzity a pak se snesl na střechu místní polikliniky. Byla to stará dvoupodlažní budova z neomítnutých cihel a Lena zatajila dech v obavě, že se pod tou tíhou zřítí. Vydržela a za několik vteřin zazvonil Nicku Sheltonovi mobilní telefon. Otevřel ho, chvíli poslouchal a zase přístroj sklapl.

„Dorazila kavalerie,“ oznámil, ale nebylo znát, že by se mu ulevilo. Mávl na Lenu s Frankem, aby ho následovali k zadnímu východu. Zamířili ke zdravotnímu středisku a dusné vedro se za nimi táhlo jako čtvrtý společník.

„Můžeme něco udělat?“ zeptala se Lena Nicka.

Zavrtěl hlavou. „Teď už je to jejich akce. My do toho nemáme co mluvit.“

Lena si chtěla ověřit pravdivost Frankovy informace. „Je pravda, že jsi s ní trénoval?“

„Dlouho ne,“ odpověděl úsečně.

„Je dobrá?“ nevzdávala se Lena.

„Jako stroj.“ Ale neznělo to jako kompliment.

Zmlkli a pokračovali kolem obchodů na Main Street. K poliklinice dorazili za necelých pět minut, ale v tom horku a za tak napjaté situace jim to připadalo jako dlouhé hodiny. Lena netušila, co může očekávat, ovšem rozhodně to nebyla elegantně oblečená dáma, která otevřela služební vchod a odhodlaným krokem jim vyrazila vstříc. Za ní se vynořili tři urostlí muži v nezaměnitelných košilích a kalhotách agentů GBI. V pouzdrech na bocích se jim houpaly velkorážní pistole značky Glock a kráčeli zeširoka, jako kdyby měli plechové koule. Žena, která je vedla, měřila sotva metr šedesát a měla drobnou postavu, ale mířila k Nickovi se stejným naparováním.

„Jsem rád, že jste to tak rychle stihli,“ přivítal ji Nick rezignovaným tónem a ujal se představování. „Doktorka Amanda Wagnerová,“ řekl Frankovi a Leně, „hlavní vyjednávačka GBI. Tak dlouhou praxi jako ona nemá nikdo v celém státě.“

Wagnerová si potřásla rukou s Nickem a ostatním nevěnovala pozornost. Neobtěžovala se představit své tři společníky a jim to zřejmě nevadilo. Zblízka si Lena všimla, že je starší, než se domnívala. Nejspíš už překročila padesátku. Měla dokonale nalakované nehty a od pohledu pevný stisk ruky. Kromě jednoduchého prstýnku s briliantem nenosila žádné šperky a vlasy měla ostříhané na poletující délku, která činí z každé úpravy účesu nekonečné martyrium. Její osobnost však vyzařovala cosi uklidňujícího a Lena si pomyslela, že záležitost mezi ní a Nickem – ať už šlo o cokoliv – musela být čistě osobní. Navzdory Frankovu líčení nedávala vyjednávačka na sobě znát sebemenší váhavost a zdálo se, že je připravena skočit rovnou do ohně.

Amanda Wagnerová se s kultivovaným jižanským protahováním vyptávala Nicka na situaci. „Takže zde máme dva těžce vyzbrojené střelce a šest rukojmí, z toho tři děti, ano?“

„Správně,“ potvrdil. „Máme pod kontrolou komunikace a dodávku elektřiny. Monitorujeme mobilní telefony, ale zatím jsme nic nezachytili.“

„Tudy?“ zeptala se vyjednávačka. Nick přikývl a skupinka zamířila k čistírně. „Našlo se jejich auto?“ pokračovala v otázkách Wagnerová.

„Pracujeme na tom.“

„Vstupy do budovy a možné únikové trasy?“

„Zabezpečeny.“

„Odstřelovači?“

„Standardní šestibodové rozmístění.“

„Minikamery?“

„Ty potřebujeme od vás.“

Ohlédla se přes rameno – jeden z jejích podřízených vytáhl mobilní telefon – a ptala se dál: „Osazenstvo věznice?“

„Evakuováno do Maconu.“

Nad jejich hlavami se helikoptéra, která přivezla posily, vznesla ze střechy. Wagnerová počkala, až utichne burácení rotoru.

„Navázali jste kontakt?“

„Jeden z mých mužů se jim pokouší dovolat. Útočníci nezvedají telefon.“

„Absolvoval výcvik v technice vyjednávání?“ zeptala se Wagnerová, přestože jistě znala odpověď. Když Nick zavrtěl hlavou, poznamenala: „Doufejme, že to nezvednou, Nicky. Prvotní kontakt se obvykle stane hlavním vyjednávačem po celou dobu akce.

Myslela jsem, že aspoň tohle ses naučil.“ Odmlčela se, ale když Nick neodpověděl, navrhla: „Nechceš ho zastavit a dát mi příslušné telefonní číslo?“

Nick vytáhl z opasku vysílačku, popošel několik kroků a předal rozkaz. Pak hlasitě nadiktoval číslo policejní stanice – jeden z mužů z Atlanty je naťukal do mobilního telefonu a přiložil si ho k uchu.

„Koho máme uvnitř?“ zajímala se Wagnerová, když pokračovali k čistírně. „Zopakuj mi to ještě jednou.“

Nick odrecitoval seznam jako vzorně připravený student a odpočítával přitom jednotlivé osoby na prstech. „Maria Simmsová, sekretářka. Je dost stará a moc nám nepomůže. Brad Stephens, pochůzkář. U sboru je šest let.“

„Můžeme se na něj spolehnout?“ zeptala se Wagnerová Franka.

Toho překvapilo, že vyjednávačka adresuje dotaz jemu. „Brad je zkušený policista.“

Lena cítila potřebu dodat: „Ve stresových situacích bývá poněkud nejistý.“

Všichni se k ní otočili. Zdálo se jí, že se na ni Frank zlobí, přesto však nelitovala, že Wagnerovou před možnými problémy varovala. „Vloni jsem s ním jezdila v hlídkovém voze. Pod tlakem ztrácí nervy.“

Vyjednávačka jí věnovala oceňující pohled. „Jak dlouho pracujete jako detektiv?“

Lena ucítila v krku knedlík – s touto jedinou otázkou se její rozhodnost rozplynula. „Letos jsem měla delší dobu volno. Z osobních…“

„To vám závidím,“ opáčila Wagnerová a obrátila se k Nickovi.

„Kdo další?“

Nick, který kráčel v čele skupinky, pokračoval ve výčtu: „Sára Lintonová, místní pediatr a koroner.“

Vyjednávačka našpulila rty v úsměvu. „To zní jako z románu.“

„Byla provdána za našeho policejního šéfa Jeffreyho Tollivera,“ vysvětlil Nick.

„Dej mi pouze jména živých.“

Nick se zastavil u zadního vchodu čistírny, který stále hlídala Hemmingová se svým kolegou. „Na stanici zůstali tři děti. Je jim kolem deseti let a jsou k smrti vyděšené.“

„Ta doktorka jim může pomoct. Kolik dětí přišlo o život?“

„Žádné,“ odvětil Nick. „Jeden hoch je v nemocnici a možná mu budou muset amputovat nohu. Vedení školy se snaží kontaktovat rodiče. Spousta jich dojíždí za prací do Maconu. Podařilo se nám všechny děti identifikovat.“ Odmlčel se, aby se skupinka mohla přeskupit. „Uvnitř je ještě jeden policista. Barry Fordham. Podle toho, co Frank viděl, je těžce zraněný.“

„Musíme vycházet z předpokladu, že je mrtvý,“ opáčila Wagnerová věcně a vešla do čistírny. Shromáždění policisté a agenti jí ustupovali z cesty. Vyjednávačka se rozhlédla po místnosti a v duchu hodnotila všechny přítomné od čtyř agentů GBI, které přivedl Nick, až po Molly Stoddardovou, sestřičku ze Sářiny ordinace na dětské klinice. Nakonec spočinula očima na Leně.

„Nesehnala byste mi kávu, zlato? Černou, dva cukry.“

Lena se v mžiku naštvala, ale poslušně zamířila ke kávovaru a ignorovala Pata Morrise, který se pokoušel upoutat její pohled.

Wagnerová se opřela o stůl a oslovila strážce zákona: „Nejprve k prvotnímu útoku. Po něm tam zůstalo – kolik – pět mrtvých?“

Lena spolkla uraženou hrdost a upřesnila: „Pohřešujeme ještě jednoho pochůzkáře.“ Vysypala do papírového šálku dva sáčky cukru.

„Takže šest mrtvých,“ uzavřela vyjednávačka. „Ví o tom celé město. To, že se vám neohlásil, může mít jediný důvod.“

„Neohlásila,“ upřesnil Nick. „Je to žena. Jmenuje se Marilyn…“

„To jsou ty dva výstřely, které jste slyšeli,“ přerušila ho Wagnerová.

„Vždycky vyřazují ty, u nichž je největší pravděpodobnost, že se postaví na odpor. Uniforma bývá častým terčem. Třeba jim ten váš nervózní Brad,“ přistoupila k Leně a sama si nalila kávu do šálku, „nepřipadá jako vážná hrozba, a to mu zachránilo život. Prozatím.“ Podívala se na hodinky a zeptala se: „Máme k dispozici plán ventilace policejní stanice?“

„Všechny plány jsou uloženy na radnici,“ odpověděl Frank. „Poslali jsme dva příslušníky sboru, aby je vyhledali.“

„To je momentálně naše priorita.“ Otočila se k jednomu ze svých mužů. „Jamesi, buď tak hodný a zajdi tam s Nickem, ať se to hledání urychlí.“ Než oba muži odešli, vyjednávačka dodala: „Když už tam budete, zjistěte, jak se dá zastavit voda.“

„Jaký bude další krok?“ zajímal se Nick.

Wagnerová se napila kávy. „Útočníci vždycky nejprve zabezpečí prostor. Zajatce shromáždí na jednom místě, aby je měli pod dohledem. Dále se postarají, aby nikdo nemohl proniknout dovnitř.

To znamená, že zabarikádují dveře a případně okna. A protože střelec, který je podle všeho původcem akce, měl tolik rozumu, že si přibral pomocníka, jeden z nich bude vždycky držet hlídku, aby je nikdo nepřekvapil od hlavního vchodu.“

Znovu se napila kávy a chvíli v duchu zvažovala různé proměnné faktory. „Na tohle všechno měli spoustu času, což znamená, že brzy přistoupí k další fázi – oznámí své požadavky. V té chvíli začne vyjednávání. Ze všeho nejdřív si vyžádají obnovení dodávky elektřiny a vody, potom jídlo. My potřebujeme možnost proniknout dovnitř.“ Viděla, že Lena otevřela ústa, a varovně vztyčila prst. „K tomu se dostaneme, až jak se situace vyvine.“

„Rodiče chtějí mluvit se svými dětmi,“ poznamenal Frank.

„Dost naléhají.“

„To nemůžeme připustit,“ odmítla Wagnerová. „Naším cílem je pokud možno zamezit všem projevům emocí. Nepotřebujeme tady zástup ubrečených rodičů žadonících o záchranu svých ratolestí.

Naši odstřelovači dobře vědí, jak jsou životy rukojmích cenné. Nemusíme jim to dodatečně zdůrazňovat.“

„Co ještě?“ zajímala se Lena. „Co se stane dál?“

„Dostanou hlad nebo budou chtít sami sebe vidět v televizi.

Nakonec dospějeme do bodu, kdy jim v rámci možností a výměnou za ústupky poskytneme vše, co si vyžádají, a oni budou chtít vypadnout. Měli bychom se dopředu připravit na jejich hlavní požadavky – kromě peněz. Peníze chtějí vždycky. Neoznačené bankovky malých hodnot.“ Odmlčela se. „Měli bychom co nejrychleji najít jejich auto. Útočníci nerozpřáhli křídla a nepřiletěli sem vzduchem a rozhodně neplánují tímto způsobem uniknout.“

„Za univerzitním areálem je velké jezero,“ připomněla Lena.

„Soukromé?“

„Částečně. Těžko na ně dostanete člun, aby vás někdo neviděl, ale když vám na tom opravdu záleží, dokážete to.“

Wagnerová si vybrala jednoho z Nickových lidí. „To bude váš úkol, ano? Vezměte si dva muže, prohledejte břeh a hledejte čluny. Jde nám především o ty, které jsou zakotveny blízko místa činu. Nemyslím, že si chtěli obohatit útěk o dlouhou procházku.“

Pak se obrátila na Franka s otázkou: „Předpokládám, že případné oznámení o ukradeném člunu by bylo na stanici, že?“

„Jo.“

„Přesměrovali jste hovory na tísňovou linku?“

„Jistě,“ potvrdil Frank. „Na hasičskou stanici. Nachází se o kus dál na této ulici.“

„Mohl byste ověřit, zda někdo od rána nenahlásil ztracený člun?“

Frank zvedl jeden z telefonů na stole a vytočil příslušné číslo.

Wagnerová se podívala na zbývající dvojici ze svého týmu.

„Nejdřív se pokusíme dostat ven děti výměnou za vodu a potraviny.

Je tam chladič na vodu?“ zeptala se Leny.

„V zadním traktu u věznice.“

„Kolik toalet?“

Lena důvod této otázky nepochopila, ale přesto odpověděla: „Jedna.“

Wagnerová si všimla jejího zmateného výrazu a vysvětlila: „Pitná voda. V nádrži chladiče je tak půldruhého galonu. Tu použijí pro sebe.“

Frank zavěsil. „Nikomu žádný člun nechybí,“ oznámil. „Nechal jsem vysílačkou rozhlásit dotaz, jestli si někdo na takové hlášení nevzpomíná.“

„Výborně,“ ocenila Wagnerová a řekla svému týmu: „Po dětech zkusíme vysvobodit tu starou paní a toho pochůzkáře. Na těch jim moc záležet nebude. Nervózní policajt je nevyzpytatelný a stará ženská zbytečná přítěž. Podle mě si budou chtít podržet tu doktorku. Je hezká? Atraktivní?“ obrátila se s dotazem na Franka a Lenu.

„Neřekla bych…,“ začala Lena, zatímco Frank prostě konstatoval: „Ano.“

„Počítám, že bude dost sebevědomá,“ uvažovala Wagnerová nahlas. „Ostýchavé a zdrženlivé ženy málokdy vystudují medicínu.“

Zamračila se. „Tohle se útočníkům nebude líbit.“

„Pracuju jako sestra na dětské klinice,“ vmísila se Molly. „Sára je ten nejvyrovnanější a nejrozumnější člověk, jakého znám. V žádném případě neudělá nic, čím by situaci zhoršila, zejména když jsou tam děti.“

„Co si o tom myslíte?“ zeptala se Wagnerová svých lidí.

Muž s mobilním telefonem u ucha prohlásil: „Bezpochyby s ní budou mít problémy.“

„Brzy se budou potřebovat zbavit přebytečného adrenalinu,“ dodal druhý a pokýval hlavou. „Domnívám se, že si tu ženu nechají.“

„V tom jsme zajedno,“ řekla Wagnerová a Lena cítila, jak jí v žilách tuhne krev.

„Snad si nemyslíte, že ji…,“ ozvala se Molly.

„Zabili čtyři policisty, stříleli po dětech a jedno z nich těžce zranili.“ Skeptický hlas vyjednávačky zazněl ostře jako nůž.

„Myslíte si, že zaváhají před sexuálním zneužitím?“ Obrátila se na Franka. „Byl jste tam, detektive. Proč to udělali? O co jim jde?“

Pokrčil rameny a Lena přímo cítila jeho zmatenou nejistotu a zlost. „To nevím.“

Wagnerová ho začala regulérně vyslýchat. „Co provedli jako první?“

„Zabili Matta. Vystříleli služebnu.“

„Řekl byste, že jejich prvotním cílem byla vražda detektiva Hogana?“

I když Lena slyšela, jak Frank sděloval Mattovo jméno komusi do telefonu, překvapilo ji, že je vyjednávačka zná.

„Detektive Wallaci,“ naléhala Wagnerová.

Frank znovu pokrčil rameny a zopakoval: „To nevím.“

„Víte toho víc než my, detektive. Byl jste na místě. Co útočníci říkali?“

„Já nevím. Řvali. Teda, jeden z nich řval. Několikrát uhodil Mariu. Tvrdě. Potom jsem se stáhl a zavolal Nickovi.“

Lena se kousala do špičky jazyka. Maria jí nikdy nepřirostla k srdci, ale představa, že někdo bije starou ženu, jí připadla mimořádně odpudivá. Když uvážíme, co se na stanici stalo, nemělo ji to překvapit, ovšem po zmínce o Marie její vztek ještě o stupeň zesílil.

„Moment!“ zvolal Frank a vypadal v tom okamžiku jako člověk, kterému se náhle rozsvítilo v hlavě. „Ptal se na šéfa. Ten, který si říkal Smith. Řekl Marie, že chce mluvit se šéfem. Požádala mě, abych ho vyhledal a vyřídil mu to. Našel jsem Jeffreyho…“

Frank ze sebe ty informace chrlil jako kulomet, ale na jménu svého nadřízeného se zarazil.

Wagnerové se nějak podařilo dopátrat smyslu sdělení. „Ptali se na velitele Tollivera, ale zastřelili detektiva Hogana?“

„Myslím…“ Frank se ošil. „Myslím, že ano.“

Vyjednávačka se rozhlédla po místnosti a její pohled se zastavil na Patu Morrisovi, který postával u kávovaru vedle Leny.

„Vy jste Morris?“

Mladý detektiv přikývl, očividně v rozpacích, že se stal středem pozornosti. „Ano, madam.“

Wagnerová ho obdařila ozbrojujícím úsměvem, jako by byli staří kamarádi. „Byl jste tam od začátku?“

„Ano, madam.“

„A co jste viděl?“

„To samé co Frank.“

Vyjednávaččin úsměv ztratil část svého kouzla. „Co to bylo?“

„Seděl jsem za svým stolem a psal hlášení,“ začal Morris.

„Potom přišel do služebny šéf a já se ho zeptal, jak si mám ze sítě stáhnout formulář D-15. Víte, já to s počítači moc neumím.“

„To nic,“ zapředla Wagnerová. „A potom?“

Lena viděla, jak Morris těžce polyká. „Potom vešel hlavním vchodem Matt. Maria mu něco řekla… Něco jako že konečně přišel. A pak vykřikla doktorka Lintonová…“

„Vykřikla jenom tak?“

„Ne, madam. Křičela Jeffrey! Jako kdyby ho chtěla varovat.“

Wagnerová se nadechla k dalšímu dotazu, ale pak si to rozmyslela.

Sevřela ústa a Lena si všimla, že se jí rozmazala rtěnka.

„Takže bychom tady mohli mít případ záměny totožnosti.“

„Jak to myslíte?“ nechápal Frank.

„Střelec pokládal detektiva Hogana za vašeho šéfa.“ Vyjednávačka se rozhlédla po přítomných. „Vím, že vám ta otázka připadne hloupá, ale nevzpomenete si někdo na obviněného nebo pachatele, který by mohl mít spadeno na vašeho velitele a dokázal by zorganizovat takovou akci?“

Lena v duchu rychle probírala různé případy z minulosti a spílala si, že ji to taky nenapadlo. Na mysli jí vytanula spousta lidí, kteří by mohli k Jeffreymu cítit zášť, která by je dovedla až k vraždě, ale nikdo z nich neměl na něco podobného kuráž. Kromě toho ti, co nejvíc vyskakují, málokdy své hrozby naplní. Nebezpeční jsou ti nenápadní, kteří dusí vztek v sobě, dokud nevybuchnou a nesáhnou po zbrani.

„Za pokus to stálo,“ oslovila Wagnerová znovu skupinu.

„V každém případě se útočníkům jejich záměr zdařil. Přišli zabít Tollivera a jsou přesvědčeni, že ho zlikvidovali už v prvních minutách. V útěku jim zabránil statečný majitel této čistírny, který vyběhl na ulici s brokovnicí. Proto se domnívám, že jejich hlavním cílem v dané chvíli bude dostat se bez úhony z budovy.“

„Amando?“ Vstoupil Nick se srolovaným archem v ruce.

„Plán ventilace.“

„Díky.“ Wagnerová rozložila schéma větracího systému na stole a chvíli je studovala. Nakonec přejela prstem po šachtici, která se táhla po zadní zdi. „Tohle vypadá na optimální místo,“ prohlásila. „Dalo by se prolézt větracím potrubím pod stropem konferenčního sálu a spustit sem kameru. Pak uvidíme, co se tam děje.“

„Proč nemůžeme jednoduše navrtat obložení stropu?“ zeptal se Frank.

„Panely jsou příliš křehké. Navíc by padající prach mohl útočníky upozornit, že…“

„Ne,“ skočil jí do řeči Frank. „Panely se táhnou pod stropem v celé stanici. Stačí vylézt po té zadní zdi, předklonit se a…“

„A riskovat životy všech uvnitř,“ dokončila za něj Wagnerová.

„V dané chvíli se zdaleka nemusíme uchylovat k zoufalým řešením, detektive Wallaci. Teď potřebujeme obrazový a zvukový signál z té místnosti. Prvním krokem k ovládnutí situace jsou vždy informace o tom, co se na místě děje.“

Vyjednávačka k sobě gestem povolala svůj tým. Všichni se sklonili nad plánem a radili se o dalším postupu. Lena je chvíli pozorovala a snažila se rozluštit jejich žargon, když probírali vybavení, které budou potřebovat. Všimla si, že Nick stojí stranou se smutným výrazem v obličeji. Nechápala, jak se mohl vzdát tak vzrušující práce, a tušila, že při akci ve Whitfieldu se muselo stát něco víc, než o čem mluvil Frank. Podobné pověsti vždycky skrývají temná tajemství – jen bůh ví, jakou špínu si lidé povídali o ní, když odešla ze sboru.

Pat Morris se opřel o pultík, na němž stál kávovar. „Rozumíš tomu, co říkají?“ zeptal se Leny šeptem.

Zavrtěla hlavou.

„Zdá se, že ví, co dělají,“ usoudil Pat nahlas. Lena s ním souhlasila, ale nijak to nekomentovala.

„Je to celé strašně zamotané,“ pokračoval Morris tiše. „Ti střelci nemůžou být o moc starší než můj brácha. A ten loni nastoupil na střední školu.“

Leně v hlavě zaklinkal poplašný zvonek a otočila se k mladšímu kolegovi. „Kolik jim podle tebe je? Jak vypadají?“

Pat pokrčil rameny. „Musí být samozřejmě starší než brácha, ale ne o moc. Nanejvýš osmnáct.“

„Proč by podle tebe měli být starší?“ zeptala se Lena. Všimla si, že kroužek kolem Wagnerové zmlkl, ale bylo jí to jedno. „Co postavy? Jsou štíhlí? Mohutní?“

Morris neklidně přešlápl. „Já nevím, Leno. Seběhlo se to strašně rychle.“

„Napadlo vás něco, detektive Adamsová?“ vypálila vyjednávačka.

„Poslední případ, na kterém jsem před svým odchodem pracovala.“

Lena sotva dokázala promluvit, jak jí příval emocí stáhl hrdlo.

„Sakra!“ Nick praštil pěstí do stolu a Lena si dokázala představit, že se mu ve tváři zračí stejné zděšení jako v její. Na tom případu s nimi spolupracoval a viděl tu hrůzu na vlastní oči.

„Bože, to ne,“ vydechla Molly. „Snad si nemyslíte…“

„Co kdybyste se uvolnili, lidičky, a řekli nám, o co jde?“ Tón prozrazoval, že Wagnerové rychle dochází trpělivost.

„Jennings,“ pronesla Lena po chvíli. To jméno jí na jazyku vyvolalo hořkou chuť žluči. „Pedofil, který vyniká v tom, jak přimět mladé kluky, aby za něho odvedli špinavou práci.“

8

Pondělí

Jeffrey pomohl záchranářům snést Roberta po schodech před vchodem. Jeho přítel tvrdohlavě odmítal ulehnout na nosítka a každou otázku odbýval němým zavrtěním hlavy.

„Jen co dorazí Hoss, přijedu za tebou do špitálu,“ nabídl se Jeffrey.

Robert snad posté potřásl hlavou. „Není třeba, kámo. Jsem v pořádku. Postarej se, aby Jessie odjela k mámě.“

Jeffrey mu poklepal na rameno. „Promluvíme si zítra, až na tom budeš líp.“

„Nic mi není,“ trval na svém Robert a ještě než záchranář přibouchl dveře sanitky, zavolal: „Nezapomeň se postarat o Jess.“

Jeffrey se vrátil k domu, ale dovnitř nevešel. Posadil se na schody a čekal na Hosse. Kam až Jeffreyho paměť sahala, sloužil Clayton Hollister jako místní šerif, a když mu volal, aby ho informoval o noční střelbě, dozvěděl se, že odjel na ryby. Teď se spěšně vracel od Martinova jezera vzdáleného asi půl hodiny cesty autem.

Když Jeffrey svému starému příteli a mentorovi nabídl, že pomůže s vyšetřováním a obhlédne místo činu, Hoss ho zadržel se slovy: „Ta mrtvola na mě určitě počká a neobživne.“

U plotu stáli dva šerifovi zástupci a vyslýchali sousedy – bylo jim jasné, že není radno vstupovat dovnitř, dokud nedorazí velký šéf. Hoss ovládal svůj sbor železnou pěstí. Tento manažerský styl si Jeffrey nikdy neosvojil a ani se o to nepokusil. Tušil, že v tomto případě si starý pán dá obzvlášť záležet – nebýt jeho včasného zásahu, skončili by on i Robert dávno za mřížemi. Když oba chlapci dospívali, Hoss na ně dohlížel ostřížím zrakem a držel je pěkně zkrátka. A za jeho nepřítomnosti se o ně – možná ještě přísněji – starali jeho zástupci, kteří dobře věděli, jak šerifovi na těch mladících záleží.

Jeffrey tehdy jeho péči z duše nenáviděl. Jednoho otce už koneckonců měl, i když Jimmy Tolliver trávil více času ve vězení než doma. Dnes však – sám policista – chápal, jakou službu mu Hoss v mládí prokázal. To, že si s Robertem zvolili dráhu ochránců zákona, mělo zřejmý důvod: Hoss je vedl svým příkladem.

Jenže teď to Robert pořádně pohnojil.

Jeffrey seděl u verandy, pozoroval zástupce a v mysli si procházel kamarádovu kusou výpověď. Snažil se dopátrat smyslu toho, co od Roberta a Jessie slyšel. Něco mu pořád nesedělo, jenže to ho v Sylacauze nemělo zase tak moc udivovat. Tohle město na jižanském venkově bytostně nesnášel. Každá vteřina, kterou zde strávil, jako by z něj vysávala život. Jak mohl být tak pitomý, že se sem vracel? A ještě větší kravina byla přitáhnout s sebou Sáru.

Za posledních šest let se tady nic nezměnilo. Possum a Bobby pořád trávili každou neděli spolu a u bazénu nostalgicky vzpomínali na mládí, zatímco Jessie se opíjela jako slíva a Nell okořeňovala náladu svými zahořklými uštěpačnými poznámkami. Sářina přítomnost situaci ještě zhoršila, ale že to bude tak zlé, to ho v životě nenapadlo.

Navzdory poněkud přihlouplému nočnímu vyznání se Jeffrey ve svých citech k Sáře pořád nemohl vyznat. Nějak se jí podařilo proniknout mu pod kůži a k výletu na Floridu ji pozval v podstatě v naději, že se mu podaří vysouložit si ji jednou provždy z hlavy.

Byl zvyklý, že si mu ženy, s nimiž se scházel, samy lehaly na záda, aby ho potěšily, což mu během pár měsíců zevšednělo a poskytlo vhodnou záminku, aby postoupil k další v řadě zájemkyň.

Se Sárou to však bylo jiné. Na první pohled vypadala jako typ ženy, u které by rád zakotvil: dokonalá kombinace sexuality a sebevědomí, která by ho nikdy nenudila. Jenže člověk si musí dávat pozor, co vlastně chce – na druhý pohled bylo jasné, že na ní bude ještě třeba pořádně zapracovat. Na všechno měla vlastní názor, od něhož jen nerada ustupovala. Situaci ještě zhoršovala skutečnost, že v něm její matka spatřovala ztělesnění samotného Ďábla a její sestra ho okamžitě prokoukla jako celoživotního proutníka. Když včera otevřel dveře, vysmála se mu do obličeje a sjela ho od hlavy k patě významným pohledem, který prozrazoval, že dobře ví, jaká reputace ho předchází.

Instinktivně zatoužil dokázat, že se mýlí. To byl možná hlavní problém – a současně důvod, proč ho Sára tak přitahovala. Jeffrey prahl po uznání. Celý život si přál, aby ho lidé považovali za slušného a poctivého muže, který pochází ze střední společenské třídy, navíc ze spořádané rodiny, a stojí na správné straně zákona.

Tahle bitva mu v dané chvíli připadala ztracená. Sára se na něj dívala stejnýma očima jako všichni jeho známí v Sylacauze a viděla v něm jen ničemu, jako byl jeho otec.

„Hej.“ Sára se posadila vedle něho na verandu.

Jeffrey od ní odsedí. „Jak vypadá Jessie?“

„Doslova odpadla na gauči,“ odpověděla Sára odtažitě jako cizímu člověku a objala si kolena.

„Alkohol? Drogy?“

„Těžko říct. Myslím, že se složila, když u ní pominul účinek adrenalinu a projevilo se to, co do sebe naládovala předtím, ať už to bylo cokoliv.“ Hleděla na něj, jako kdyby mu chtěla pohledem proniknout až do mozku.

„Co je?“

„Musíme si promluvit.“

Jeffrey se zachvěl zděšením. V duchu se obrnil proti stovkám možných výčitek, ale to, co slyšel, ho doslova šokovalo.

„Upravil jsi místo činu.“

„Cože?“ vyskočil a postavil se mezi Sáru a hlouček na ulici.

Byl přesvědčen, že neprovedl nic špatného, ale přesto vyrukoval na svou obranu. „O čem to sakra mluvíš?“

„Nechal jsi otevřené dveře.“

„Myslíš zadní dveře? A jak by ses asi dostala dovnitř?“

Sára si zabořila bradu na prsa, jak to dělala vždycky, když se potřebovala uklidnit. „Myslím skříň. Otevřel jsi ji a vrátil do ní košili.“

Panebože, zakvílel v duchu. Už si vzpomněl a nechápal, jak mohl něco takového udělat. „Já jsem…“ Nenapadlo ho nic, čím by svůj zpozdilý čin ospravedlnil. „Nevěděl jsem, co dělám. Byl jsem rozrušený. Vždyť to nic neznamená.“

„Vetřelec drží pistoli manželce u hlavy,“ promluvila Sára věcně.

„Pak na něho vystřelí a Robert běží ke skříni, horečně hledá pistoli, vytáhne ji – a zavře dveře?“

Jeffrey se snažil vymyslet logické vysvětlení. „Třeba je zavřel bezmyšlenkovitě.“ Už když to vyslovil, věděl, že se chytá stébla.

Načasování prostě nesedělo.

Sára vstala a oprášila si prach z pyžama. „Odmítám být tvým komplicem.“ V hlase jí zaznělo varování.

„Komplicem?“ Jeffrey se domníval, že se přeslechl.

„Změnil jsi situaci na místě činu.“

„To je absurdní obvinění.“ Zamířil do domu.

Sára ho následovala, jako kdyby jí nedůvěra nedovolovala nechat ho uvnitř samotného. „Kam jdeš?“

„Zavřít tu skříň,“ odpověděl Jeffrey a vešel do ložnice. Před skříní se zaraženě zastavil. Byla zavřená.

Znovu ji otevřel a ustoupil. Pak ještě o jeden krok – a oba pozorovali, jak se dveře samy zavírají. Úlevou se rozesmál. „Vidíš?“

Zopakoval akci se stejným výsledkem. „Nerovná podlaha,“ vysvětlil a přišlápl uvolněné prkno. „Když si stoupneš na tohle místo, podlaha se zhoupne a dveře se přivřou.“

Sáře zablýskaly v očích pochyby. „No dobře,“ řekla, jako by pořád nebyla přesvědčená.

„Co ještě chceš?“

„Byla ta schránka zamčená?“

Jeffrey ještě jednou otevřel skříň a podíval se na černou schránku na zbraně, která ležela na horní polici. „Kombinační zámek. Mohl ji klidně nechat otevřenou. Nemají děti.“

Sára hleděla na mrtvolu na podlaze. „Chci se zúčastnit pitvy.“

Jeffreymu se podařilo na oběť v ložnici dokonale zapomenout.

Teď se otočil a podíval se na ni. Světlé vlasy slepené krví spadaly do obličeje a částečně ho zakrývaly. Holá záda byla potřísněna kapkami krve a rozprsklé mozkové tkáně. Volné šňůrky nezavázaných tenisek ležely na podlaze jako rozhozené ruce. Jeffrey nikdy nechápal, jak si mohou lidé namlouvat, že mrtvý pouze spí.

Smrt svou přítomností pokaždé změní atmosféru, naplní ji něčím těžkým, nedefinovatelným, znepokojujícím. Ani teď ho pootevřené oči a svěšená čelist nemohly zmýlit – ten člověk byl nade všechnu pochybnost mrtvý.

„Pojďme odsud,“ řekl a vyšel z pokoje.

V chodbě ho Sára zastavila. „Slyšel jsi mě? Chci se zúčastnit…“

„A proč ji neprovedeš sama?“ přerušil ji Jeffrey. Domníval se, že tohle je jediný způsob, jak ji umlčet. „Tady nemají koronera. Chlapík, který vede pohřební ústav, si účtuje sto babek od kusu.“

„Dobře,“ souhlasila, ale její výraz Jeffreyho moc neuklidnil.

Věděl, že jestli najde něco neobvyklého, ať už na zranění, nebo třeba zarostlý nehet, hodí mu to do tváře, aby dokázala, že měla se svým obviněním pravdu.

„Co si myslíš, že zjistíš?“ naléhal, ale pak si uvědomil, že vedle leží Jessie, a ztišil hlas. „Pokládáš snad mého nejlepšího přítele za sprostého vraha?“

„Sám se přiznal, že na toho muže vystřelil.“

Jeffrey zamířil ke dveřím na verandu. Chtěl se co nejrychleji dostat z domu, pryč od Sáry. Následovala ho. Celá ona, pomyslel si. Když se jednou zakousne, nepustí.

Opřela si ruce v bok a oslovila ho tónem, kterým nejspíš mluvila se svými dětskými pacienty. „Přemýšlej, Jeffrey. Tobě jejich výpovědi nepřipadají divné?“

„Nemám o čem přemýšlet,“ odrazil ji, jenže čím déle Sára mluvila, tím usilovněji uvažoval a tím méně se mu líbily závěry, k nimž docházel. Nakonec se zeptal: „Proč to děláš?“

„Časový rámec se neshoduje s tím, co jsme slyšeli na ulici.“

Jeffrey zavřel hlavní vchod do domu, aby jejich rozhovor nikdo nevyslechl. Úzkým sklem na dveřích pozoroval šerifovy zástupce.

Mluvili s řidičem sanitky, která právě dorazila.

„Prodleva mezi výkřikem a prvním výstřelem byla příliš dlouhá,“ upřesnila Sára.

Jeffrey marně vzpomínal na přesný sled událostí, ale přesto namítl: „Tak se to nemohlo stát.“

„Výstřel zazněl o několik okamžiků později.“

„Co je několik okamžiků.“

„Asi pět vteřin.“

„Víš, jak dlouho trvá pět vteřin?“

„A ty?“

Jeffrey viděl, jak před domem zastavuje Hossův služební vůz.

Stejný auťák, v jakém ho šerif vozil, když byl mladý, i s tou hvězdou na dveřích. Spolu s Robertem ho každý víkend umývali jako součást trestu za to, že v prvním ročníku střední školy přivázali spolužáka k automatu na nápoje.

„No dobře, pět vteřin,“ řekl Sáře. Chtěl mít tuhle nepříjemnost co nejrychleji za sebou. „Ale to se shoduje s tím, co nám řekli. Jessie vykřikla, Robert odstrčil útočníka a ten vystřelil. To klidně mohlo trvat pět vteřin.“

Sára na něho zírala a Jeffrey uvažoval, jestli ho označí za blbce, nebo za lháře. Jenže ho opět překvapila. „Upřímně přiznávám, že si přesně nepamatuju, jak to řekli. Nejsem si jistá, jestli ona dřív vykřikla, nebo on naopak dřív odstrčil toho chlapa.“ A pak dodala – pravděpodobně proto, aby ho naštvala: „Měl bys toho svého kamaráda upozornit, ať si v tom udělá jasno, než bude vypovídat do protokolu.“

Jeffrey se s rostoucími obavami díval, jak Hoss mluví se svými zástupci. Šerif měl na sobě rybářskou vestu se spoustou kapes a na hlavě starý slaměný klobouk s připíchnutými třpytkami.

Obrátil se k Sáře. „Druhý výstřel jsme uslyšeli v okamžiku, kdy jsem tě dohonil. To bylo za dalších…, řekněme deset vteřin?“

„Nevím. Trvalo to dost dlouho.“

„Robert hledal zbraň.“

Svým souhlasem ho opět překvapila. „To je pravda.“

„Třetí výstřel zazněl dost brzo, je to tak?“ Když neodpovídala, dodal: „Za dvě, nanejvýš za tři vteřiny.“

„Asi tak.“

„Mohlo by to sedět,“ trval na svém. „Chlap na něho vystřelí. Robert si jde pro zbraň. Je tma, chvíli ji nemůže najít. Zatímco ji hledá, útočník ho postřelí. Šokuje ho to, ale přesto dokáže palbu opětovat.“

Sára přikývla, ale nezdálo se, že je přesvědčená. Jeffrey instinktivně cítil, že před ním něco skrývá, a čas se rychle nachyloval.

„Tak o co jde?“ Nejraději by to z ní vytřásl. „Neřekla jsi mi všechno.“

„Zapomeň na to.“

„Tak takhle ne, Sáro. Něco přede mnou tajíš. Co to je?“

Hleděla z okna a mlčela.

Hoss pořád stál venku na chodníku. Na příjezdovou cestu couvala sanitka a její varovný signál pronikavě pípal. Ten zvuk Jeffreymu drásal nervy, a tak když Sára zamířila ke dveřím verandy, neurvale ji popadl za paži a zastavil ji.

„Co děláš?“ vyhrkla překvapeně.

„Neřekneš mu ani slovo,“ varoval ji důrazně. Měl dojem, že mu na hlavu padá nebe a nemá po ruce nic, čím by ho podepřel.

Kdyby se mu podařilo jí alespoň na několik hodin zavřít ústa, třeba by se dopátral jádra věci.

Šokovaná Sára se mu snažila vytrhnout. „Pusť mě!“

„Slib mi, že nic neřekneš.“

„Pusť mě!“ zopakovala a vy kroutila paži z jeho sevření.

Jeffrey cítil takovou zlost a současně bezmocnost, až frustrovaně praštil pěstí do rámu dveří. Sára ucukla, jako kdyby se lekla, že úder platí jí. V očích jí bleskl úlek, vystřídaný vzápětí čirou nenávistí.

„Promiň, Sáro.“ Jeffrey o krok ustoupil a zvedl ruce. „Nechtěl jsem tě…“

Ušklíbla se, a když promluvila, bylo znát, jak moc se musí ovládat, aby nezvýšila hlas. Dosud nikdy ji neviděl opravdu rozzlobenou a její ledový klid působil hrozivěji, než kdyby mu mířila na hlavu nabitou zbraní.

„Dobře mě poslouchej, ty sráči,“ zasyčela se zaťatými zuby. „Nenechám se od tebe zastrašit.“

Pokusil se ji uklidnit a vztáhl k ní ruku. „To jsem ne…“

Uskočila od něj. „Jestli se mě ještě jednou dotkneš, rozpárám ti holýma rukama hrdlo!“

Jeffrey cítil, jak se mu srdce v hrudi zastavilo. Pod jejím spalujícím pohledem se cítil jako podlý špinavec, jako spráskaný pes.

Není divu, že se otec vždycky zpil do němoty, když zmlátil matku.

Ta nevyslovená nenávist ho musela uvnitř doslova rozežírat.

Oknem viděl, jak Hoss se svými zástupci kráčí k domu. Polkl hořkou žluč a naposled se pokusil se Sárou dohodnout. „Máme jenom nezodpovězené otázky. Zařídím ti, že ho budeš moci pitvat, a ráno si promluvíme s Bobbym a Jess, ano? Žádám tě o jediné: Dej mi trochu času, abych mohl zjistit, co se tady sakra stalo, než pošleš mého nejlepšího přítele na elektrické křeslo.“

Ani se na něho nepodívala, ale všemi póry těla vnímal vztek, který z ní čišel.

„Sáro…“

Hoss zaklepal na dveře a Jeffrey položil ruku na kliku, jako kdyby ho mohl zadržet. Šerif se na něho podíval přes sklo a Jeffreymu spadlo srdce do kalhot. Cítil se jako tehdy, když ho starý pán v patnácti letech načapal přímo před obchodem s tranzistorovým rádiem, za které nezaplatil, v ruce.

Sára se natáhla ke klice, a tak raději otevřel.

„Ahoj vespolek,“ pozdravil šerif a natáhl ruku. Jeffrey mu ji stiskl, překvapen jeho silou. Starému pánovi zbělely vlasy a obličej měl zbrázděný hlubokými vráskami, ale jinak vypadal pořád stejně.

„Škoda, že se potkáváme za tak smutných okolností, Slicku,“ řekl Jeffreymu a uklonil se Sáře. „Madam.“

Sára se nadechla, ale Jeffrey ji předešel. „Hossi, tohle je Sára Lintonová. Sáro, šerif Hollister.“

Starý pán ji obdařil jedním ze svých vzácných úsměvů. „Slyšel jsem, že jste ošetřila Roberta. Děkuji vám za svého chlapce.“

Sára přikývla a Jeffrey viděl, že čeká na správný moment, aby zahájila obviňující proslov. Pořád byla vzteklá, celé tělo jako by jí vibrovalo.

„Vaši výpověď můžeme zaznamenat ráno,“ řekl jí šerif. „Vím, že máte za sebou těžkou noc.“

Jeffrey zadržel dech a čekal na její výbuch.

Sára si odkašlala, jako kdyby nemohla najit hlas. A přišlo další překvapení. „Děkuji, to budu rada.“ Otázka, která následovala, platila Jeffreymu, i když se na něj sotva podívala. „Myslíš, že by Nell nevadilo, kdybych dnes přespala u ní na gauči?“

Jeffrey se díval do země a pomalu vydechl úlevou. „Určitě ne.“

„Odvezl bys dámu k Possumovi?“ požádal šerif jednoho ze svých zástupců.

Jeffrey toho muže znal z kostela – z doby, kdy se May Tolliverová ještě dokázala udržet alespoň v neděli natolik střízlivá, aby svého syna přiměla pochytit něco z věrouky. „Díky, Paule,“ řekl vděčně.

Paul cvrnkl prstem do klobouku a podezřívavě se na Jeffreyho podíval. Jak dobře ten pohled znal – už od chvíle, kdy se naučil chodit a poprvé vyšel sám na ulici. A jako kdyby to nestačilo, úplně stejně se na něj zadívala Sára, když beze slova vyšla z domu.

Šerif ji doprovázel očima a vůbec se nesnažil zamaskovat hodnotící pohled. I ve vybledlém proužkovaném pyžamu byla Sára atraktivní žena. „Jako proutek,“ poznamenal a dodal: „Poněkud uvadly.“

„Je rozrušena.“ Jeffrey přesně věděl, jak Hoss na jeho slova zareaguje.

„Taková hrůza není nic pro ženský,“ souhlasil šerif. „Jessie je v pořádku?“

„Leží na pohovce v obýváku,“ odpověděl Jeffrey. „Spi,“ doplnil a cítil se, jako když mu bylo deset a lhal kvůli opile matce.

Hoss přikývl a Jeffreymu bylo jasné, že pochopil: Jessie neusnula únavou. „Zavolal jsem její matce, ať si pro ni přijede a odveze k sobě domů. Víš, že Faith je jediná, kdo tu holku dokáže uklidnit.“

Otočil se k druhému zástupci, který měl na krku pověšeny fotoaparát a v ruce držel jasně červeny kufřík s nástroji. Vypadal na dvanáct a nejspíš zastával funkci místního policejního technika.

Když ho šerif oslovil jménem, Jeffrey sebou škubl poznáním.

„Reggie, počkej tady, kdyby přijela Jessiina máma. Hned se vrátíme.“

„Ano, pane,“ odpověděl uctivě Reggie a položil kufřík.

Hoss vešel do domu a rozhlédl se po pokoji. Na stěnách visely fotografie – většinou Jeffrey, Possum a Robert v době, kdy chodili na střední školu. Na některých byly i Nell a Jessie, ale tři mladici vítězili s drtivou převahou. Na skupinovém snímku se pod transparentem MISTŘI STÁTU naparoval školní fotbalový tým.

Odpoledne u bazénu Possum Sáře vylíčil vítězný finálový zápas proti Comerově střední škole a vyšperkoval své vyprávění do té míry, že se Jeffrey styděl a současně cítil smutek. Possum byl svým způsobem ideální divák.

„Tak co se tady dnes v noci sakra stalo?“ zeptal se šerif.

„Pojďme se tam podívat,“ vyhnul se Jeffrey přímé odpovědi.

„Byli jsme se Sárou na ulici a zaslechli jsme, jak Jessie vykřikla.“

Naprázdno přežvykoval, jak kráčeli chodbou – vyhýbavá odpověď hraničící se lži mu vyhlodala díru ve vnitřnostech.

Hoss ho jako obvykle dokonale přečetl. „Nějaký problém, synku?“

„Ne, pane,“ odpověděl Jeffrey. „Jsem prostě unavený. Byla to dlouhá noc.“

Šerif ho praštil do zad tak silně, až se Jeffrey rozkašlal. Byl to jeho způsob, jak projevovat lidem náklonnost. „Jsi tvrdý chlap. Zvládneš to.“ Zastavil se na prahu ložnice. „Bože všemohoucí,“ zamumlal. „Tady to vypadá.“

„No jo,“ odtušil Jeffrey a snažil se vnímat scénu šerifovýma očima, tedy jako by ji viděl poprvé. Větrák nad lustrem se točil, ale bylo zřejmé, že v okamžiku tragédie se nepohyboval, protože na stropě se rýsoval tvar lopatek, které staly v cestě spršce krve.

Na vypínači krvava šmouha, kterou tam s největší pravděpodobností zanechala Robertova ruka, když rozsvítil a současně pustil ventilátor. Dívalo to smysl – chtěl se podívat, jak vážně je zraněný – a současně to vysvětlovalo prodlevu mezi posledními dvěma výstřely. Robert držel zbraň poprvé v osmi letech a dobře věděl, jak je nebezpečné střílet ve tmě. Nejméně dvě vteřiny potřeboval, než se jeho oči přizpůsobily světlu. Musel se přesvědčit, kde stoji Jessie, aby ji náhodou nezasáhl. Jak ji Jeffrey znal, krčila se v rohu ztuhlá hrůzou. Ano, Robert byl opatrný a dal si na čas.

Šerif se podíval k oknu. „Síť je vyražena,“ poznamenal.

Jeffrey netušil, zda mysli zvenčí, nebo zevnitř, ale ani samotný Ježíš Kristus by ho nepřiměl, aby do té místnosti vkročil. Až Hoss odejde, porozhlédne se venku.

„Co ti Robert řekl?“ zajímal se Hoss.

Jeffrey uvažoval, jak odpovědět, ale šerif mávl rukou. „Poslechnu si to od pramene.“ Musel si všimnout Jeffreyho překvapeného výrazu, protože dodal: „Tvou výpověď sepíšeme ráno, až přivedeš to své děvče.“

Podle toho, jak se na něj Sára při odchodu dívala, Jeffrey pochyboval, že ráno bude nějaké děvče mít, ale šerifovi se s tím nesvěřil. Díval se, jak Hoss obchází pokoj, a pokaždé, když si uvědomil, co zatajuje, cítil, jak se mu svírá žaludek. Této své vlastnosti snad mohl nejvíce děkovat za to, že nesklouzl na dráhu zločinu. Na rozdíl od otce mu pocit provinění nedával v noci spát.

Nesnášel lhaní – nejspíš proto, že cele jeho dětství překypovalo lži. Matka nikdy nepřiznala, že otec sedí ve vězení oprávněně, za činy, které skutečně spáchal, a otec popíral fakt, že matka má potíže s pitím. A on sám navykládal řadu nehorázných lží každému, kdo byl ochoten ho poslouchat. Opustil Sylacaugu hlavně proto, aby se stal jiným člověkem. Deset minut poté, co se sem vrátil, vklouzl zpátky do starých koleji. Jako kdyby si obul dobře vychozené pohodlné boty.

„Synku?“ ozval se šerif od okna a Jeffrey si všiml, že stoji na jednom z otisků Jessiiny nohy a rozdrtil podpatky několik bílých pilulek.

„Pane?“ odpověděl a pomyslel si, že Hoss musí byt stejně rozrušeny jako on. Každý to dává najevo jiným způsobem.

„Řekl jsem, že mi to připadá naprosto jasné.“ Špičkou boty se dotkl nohy mrtvoly, a když Jeffrey viděl, jak nenuceně se šerif k nebožtíkovi chová, bylo mu, jako kdyby chytil kopanec do břicha.

Jenže Hoss byl takový pořad. Svět se dělil na slušné lidi a zločince, a abyste ochránili ty první, nesmíte na ty druhé brát žádné ohledy a dělat, co je třeba. Na Jeffreyho a Roberta byl vždycky tvrdý, ale byl to jediný člověk ve městě, kdo o nich mohl říct křivé slovo.

Hoss přidřepl vedle těla a prohlížel si ho. Většinu obličeje zakrývaly mastné, po ramena dlouhé blond vlasy, ale přesto se zeptal: „Poznáváš ho?“

„Ne, pane,“ odpověděl Jeffrey a klekl si, aby lépe viděl. Pořád se držel na prahu ložnice a s hlavou těsně u koberce viděl tmavý vějíř, který se táhl od mrtvoly a vedl svým okrajem k místu, kde klečel. V okamžiku, kdy byl postřelen, Robert určitě hledal světlo.

„Luke Swan.“ Šerif se napřímil a zastrčil palce za opasek.

To jméno Jeffrey důvěrně znal. „Chodil s námi do školy.“

„Před maturitou ho vyloučili. Pamatuješ?“

Jeffrey přikývl, přestože si na nic významného nevzpomínal.

Středoškolská studia prožil ve společnosti spoluhráčů z fotbalového tymu obklopen nerozlučnou kohortou roztleskávaček a Swan rozhodně nebyl žádný sportovec. Ani oblečeny nemohl vážit víc než padesát kilo.

„Od té doby šel z jednoho průšvihu do druhého,“ pokračoval šerif smutně. „Drogy, alkohol. Když byl v rauši, neznal míru. Těch noci, co přespal na stanici.“

„Zatkl ho někdy Robert?“

Hoss se ušklíbl. „Hele, Slicku, v každé směně mám ve službě nanejvýš čtyři zástupce. Každý z nás ho dříve či později musel sbalit.“

„Udělal něco podobného už někdy dřív?“ zeptal se Jeffrey, a když šerif zavrtěl hlavou, dodal: „Ozbrojené vloupání je velký skok ve srovnání s opilstvím a výtržnostmi.“

Hoss založil ruce na prsou. „Chceš tím něco naznačit? Měl bych si začít dělat starosti?“

Jeffrey se zadíval na mrtvolu. Pořad neviděl cely obličej, ale drobný vzrůst a úzké namodrale rty dodávaly tomu muži mladistvý vzhled. „Ne, pane.“

Šerif k němu zamířil, aniž si dělal starosti, kam šlape. „Zdálo se mi, že ta tvoje dáma by k tomu měla co říct.“

„U nás ve městě děla soudního patologa.“

Šerif uznale hvízdl, ale ne z obdivu k Sáře. „Vy si můžete dovolit koronera na plny úvazek?“

„Pracuje na částečný,“ upřesnil Jeffrey.

„Účtuje si moc?“

Jeffrey zavrtěl hlavou, přestože v nejmenším netušil, kolik Sára vydělává. Soudě podle domu a auta každopádně mnohem víc než on. Ono je snadnější vzdělávat peníze, když pocházíte z bohaté rodiny. S názornými příklady této pravdy se Jeffrey setkával cely život.

Hoss se sklonil k mrtvému. „Myslíš, že by ho pro nás ohledala?“

Jeffrey cítil, jak se mu svírá hrudník. „Zeptám se jí.“

„Dobře.“ Šerif se otočil a prohlédl si pokoj. „Nechám to tady uklidit. A přeju si, aby se Robert co nejdřív vrátil do ulic.“

Pak, jako by chtěl udělat za rozhovorem tečku, natáhl ruku a zhasl světlo.

9

Sára se probudila celá zpocená. Posadila se příliš rychle a zatočila se jí hlava. Vylekaně se rozhlédla kolem sebe a horečně vzpomínala, kde se to ocitla. Pohled na auburnská memorabilia ji uklidnil, dokonce i na oranžovomodrou deku, kterou ji Nell v noci půjčila. Opřela se, zabalila do deky a zaposlouchala se do zvuků, které k ní pronikaly. V kuchyni se vařila káva, kdesi v dálce zatroubilo auto.

Zvedla nohy a opřela se bradou o kolena. O Atlantě se jí už dlouho nezdálo, ale před několika vteřinami se tam ve snu znovu vrátila – na toaletu v Gradyho nemocnici, kde byla znásilněna.

Útočník jí svázal ruce za zády a potom jí zneuctil způsobem, který pořad ještě cítila, když se dostatečně soustředila. Pak ji bodl do boku a nechal krvácet.

Při hrůzné vzpomínce se jí stáhlo hrdlo. Zavřela oči a snažila se rozbouřené emoce vydýchat.

„Jsi v pořádku?“ Ve dveřích stala Nell s šálkem kávy v ruce.

Sára přikývla a hledala ztraceny hlas.

„Possum musel otevřít obchod a Jeffrey se šel podívat na Jessii. Přespala u matky. Není to daleko, ale je blázen, jestli si myslí, že vstane před polednem.“ Odmlčela se, když Sára nic neříkala.

„Mám ti vyřídit, že bude připraven v půl deváté.“

Sára se podívala na hodiny na krbové římse. Půl osmé.

„Kávu máš uvařenou,“ poznamenala Nell a odešla.

Sára se posadila a špičkou lehce nakopla svůj kufr. Jeffrey ho tam položil před několika hodinami, když předstírala, že spí.

Vkradl se do pokoje jako zloděj a Sára se za ním dívala, jak odcházel, a uvažovala, do jaké šlamastiky se dostala. Jeffrey Tolliver nebyl zdaleka takový, jak si myslela. Jeho chování předchozí noci by překvapilo i Cathy Lintonovou. Sáru přímo děsil, a v jednom okamžiku si dokonce myslela, že ji uhodí. S takovým člověkem přece nespojí svůj život! Nezastírala si, že k němu něco cítí, že je do něj snad i zamilovaná, avšak to ještě neznamená, že se kvůli němu bude dostávat do situací, kdy se bude bát, že se její něco stane.

Stiskla rty a zadívala se na zarámovanou obálku časopisu s Jeffreyho fotografií. Nejspíš ho tak změnil návrat domů. Muž, kterého Sára v noci zažila, neměl nic společného s Jeffreym Tolliverem, jak ho v posledních měsících poznala.

Uvědomila si, že se snaží jeho chování nějak odůvodnit, snad i omluvit. Nočním událostem nepředcházelo žádné varování, že by mohl tak vybuchnout. Byl zjevně frustrovaný. A neuhodil ji, praštil jen do zdi. Že by své obavy přeháněla? Nebylo to nakonec tak, že okolnosti Jeffreyho dovedly až na okraj propasti a ona ho do ní postrčila? Popadl ji sice za ruku, ale pak ji pustil. Důrazně naléhal, aby nic neříkala, ovšem po šerifově příjezdu neudělal nic, čím by ji bránil promluvit. Za denního světla Sára jeho vztekle a znepokojivé duševní rozpoložení lépe chápala. V jednom měl pravdu. Alabama je stát, který trest smrti nejen nezrušil, ale používá ho stejně hojně jako Texas nebo Florida. Kdyby porota shledala Roberta vinným, čekalo by ho elektrické křeslo nebo smrticí injekce.

Přestože byla otupělá nedostatkem spánku, snažila se v mysli uspořádat vše, co v noci viděla v Robertově ložnici. Už si nebyla tak jista tím, co zaslechla na ulici, ani spáleninou, kterou zahledla, když si zraněny sundal z rány tričko. Rychle ji zase zakryl a okolí vstřelu bylo zalito krvi. Sára si ovšem musela položit otázku, proč si dával takovou námahu, aby ji zabránil své poranění prohlédnout, pokud neměl co skrývat.

Jestli se ve svém odhadu nemýlila, ústí zbraně bylo v okamžiku výstřelu přiloženo těsně k tělu a mířilo vzhůru a horký kov zanechal na kůži typický otisk ve tvaru V. Mohlo to mít dvě příčiny.

Buď se střelec nacházel pod Robertem, tedy ležel, případně klečel, nebo si Robert sám přiložil zbraň k boku a stiskl spoušť.

Druhá hypotéza by vysvětlovala, proč bylo zranění relativně lehké.

V břiše se nachází sedm důležitých orgánů a asi deset metrů střev, ale kulka se všemu vyhnula.

V noci se chystala vyslovit své podezření, ale stačil ji jediný pohled na šerifa, aby pochopila, že ten člověk udělá vše, co bude v jeho silách, aby Robertovi poskytl dobrodiní pochyb. Z Claytona „Hosse“ Hollistera přímo vyzařovalo typicky jižanské nekritické kamarádství k místním rodákům – počínaje jeho přezdívkou a konče vysokými kovbojskými botami – a Sára přesně věděla, jak tito lidé postupují. Její otec v Grantu rozhodně nepatřil do úzkého mocenského kruhu „starých peněz“ – nenáviděl poskytování nejrůznějších úsluh, protože k nim byl donucen –, na druhé straně však s většinou příslušníků grantské honorace hrával pravidelně karty. Sára pochopila, jak to chodí, hned první týden po nástupu do funkce soudního patologa, když ji starosta vysvětlil, že město uzavřelo exkluzivní smlouvu na dodávky zdravotnického materiálu s firmou jeho švagra.

Dnes se Sára chtěla znovu – a pořádně – podívat na Robertovo zraněni, a i kdyby Jeffrey z nějakého důvodu nedodržel slib, že ji umožni pitvat mrtvého, rozhodně se ohledání zúčastní. A pak okamžitě ze Sylacaugy vypadne co nejdál od Jeffreyho. Potřebovala čas a odstup, aby si srovnala v hlavě, co k němu ve světle nočních událostí cítí.

Opatrně vstala a zkusila, co to udělá. Šlapky měla po včerejším úprku naboso samou modřinu, na patě po ostrém střepu hluboký škrábanec, od kterého se odchlipovala kůže. U první benzínové pumpy si koupi polštářkovou náplast.

Dokulhala do kuchyně, kde ji Nell přivítala mdlým úsměvem a oznámením, že děti vstanou nejdřív za hodinu.

„Jak jsou staré?“ projevila Sára zdvořilý zájem.

„Jaredovi je deset a Jennifer je o necelý rok mladší.“

Sára pozvedla obočí.

„Po druhém děcku jsem si samozřejmě nechala podvázat vaječníky.“

Nell vytáhla z kredence šálek. „Máš ráda černou?“ Sára přikývla. „Jennifer je mnohem bystřejší. Neprozraď Jaredovi, že jsem ti to řekla, ale Jen chodí ve škole o rok výš než on. Může si za to sám. Není hloupý, prostě se víc zajímá o sport než o učení.

Kluci v jeho věku nedokážou minutu posedět. Ale to vzhledem ke své profesi asi dobře víš.“ Položila šálek před Sáru a nalila jí kávu.

„Počítám, že až se usadíš, pořídíš si plny dům děti.“

Sára pozorovala páru stoupající ze šálku. „Já děti mít nemůžu.“

„Ach, bože,“ vyhrkla Nell. „To jsem zase jednou něco plácla. Na trapasy jsem specialista.“

„Nevadí, nic se nestalo.“

Nell se s těžkým povzdechem posadila naproti ní. „Víš, já jsem tak zvědavá, až je to vtíravé. V tom jediném má moje matka pravdu, když mě neustále kritizuje.“

Sára se přiměla k úsměvu. „Opravdu mi to nevadí.“

„Na detaily se tě ptát nebudu,“ slíbila Nell, ovšem její tón prozrazoval, že by si je dychtivě vyslechla.

„Mimoděložní těhotenství,“ prozradila bez dalšího upřesnění Sára.

„Ví to Jeffrey?“

Zavrtěla hlavou.

„Vždycky můžeš nějaké adoptovat.“

„Tím mě uklidňuje i máma,“ řekla Sára a pak poprvé v životě vyslovila nahlas důvod, proč je pro ni adopce nepřijatelná. „Vím, že to zní hrozně sobecky, ale celý den se starám o cizí děti, a když přijdu domů…“

„Mně to povídat nemusíš,“ přerušila ji Nell, natáhla se a stiskla jí zápěstí. „A Jeffreymu to určitě nebude vadit.“

Sára se sevřenými rty usmála a Nell si ztrápeně povzdechla.

„Ale co, sakra. Nemůžu říct, že bych to netušila, ale doufala jsem, že to vydrží trochu dýl.“

„Promiň.“

„Zapomeň na to.“ Nell vstala a plácla se do stehen. „Kvůli tomu se na sebe nebudeme mračit. Jeffrey ztratil a já získala. A mohu tě ujistit, že se to stalo vůbec poprvé.“

Sára hleděla do šálku s kávou.

„Nechceš palačinky?“

„Nemám hlad,“ odmítla Sára, přestože jí kručelo v žaludku.

„Já taky ne.“ Nell vytáhla lívanečník. „Tři, nebo čtyři?“

„Čtyři.“

Nell postavila pánev na vařič a začala chystat přísady na těsto.

Sára ji pozorovala a pomyslela si, že na svou matku se při podobné činnosti dívala snad tisíckrát. Posezení v kuchyni ji vždycky uklidňovalo a i teď cítila, že noční můry pomalu odplouvají.

„Ten blbec soused,“ utrousila Nell a v rozporu se slovy vesele zamávala komusi venku, kde vzápětí bouchly dveře automobilu a zahučel startér. „Každý víkend jezdí do Birminghamu. Vydržuje si tam děvku. Dávej bacha.“ Ohlédla se přes rameno, aby se ujistila, že ji Sára poslouchá. „Jen co odbočí do ulice, jeho psi se rozštěkají a nepřestanou s tím, dokud se kolem desáté večer nevrátí.“

Stála na špičkách a natahovala krk, aby viděla do sousedního dvora. „Snad desetkrát jsem ho žádala, ať těm ubohým stvořením postaví nějaký přístřešek. Possum se dokonce nabídl, že mu ho vyrobí sám. Když prší, vyjí tak žalostně, že se to nedá poslouchat.“

Psi se jako na povel rozštěkali. „Nemají boudu?“ zeptala se Sára, aby řeč nestála.

Nell zavrtěla hlavou. „Kdepak. Mockrát ho volali z práce domů, protože jeho psi přeskočili plot a zdrhli na ulici, a tak je teď přivazuje na řetěz. Každé ráno mě spolehlivě vzbudí, protože si převrhnou misky s vodou a dělají rámus. Musím jim ji potom dolít, jinak by zdechli žízní.“ Podala Sáře mísu a karton vajíček.

„Rozbij je, ať máš nějaké zásluhy,“ zavelela a pokračovala: „Boxeři jsou ohavní čokli. Nesnáším je. A jak jsou uslintaní. Pokaždé, když kolem nich musím projít, si připadám, jako bych se v těch jejich slinách vykoupala.“

Sára rozbíjela skořápky a vylévala jejich obsah do mísy. Slova své společnice neposlouchala, pouze kadenci jejího hlasu. Myslela na Jeffreyho a snažila se vnést trochu logiky do nočních událostí.

Věděla, že její největší slabost a současně nejsilnější stránka spočívá v tom, že vnímá svět kolem sebe čistě černobíle, ovšem teď poprvé v životě postřehla šeď. V noci byla po všem, co se stalo, unavená a rozrušená. Opravdu viděla tu spáleninu? Čím déle o věci přemýšlela, tím více v ní rostlo přesvědčení, že ji ošálil zrak.

Přesto jí instinkt napovídal, aby se řídila prvotním dojmem. Kromě toho, proč by si Robert ránu tak usilovně zakrýval, kdyby neměl co skrývat?

„Sáro?“ dožadovala se Nell odpovědi na otázku, kterou Sára přeslechla.

„Promiň,“ omluvila se. „Cos chtěla?“

„Ptala jsem se, jestli Robert toho chlapa poznal.“

Sára zavrtěla hlavou. „Myslím, že ne. Jinak by něco řekl.“

„Do novin se to zatím nedostalo. U nás máme jenom týdeník a ten vychází v neděli, takže si budeme muset týden počkat, ale když jsem byla ráno venku, zaslechla jsem, že prý to byl Luke Swan. Tobě to jméno pochopitelně nic neříká, ale my všichni jsme s ním chodili do školy. Bydlel hned vedle.“ Ukázala palcem do zahrady.

„Possum se narodil v tomto domě a já jsem vyrůstala přes ulici. To jsem ti neřekla?“ Potřásla hlavou. „Nastěhovali jsme se sem po smrti jeho matky. Já jsem tu ženskou nemohla vystát.“

Nell třikrát zaťukala na dřevěnou polici nad výlevkou, „ale bylo to od ní hezké, že nám odkázala svůj dům. Bála jsem se, že nám Possumův brácha bude dělat problémy, ale naštěstí to vyšlo.“

Odmlčela se, protože se potřebovala nadechnout. „O čem jsem to vlastně mluvila?“

„Luke Swan,“ napověděla Sára.

„Jo, jasně.“ Nell jí vzala mísu s rozbitými vajíčky, otočila se ke kredenci a začala je šlehat. „Bydlel tady řadu let, ale potom jeho otce vyhodili z práce a přestěhovali se blíž ke škole. Luke mezi nás moc nezapadal.“

Sára tušila, že termínem nás Nell myslí tradiční kliku nejpopulárnějších studentů. Podobná se utvořila i na její střední škole, a protože mezi spolužáky nikdy nepatřila mezi nejoblíbenější, podařilo se jí do ní neproniknout.

„Zaslechla jsem, že s ním byly dost potíže,“ pokračovala Nell, „ale kdo ví? O mrtvých lidi říkají různé věci. Měla bys slyšet Possuma, jak mluví o své matce. Jako o nějaké Marry Poppinsové, ačkoliv ta ženská neprožila snad jediný šťastný den. V tom směru byla něco jako Jessie.“ Nasypala do mísy mouku a začala ji rozmíchávat.

„Jessie prý spala u mámy.“

„To je pravda,“ potvrdila Sára.

„Bože můj,“ vydechla Nell a nalila řídké těsto do čtyř forem lívanečníku.

Sára promovala mezi nejlepšími ve svém ročníku na jedné z nejnáročnějších lékařských fakult v zemi, ale v přítomnosti žen, které uměly vařit, si pokaždé připadala méněcenná. Jediný pokrm, který se pokusila připravit svému předchozímu příteli, skončil i se dvěma hrnci v popelnici.

Nell uhladila lívance stěrkou. „Bobby je zlatý kluk, jenže do chlapa nikdy nevidíš, dokud si ho nepřivedeš domů a nevyloupneš ho ze skořápky. Třeba vtahuje vzduch mezi zuby. Possum s tím před pár lety začal a musela jsem mu pohrozit, že ho zmlátím baseballovou pálkou, jinak by nepřestal.“ Položila hotové palačinky na talíř. „Marmeládu?“

„Ne, děkuji.“

Nell vytáhla ze skříňky sklenici jahodového džemu, na každý lívanec vyklopila plnou lžičku a podala talíř Sáře. „Nikdy jsem neměla Jessii moc v lásce a s časem se to spíš zhoršovalo, ale když před pár měsíci potratila, chodila jsem za ní každý den, aby ji náhodou nenapadla nějaká pitomost. Oba z toho byli úplně mimo. O tom, jak moc chce děti, mluvila, co ji znám. Už na základní škole. Jenže pořád nemohla zapadnout.“

Sára rozmazávala džem po lívancích. Byly dokonale kulaté a na milimetr stejně silné. „Jakou pitomost ses bála, že Jessie udělá?“

„Třeba že spolyká prášky,“ odpověděla Nell a nalila do lívanečníku další těsto. „Už to jednou udělala. Podle mě tím chtěla upoutat pozornost. Ne že by se jí Robert nevěnoval, ale u chlapa jeden nikdy neví, že?“

„To je pravda,“ souhlasila Sára s plnými ústy. Až do včerejší noci ji ani nenapadlo, že by jí Jeffrey mohl vyhrožovat. Pořád cítila závan větru, jak se jí kolem hlavy mihla jeho pěst. „Nebyla mu Jessie nevěrná?“ zeptala se po chvíli.

Nell se upřímně rozesmála. Vyklopila si palačinky na talíř a posadila se ke stolu. „Kdyby mu chtěla zahnout, musela by si najít někoho na Aljašce.“ Nandala si na lívance štědré kopce džemu a začala je rozmazávat. „Robert ví o všem, co se ve městě šustne. Je nejžhavější kandidát na šerifovo místo, jestli ten starý páprda vůbec někdy odejde do důchodu. Hoss tu práci dělá od stvoření světa a počítám, že ho z kanceláře dostanou jedině v rakvi. A jak znám tohle město, lidi ho budou volit i po smrti.“

„Vy zde nemáte státní policii, jenom šerifa?“

Nell polkla sousto. „Vidíš sama, že jsme malé město. Kdybychom měli obojí, nezbyl by nikdo, kdo by obsluhoval benzinovou pumpu.“ Vstala. „Džus?“

„Díky, stačí mi kafe.“

Nell vytáhla z kredence dvě sklenice a položila je na stůl. „Ale kdyby se odsud Jeffrey neodstěhoval, Hoss by šel do penze už dávno.“

„Jak to?“

Nell nalila do sklenic pomerančový džus. „Právoplatný dědic. Robertův otec za moc nestál, ale byl to hotový anděl ve srovnání s tím zvířetem Jimmym Tolliverem. Jeffrey o tom nemluví, ale tu jizvu na zádech mu udělal on.“

Sára ji viděla, ale protože se rozhovoru o jizvách chtěla z pochopitelných důvodů vyhnout, nikdy se ho na ni nezeptala. Teď jí v dotazu nic nebránilo. „Jak?“

Nell se posadila. „Byla jsem u toho,“ řekla a ukrojila si vidličkou kus lívance. Sára netrpělivě čekala, až požvýká a polkne.

„May, Jeffreyho matka, mu odmlouvala a Jimmy se do ní pustil. Řádil jako šílenec. Takovou hrůzu jsem do té doby neviděla a doufám, že už ani neuvidím. Musím to zaklepat.“ Třikrát ťukla klouby prstů do stolní desky.

Sára polkla, přestože měla prázdná ústa. „Uhodil ji?“

„Uhodil? Zběsile ji zmlátil. Jimmy si ze své manželky dělal boxovací pytel. Ostatně z Jeffreyho taky, když ho měl po ruce. Ne že by se Jeffrey doma moc zdržoval. Většinu času trávil venku, aby tomu peklu unikl. Sedával na svém oblíbeném místě u opuštěného lomu a četl si až do soumraku. A když to bylo doma k nevydržení, vytratil se do noci a byl by tam i přespal, jenže Hoss ho pokaždé našel a uložil ho na stanici.“ Nell se napila džusu. „Ale abych to dopověděla. Nachomýtla jsem se tam zrovna ve chvíli, kdy se chtěl Jeffrey postavit mezi matku a otce. Jimmy se po něm ohnal tak silně, že Jeffrey přeletěl – doslova přeletěl vzduchem – celou kuchyň a narazil zády na sporák. Měli takový ten starý na dřevo s ostrými kovovými rukojeťmi na dvířkách, ne jako dneska, kdy je všechno na plyn nebo na elektriku.“

„To jsem nevěděla,“ odvětila Sára. Zkusila si představit, jak strašné dětství asi Jeffrey prožíval, ale nedokázala to. Jako většina pediatrů se i ona setkala s případy týrání dětí a nic ji nedokázalo rozvzteklit jako zbabělý dospělý, který si svou frustraci vybíjí na dětech. Kdyby bylo na ní, zavřela by každou takovou bestii na doživotí.

„Jeffrey se hned tak snadno nenaštve,“ pokračovala Nell.

„Těžko říct, jestli je to dobrá vlastnost, nebo ne, protože tihle lidé v sobě vztek dlouho dusí a o to prudčeji potom vybuchnou. On se prostě nerad hádá a nikdy si nepotrpěl na spory. Víš, že se na Auburn dostal na prospěchové stipendium?“

„Jeffrey?“ Sáře chvíli trvalo, než tuto informaci strávila.

„Jo. Ve škole mu to vždycky šlo. Měl i sportovní štipko díky fotbalu, ale s tím by nevystačil. Náhradníci z lavičky toho moc neberou.“

Nell zalapala po dechu a pak se rozpačitě zasmála, jako by nechápala, jak se mohla dopustit takové indiskrétnosti. „Ne abys Possumovi někdy prozradila, že jsem ti to řekla, ale přísahám, že je to pravda. Jakmile Jeffrey nastoupil na vysokou, fotbal ho přestal zajímat. Byl by s ním sekl, kdyby mu to Hoss dovolil.“

„Co s tím měl Hoss společného?“

Nell odložila vidličku. „Víš, jak Jeffrey přišel k té své přezdívce Slick (vychytralec, slizoun. (Pozn. překl.))?“

„Můžu se jenom dohadovat.“

Nell se zachechtala. „Netvrdím, že občas nedokáže být slizký jako had, ale za to přízvisko děkuje tomu, že vždycky dokázal hladce vyklouznout z každého průšvihu, do kterého se namočil.“

„Jaké to byly průšvihy?“

„Ale nic hrozného, když to srovnáš s tím, čeho jsou kluci schopní dneska. Nějaká ta krádež v obchodě nebo si vzal matčino auto, když na gauči vyspávala opici. Nejspíš to samé, co v tom věku prováděl jeho otec. Tím věkem myslím deset dvanáct let. Už nebudeš?“ Když Sára zavrtěla hlavou, Nell nabodla na vidličku zbytek jejího lívance a přenesla ho na svůj talíř. „Nebýt Hosse, Jeffrey by dnes pravděpodobně seděl tam, kde jeho podařený fotr.“

„Jak to Hoss dokázal?“

„Přinutil ho sekat trávu kolem baráku s celami, místo aby ho do jedné párkrát zavřel. A někdy ho zavedl dovnitř a nechal ho, ať si promluví s obzvlášť těžkými případy. V podstatě mu naočkoval hrůzu z kriminálu. Bobbymu taky, ale u toho potřeboval mnohem slabší dávku. Robert totiž není rozený vůdce a řídí se příkladem, a tak stačilo, když se napravil Jeffrey.“

„Takže měli oba štěstí, že se jich Hoss ujal.“

„Víš, jsou chvíle, kdy o tom trochu pochybuju.“ Nell se opřela s šálkem v ruce. „Asi sis všimla, že Jeffrey má až příliš měkké srdce.“

Sára mlčela a uvažovala, jak dalece se Nell ve svém hodnocení mýlí. Lidé se mění a za šest let se toho může hodně stát. Ono se toho může hodně stát za jedinou noc.

„Vždycky jsem si představovala, že skončí jako učitel nebo fotbalový trenér. Ale když Jimmy dostal doživotí, změnil se. Možná si myslel, že když se stane policistou, odčiní tím skutečnost, že jeho otec je zločinec. Anebo tím chtěl udělat radost Hossovi.“

„Udělal?“

Nell odstrčila talíř. „Neumíš si představit jakou.“

Sára oknem uviděla přicházejícího Jeffreyho a vstala od stolu.

„Měla bych se obléct.“

Jeffrey vešel zadními dveřmi a překvapilo ho, že našel Sáru s Nell u snídaně.

„Hned se převleču,“ řekla mu Sára.

Jeffrey si ji přeměřil očima. „Vypadáš nádherně,“ ocenil uválené pyžamo, v němž v noci vyběhla z domu jeho matky.

„Jak je na tom Jessie?“ zajímala se Nell.

„Přiměřeně okolnostem.“ Jeffrey ukázal na prázdné talíře.

„Krásně to voní.“

„Nevzala jsem si Possuma, abych vařila tobě,“ odbyla ho Nell a vstala. „V míse zbyla hromada těsta a marmeládu máš na stole. Já se musím podívat, jestli si ti zatracení čokli zase nepřevrhli misky s vodou.“

Konverzace se z místnosti vytratila spolu s Nell a Sára, která nevěděla, co dělat, se zase posadila ke kuchyňskému stolu. Měla pocit, jako by se jí palačinky v žaludku nafukovaly. Napila se vlažné kávy a s obtížemi doušek polkla.

Jeffrey si nalil kávu, otevřel ledničku, vzal si plátek slaniny a pomalu ho žvýkal. Zapnul na kávovaru ohřívání, chvíli počkal a pak pozvedl konvici v němé otázce, zda si Sára přeje dolít. Když zavrtěla hlavou, vrátil konvici na místo, vložil si do úst další plátek slaniny a bavil se při jídle tím, že hleděl na kohoutky nad dřezem.

Sára uchopila vidličku a rozmazala na talíři stečený džem. Přemýšlela, co – a zda vůbec něco – říct. Ale co, uzavřela úvahy, ať se stará on. Je na řadě. Položila vidličku, složila ruce na prsou a vyčkávavě se na Jeffreyho zadívala.

Nervózně si odkašlal. „Jak budeš dnes vypovídat?“ zeptal se.

„Jak bych podle tebe měla vypovídat?“ odpověděla otázkou.

„Nebo mi zase začneš vyhrožovat?“

„Neměl jsem to dělat,“ uznal.

„Tos teda neměl,“ odsekla ostře, hlas zrůzněný zlobou. „Můžu ti říct, že po tom, co jsem si včera musela vyslechnout od tvé matky, a po těch tvých hrozbách bych se nejraději okamžitě sbalila a bez ohlédnutí odsud vypadla.“

Sklopil oči a Sára vycítila jeho lítost, aniž se na něho podívala.

Pokusil se promluvit, ale zadrhl se mu hlas a musel si znovu odkašlat.

„V životě jsem ženu neuhodil.“

Sára čekala.

„Než bych to udělal, raději bych si usekl vlastní ruku,“ soukal ze sebe hlasem rozechvělým emocemi. „Když jsem byl malý, každý den jsem viděl, jak otec bije mámu. Někdy proto, že ho opravdu naštvala, ale většinou proto, že prostě mohl.“ Jeffrey pořád stál s odvráceným obličejem. „Vím, že nemáš žádný důvod mi věřit, ale nikdy bych ti nedokázal ublížit.“

Když Sára neodpovídala, zeptal se jí: „Co ti včera matka řekla?“

„Na tom nezáleží.“ Stud by jí nedovolil ta krutá slova zopakovat.

„Ale záleží,“ namítl Jeffrey. „Je mi to moc líto. Promiň, že jsem tě… že jsem tě sem přivedl.“ Odvážil se pohledu na ni a Sára viděla, že má oči podlité krví. „Chtěl jsem ti ukázat…“ Zarazil se.

„Kruci, já ani pořádně nevím, co jsem ti chtěl ukázat. Myslím, že prostředí, v kterém jsem vyrůstal, abys pochopila, jaký jsem. Možná jsem ve skutečnosti takový, jakého mě teď vidíš.“

V tom okamžiku jí ho bylo líto, ale hned si v duchu vynadala do hlupáků.

Uchopil židli, na které seděla Nell, odtáhl ji od stolu a posadil se. „Bobby se mnou dnes ráno odmítl mluvit.“

Sára čekala na pokračování.

„Šel jsem za ním do nemocnice a našel jsem ho, jak se obléká, že půjde domů.“ Jeffrey se odmlčel a Sára šestým smyslem vytušila, jak bezmocně se cítí. „Řekl jsem mu, že si musíme promluvit, a on odmítl. Stroze. Jako kdyby měl co skrývat.“

„Třeba má.“

Jeffrey poklepal prsty na stůl.

„Byla u něho Jessie?“

„Ne. Když jsem se zastavil u její matky, ještě spala.“

Sára se kousala do rtu a přemítala, jestli se svěřit s tím, co viděla.

„Tak spusť,“ vybídl ji. „Řekni, co mi uniklo.“ Otráveně bouchl dlaní do stolu. „Prokristapána, Sáro, já to nedělám pro zábavu. Bez ohledu na to, kolik let uplynulo, je Bobby pořád můj nejlepší přítel. Věř, že v této chvíli pro mě vůbec není jednoduché být policajtem.“

Sára vtáhla vzduch do plic v hlubokém nádechu, který jí měl alespoň částečně vrátit ztracený klid. Když předtím udeřil do stolu, škubla sebou a jejím prvotním impulzem bylo zvednout se a odejít. Jistě, skutečnost, že pochází z rodiny, v níž bylo násilí na denním pořádku, z něj ještě nedělá násilníka, ale nemohla si pomoci – dnes se na něj prostě dívala jinýma očima než včera.

Atraktivně svalnaté tělo a široká ramena, které ji na něm dříve tak přitahovaly, jí teď neodbytně připomínaly jeho značnou fyzickou převahu.

Musel to vycítit, protože zmírnil tón. „Prosím tě, nedívej se na mě tak.“

„Já jenom…“

„Co?“ vybídl ji, když se na dlouho odmlčela.

Sára zabořila bradu do hrudi, na tento rozhovor nebyla připravena.

„Chci si ještě jednou prohlédnout Robertovo zranění,“ vrátila se k bezprostřednímu tématu.

„Proč?“

„Nejsem si jistá, ale…,“ začala – a náhle se veškeré pochyby vytratily. „Pod otvorem po střele měl spáleninu.“

„Říkáš, že si tím nejsi jistá?“

„Bohužel jsem.“

Jeffrey se zasmál bez špetky veselí. „Celou dobu si tu ránu zakrýval rukou.“

„Tričkem. Snažil se zastavit krvácení.“

„Ukázal ti to tričko?“

Zavrtěla hlavou. Jestli výstřel padl z bezprostřední blízkosti, zůstala by na látce stejná stopa a navíc saze ze střelného prachu.

„V nemocnici ho nejspíš vyhodili,“ poznamenal Jeffrey.

„Nebo to udělal on.“

„Nebo to udělal on,“ připustil a potřásl hlavou. „Kdyby si se mnou promluvil, kdyby se pokusil vysvětlit, co se stalo…“

„Co budeme dělat?“

Jeffrey nepřestával kroutit hlavou. „Proč se mnou nechce mluvit?“

Sára se nenamáhala s odpovědí, která se nabízela sama.

„Luke Swan po něm šel,“ chytal se Jeffrey stébla. „Tělo leželo dost blízko.“

„Metr, možná metr dvacet.“

„Robert ho odstrčil. Swan mohl spadnout a v okamžiku výstřelu klečel nebo se zvedal ze země.“

„To je možné,“ souhlasila Sára.

Cítila napětí v jeho hlase, jak se Jeffrey pokoušel zrekonstruovat průběh událostí ve prospěch svého přítele. „Swan mohl slyšet, jak Robert odjišťuje zbraň, a vrhl se k němu. Třeba držel pistoli před sebou.“ Jeffrey složil tři prsty a natáhl ukazovák jako hlaveň, aby ilustroval svou teorii. „Střelil Roberta a potom Robert trefil jeho.“

„Ano, tak se to mohlo stát,“ řekla Sára, přestože viděla v této hypotéze řadu trhlin.

Jeho úleva byla přímo hmatatelná. „Počkáme si, co nám prozradí pitva, ano? A do té doby to zůstane jen mezi námi. Pitva ukáže, co se ve skutečnosti stalo.“

„Ptal ses, jestli se jí můžu zúčastnit?“

„Hoss chce, abys ji provedla.“

„Fajn.“

„Sáro…“

„Už mám sbaleno,“ řekla a vstala. „Jakmile tady skončím, chci odjet.“ A aby se vyjádřila zcela jasně, dodala: „Chci se vrátit domů.“

10

13.32

Zazvonění telefonu znělo jako škrábání nehtů po tabuli. Sářin sluch si s ní začal zahrávat, zvonek řinčel a utichal jako vzdalující se siréna policejního vozu. Chtěla počítat vteřiny mezi jednotlivými intervaly, aby nějak zabila čas, ale moc se jí to nedařilo. Buď ztratila přehled, nebo přestala počítat, protože si myslela, že už se telefon neozve. Protivný řinkot se však vytrvale vracel. A byl to klasický zvonek, žádné počítačem generované pípání digitálního spojení. Černý přístroj byl tak starý, že Sáru překvapovalo, že nemá rotační číselník. Hranatý tvar, vystouplá tlačítka, kdepak elegantní linie moderního designu. Ve věku mobilů a bezdrátových aparátů a obklopena digitálním šumem Sára už málem zapomněla, jak zní opravdový telefon.

Hřbetem ruky si otřela pot z horního rtu. Od okamžiku přerušení dodávky elektřiny začalo do špatně větrané budovy pronikat zvenčí horko a teď, o hodinu později, vzduch uvnitř ztěžkl, až hrozil zadušením. Nepříjemný pocit ještě umocňoval zápach, který stoupal z mrtvých těl.

Brad si musel svléct blůzu a kalhoty od uniformy, které Smith nacpal do otvorů klimatizace – nejspíš proto, aby zaclonil výhled všetečným čočkám kamer, kdyby se je policie pokusila nasadit.

Mladý policista seděl na podlaze jen v bílých trenýrkách a černých ponožkách, ale jeho rozpačitý stud už dávno patřil minulosti.

Smith mu z nějakého záhadného důvodu věřil a Brad byl na stanici jediný, kdo se těšil – byť velmi omezené – svobodě. Sáře se podařilo potají mu podstrčit Jeffreyho peněženku, když odváděl dívky na toaletu. Netušila, kam ji ukryl, a mohla jen doufat, že to udělal pořádně.

Dvě dívenky po dlouhém přemáhání podlehly nahromaděnému stresu a spaly s hlavami na Bradově klíně. Maria seděla dál od skupinky a s otevřenou pusou zírala tupě na podlahu. Sára se hrozila možnosti, že staré paní selžou nervy a prozradí Smithovi Jeffreyho skutečnou totožnost. S chladnou jasnozřivostí si uvědomovala, že kdyby došlo na lámání chleba, je schopna udělat cokoliv, aby Jeffreyho zachránila.

Opřela hlavu o stěnu a odvážila se pohlédnout na Smithe.

Chodil sem a tam a něco si pod nosem mumlal. Svlékl si bundu a Sára viděla, že má dokonale vypracovanou postavu. Krátké rukávy bílého trička málem praskaly na mohutných bicepsech a Sára se marně pokoušela rozluštit nápis pod mohutným modře vytetovaným orlem na pravé paži.

Stejně jako jeho společník měl na sobě vojenské noční maskovací kalhoty a pevné vysoké boty, bezpochyby rovněž z armádních skladů. V takovém vedru se ve své kevlarové vestě musel cítit jako ve svěrací kazajce, ale nepovolil si jediný popruh. Každý pór jeho těla jako by vyzařoval zvířecí agresivitu, ale Sáru přesto více děsil druhý střelec, který působil mnohem klidněji. On tady poslouchal rozkazy, on dělal vše, co se mu řeklo, a bylo mu očividně zcela jedno, jestli má vystřelit na malé dítě nebo vyvrtat díru do hlavy policisty. Takový typ osobnosti je mezi mladými muži poměrně běžný – armáda je ostatně aktivně vyhledává –, ale ve společnosti někoho jako Smith se z takového člověka stává neřízená střela. Absolutně se nedalo předvídat, jak se druhý útočník zachová, kdyby se Smithovi něco stalo. I když štírovi useknete hlavu, pořád vás může smrtelně uštknout.

Jeffrey se na jejím klíně zavrtěl a Sára mu položila ruku na zdravé rameno, aby ho upokojila. „Lež, nehýbej se.“

Protřel si oči jako ospalé děcko. Záhyb jejích šatů ho pohladil po tváři a Sára by ho na to místo nejraději políbila.

„Kolik je hodin?“

Sára se podívala na hodinky. „Půl druhé,“ odpověděla a shrnula mu vlasy z čela. „Vzpomeneš si, kde jsme?“

Trhaně se nadechl. „Zdálo se mi, že jsem se poprvé opravdově miloval se svou ženou.“

Stiskla rty. Tak silně zatoužila vrátit se na to místo, až jí do očí vyhrkly slzy.

„Leželi jsme na podlaze,“ pokračoval Jeffrey, „v domě, kde jsem vyrůstal, v mém pokoji…“

„Pst,“ tišila ho, aby moc nemluvil.

Přikývl, ale na okamžik zavřel oči, jako by tu vzpomínku nechtěl pustit. Když je znovu otevřel, Sára z jejich výrazu poznala, jak moc ho zranění bolí. Přesto si nestěžoval, alespoň ne na bolest.

„Zatracený telefon! Já se z toho zvonku zblázním.“

„Já vím.“ Sáru poněkud nelogicky napadlo, že by útočníci mohli přístroj vypnout, když ho nehodlají zvednout. Počkala, až dozní další zazvonění, a zeptala se: „Bolí tě to moc?“

Zavrtěl hlavou, jenže Sára věděla, že opak je pravdou. Tělo měl zmáčené potem a nemohlo za to jen horko. Rána se zacelila sraženinou, ale to neznamenalo, že nemůže krvácet dovnitř. Jeffrey měl paži na dotek chladnou a tep pořád nitkovitý. Odhadovala, že kulka uvízla vklíněná mezi protrženou tepnou a nervem.

Kdykoliv se Jeffrey pohnul, obnažený nerv se podráždil a do těla vystřelil ostrý šíp bolesti, která musela být nesnesitelná. Každý pohyb současně znamenal riziko, že se projektil uvolní. Vzhledem k umístění rány vysoko na paži nemohla aplikovat škrtidlo a jedinou naději, že Jeffrey nevykrvácí, tak mohla vkládat jen do střely, která zranění způsobila. Dobře si uvědomovala, že jestli se mu urychleně nedostane odborné pomoci, jeho život visí na vlásku – sama ho v těchto podmínkách dlouho neudrží.

„Přemýšlela jsem…,“ začala sotva slyšitelným šepotem, „jak moc ses…“ Podívala se na Smithe, ale ten mluvil se svým komplicem.

„Kolik se toho změnilo,“ dořekla. Jeffrey byl úplně jiný člověk než v době, kdy se do něj zamilovala, ale na druhé straně zůstal v mnohém stejný. Čas mu nijak neublížil, pouze uhladil jeho charakter a vyleštil ho jako drahokam.

„Kde jsou?“ zeptal se a zkusil se zvednout do sedu.

Zatlačila mu jemně na rameno, aby se nehýbal, a poplašilo ji, jak chabě tomu tlaku odporoval. „Vpředu,“ odpověděla tiše. „Mají Allison.“

„Dceru Ruth Lippmanové?“ vyhrkl Jeffrey a podařilo se mu pozvednout hlavu. Nechala ho podívat se krátce na holčičku, než ho něžně přiměla, aby si zase klidně lehl. Allison seděla na recepčním pultu, nožky jí volně visely ve vzduchu. Na lýtku se červenal dlouhý škrábanec, památka na srážku s chodníkem po obzvlášť bláznivém kousku, o který se dívenka minulý týden pokusila se svým novým jízdním kolem. Sára jí ránu zašila dvěma stehy a výměnou za lízátko z ní vymámila slib, že si dá příště pozor.

Smith se zastavil u Allison s brokovnicí zasunutou do ohbí lokte. Na opačné straně stál druhý střelec, jehož puška opřená o pult pořád mířila na hlavní vchod. Smith se upřeně zadíval na zajatce a Sára věděla, že uslyší každé slovo.

„Tvé zranění mi dělá starosti,“ řekla Jeffreymu.

„To nic není,“ namítl a chtěl se posadit.

„Lež klidně, prosím tě,“ napomenula ho Sára. „Měl by ses co nejmíň pohybovat.“

Jeffrey jistě postřehl obavy v jejím hlase, protože se přestal vzpouzet. „Už oznámili, co chtějí?“ zeptal se.

Zavrtěla hlavou a vyhýbala se pohledu na Smithe. Sára pracovala jako dětská lékařka, a i když Smith už nebyl dítě, vyznačoval se všemi znaky mladíka, kterému je sice přes dvacet, ale ještě zdaleka nedospěl. Věděla, jak agresivně někteří puberťáci dokážou zareagovat, když se jim něco nelíbí a zejména když chtějí na někoho udělat dojem. Nerada by se nechala zastřelit, kdyby mezi Smithem a jeho komplicem došlo ke sporu.

Jeffrey se zavrtěl v úsilí zaujmout pohodlnější polohu a Sára zadržela dech v obavě, aby si nepřitížil. „Mám dojem, že tě jeden z nich zná,“ zašeptal. „Víš, kdo to je?“

Znovu zakroutila hlavou. Jak moc by si přála, aby mu mohla s určitostí říct, co jsou ti útočníci zač a z jakého důvodu stanici přepadli. Vrátila se do Grantu z Atlanty už před téměř patnácti lety, a kdyby byl Smith jejím pacientem, určitě by si na něho pamatovala.

A i kdyby ho někdy ošetřovala a zapomněla na něho, pořád to nevysvětlovalo, proč sem přišel se zřejmým cílem zabít Jeffreyho. Nebo je to jinak a rozkazy ve skutečnosti vydává jeho společník? Sára natočila krk ve snaze lépe si prohlédnout druhého muže. Baseballová čapka stažená do čela mu clonila obličej, ale v pruhu světla, který pronikal pootevřenými hlavními dveřmi, zahlédla jeho oči. Byly prázdné, připomínaly bazén se stojatou vodou.

Sára postřehla, že Smithovi neuniklo, jak se dívá na jeho kamaráda, a donutila své rty roztáhnout do úsměvu, který adresovala Allison. Holčička se hrbila na recepčním pultu, sukýnku měla shrnutou ke kolenům, po tvářích jí tekly slzy. Ruth Lipmannová, její matka, učila Sáru v deváté třídě angličtinu. Byla to vynikající učitelka, náročná, ale současně dokázala své žáky povzbudit, a Sára ji za to milovala.

„Nemá moc výrazný přízvuk,“ zašeptal Jeffrey. Nemýlil se.

V rozčilení Smith nezapřel jižanský původ, ale jinak mluvil strohou, neakcentovanou angličtinou, charakteristickou pro armádu.

Anebo si to Sára jen namlouvá, aby jí mladík zapadl do obrazu, který si o něm vytvořila? Co když si na vojáka jen hraje, jak to dělají synové důstojníků ve snaze napodobit otce, vyrovnat se mu, když jim záznam v rejstříku nebo psychologický profil předčasně uzavřel cestu k vojenské kariéře?

Jeffrey zavřel oči.

„Co kdybys zkusil spát?“

„Nemůžu,“ odpověděl, ale za okamžik cukání víček ustalo.

Sára zvedla oči ke Smithovi, který ostražitě pozoroval scénu.

Snažila se dodat svým slovům důraz, avšak nedokázala potlačit chvění hlasu. „Potřebuje lékařskou péči. Prosím vás, pusťte ho.“

Smith našpulil rty, jako kdyby o tom návrhu vážně uvažoval.

Druhý střelec za ním neklidně přešlápl a tiše něco utrousil. Smith se natáhl k telefonu a uprostřed zazvonění zvedl sluchátko.

„Vyměníme tu starou bábu za sendviče a lahvovou vodu,“ oznámil. „Radím vám, abyste do toho necpali žádné sračky.

Ochutnávačů tady máme dost.“ S hlavou na stranu poslouchal odpověď. „Ne, to by nešlo.“ Znovu se odmlčel a otočil se k Allison.

Přidržel jí sluchátko před obličejem a Sára vycítila, že se na ni usmívá. Upřela na holčičku hypnotický pohled, jímž se jí snažila vsugerovat, aby tomu člověku nevěřila, jenže to už se Allison také usmála – zlomek vteřiny předtím, než ji Smith bolestně štípl do stehna.

Dívka vykřikla, útočník vrátil sluchátko k uchu a krátce, nelítostně se zasmál. „Přesně tak, vážená paní. Ty haranty si podržíme.“

Ohlédl se k ostatním rukojmím. „Jo, pošlete taky nějaké pivo.“

Jeho komplic trhl hlavou a Sára z jeho výrazu vyčetla, že právě došlo ke změně dohodnutého scénáře. Takže Smith přece jenom nemá všechno pevně pod kontrolou, pomyslela si.

Nevyslovená výčitka mladíka podráždila a vztek si vylil na osobě na druhém konci linky. „Dávám ti hodinu, čubko. Opozdi se o minutu a počet obětí se podstatně zvýší.“

11

Pondělí

Cestou k pohřebnímu ústavu řídila Sára a Jeffrey jí ze sedadla spolujezdce udával směr. Za normálních okolností si před pitvou vyhradila chvilku osamělého soustředění, aby se vcítila do úkolu, který ji čeká, ale nyní neměla na takový přepych čas. Před odchodem od Nell zavolala matce a oznámila, že do večera bude doma.

„Tady je to.“ Jeffrey ukázal na budovu postavenou ve tvaru protáhlého písmene U vedle hlavní silnice. Okolí bylo až na květinářství na protější straně cesty pusté. Sára otevřela dveře auta v okamžiku, kdy projíždějící kamion rozvlnil horký vzduch a zvířil prach. Z dálky se ozvalo zahřmění hromu, které dokonale odráželo její náladu.

Vystoupila na rozpálený asfalt a ucukla, jak ji ostrý kamínek píchl přes tenkou podrážku do chodidla.

„Můžeme?“ zeptal se Jeffrey. Sára beze slova přikývla a zamířila k budově.

U vchodu stál Paul, zástupce šerifa, který ji v noci vezl k Nell, a kouřil cigaretu. Teď ji típl o okraj pískem naplněného stojanového popelníku a uctivě podržel Sáře dveře.

„Prosím, madam.“

„Děkuji.“ Sára si všimla podezřívavého pohledu, který zástupce vrhl na Jeffreyho.

„Kde jsou?“ zeptal se Jeffrey.

„Vzadu na konci chodby,“ odpověděl mu Paul, ale díval se při tom na Sáru.

Zamířili k zadnímu traktu budovy. Zástupce šerifa kráčel mezi nimi a Sára slyšela, jak mu při každém kroku vrže kožený opasek a cinkají pouta na něm zavěšená. Pohřební ústav působil neosobním dojmem. Zářivky pod stropem dodávaly natřeným cihlám stěn žlutavý nádech a ve vzduchu se vznášel pach balzamovacích přípravků. Majitel se ho pokusil zmírnit osvěžovačem vzduchu, který by snad byl příjemný v obývacím pokoji nebo v kanceláři, ale tady vytvořil nevábnou kombinaci.

„Tudy.“ Paul otevřel dveře na konci chodby, Sára mrkla na Jeffreyho, ale ten už hleděl se zaťatými zuby do místnosti. Prohloubený ocelový stůl, na němž ležela mrtvola, obklopovaly pomůcky pro posmrtnou úpravu těl. Zastřelený muž ležel přikrytý bílým prostěradlem, jehož svěšené okraje se lehce pohupovaly v průvanu z klimatizace. Vzduch byl tak ledový, až dráždil v nose.

„Vítám vás.“ Clayton Hollister k ní natáhl ruku a Sára mu ji chtěla stisknout, ale včas se zarazila – muži z Hossovy generace si obvykle s ženami nepotřásají rukou, pokud nejde o nějaký žert.

Její dědeček, kterého vroucně milovala, byl taky takový.

Šerif ji vzal za loket, vtáhl ji do místnosti a představil přítomné.

„Tohle je Deacon White, majitel ústavu.“ Otylý, zarputile se tvářící muž pozdravil Sáru pokývnutím. „Reggie Ray,“ pokynul Hollister k zástupci, který byl v noci v Robertově domě. Mladík měl pořád na krku zavěšený fotoaparát a Sára uvažovala, jestli ho nosí ve službě jako povinnou součást stejnokroje.

„Slicku,“ oslovil Hoss Jeffreyho. „Myslím, že jsem ti včera zapomněl říct, že Reggie je synek Martyho Raye.“

„Opravdu?“ opáčil Jeffrey bez valného zájmu, ale přesto podal mladíkovi ruku. Reggie ji stiskl se zřetelným váháním a Sára uvažovala, proč jsou šerifovi zástupci k Jeffreymu tak rezervovaní.

„Dnes ráno jsem zaznamenal Robertovu výpověď,“ oznámil Hollister a Sáře neunikl Jeffreyho překvapený výraz. „Sousedi v podstatě potvrdili to, co jsem od něho slyšel.“

Sára čekala, že se Jeffrey určitě zeptá, co Robert řekl, ale mýlila se.

Do několik okamžiků trvajícího trapného ticha se ozval Deacon White: „Ochranné pomůcky jsou ve skladu.“ Ukázal na dveře vzadu. „Můžete si vybrat.“

Sára zdvořile poděkovala a dostalo se jí zachmuřeného přikývnutí.

Přemítala, jestli se toho člověka nedotklo, že převzala jeho práci. Majitel pohřebního ústavu v Grantu byl její kamarád z dětských let a náročnou funkci koronera jí s radostí přepustil, ale Deacon White skrýval své pocity za kamennou maskou, jíž Sára nedokázala proniknout.

Zamířila ke skladu, jak majitel lichotivě nazýval kamrlík jen o něco větší než skříň, a zavřela se uvnitř. Jakmile za ní zaklaply dveře, mezi muži se rozproudil hovor. Slyšela, jak se šerifův hluboký baryton mísí s Paulovým hlasem. Podle toho, co se jí podařilo zachytit, se dohadovali o posledním zápase středoškolské basketbalové ligy.

Sára si oblékla chirurgický plášť. Otáčela se kolem dokola jako pes honící vlastní ocas a pokoušela se ho zavázat. Připadala si jako pitomec. Plášť určený pro klenutý břich majitele ústavu jí byl pochopitelně velký. Navlékla si papírové boty, nasadila síťku na vlasy a pomyslela si, že vypadá jako cirkusový klaun.

Položila ruku na dveře, ale neotevřela je. S pevně sevřenými víčky zablokovala ve své mysli všechny události posledních čtyřiadvaceti hodin. Kdyby se soustředila na přesvědčení, že si Robert způsobil své zranění sám, mohlo by jí to při pitvě ovlivnit úsudek, což nesměla připustit. Musí se omezit na prokazatelná fakta. Není koneckonců detektiv, jejím úkolem je předložit odborný názor policii, která rozhodne o dalším postupu. Ovlivnit může jediné – jak dobře odvede svou práci.

Když se vrátila do sálu, muži ztichli. Zdálo se jí, že v Paulově obličeji postřehla úsměv, ale zástupce šerifa se spěšně sklonil k notesu a okousaným špačkem tužky si něco zapisoval. Deacon White stál vedle mrtvoly a Jeffrey s Hossem se se založenýma rukama opírali o zeď. Reggie se přemístil k výlevce a čočka jeho fotoaparátu vrhala do prostoru matné odlesky. Atmosféra jako by zhoustla očekáváním, ale Sára se přesto nemohla zbavit dojmu, že přítomní považují tuto pitvu za formální a více méně zbytečný úkon.

Tak to ne, chlapci. „Kde jsou rentgenové snímky?“

Majitel ústavu si vyměnil s šerifem významný pohled. „Normálně rentgeny neděláme,“ odpověděl.

Sára si dala pozor, aby nedala najevo šok. Dobře věděla, že si nesmí dovolit vzbudit dojem, že je poučuje jako venkovské balíky.

Rentgenové snímky jsou standardní součástí soudní pitvy, zejména když se jedná o poranění hlavy. Kulka při proniknutí do lebky pochopitelně roztříští kost a rozmístění jejích úlomků na snímcích poskytne nezvratný důkaz o dráze střely. Každý zásah do rány může trajektorii zkreslit, nebo dokonce zanechat falešné stopy.

„Našli jste projektil?“ zeptala se.

„Z hlavy?“ opáčil Reggie – zdálo se, že trochu překvapeně.

„Vydloubl jsem ze zdi dvě dvaadvacítky, ale u hlavy jsem našel jenom… zbytky hlavy.“

„Kulka může být pořád uvnitř,“ řekla Sára.

Hoss si zdvořile odkašlal, než promluvil: „Náš mladej ji při prohlídce nejspíš přehlídl. Určitě ji najdeme, až se tam mrkneme podruhé.“

Reggie se při té poznámce maličko naštětil, ale než se k němu šerif otočil, nasadil znovu neutrální výraz a lehce pokrčil rameny.

To se stává, říkalo jeho gesto.

Sára volila další slova velmi pečlivě. „Mozková tkáň někdy zpomalí kulku natolik, že už nemá dostatečnou rychlost, aby z lebky vyletěla.“

„Ten chlap měl ustřelenou celou pravou část hlavy,“ připomněl Hoss.

„Mohlo jít o tlakovou frakturu,“ vysvětlila Sára. Ze zkušenosti věděla, jaké munici dávají policisté přednost, a tak se její dotaz k Reggiemu opíral o kvalifikovaný odhad. „Předpokládám, že mluvíme o devítce s tupou špičkou, nemám pravdu?“

Mladík nalistoval v notesu příslušnou stránku a četl: „Beretta měla dlouhé náboje ráže dvaadvacet, Glock tupou špičku.“

„Ta mohla vyvolat v hlavě dostatečně velký tlak, aby vytlačil odlomenou kost přes kůži skalpu,“ konstatovala Sára a nedodala, že rentgenový snímek by to jednoznačně prokázal, nebo vyvrátil.

„No dobře,“ opáčil šerif.

Sára čekala na pokračování, které však nepřišlo, a tak shrnula plachtu zakrývající mrtvolu. Proč mě překvapuje, že tělo leží na zádech? pomyslela si, avšak nedala najevo podráždění. Livor mortis, posmrtná sinalost způsobená stékáním krve do níže položených částí těla, se přesunula do měkké tkáně skalpu na temeni a v podstatě nedovolí odlišit modřiny, které vznikly ještě za života.

Pokud byla oběť napadena úderem do hlavy, Sára by to poznala jedině v případě, že došlo k mechanickému poškození kůže či lebky, což u tupých předmětů nastat nemusí.

Posmrtná ztuhlost zafixovala tělo v poloze, v níž bylo uloženo do rakve. Větší číst Swanovy tváře zakrývaly vlasy, přilepené krví a potem ke kůži. Přesto Sára viděla, že má pootevřené oči i ústa, a neušel jí nafialovělý nádech na té straně obličeje, která se dotýkala koberce. Mrtvý měl úzký hrudník a vystouplá žebra. Břicho měl propadlé, jako kdyby v poslední době hodně zhubl. Ruce nebyly zabalené v igelitových sáčcích, což byl další vážný prohřešek.

Obal umožní uchovat stopy, které na nich mohly ulpět, například rezidua střelného prachu či různá vlákna, pokud oběť před smrtí sevřela nějakou látku – v tomto případě byl termín sevřela správný. Swan měl pravou ruku zaťatou v pěst.

„Zkoušel jsem to, ale nedokázal jsem tu ruku otevřít,“ poznamenal Reggie.

„Nevadí,“ opáčila Sára a pomyslela si, že i kdyby na ruce našla stopy střelného prachu, nebude moci prokázat, jestli je tam nezanechal mladý zástupce. „Máte už fotografie z místa činu?“

Reggie zavrtěl hlavou. „Ale mám u sebe náčrt, který jsem pořídil.“

Vylovil z kapsy složenou obálku, která obsahovala tři listy s hrubým nákresem situace na místě činu, a s omluvným výrazem podal svůj výtvor Sáře. „Chtěl jsem je po obědě upravit.“

„Nevadí,“ zopakovala Sára a uhladila papíry na stole vedle výlevky. Dva pokřivené obdélníky představovaly postel a skříň, schematická postava s tyčkovými údy a dvěma křížky v místě očí znázorňovala oběť. Pravou ruku měla skrčenou pod tělem, druhou položenou na boku. „Ležel na pravé ruce?“ zeptala se.

Reggie přikývl. „Jo. Když jsme ho otočili, zůstala v této poloze.“

„Výrazný rigor mortis,“ přispěl s vysvětlením Deacon White. „Kdy jste přijel na místo?“

„Asi dvě hodiny po té nehodě,“ odpověděl a Sára raději bez komentáře pominula skutečnost, že člověk, který měl provést pitvu, zaujatě označuje událost jako nehodu.

„Dalo se s tělem hýbat?“

„Museli jsme překonat ztuhlost, abychom ho vůbec dostali na nosítka.“

„Paže a nohy?“ zeptala se a majitel ústavu přikývl. Rigor mortis, posmrtná ztuhlost, začíná v dolní čelisti, odkud postupuje ke končetinám. Trvání je velmi proměnlivé, tělo úplně ztuhne po šesti až dvanácti hodinách.

Vůbec poprvé od svého příchodu promluvil Jeffrey: „Možná zpanikařil. Možná do sebe naládoval něco, co mu nepřirozeně zrychlilo tepovou frekvenci.“

„Uděláme toxikologické testy.“

„Mohl by někdo vysvětlit nám chudákům, co jsme nechodili na vysokou, o čem je řeč?“ vmísil se Hoss, a bylo znát, jak se nutil do zdvořilého tónu.

Odpovědi se ujala Sára. „Rigor mortis postupuje rychleji, pokud oběť před smrtí podstoupila zvýšenou námahu. Ta je provázena vylučováním ATP – to je adenosin-trifosfát – který způsobuje rychlejší tuhnutí svalů.“

Šerif sice přikývl, ale Sára poznala, že informaci nepochopil. Nadechla se, aby vysvětlení zopakovala, ale Hossův výraz naznačil, že by to nebylo zrovna vhodné. Natolik se podobal jejímu dědečkovi, až se tomu musela v duchu zasmát.

„Tady ležely nábojnice,“ ukázal Reggie na náčrt. „Tady ty dvě dvaadvacítky,“ označil dva kroužky nedaleko oběti, „a tady devítka.“ Tu představovalo kolečko u dveří.

Jeffrey si odfrkl, jako by se musel k té otázce přinutit. „Sejmuli jste z nich otisky prstů?“

Reggie dal tentokrát svou nevraživost plně najevo. „Pochopitelně! I z obou pistolí. Glock patří Robertovi. Je to jeho služební zbraň. Beretta měla vypilované číslo.“

Hoss přikývl a zabořil ruku do kapsy.

„Rukavice?“ zeptala se Sára Deacona, který sundal ze skříně u výlevky papírovou krabici. Shromáždění muži se zájmem pozorovali, jak si Sára navléká dvoje chirurgické rukavice, jednu přes druhou. Majitel ústavu jí přisunul podnos s nástroji, a když se na ně Sára podívala, s úlevou konstatovala, že nechybí velký nůž, skalpely, nůžky a další nezbytné pomůcky pro pitvu.

„Pomůžu vám s tím,“ nabídl se Deacon a společně složili plachtu, která zakrývala spodní polovinu těla oběti. Luke Swan už měl vysvlečeny džínsy a spodní prádlo, takže Sára mohla jen odhadovat – podle hranice, kde končily cákance krve pocházející ze střelného zranění na hlavě –, kam až kalhoty sahaly.

Swan byl poměrně malý. Neměřil více než metr sedmdesát, vážil asi pětašedesát kilogramů a jeho postava neprokazovala ani náznak ladnosti, jež by odpovídala jeho jménu (Swan=labuť). Světlé vlasy si nechal narůst až po ramena, ale měl je velmi řídké, stejně jako ochlupení ve stydké krajině. Penis měl lehce napuchlý, oteklá varlata nesla známky petechie (krvavé tečky na kůži, které signalizují infekční onemocnění). Nohy měl tenké jako pavouk, na vnitřní straně levého stehna se táhla široká jizva po vážném zranění.

Sára si vzpomněla na Jeffreyho zjizvená záda a uvažovala, co se mu asi honilo hlavou, když ho otec tak brutálně udeřil.

„Nevadilo by vám, kdybyste mi psal poznámky?“ požádala Paula.

„Ne, madam,“ řekl a otočil v bloku čistou stránku.

„Jak je starý?“

„Čtyřiatřicet,“ odpověděl Paul.

Sára přikývla a pomyslela si, že věk odpovídá tomu, co před sebou vidí. Hlasitě odříkávala dosavadní zjištění a ponechávala zástupci šerifa dost času na psaní. V Grantu používala pro záznam hlášení diktafon a nebyla zvyklá přerušovat přirozené tempo zprávy.

„Pokožka je lehce vysušená, pravděpodobně nedostatečnou výživou.“ Přejela konečky prstů po paži. „Na pravé paži stopy po jehle, několik let staré.“ Z náhlého nápadu prohlédla mezery mezi prsty na nohou a oznámila: „Čerstvé vpichy…“

„Co to znamená?“ přerušil ji Hoss.

Vysvětlení se ujal Jeffrey: „Píchal si mezi prsty injekce, aby zakryl skutečnost, že bere drogy.“ Obrátil se k Sáře: „To by vysvětlovalo ATP.“

„Je to možné. Záleží na tom, co si píchal. Odebrali jste vzorky krve a moči?“ zeptala se Deacona.

Majitel pohřebního ústavu přikývl. „Ale potrvá týden, než dostaneme výsledky.“

Sára držela jazyk za zuby, ale Jeffrey vyjel: „Nedalo by se to urychlit?“

„Bude to něco stát,“ podotkl Hoss.

Jeffrey pokrčil rameny a šerif pokynul Deaconovi, že s návrhem souhlasí.

Sára dokončila ohledání povrchu těla a kromě hvězdicovité jizvy pod pravým kotníkem neobjevila nic zvláštního.

„Pomůžete mi otevřít tu ruku?“ požádala majitele pohřebního ústavu.

Oslovený si nasadil rukavice a pod zvědavým dohledem přítomných se pokusil vypáčit jednotlivé prsty. Sevření však nepovolovalo.

Deacon se pevně rozkročil a snažil se nacpat palec do úzké mezery v horní části pěsti mrtvého. Musel se však opřít celým tělem, než uvolnil ukazovák. Další prsty už šly snadněji a při každém se ozvalo zapraskání, jako když se zlomí proutek.

Deacon se sklonil nad ruku. „Nic,“ konstatoval a ustoupil, aby se mohla podívat Sára. Dlaň nesla zřetelné půlměsíčkovité stopy vyryté nehty, ale jinak se zdála prázdná.

„Smrtelné křeče?“ zeptal se majitel ústavu.

„Ty bývají velmi vzácné,“ poučila ho Sára a zadívala se na místo na hrudníku, kde zaťatá pěst spočívala. „Mrtvý na té ruce ležel. Váha těla uzavřela pěst a rigor zafixoval polohu prstů.“

Rozhlédla se a v rohu spatřila pojízdnou lampu. „Mohl byste mi ji sem přisunout, ať lépe vidím?“

Deacon poslechl. Rozmotal šňůru a požádal Paula, aby ji strčil do zásuvky. Žárovka několikrát neochotně zablikala, ale pak se ustálila a osvětlila otevřenou dlaň.

Sára škrábala ostrým koncem pinzety pod nehty a kromě miniaturních zrníček zaschlé kůže vyhrabala i větší vločkovité kousky neidentifikovatelného původu. Uložila je spolu s odstřižky nehtů do lahviček na vzorky a dívala se, jak je Paul zalepuje kolem zátky světle zelenou páskou.

Potom přiložila pravítko vedle jizev a dalších markantních znaků, které našla, a Reggie je vyfotografoval. Postupovala od kotníků k hlavě, kde nejprve bez použití pinzety zvedla několik úlomků lebečních kostí a šedé hmoty a potom shrnula vlasy do obličeje a odhalila vstupní otvor po střele na levé straně hlavy.

Jeffrey celou dobu mlčel, a když zašeptal: „Tetování po prachu,“ řekl to tak tiše, že si Sára nebyla jistá, zda ho opravdu slyšela, nebo se jí to jenom zdálo.

Nemýlil se. Vstřel lemoval kruh drobných vypálených teček, které po sobě zanechala zrníčka hořícího střelného prachu vymrštěná z hlavně v místech, kde se zaryla do kůže. Sára držela pravítko a Reggie pořídil další snímky z různých úhlů. Prsty prohrábla vlasy kolem rány a hledala další výmluvné stopy. Nakonec oznámila: „Nevidím saze.“

„Nemohla je odplavit krev?“ To už stál Jeffrey těsně vedle ní a také se díval.

„Z této strany ne,“ odpověděla a pocítila lehkou úlevu. Smrtelné zranění hlavu strašlivě poničilo, ale v ostrém světle na tu hrůzu alespoň dobře viděla. Prachové tetování v kombinaci s nepřítomností sazí svědčí většinou o tom, že bylo vystřeleno ze střední vzdálenosti. V daném případě to znamenalo, že Robert v okamžiku, kdy stiskl spoušť, stál asi půl až tři čtvrtě metru od oběti.

„Jakou municí měl nabito?“ zeptal se Jeffrey.

Paul listoval zápisníkem. „Typ Federal, tupý projektil, váha sto patnáct.“

„Hrubozrnný prach,“ vydechl Jeffrey s patrnou úlevou a vysvětlil šerifovi: „Prachové částice opouštějí hlaveň mnohem rychleji. To znamená, že Robert stál metr a až metr a čtvrt daleko, když vystřelil.“

„Což se shoduje s tím, co mi ráno řekl,“ oznámil Hoss. „Když zmáčkl spoušť, výstřel se opozdil.“

„Opožděný výstřel?“ opáčila Sára pochybovačně. Samozřejmě věděla, že tento termín označuje situaci, kdy mezi stiskem spouště a výstřelem dojde k časové prodlevě.

„Řekl, jak dlouho zpoždění trvalo?“ zajímal se Jeffrey.

„Nebyl si jistý,“ odpověděl šerif. „Prý asi půl vteřiny.“

Sára se podívala na Jeffreyho a uvažovala, jestli má v obličeji stejně nevěřícný výraz jako ona. Neexistuje žádná exaktní metoda, pomocí níž by se dalo určit – nebo vyvrátit –, kdy a jak zbraň vypálila. Kulky nelétají z hlavně s časovou signaturou a v žádném případě není možné vědecky prokázat, zda opožděný výstřel nastal, nebo ne.

Opět obrátila pozornost na hlavu. Prohrabávala se ve vlasech a nalezené materiální stopy odkládala na misku. Snažila se soustředit na práci, ale neustále musela myslet na to, jak snadno Robertovi přátelé nacházejí příznivou odpověď na každou nepříjemnou otázku, kterou objevené důkazy nastolí. Dokázala si živě představit, že za opačné situace, kdy by na pitevním stole ležel Robert, titíž lidé by se hnali po Swanově stopě jako smečka divokých psů.

Jeffrey jako by uhodl, na co myslí. „Kde je Robert teď?“ zeptal se Hosse.

„S Jessií u její matky. Proč?“

„Chtěl bych se u něho zastavit a podívat se, jak je na tom.“

„Je v pořádku,“ opáčil šerif a podíval se na hodinky. „Tohle už trvá trochu dýl, než jsem si myslel. Budu vás muset opustit. Mám nějaké jednání.“

„Má naše výpovědi zaznamenat Paul?“ zajímal se Jeffrey.

Zdálo se, že Hoss na ně zapomněl. „Ale ne. Já to udělám. Sejdeme se na stanici kolem třetí.“

„Chtěli jsme odjet dřív,“ namítl Jeffrey.

„Nevadí.“ Hoss ho bouchl do zad. Silně. „Zastavte se u mě, jak pojedete z města. Určitě to nepotrvá dlouho.“

Paul počkal, až šerif odejde. „Musím dodělat nějaké papíry.“

Zdvořile se uklonil Sáře a zmizel. Hned po něm následoval Deacon White, který se vymluvil, že spěchá na dohodnutý pracovní oběd. Kdyby ses aspoň podíval na hodiny, pomyslela si Sára otráveně.

Ukazovaly deset.

Reggie odložil fotoaparát a opřel se o výlevku. Jeho trpitelský výraz prozrazoval, že žádné jednání ani naléhavou práci nemá.

Navíc nedůvěřoval Jeffreymu natolik, aby ho nechal s mrtvolou samotného.

A Jeffrey napětí ještě přiživil, když se mladého zástupce šerifa zeptal: „Co přesně Robert vypovídal?“

Reggie pokrčil rameny. „Proč tě to tak zajímá?“

Jeffrey potřásl hlavou.

Sára netušila, zda tím nepřilije olej do ohně, ale říct to musela.

„Nebudu vrtat do rány a hledat kulku,“ oznámila Jeffreymu.

„Zničila bych všechny důkazy. Potřebujeme rentgen, jinak se nepohneme dál.“

„Na místě činu žádná další kulka nebyla,“ prohlásil Reggie.

„Ověřil jsem si to. Jenom ty dvě dlouhé dvaadvacítky ve stěně a nábojnice, jak jsem je zakreslil.“

„Co nosil Robert jako zálohu?“ vyzvídal Jeffrey opatrně, jako by sondoval, kam až může s mladým zástupcem zajít.

Reggie na něho beze slova hleděl.

„Dvaadvacítka má mnohem menší rychlost,“ dodala Sára.

„Zůstala by v lebce spíš než devítka.“

Reggiemu poklesla čelist. Přejel pohledem z Jeffreyho na Sáru a prohlásil: „Podle mě bychom měli tu kulku vytáhnout.“

Jeffrey přikývl na souhlas. „Taky si myslím.“

Sára si navlékla rukavice. Tento postup se příčil jejímu profesionálnímu přesvědčení, jenže současně si uvědomovala, že jinou možnost, jak zjistit pravdu, nemá. Prsty opatrně prohmatala okolí místa, kudy střela pronikla do hlavy. Nechtěla použít lékařské kleště, protože by jimi mohla kulku poškrábat a zničit tak charakteristické stopy po průchodu drážkovanou hlavní, které umožňují jednoznačně spojit projektil s konkrétní zbraní.

„Nic,“ poznamenala po chvíli. „Může ležet hlouběji.“

„Hoss vám nedovolí odvézt ho na rentgen,“ prohlásil Reggie rozhodně.

„Luke,“ řekl Jeffrey. „Jmenoval se Luke Swan. Sbalil jsi ho někdy?“

„Aby ne,“ odfrkl Reggie. „Nejmíň stokrát.“

„Za co?“

„Většinou za neoprávněný vstup nebo vloupání. Ale pokaždé se předem ujistil, že dům bude prázdný. Většinou si načasoval návštěvu na dobu, kdy lidé chodí do kostela.“

„Včera byla neděle,“ připomněl Jeffrey.

„Mše končí v osm. I kdyby byl zpitý, musel by si všimnout auta na příjezdové cestě. Věděl by, že je někdo doma.“

„Našel jsi u něho někdy zbraň?“

„Ani jednou.“

„Dopustil se někdy násilí?“

„Ne.“ Reggie se odmlčel, jako by si další slova potřeboval promyslet.

„Byl to obyčejný malý zlodějíček, který nikdy nebral víc, než co se mu vešlo do povlaku od polštáře. Jenže člověk nikdy neví, že?“ dodal. „Vsadil bych se, že to samé říkali lidi o tvým otci, než se sčuchl s těmi mizery, co odpráskli mýho strejdu.“

Sára viděla, jak Jeffreymu poskakuje ohryzek.

„Nikdo nemůže vědět, čeho jsou druhý lidi schopní,“ pokračoval Reggie. „Jednu chvíli kradou sekačku na trávu a v příští minutě chladnokrevně zavraždí šerifova zástupce.“

Sára cítila naléhavou potřebu něco říct, jenže nevěděla co. Jeffrey zatínal pěsti, jako kdyby se chtěl na mladíka vrhnout a rozsekat ho na kaši. A Reggie tomu ještě dodal, když výbojně zvedl bradu, jako kdyby Jeffreyho přímo vyzýval k ráně.

„Poslyšte, Reggie, mohl byste se místo svého kolegy ujmout poznámek?“ požádala.

Mladík si dal na čas, než odvrátil zrak od staršího muže. „Samozřejmě, madam.“ Otevřel notes a ještě jednou sežehl Jeffreyho pohledem. „Rád pomůžu.“

Sára zopakovala všechna zjištění od začátku. Nehodlala hledat Paula s jeho zápisem a ztrácet čas, protože se nechtěla v téhle zatracené díře zdržovat ani o vteřinu déle, než bude nezbytně nutné.

Koutkem oka postřehla, jak se Jeffrey upřeně dívá na mrtvého, a uvažovala, na co asi myslí. Neřekl jí, že přestřelka, do níž se jeho otec zapletl, skončila smrtí policisty. Mladíkova výčitka ho zasáhla do živého a Sára intenzivně cítila, jak jeho hněv taje a mění se v lítost.

Zbytek pitvy zvládla tak rutinně, jak to bylo u oběti střelného zranění možné. Nezjistila nic, co by stálo za pozornost, a nenašla žádný důkaz, který by protiřečil tomu, co jim v noci řekl Robert.

Mrtvý prokazatelně užíval drogy, a to dlouhodobě. Nevhodná strava zanechala v srdci usazeniny vápníku. Játra byla zvětšená, ale to Sáru vzhledem k nálezu alkoholu v obsahu žaludku nepřekvapilo.

A pokud se týká chybějící kulky, Reggie ji mohl při prohlídce místa činu přehlédnout nebo vězela hlouběji v mozku. Sára hlavu neotevřela pro případ, že by šerif přece jen změnil názor, rozhodl se případ pořádně vyšetřit a povolil rentgenové snímky.

Sára dokončovala velkými stehy šití břišní dutiny otevřené klasickým řezem ve tvaru velkého Y, když ji napadalo zeptat se na šaty oběti.

„V pytli na stanici,“ informoval ji Reggie.

„Proč nejsou tady?“ podivila se další odchylce od postupu, na který byla zvyklá.

„Hoss je ráno zajistil jako důkaz,“ vysvětlil mladík. „Džínsy Levis číslo dvacet devět, bílé ponožky, tenisky Nike, peněženka s šesti dolary a řidičák,“ odrecitoval.

„Spodní prádlo neměl?“

Zástupce šerifa nahlédl do poznámek. „Asi ne.“

„Klíče od auta?“

„Nikam nejezdil. Ten jeho řidičák byl neplatný. Před třemi lety mu ho procvakli kvůli DUI (Driving Under Influence=řízení pod vlivem alkoholu nebo návykové látky. (Pozn. překl.)).“

„DUI ještě neznamená, že přestal jezdit,“ podotkl Jeffrey.

Reggie pokrčil rameny. „Na ulici jsem ho nepřistihl. Jediný auťák, ke kterému se kdy dostal, patřil jeho babičce. Je stará a senilní, měkne jí mozek. Hoss ji párkrát zastavil, protože jela v protisměru, ale nedala si říct a nakonec se srazila na křižovatce s náklaďákem, protože ignorovala stopku, a rozmlátila celý předek. I kdyby Swan stokrát chtěl, v životě by tu káru nenastartoval.“

Sára si svlékla rukavice. „Mohla bych si někam sednout a napsat tu zprávu?“

„Seženu Deacona,“ nabídl se Reggie. „Jistě vás pustí do své kanceláře.“

Sára přistoupila k výlevce. Myla si ruce a cítila na zádech Jeffreyho pohled. Otočila se k němu, ale než si mohli něco říct, vešel majitel pohřebního ústavu s několika papíry v ruce.

„Myslím, že na tyhle jste zvyklá.“

Sára se podívala na formuláře pitevního protokolu. „Ano. Děkuji.“

„Většinou je vyplňuju tady,“ řekl Deacon White a přisunul židli k pultu vedle výlevky.

„Fajn.“

„Počkám u auta,“ oznámil Jeffrey a vyšel z místnosti.

Sára usedla na židli a odšroubovala pero. Reggie stál za ní a díval se jí přes rameno, jak vyplňuje své jméno a další údaje, které předpisy vyžadují. Zapsala Swanovu adresu a telefonní číslo a pokračovala přes míry a váhy tělesných orgánu k důležitým poznatkům, které pitva odhalila. Začala sepisovat své závěry, když si Reggie odkašlal. Otočila se k němu a čekala, co řekne.

Místo předpokládaných dalších obvinění na Jeffreyho adresu se zástupce šerifa zeptal: „Vám ten případ nepřipadá naprosto jasný?“

Sára vážila slova, protože nevěděla, jestli může mladíkovi důvěřovat.

„Řekla bych, že žádné střílení není naprosto jasné.“

„To je pravda,“ souhlasil Reggie. Jeho tón byl stejně opatrný jako její. „Jak dlouho znáte Jeffreyho Tollivera?“

Sára neměla ve zvyku lhát, jenže teď bůhvíproč cítila, že by se měla postavit na Jeffreyho stranu. „Dost dlouho. Proč?“

„Jenom se ptám.“

„Není v tom něco jiného?“

Zástupce šerifa zavrtěl hlavou a Sára se vrátila k protokolu.

Za chvíli si mladík znovu odkašlal a Sára se k němu znovu otočila.

„Beretta má zásobník na sedm nábojů,“ řekl Reggie.

„Takže jich v něm mělo zůstat pět,“ konstatovala Sára podle jejího názoru zřejmý fakt.

„Jestli měl jeden v komoře, tak šest,“ opravil ji zástupce šerifa.

Sára chvíli vyčkávala. Je to jako trhání zubů, pomyslela si a zeptala se: „Kolik jste jich našel?“

„Šest.“

Odložila pero. „Pokoušíte se mi něco naznačit, Reggie?“

Pohyboval čelistí stejně jako Jeffrey, když byl naštvaný, a Sáru už unavovalo dolovat z mužů informace jako z chlupaté deky.

„Jestli mi chcete něco říct, tak to řekněte.“

Okamžitě poznala, že svou výzvou zašla příliš daleko, ale už byla povznesena nad ohledy k místním rodákům. Přece kolem nich nebude chodit po špičkách, aby náhodou neranila jejich city.

„Poslyšte, Reggie, jestli si myslíte, že je na tom případu něco podezřelého, tak si to nesmíte nechávat pro sebe. Já mohu pouze vyplnit tyto formuláře. Nejsem policista a nejsem vaše matka.“

„Madam,“ začal Reggie hlasem rozechvělým zlostí, „vy nemáte tušení, do čeho jste se namočila.“

„To zní jako hrozba.“

„Spíš varování,“ ucedil mladík. „Vypadáte jako slušný člověk, ale pohybujete se v nedůvěryhodné společnosti.“

„To jste dal dostatečně jasně najevo.“

„Možná byste se měla zamyslet, proč vás lidi před ním varují.“

Cvrkl prsty do klobouku a vydal se ke dveřím. „Poroučím se, madam.“

12

Jakmile Sára otevřela dveře a vyšla z pohřebního ústavu, vedro ji udeřilo takovou silou, jako kdyby narazila do cihlové zdi.

Nebe věštilo bouřku, ale těžké mraky nikterak nepřispěly ke zmírnění nedýchatelného dusna. Cítila, jak se jí na několik vteřin stáhla pokožka, než se přizpůsobila změně teploty, a než došla k Jeffreymu, který stál u auta, tekl jí po zádech čůrek potu. Navzdory tomu ho vyzvala: „Pojďme se projít.“

Zamířili za budovu ke hřbitovu a pak mezi náhrobky do svahu.

Vzduch se ani nehnul. Jeffrey mlčel a Sáře se z horka točila hlava. Přesto vytrvale stoupala k lesíku na vrcholku kopce za hřbitovem. Jeffrey jí otevřel branku v plotě.

Vešli mezi stromy. Obloha ještě více potemněla a Sára nevěděla, jestli za to může zelená kopule, nebo hrozící bouřka. Ale teplota každopádně poklesla o několik stupňů, a tak se cítila o něco příjemněji.

Pustili se úzkou pěšinou. Jeffrey šel vpředu, odhrnoval větve a odkopával kameny a kusy dřeva. Nad hlavami jim cvrlikali ptáci a Sára slyšela v trávě vrzání cvrčka – nebo taky hada, když popustila uzdu své představivosti.

Nakonec prolomila mlčení. „Vím, že je to hloupá otázka, když uvážím, že jsme v Alabamě, ale napadlo někoho zeptat se, proč na sobě Luke Swan neměl košili?“

Jeffrey ulomil převislou větvičku. „Tady se nikdo moc neptá.“

Ohlédl se na ni. „Pod oknem jsem nenašel žádné stopy.“ Chvíle ticha, jako kdyby přemýšlel. „Jistě, můžeš namítnout, že hlína byla suchá, takže se do ní nic neotisklo.“

„Mám pocit, že se tady vznáší spousta námitek, jejichž cílem je překroutit skutečnost,“ odsekla Sára a sykla bolestí, když šlápla na ostrý výčnělek kořene.

Jeffrey se zastavil a otočil se k ní. „Nedokázal jsem určit, jestli byla síť proti hmyzu vytažena zvenčí, nebo vytlačena zevnitř.“

„Co s tím hodláš udělat?“

„Nevím.“ Jeffrey odhodil větvičku do křoví. „Prostě nevím.“

Klekl si a začal rozvazovat boty.

„Co děláš?“

„V těch sandálech tě to musí tlačit, jako kdybys chodila bosky.“

Vyzul si tenisku a podal ji Sáře. Když zaváhala, dodal: „Dotýkal jsem se ústy každé části tvého těla. Domníváš se snad, že jsem si nevšiml, že máš stejně velkou nohu jako já?“

„Tak velké je zase nemám,“ zamumlala. Položila mu ruku na rameno a opřela se, aby se mohla přezout. S rozpaky si uvědomila, že jí jeho teniska téměř dokonale padne.

Zvedla hlavu, aby zjistila, jestli si toho všiml, a Jeffrey se na ni usmál. „Miluju, když se červenáš.“

„Nečervenám,“ ohradila se, přestože cítila, jak se jí krev hrne do tváří.

Pomohl jí do druhé boty. Chtěla si kleknout a tenisky si zavázat, ale předešel ji a udělal to za ni. „Pořád čekám, že někdo něco řekne,“ pronesl v dřepu. „Přece není možné, aby to všichni spolkli.“

„Mám dojem, že Reggieho trápí nějaké pochybnosti.“ Sára se dívala, jak váže mašličku. Měl velké ruce, ale dobře věděla, jak jsou měkké a jak něžně se umějí dotýkat. S podivem si uvědomila, že vztek, který jí ráno lomcoval, se vytratil, a dokázala myslet jen na to, že před čtyřiadvaceti hodinami byla ochotna si přiznat, že je do tohoto muže zamilovaná. A ačkoliv hodně chtěla, svým citům poručit nedokázala.

„Tak.“ Jeffrey vstal s jejími sandály v ruce. „Dobré?“

Udělala dva kroky. „Jsou mi trochu volné,“ zalhala.

„Jo, jasně.“ V ponožkách vykročil po pěšině. „Zmínil se Reggie, že jsem chodil s jeho sestrou?“

„Nemusel. Počítám, že jsi chodil s každou ženskou ve městě.“

Ublíženě se ohlédl přes rameno.

„Promiň.“ Myslela tu omluvu upřímně. Několik minut pokračovali mlčky a pak se Sára zeptala: „Proč jsou všichni proti tobě?“

„Můj otec nebyl členem Rotary klubu.“

„Má to hlubší kořeny.“ Sára uvažovala, co před ní skrývá.

Uvědomila si však, že i ona má svá tajemství, a že mu tudíž sotva může jeho mlčení zazlívat.

Znovu se zastavil a otočil k ní. „Chci se zdržet ještě jeden den.“

„Fajn.“

„A chci, abys zůstala se mnou.“

„Tak to v žádném…“

„Jsi jediná, kdo mě tady nepovažuje za kriminálníka.“

„Zapomínáš na Hosse.“

„Změní názor, až si vyslechne mou výpověď.“

„Co mu řekneš?“ Sára se bála odpovědi.

„Přesně totéž co ty. Pravdu.“ Vyrazil po stezce a Sára ho následovala.

„Kdyby promluvil Robert, třeba by to bylo jiné.“ Zastavil se, tentokrát aby ji upozornil na rozeklané panorama na obzoru.

„Bizoní průsmyk. Tam žije místní smetánka. Včetně Jessiiných rodičů.“

Zaclonila si oči a zahleděla se ke kopcům.

„Odsud to možná tak nevypadá, ale právě tam začínají Apalačské hory. Nevidíš je, jsou schované za horizontem. Stejně jako pohoří Cheaha.“ Máchl rukou doleva. „A pod nohama máme padesát kilometrů toho nejtvrdšího a nejbělejšího mramoru na světě. Sahá do hloubky přes sto metrů.“

Sára se mu dívala na záda a přemítala, proč jí to říká.

„Z místního mramoru je postaven Washingtonův pomník a budova Nejvyššího soudu,“ pokračoval. „Když jsem byl malý, pořád se nám třásla okna od výbuchů, jak se v okolních lomech střílelo.“ Překročil vyvrácený strom a galantně jí podal ruku. Viděla, jak si za tu chvilku ušpinil ponožky, ale bylo mu to zjevně jedno.

Vlastivědný výklad ještě neskončil. „Pod městem protéká podzemní řeka, která vymlela v podloží hluboké dutiny. Odstřely v lomech narušily pevnost půdy a před několika lety se jedna z těch dutin otevřela. Zrovna v tom místě stál baptistický kostel. Zadní polovina budovy se propadla asi o tři metry.“

„Jeffrey…“

Už zase stál. „Přesně tak se cítím, Sáro. Tohle město se propadá a já klesám do hlubin spolu s ním.“ Drsně se zasmál. „Říká se, že dál než na dno spadnout nemůžeš, jenže tohle je místo, kde ta poučka neplatí.“

Sára se zhluboka nadechla. „Nemůžu mít děti.“

Zdálo se jí, že jeho mlčení trvá celou věčnost, než neutrálním tónem prohodil: „Nevadí.“

„Soudím, že chceš, abychom předstírali, že jsi včera v noci neřekl, co jsi řekl, než se…“ Sekla rukou do vzduchu. „Než se rozpoutalo tohle peklo.“

„Ne,“ protestoval. „Myslel jsem to vážně,“ dodal a Sára mu věřila.

„Tak mi to řekni,“ vyzvala ho. „Pověz mi, proč ti Reggie nedůvěřuje.“

V listoví zašustily první kapky deště a Sára zvedla hlavu k nebi v okamžiku, kdy povolila stavidla. Během několika vteřin byli oba na kůži promočení. Lilo tak hustě, že Sára v obavě, aby ho neztratila, vzala Jeffreyho za ruku.

„Tudy!“ křikl do hukotu lijáku a přešel z rychlé chůze do klusu, když oblohu pročísl klikatý blesk. Okolní stromy, které ještě před minutou nabízely krásnou podívanou, se teď změnily ve výhružný zástup hromosvodů a Sára se ze všech sil snažila udržet krok, aby se dostali do úkrytu, než bouřka nebezpečně zesílí.

Nebe ještě potemnělo. Sára k němu se strachem vzhlédla – a vtom ji Jeffrey strhl do dřepu. Opatrně odstrčil mokré šlahouny popínavé révy, odsunul staré prohnilé prkno a úzkým otvorem ji vtáhl do jeskyně. Panoval v ní chlad a temné šero a Sára se dotkla drsné skály nad hlavou, aby se zorientovala. Ani s pokrčenými koleny nemohla napřímit trup, protože by se uhodila do hlavy.

V předklonu natáhla paže a prohmatávala si cestu, jak ji Jeffrey vedl hlouběji do nitra země. Vlevo i vpravo od ní se otevíral prázdný prostor a strop se zvyšoval, takže po desítce kroků mohla trochu ulevit namáhaným zádům. Pořád však musela hrbit ramena a sklánět hlavu, aby si neublížila.

Do vzdalujícího se šumění deště pronikal pleskavý zvuk vodních kapek tříštících se o kámen. Mezi popínavými rostlinami a zpuchřelými prkny u vstupu pronikalo jen velmi skromné světlo a tma umocňovala strašidelný dojem. Ani když se její oči přizpůsobily šeru, nedokázala dohlédnout na konec jeskyně.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Jeffrey.

„Je mi fajn.“ Zachvěla se, ale ne chladem. Jela rukou po stropu a cítila, jak se jí zmocňuje klaustrofobie.

„Kruci, tady to smrdí.“ Proklouzl kolem ní ke vchodu a vykopl několik prken, ale v jeskyni se ani pak nerozjasnilo natolik, aby se Sára zbavila nepříjemného pocitu.

Několikrát zamrkala, protože se jí zdálo, že něco vidí. Taky že ano. Dlouhé zadní sedadlo z automobilu. Pěkně staré. Z vinylového čalounění trčely pružiny a kusy vycpávky. Před ním stál kávový stolek, který rovněž pamatoval lepší časy. Deska lemovaná konopnou šňůrou nesla rýhy po podpatcích, jak si na ni lidé kladli pro větší pohodlí nohy. Jeffrey si vy třepal z vlasů smetí, přistoupil k sedačce a sáhl pod ni. Sára přes šum deště slyšela, jak se zasmál.

„Pořád tam jsou,“ řekl potěšeně.

Zneklidněná tmou si stoupla těsně k němu. Ve vzduchu visel zatuchlý pach okořeněný hnilobou. Neslouží ta jeskyně jako brloh nějaké šelmy? blesklo jí hlavou. Nejspíš tady není, ale to ještě neznamená, že se nevrací, aby se schovala před bouřkou.

Jeffrey rozžal zápalku a temnotu prozářilo světlo, jen na okamžik, než se plamínek zatřepotal a zhasl. Sára viděla, že Jeffrey stejně jako ona stojí pod nízkým stropem se shrbenými rameny, ovšem na rozdíl od ní působil zcela uvolněně a klidně. Zastyděla se za svůj strach. Tmy se nikdy nebála, ale uzavřený prostor v ní vyvolával iracionální pocit ohrožení.

Škrtl další zápalku, která zhasla stejně rychle jako ta první a vrátila jeskyni tmu. „Vypadá to, že zvlhly,“ utrousil.

„Nelíbí se mi tu,“ vyhrkla Sára impulzivně.

„Bouřka rychle přejde.“ Vzal ji za ruku a odvedl k sedadlu.

„Nemáš se čeho bát,“ uklidňoval ji. „Jako kluci jsme sem po škole chodívali snad každý den.“

„Proč?“ zeptala se bezmyšlenkovitě. Připadala si jako pohřbená zaživa a i vsedě se jí zdálo, že jí strop padá na hlavu.

Popadla Jeffreyho za ruku.

„Neboj se.“ Cítil, jak se chvěje strachem. Objal ji kolem ramen a políbil na skráň.

Přitulila se k němu. „Jak jste tohle místo objevili?“

„Nedaleko je lom, kam jsme si chodili hrát. Na jeskyni narazil Robert, když hledal hlavice šípů.“

„Hlavice šípů?“

„Tohle je bývalé indiánské území. Nejdřív zde žili Creekové, pak bojovníci z kmene Shawnee. Založili osadu, která se v jejich jazyce jmenovala Chalakagay. Nejstarší zmínku o ní najdeš v DeSotových záznamech z počátku šestnáctého století. Kolem roku 1836 přišli vládní vojáci a zatlačili indiány dál na západ.“

Odmlčel se. „Já nechci děti, Sáro.“

Jeskyní zněl šum lijavce jako tisíce kartáčů klouzajících po skále.

„V mládí jsem neměl právě nejlepší vzor a jenom bůh ví, co bych v genech svému potomkovi předal.“

Položila mu ukazovák na rty. „Povídej ještě o indiánech.“

Políbil jí prst. „Proč? Jako ukolébavku před spaním?“

Sára se zasmála a s překvapením si pomyslela, že by v jeskyni navzdory temnotě a strachu vydržela celou věčnost, ale nesměl by přestat mluvit. „Povídej.“

Chvíli přemýšlel. „Možná sis toho nevšimla, ale okolí je samý mramor. Ložisko je příliš hluboko na to, aby byla těžba ekonomicky zajímavá, ale na některých místech vystupují žíly až na povrch. Zadní stěna jeskyně je ve světle nádherná. Právě díky mramoru je tady i v nejparnějším létě příjemný chládek… Není ti zima?“

„Ne, jenom jsem na kost promočená.“

Přitáhl si ji k sobě a Sára mu spočinula hlavou na prohlubni krku. Pomyslel si, že kdyby spolu takto vydrželi, než bouřka skončí, všechno by mohlo být zase dobré.

„Tohle sedadlo jsme ukradli ze starého auta na vrakovišti,“ pokračoval ve vzpomínkách. „Possum má do dneška na zadku jizvu, jak ho pokousal hlídačův pes. Ten stolek někdo vyhodil na smetiště. Je tři kilometry daleko a pořádně se nám pronesl.“ Vesele se zasmál. „Měli jsme potom pocit, že jsme si ho sami vyrobili.“

„Vsadila bych se, že jste si sem vodili holky.“

„Děláš si srandu? Holky se přece bojí pavouků.“

Sára ztuhla. „Jsou tady pavouci?“

„Netvrď mi, že ses jich najednou začala bát.“

„Nesnáším, když po mně něco leze a já nevím, co to je. Kam jdeš?“ vyhrkla, protože Jeffrey nečekaně vstal.

„Vydrž.“ S rukou na skále postupoval do hloubi jeskyně. „Mívali jsme tu plechovou konvici…“ Ozvalo se zaskřípění kovu o kov. „Našel jsem další sirky. Měly by být vodovzdorné. Possum je dostal za kartičky z komiksů.“

Sára vsunula nohy pod sebe a přitiskla se zády k opěradlu.

Nedokázala si vysvětlit, kde se v ní bere pošetilá obava, že se z šera někdo přikrade a sáhne jí na rameno.

„Tak to zkusíme.“ Jeffrey rozžal zápalku a ve tmě zazářil jeho obličej, jak přiložil plamínek k oharku svíčky. Sára zatajila dech, když knot začal prskat, a vydechla až v okamžiku, kdy chytil a rozhořel se.

„Neuvěřitelné. Taková doba, a ono to hoří.“ Zvedl svíčku a vracel se k ní.

V mihotavém světle za ním Sára spatřila obrys ležící lidské postavy.

Srdce jí vyskočilo až do krku a zalapala po dechu tak hlasitě, že sebou Jeffrey škubl a uhodil se hlavou o strop.

„Panebože!“ zaječela Sára s vytřeštěnýma očima. „Za tebou!“

Jeffrey uskočil před neviditelnou hrozbou a zakopl o stolek.

Neudržel rovnováhu a zřítil se na zem.

Sára v panice hrábla po svíčce, která mu vyklouzla z ruky.

Horký vosk jí spálil prsty, ale podařilo se jí udržet plamínek při životě. Srdce jí bolestně bušilo do žeber.

„Do prdele.“ Jeffrey vstal a oprášil si džínsy. „Co to sakra je?“

Sára přinutila nohy k pohybu a přistoupila ke kostře, která ji před několika vteřinami k smrti vyděsila.

Lidské ostatky spočívaly na kamenném výstupku připomínajícím lavici. Kosti léty zežloutly, ale na některých místech k nim ještě přiléhaly šlachy. Chlad v jeskyni zpomalil rozklad. Část levé nohy od kotníku chyběla, stejně jako několik prstů na pravé ruce.

I ve slabém světle svíčky Sára rozeznala škrábance po zubech, jak se nějaký hlodavec snažil oddělit kůži od kostí. Zvedla svíčku k hlavě mrtvoly. Lebka byla nakloněná na bok a spočívala vklíněná do štěrbiny ve skále. Proražená pravá spánková kost propadla do lebeční dutiny, s největší pravděpodobností následkem velmi silného úderu těžkým tupým předmětem.

Otočila se k Jeffreymu právě včas, aby postřehla, jak něco vsunul do kapsy.

Pod jejím vyčítavým pohledem se jako by schoulil. „Co je?“

Obrátila se zpátky ke kostře. „Myslím, že ten člověk byl zavražděn.“

13

13.58

Lena zatínala zuby tak silně, až ji rozbolela čelist. Wagnerová toho do telefonu moc neřekla, všichni v čistírně zato slyšeli řvaní na druhém konci linky.

„Nemohl byste se mi představit?“ navrhla vyjednávačka, ale dočkala se jen štěkavého smíchu. Pak se zeptala na děti a odpověděl jí výkřik z dívčího hrdla, který se nesl zlověstnou ozvěnou do čistírny. Lena by si nejraději zakryla uši.

Wagnerová zachovala klid. „Znamená to, že děti nepropustíte?“

Následovalo nesrozumitelné mumlání, ale poslední požadavek zazněl hlasitěji, protože Wagnerová poněkud oddálila sluchátko od ucha, aby jí nepraskl bubínek. „Dávám ti hodinu, čubko. Opozdi se o minutu a počet obětí se podstatně zvýší.“

Wagnerová se usmála, jako by tu hrozbu nebrala na vědomí, a zaklapla mobilní telefon. „Chtějí pivo,“ oznámila přítomným.

Lena se nadechla, aby zopakovala nabídku, že se hlásí jako dobrovolník, ale vyjednávačka ji umlčela zvednutým prstem a oslovila Franka a Nicka. „Pánové, můžete mi věnovat chvíli času?“

Oba muži ji následovali do kanceláře Billa Burgesse, a než vyjednávačka zavřela dveře, usmála se na Lenu. Byl to kočičí úsměv a Lena nepoznala, jestli se za ním skrývá zdvořilost, nebo varování, aby si moc nevyskakovala. V duchu nad tím mávla rukou.

Zuby nehty se bude drát o to, aby právě ona zanesla na stanici věci, které si útočníci vyžádali. Vnímala tento úkol jako svou morální povinnost. Jeffrey ji znovu přijal do služby navzdory odsudkům celého města. Strašlivější, odpornější zločin si neuměla představit – Jeffrey leží na stanici mrtvý a ona žije.

Molly Stoddardová, která se dosud opírala o stůl, náhle zamířila ke kanceláři. Zaklepala na dveře, bez vyzvání vstoupila a zavřela za sebou.

Lena se ohlédla k agentům z Atlanty, jak zareagují, ale zdálo se, že je flagrantní porušení subordinace nevyvedlo z klidu. Jeden z nich mluvil do mobilního telefonu tak tiše, až to vypadalo, že jenom pohybuje rty, další dva se skláněli nad plánem stanice a vyznačovali si jednotlivé oblasti pro připravovanou akci. Kamera spuštěná do ventilační šachty nepomohla, protože únosci zakryli otvory kusy oděvu.

Přistoupila ke stolu, aby zjistila, co plánují. Muž s mobilem ukončil hovor a oznámil: „Jennings vloni zahynul při hromadné autohavárii nedaleko Friendswoodu v Texasu.“

„To nemyslíte vážně!“ vyhrkla Lena, které překvapení vyrazilo dech.

Agent doplnil informaci: „Na zadním sedadle seděli dva kluci.

Jeden z nich nehodu přežil. Dobrá zpráva, ne?“

„To jo,“ souhlasila Lena, i když pochybovala, že by ten hoch byl šťastný. Na vlastní oči viděla, čeho byl Jennings schopen.

Nemohla se srovnat s tím, že to zvíře zemřelo tak banální smrtí.

Dveře kanceláře se otevřely a vyšla Wagnerová následovaná Frankem. Nick a Molly zůstali uvnitř a Lena viděla, že ošetřovatelka někomu volá. Nakláněla hlavu k telefonu starého majitele čistírny a držela si ruku na zátylku, aby si chránila soukromí.

Agent GBI zopakoval informaci o Jenningsovi a jeho šéfka přikývla. „Stejně to byl výstřel naslepo.“ Pokynula Leně ke kanceláři.

„Pojďte za mnou.“

Nick je nechal vstoupit a zavřel dveře. Molly vzhlédla k Leně a v očích jí blýsklo podráždění. „Maminka už musí jít, zlato, ano?“ řekla do telefonu a za okamžik dodala: „Taky tě miluju.“

Lena znala ošetřovatelku jen zběžně a věděla, že pracuje na dětské klinice, ale nikdy o ní nepřemýšlela do té míry, aby ji napadlo, že má také děti. Nejspíš bude dobrá matka, klidná, nesobecky obětavá. Některé ženy jsou prostě stvořeny pro rodinný život.

„Detektive Adamsová,“ začala vyjednávačka, „byla jste vybrána, abyste šla do budovy.“

„Musím zopakovat, že jsem proti tomu,“ ozval se Nick.

Lena nasadila defenzivní tón. „Vím, že jsem…“

„Nemyslím tebe,“ přerušil ji Nick, „ale ji.“

„Moment!“ Lena konečně pochopila, proč Molly zašla do kanceláře.

„Ona jde taky?“

„Půjdete tam obě jako ošetřovatelky,“ vysvětlila Wagnerová, „pod záminkou poskytnutí první pomoci.“

„Ale Barry je podle vás přece mrtvý.“

Molly se podívala na Nicka. „Některé dítě může být zraněné. Sára by mě mohla potřebovat.“

Nick sevřel rty a Lena si uvědomila, proč je tak zásadně proti.

Zdálo se jí, že jeho výhrady pramení spíše z osobních než profesionálních příčin.

Wagnerová se znovu ujala slova. „Pro úplnost dodávám, že mám k vašemu vyslání značné výhrady, detektive Adamsová, ale Nick mě opakovaně ujistil, že úkol zvládnete.“

Lena polkla ostrou poznámku, která se jí drala na jazyk, a překousla hrdost. „Jestli si nejste jistá…“ Bojovala s emocemi a marně hledala slova. „Jestli si myslíte, že někdo jiný by byl vhodnější, tak mu své místo přenechám.“

„Právě o to jde,“ řekla Wagnerová. „Nikoho vhodnějšího nemám.

Kdybych tam poslala jednoho ze svých agentů, útočníci by to okamžitě poznali. Za dané situace pokládám za nejlepší, když tam půjdete vy dvě. Ženy je tak nevystraší.“

„Nebo rozšíří řady rukojmí,“ namítl Nick. „Taky je mohou na místě zastřelit.“

„To je pravda,“ souhlasila Wagnerová. „Nic jim nemůže zabránit udělat jedno či druhé nebo obojí.“ Založila paže na prsou. „Pořád tak dychtíte jít dovnitř?“

Lena nezaváhala ani na zlomek vteřiny. „Ano.“

Všichni se otočili k Molly.

„Paní Stoddardová?“ zeptala se jí vyjednávačka.

Molly si vyměnila pohled s Nickem. „Ano.“

„Mám dojem, že vaše odhodlání poněkud ochablo,“ podotkla Wagnerová.

„V žádném případě,“ ohradila se Molly. „Jsem připravená.“

14.15

Lena si umývala ruce na jedné z toalet grantské polikliniky.

Lehce se jí třásly, ale to nebylo nic nového. Od znásilnění před dvěma lety se jí s přestávkami klepaly pořád. Přisuzovala to zranění – pachatel jí přibil dlaně hřebíkem –, ale lékaři ji opakovaně ujistili, že k poškození nervů nedošlo.

„V pořádku?“ zeptala se Molly Stoddardová, která pozorovala její ruce, jako by jí vyprávěly celý příběh.

„Je mi fajn,“ řekla Lena a utrhla z role papírový ručník.

„Nervozita je za této situace přirozená,“ poznamenala Molly.

„Upřímně řečeno, cítila bych se líp, kdybyste byla nervózní.“

„Chápu,“ odpověděla Lena. Zvedla z lavice záchranářskou uniformu a odešla se do kóje převléct.

„Já jsem nervózní,“ řekla Molly a zjevně čekala na odpověď, ale když Lena mlčela, protáhla: „Tak jó,“ a zmlkla.

Lena svlékla sako a pověsila je na háček na dveřích. Právě si rozpínala košili, když se ozvalo zaklepání na dveře toalety.

„Můžu dál?“ zeptal se Nick Shelton.

Mollyino „Ano“ zaznělo současně s Leniným „Ne“.

„Pardon,“ omluvila se Molly, ale to už Lena slyšela, jak Nick vstoupil. Posadila se na víko mísy – nechtěla být svlečená, když je v místnosti muž, přestože ji od něho dělily zamčené dveře kabinky.

„Chtěl jsem říct…,“ začal Nick váhavě. „Já jenom…“

„Zvládneme to,“ ujistila ho Molly, jako kdyby vytušila, co ho znepokojuje. Lena se naklonila a vyhlédla škvírou u pantů. Překvapilo ji, když viděla, že ošetřovatelka hladí Nicka po tváři.

„Já to zvládnu,“ zopakovala šeptem.

„Nemusíš to dělat,“ řekl Nick.

„Kdybych tam uvnitř byla já, Sára by určitě…“

„Na Sáru doma nečekají dvě děti. Přesně to by ti řekla, kdyby tady byla.“

Molly se ohlédla ke kabince. Lena vstala a pokračovala v převlékání.

Nechtěla, aby si mysleli, že je pozoruje. Kalhoty jí spadly na podlahu a ozvalo se tupé klapnutí, jak nůž, který stále nosila v zadní kapse, dopadl na dlaždičky. Znovu vyhlédla škvírou, aby se ujistila, že si Nick a Molly ničeho nevšimli, ale ti dva si něco špitali, jako by pro ně byla – sotva metr daleko – vzduch. Nick skutečně nechtěl, aby Molly šla na stanici, a Lena mu to neměla za zlé. Kde byla záruka, že útočníci nezajmou další rukojmí?

Otevřela vystřelovací kapesní nůž a přejela palcem po nabroušeném ostří. Bylo dlouhé necelých osm centimetrů, ale i tak by dokázalo způsobit vážné zranění. Zbývala otázka, kam zbraň schovat, aby ji útočníci nenašli, kdyby ji chtěli prohledat.

Nick zesílil hlas a naznačil tak, že mluví i k Leně. „Kapitulovali příliš snadno. Únosci bývají většinou psychicky labilní. Musíte s nimi opatrně. Snažte se získat jejich důvěru a přimět je k dalším ústupkům. Slíbili, že propustí Mariu.“

Lena si natáhla kalhoty uniformy. Byly pouze o číslo větší a padly jí líp, než čekala. „Třeba mají hlad,“ prohodila přes dveře.

„Něco mi pořád nesedí,“ trval na svém Nick. „Je zcela zřejmé, že znají naši taktiku v podobných situacích. Ucpat větrací otvory je nenapadlo jenom tak. Věděli, že se pokusíme nasadit kamery, a standardní postup je takový, že se nejdřív zkusí ventilace. Bojím se, že chtějí polapit další rukojmí.“

Lena si vyzula tenisku, vložila do ní nůž a zase si ji obula.

Chvíli pohybovala chodidlem, až se zbraň uhnízdila pod klenbou v poloze, v níž nejméně tlačila.

„Leno?“ vybídl ji Nick.

„Jsem si vědoma nebezpečí, Nicku,“ odsekla stroze. Zachází se mnou jako s desetiletým děckem, pomyslela si zlostně, ne jako se zkušeným policistou. Oblékla si bílou košili, která jí byla přes prsa úzká. Cedulka na náprsní kapse nesla jméno MARTIN a Lena přemítala, jestli košile patří podvyživenému muži, nebo ženě s plochým hrudníkem (Angličtina jako většina jazyků nepřechyluje ženská příjmení. (Pozn. překl.)).

Když otevřela dveře, Molly od Nicka odskočila, jako kdyby je přistihla při nepřístojnosti. Lena zkontrolovala v zrcadle svůj vzhled a pomyslela si, že s těmi napnutými knoflíky přes prsa vypadá jako pornoherečka. Podle toho, jak znala některé grantské ošetřovatelky, by zapadla do kolektivu.

„Je mi jasné, že Wagnerové nevěříš,“ řekla Nickovi.

„A je ti taky jasné proč?“ zeptal se Nick, ale k odpovědi ji nepustil.

„Vím, co se povídá, ale pro pořádek mi dovol, abych to upřesnil. Byl jsem to já, kdo tehdy zaváhal, ne ona. Ona neváhá nikdy. Je jako led. A řeknu vám ještě něco.“ Významně se podíval na Molly. „Nemá ráda ženy.“

Lena si odfrkla.

„Je to pravda,“ stál na svém Nick. „Klidně je použije jako vnadidlo. A přesně to dělá teď – bez ohledu na to, co si vy dvě myslíte. To se taky stalo v Ludowici. Poslala dovnitř policistku. Útočníci ji zadrželi a za deset minut byla mrtvá.“

„Kvůli tomu, že tys zaváhal?“ zeptala se Lena a všimla si provinilého výrazu v jeho očích. Sotva je vyřkla, hned svých slov litovala – ne že by je nemyslela vážně, ale situace byla již tak dost stresující a nemusela ji ještě zhoršovat tím, že proti sobě popudila Molly.

„Nepůjde to tak snadno, jak si myslíš,“ varoval Nick. „Máš dost dlouhou praxi na to, abys sama viděla, že tady něco nehraje. Musíš to přece cítit, Leno. Instinkty neklamou.“

„Počkám venku.“ Lena usoudila, že udělá nejlíp, když je nechá o samotě. Vyšla z toalety – a srazila se s jedním z atlantských agentů. Byl tvrdý jako skála. Překvapeně ji sevřel rukama a ponechal je na jejím těle déle, než jí bylo příjemné. Odstrčila ho a snažila se nedat najevo zuřivý vztek. Zamířila k Wagnerové, která stála na konci chodby s mobilním telefonem u ucha.

Jakmile se k ní Lena přiblížila, ukončila hovor. „Co to máte v botě?“ zajímala se.

„Trochu mě tlačí. Jako ta košile,“ dodala Lena.

„Lepší těsné než volné. A co ten ret?“ zeptala se Wagnerová.

„Někdo vás praštil?“

Lena vystřelila ruku k ústům a opožděně si uvědomila, že se prozradila. „Nehoda,“ utrousila a samotné jí ta výmluva připadla nevěrohodná.

Wagnerová jí pochopitelně na lep neskočila, ale tak daleko, aby Lenu obvinila ze lži, přece jenom nezašla. „Na rovinu říkám, že vám nevěřím, detektive Adamsová. Nechám vás tam jít proto, že důvěrně znáte prostředí a že se vámi nebudou únosci cítit tak ohrožení.“

„Děkuji za projevenou důvěru.“

„Mou důvěru nepotřebujete, detektive,“ odsekla Wagnerová.

„A teď mě dobře poslouchejte. Vaším úkolem je dopravit útočníkům potraviny a nápoje a co nejrychleji dostat ven Mariu Simmsovou.“

„Dobře.“

„Nepotřebuju od vás žádné hrdinství a už vůbec ne, abyste se nabídla jako výměna za jiné rukojmí.“

Lena sklopila oči ve snaze skrýt jejich výraz. Přesně to měla totiž v plánu.

„Vám to možná připadá jako dobrý nápad, ale mně jste užitečnější tady než tam. Máte výcvik a dost zkušeností, abyste dokázala vyhodnotit nebezpečné situace. Potřebuju váš kvalifikovaný názor.“

Leně bylo jasné, že vyjednávačka svou upřímnost jenom hraje, a přešla do útoku. „Mám neodbytný dojem, že mě taháte za nos.“

Wagnerová zkroutila rty do pokřiveného úsměvu a Lena v jejích očích zahlédla výraz, který už několikrát viděla u jiných lidí: ta žena si uvědomila, že ji podcenila. „Trochu ano,“ připustila.

„Ale pracovala jste s Bradem Stephensem a já vím, že partneři si mezi sebou časem vypracují speciální signály. Třeba vám nenápadně něco naznačí.“

„Brad nebyl můj partner.“

„Podívejte se, já nemám čas léčit vaše ego,“ pokárala ji Wagnerová.

„Až se odtamtud vrátíte, budu po vás chtít detailní nákres situace. Kde se kdo nachází, kolik stolů a skříní tarasí dveře, a hlavně jak jsou útočníci vyzbrojeni. Potřebuju přesně znát typ zbraní. Detektiv Wallace tvrdí, že jeden ze střelců má brokovnici Wingmaster. Kolik si přinesli munice? Jakého kalibru? Mají pořád vesty? Jak jsou na tom psychicky? Nepřerůstá jim to přes hlavu? Nevyvyšuje se jeden z nich? Není příliš arogantní? V tom případě by se ten druhý možná dal přesvědčit nebo bychom mohli ve vhodném okamžiku odlákat jeho pozornost. Musím vědět o každé slabině jejich postavení. Ale když tam zůstanete, tak se od vás nic nedozvím.“

Lena přikývla. Chápala, že jde o životně důležité informace a že Molly Stoddardová nepozná rozdíl mezi devítkou a dvaadvacítkou, natož aby dokázala kvalifikovaně posoudit palebnou sílu protivníka. „Neměla bych se pokusit našim lidem něco pronést?“ zeptala se.

„Ne,“ odmítla Wagnerová. „V této fázi ne. Potřebujeme především získat důvěru útočníků.“ Zadívala se na Leniny tenisky.

„Jestli u vás něco najdou, naštvou se a svou zlost si na někom vylejí.

Ten někdo nemusíte být zrovna vy, takže než se pustíte do nějaké bláznivé riskantní akce, položte si otázku, jestli stojí za to ohrozit kvůli ní životy lidí kolem vás.“

„Chápu.“ Lena přešlápla z nohy na nohu. „Jsem připravená.“

Wagnerová jí pohlédla upřeně do očí a smutně se usmála. „Má drahá, můžete mi klidně močit do obličeje, ale netvrďte, že prší.“

Lena se snažila nedat najevo, že ji vyjednávačka dostala.

Wagnerová znovu sklopila zrak k její obuvi, ale omezila se na pouhé: „Buďte opatrná.“

14

Pondělí

Jeffrey se prodíral porostem a jeho zablácené ponožky čvachtaly v rozmočené hlíně. Zastavil se u stromu, opřel se o něj a stáhl si je. Průtrž mračen skončila stejně rychle, jako začala, a ve vzduchu se vznášela pára, kterou slunce vytahovalo z mokré země a vracelo oblakům. Utřel si předloktím pot z čela a prošel brankou zpátky na hřbitov. Na otevřeném prostranství mezi hroby pálilo slunce ostřeji a bílé náhrobky, jimiž byl svah posetý, vypadaly jako obrovské zuby v otevřené tlamě, jež ho hrozila pohltit.

Reggie seděl v hlídkovém voze. Otevřel si dveře, z úst mu visela cigareta. Ani se nepokusil vystoupit a Jeffrey musel dojít až k němu. Rozžhavený asfalt ho pálil do holých chodidel, ale raději by se propadl, než by dal najevo bolest.

Mladý zástupce šerifa přejel ležérním pohledem mokré sportovní ponožky, které Jeffrey držel v ruce, a zkřivil rty do sarkastického úšklebku, ale Jeffrey mu nedovolil vyslovit kousavou poznámku, která mu bezpochyby visela na jazyku.

„Odvez mě na stanici,“ přikázal stroze a vklouzl na sedadlo spolujezdce.

Reggie důležitě potáhl z cigarety, než přibouchl dveře. Pak nastartoval a nechal motor běžet na volnoběh. „Kde máš tu holku?“

„Nestarej se, je v pořádku.“ Přestože ji nález kostry pořádně vyděsil, Sára se rychle vzpamatovala a trvala na tom, že zůstane v jeskyni, než Jeffrey přivede pomoc.

Reggie položil ruku na řadicí páku, ale ještě chvíli počkal, než se rozjel. Dal si na čas, než se zařadil do provozu na mezistátní silnici, cestou do města striktně dodržoval nejvyšší povolenou rychlost a v ulicích mával na každého, koho míjeli, jako by ho na vezdejším světě netížila jediná starost. Jeffrey věděl, že to dělá schválně, a snažil se nedat najevo podrážděnou netrpělivost, ale když se plazili třicítkou kolem střední školy, musel vypustit trochu páry, aby nevybuchl.

„Máš nějaký důvod, proč jedeš tak pomalu?“

„Jenom abych tě naštval, Slicku.“

Jeffrey hleděl z okna a uvažoval, o kolik ještě může být tento den horší.

„Nechceš mi říct, co se stalo?“ zeptal se Reggie.

„Ne.“

„Je to tvoje privilegium.“

Jeffrey uznale hvízdl. „Velké slovo.“

„Doufal jsem, že na tebe zapůsobí.“

„To tě naučila sestra?“

„Neber si mou sestru do huby.“

„Jak se Paule daří?“

„Říkám ti, že máš držet hubu, ty hajzle,“ zavrčel Reggie a v hlase mu zazněla nepokrytá hrozba. „Proč se mě nezeptáš, jak se daří mým bratrancům a sestřenicím? Jak se jim žije bez otce? Jak se cítíme, když se sejdeme jako rodiny a strejda Dave mezi námi chybí?“

Jeffrey cítil veškerou vinu, kterou ta slova mohla vyvolat, a ještě něco navíc. Přesto se ohradil: „Nejsem odpovědný za činy svého otce.“

„No jasně,“ odsekl mladík a strhl volant k parkovišti před šerifovou úřadovnou. „Hlavně že se máš na co vymluvit. Řeknu to svý sestřence Jo, až bude na podzim promovat a její táta jí nepřijde poblahopřát. Jistě ji to mimořádně potěší.“

Konečně zastavili před stanicí. Jeffrey popadl ponožky, které odložil na podlahu, a vyskočil z auta, ještě než Reggie vypnul motor.

Vběhl do budovy, minul sekretářku i zástupce šerifa, který se skláněl nad jejím stolem, a bez zaklepání vešel do Hossovy kanceláře.

Šerif vzhlédl od novin. „Co se děje, synku?“ zeptal se, když bouchly prudce zavřené dveře.

Jeffrey se chtěl posadit, ale něco ho zastavilo. Opřel se o zeď, jako by hledal oporu pod tíhou hrůzy, která ho zalehla. Rozhlédl se po místnosti. Kancelář se stejně jako její uživatel v posledních deseti letech vůbec nezměnila. Na stěnách stále visely rybářské trofeje a fotografie Hosse na jeho člunu, na čestném místě na polici u okna ležela složená v dřevěné schránce vlajka s pruhy a hvězdami, do níž byla zahalena rakev jeho bratra, když jeho tělo dopravili z Vietnamu. Po bratrově smrti se Hoss přihlásil dobrovolně do armády, jenže odvodní komise ho odmítla kvůli plochým nohám. Vždycky žertoval, že co ozbrojené síly ztratily, Sylacauga získala, ale Jeffrey věděl, že o tom nerad mluví, jako by ho ploché nohy diskvalifikovaly jako muže.

„Jeffrey?“ vybídl ho šerif.

„Našli jsme nějaké kosti.“

„Kosti?“ zeptal se Hoss a složil noviny.

„V naší staré jeskyni. Našli jsme ji s klukama ten rok, co jsme nastoupili na střední školu.“

„Myslíš tu nedaleko lomu?“ vyzvídal Hoss opatrně. „Nebyl to třeba medvěd?“

„Sára je lékařka, Hossi. Ví, jak vypadají lidské kosti. A i kdyby nevěděla… Sakra, ta holka leží na tom kameni, jako kdyby si chtěla zdřímnout.“

„Holka?“ vydechl Hoss a z místnosti jako by se náhle vytratil všechen vzduch.

Ozvalo se zaklepání.

„Co je?“ křikl šerif.

Reggie strčil hlavu do dveří. „Chtěl jsem se…“

„Teď nás neotravuj,“ štěkl Hoss a jeho tón nepřipouštěl námitky.

Jeffrey slyšel klapnutí dveří, ale neodvracel pohled od šerifa.

Zdálo se mu, že Hoss v posledních deseti vteřinách zestárl o sto let. Sáhl do kapsy a vytáhl řetízek, který našel v jeskyni a schoval do kapsy. Když ho zvedl, ve slunečním světle dopadajícím z okna se zaleskl zlatý medailonek ve tvaru srdíčka.

„To nic nedokazuje,“ namítl Hoss. „Byla v té jeskyni mockrát.

Všichni věděli, že tam chodila. Sakra, vždyť ona se tím chlubila.“

„Sára to tak nenechá.“

„Mám dojem, že jste chtěli odpoledne odjet.“

„Přemluvil jsem ji, ať se zdržíme do zítřka, ještě než jsme tu hrůzu našli,“ řekl Jeffrey. „Ale i bez toho by chtěla zůstat, aby se dozvěděla, jak to dopadne.“

„Nemyslím, že by do toho měla co mluvit.“

Jeffrey v jeho poznámce vycítil rozrušení a skryté varování.

„Nemám co skrývat,“ prohlásil, ale sám v těch slovech slyšel jen hranou statečnost a falešnou sebedůvěru.

„Nejde o skrývání, Slicku. Jde o pohřbení minulosti a o tvou budoucnost. Tvou i Robertovu.“

„Bez ohledu na to, jaká je Lane Kendallová potvora, zaslouží si, aby se to dozvěděla.“

„Co aby se dozvěděla?“ vyjel Hoss. Vstal ze židle a přistoupil k oknu. Stejně jako Jeffrey měl ze své kanceláře nádherný výhled na parkoviště. „V dané chvíli nevíme nic určitého.“

„Sára to rychle zjistí.“

„Co?“

„Že byla zavražděna,“ odpověděl Jeffrey. „Měla rozbitou hlavu.“

„Třeba upadla,“ nedal se šerif. Stál toporně jako prkno zády k Jeffreymu. „To tě nenapadlo?“

„Tím spíš bychom měli Sáru nechat ty ostatky ohledat.“

„Taky to vůbec nemusí být ona,“ zkoušel to Hoss dál. Otočil se a zdálo se, že se trochu sebral. Natáhl ruku a beze slova si vyžádal řetízek s přívěskem.

Jeffrey mu ho podal. „Nesundala ho z krku. Vidělo ho celé město.“

„Jo,“ souhlasil Hoss. Vytáhl kapesní nůž, vsunul ostří do mezery mezi polovinami srdíčka a otevřel je. Pak položil medailon na dlaň a ukázal ho Jeffreymu. Do obou částí byly vlepeny fotografie dítěte, zastřižené do tvaru srdce. Na snímku vlevo ležela stočená kadeř světlých vlásků stažená tenkou nitkou.

„Dvě děti,“ poznamenal Jeffrey. Jedna fotografie byla barevná a druhá černobílá, ale i tak zřetelně rozeznal, že dítě vpravo má tmavé vlasy, kdežto druhé je blonďáček.

Hoss otočil přívěsek a zahleděl se na podobizny. Pak si ztěžka povzdechl, zavřel medailonek a vrátil jej Jeffreymu. „Nech si ho.“

Jeffrey si náhrdelník s očividnou nechutí vzal a strčil ho do kapsy.

„Řekl jsem Reggiemu, aby na tebe u hřbitova počkal,“ řekl Hoss.

„Proč?“

„Měl by sis promluvit s Robertem.“

„Ráno se mi nezdálo, že by měl zájem se mnou mluvit.“

„Teď ho má,“ prohlásil šerif. „Volal na stanici a ptal se po tobě.“

„Sára čeká v jeskyni u mrtvoly.“

„Zajedu pro ni.“

„Ona se nevzdá, Hossi,“ upozornil Jeffrey.

„Čeho?“ nechápal šerif. „Klidně to mohla být nějaká tulačka, která v té jeskyni přespávala. Nebo ženská, která na ni náhodou narazila, vlezla dovnitř, zakopla a rozbila si hlavu. Možností je spousta, nemyslíš?“ Když Jeffrey neodpovídal, připomněl mu: „Nemáš co skrývat.“

Jeffrey mlčel a oba věděli, že má. Události se řítily tak rychle, že s nimi přestávali držet krok.

Hoss plácl těžkou rukou Jeffreyho do ramene. „Připustil jsem někdy, aby se ti přihodilo něco zlého, synku?“

Jeffrey zavrtěl hlavou, ale pomyslel si, že z těch slov velkou útěchu čerpat nemůže. Hoss mnohokrát prokázal, že je schopen obejít zákon, aby zachránil jeho a Roberta před průšvihem.

Šerif bleskl jedním ze svých vzácných úsměvů. „Dobře to dopadne.“

Otevřel dveře, pokynem přivolal Reggieho a zeptal se svého chráněnce: „Kde máš boty?“

Jeffrey se zadíval na své bosé nohy. Touto dobou se měly bořit do písku na floridské pláži. On sám měl Sáře mazat záda opalovacím krémem – kdyby jenom záda, celé tělo – a ona by se přitom smála jeho žertům a hleděla na něho jako na spasitele.

„Jaké máš číslo?“ zajímal se Hoss.

„Desítky.“

„Já jedenáct a půlky.“ Šerif houkl na Reggieho: „Jak velké nosíš boty?“

Mladíka ta otázka zaskočila. Bál se, jestli není předehrou k nějakému kanadskému žertíku. „Devítky,“ odpověděl rozpačitě.

„Takže si musíš vzít moje.“ Hoss vylovil z kapsy svazek klíčů a podal jej svému zástupci. „Skoč ke mně do auta a přines z kufru boty.“

15

Šerifovy boty smrděly, jako kdyby se v nich brodil po kotníky v rybích vnitřnostech, a podle šupin přilepených k podrážkám Jeffrey usoudil, že přesně to v nich také dělal. Kožená rybářská bagančata s ocelovými špičkami byla horká jako peklo a těžká jako olovo. Jeffrey se na ně ani nemusel podívat, aby se zašklebil odporem. Kdyby mohl, stokrát raději by chodil bosky.

Celé dětství a mládí byl nucen nosit použitou obuv a obnošené svršky, které matka nakupovala lacino na pravidelných čtvrtletních bazarech pořádaných baptistickou církví. Přímo nesnášel nosit věci po cizích lidech, a když dospíval, tak začal krást po obchodech.

Jeho cílem se stala především oddělení oděvů a obuvi v místním nákupním středisku. První nové boty získal jako trofej ze své nejtroufalejší zlodějské akce. Využil návalu zákazníků, kdy prodavači nestačili sledovat, kdo si co zkouší, a vyšel z obchodu odvážný jako bůh v nablýskaných černých mokasínech za patnáct dolarů, které mu dokonale seděly a měly tak hladkou podrážku, že v nich na mramorové dlažbě málem uklouzl. Srdce mu celou dobu tlouklo jako buben, ale stálo to za to, protože když druhý den přišel do školy, vypadal – a připadal si – jako milionář.

V Hossových bagančatech se cítil, jako kdyby vláčel na nohou betonové kvádry. Volné kvádry, protože boty mu byly o půldruhého čísla větší a po minutě se mu na patách začaly dělat puchýře.

Do pravé šlapky ho tlačil ostrý hrot, nejspíš rybí kost.

Reggie projížděl městem stejně pomalu jako prve, a když dojeli traktor, udržoval hlemýždí tempo snad sto kilometrů, než se uráčil předjet. Policejní vysílačku ztišil na minimum a poslouchal country hudbu z rádia. Jednu ruku držel na řadicí páce a druhou lehce poklepával do volantu v rytmu skladby Hanka Williamse.

Když odbočili k Bizonímu průsmyku a k domu, kde bydlela Jessiina matka, Jeffrey se na mladého zástupce šerifa po očku zadíval. Reggie Ray byl prostředního vzrůstu a dost hubený, dalo by se říci vychrtlý. Nemohlo mu být víc než pětadvacet šestadvacet let, ale světle hnědé vlasy mu už nad spánky ustupovaly a nepřirozeně načechrané temeno prozrazovalo, že se mladík češe dozadu, aby zakryl počínající pleš. Ve čtyřiceti bude mít hlavu jako koleno.

Jeffrey si prohrábl vlastní čupřinu a pomyslel si, že husté vlasy jsou jediná dobrá věc, kterou po otci zdědil. I v šedesáti se Jimmy Tolliver mohl pyšnit bohatou zvlněnou hřívou, jakou nosil na střední škole. Tehdy populární účes od té doby nezměnil a v pruhovaném vězeňském mundúru dnes vypadal jako postava z Elvisova filmu.

„Co je tu tak srandovního?“ nechápal Reggie.

Jeffrey si uvědomil, že se při vzpomínce na otce usmívá, ovšem s Reggiem se o ni nehodlal podělit – zejména ve světle toho, jak těžce Jimmy mladíkovu rodinu poznamenal.

„Nic,“ odpověděl.

„Ty Hossovy boty smrdí jako žumpa.“ Zástupce šerifa stáhl okénko a do kabiny šlehl horký vzduch jako z pece. „Co se stalo s těma tvýma?“

„Nechal jsem je Sáře,“ odvětil Jeffrey bez dalšího upřesnění.

„Zdá se mi, že je docela fajn ženská.“

„To jo,“ souhlasil Jeffrey a dodal, aby mladíka předešel: „Nechápu, proč se se mnou zahazuje.“

„Amen,“ potvrdil jeho slova Reggie a zabořil hlavu do opěrky.

Vyjeli na vrchol stoupání a otevřel se jim výhled na golfové hřiště místního Country klubu, kde Jeffrey svého času brigádničil. Nosil hráčům hole, ale brzy toho nechal, protože ho iritovalo, jak přezíravě s ním boháči jednali. Kromě toho nechápal, co na té hře lidé vidí. Když chtěl strávit několik hodin na čerstvém vzduchu, šel si raději zaběhat a využil svaly pro užitečnější činnost, než aby se tahal s těžkým pytlem na zádech za bílým míčkem, který se uměl zakoulet na ta nejnemožnější místa.

Reggie si odkašlal a Jeffrey poznal, že ho stálo nemalé úsilí, než se zeptal: „Co se děje?“

„Jak to myslíš?“

„Proč s tebou chce Robert mluvit?“

Jeffrey odpověděl upřímně jen proto, že věděl, že Reggie pravdě neuvěří. „Já nevím.“

„Jo, jasně,“ zavrčel mladík skepticky. „A proč s tebou Hoss poslal mě a nezavezl tě k němu sám?“

Dobrá otázka, pomyslel si Jeffrey. Až nyní mu došlo, jak byla šerifova nabídka, že zajede za Sárou do jeskyně, neobvyklá. Tak podřadné úkoly většinou přenechával svým zástupcům. Bylo by mnohem přirozenější, kdyby s ním Hoss jel k Robertovi, místo aby se plahočil lesem a hledal ženu, kterou vůbec nezná. Možná si myslel, že se mu nějak podaří odradit ji od jejích úmyslů. Jeffrey ovšem věděl, jak jsou podobné naděje marné.

„Na něco jsem se tě ptal, Slicku,“ ozval se mladík.

„Ocenil bych, kdybys mi tak neříkal.“ Sotva domluvil, bylo mu jasné, že ho Reggie bude takto oslovovat až do smrti. „Hoss jel hledat Sáru.“

„Ona se ztratila?“

„Ne.“ Jeffrey nemusel dlouho přemítat, zda má, či nemá Reggiemu říct, co se stalo. Zástupce šerifa to stejně brzy zjistí. „Něco jsme objevili. Nedaleko lomu je jeskyně…“

„Myslíš tu, co má otvor zakrytý prkny?“ Mladík si musel všimnout Jeffreyho překvapeného výrazu, protože dodal: „Řekla mi o ní Paula.“

„Jak se o ní dozvěděla?“ Jeffrey pozitivně věděl, že on Reggieho sestru do jeskyně nikdy nezavedl. Mezi ním, Robertem a Possumem platilo nepsané pravidlo: Ženám vstup zakázán.

A s výjimkou jediného případu ho také dodržovali.

Reggie mávl rukou a neodpověděl. „Co jste objevili?“

„Kosti.“ Jeffrey pozoroval, jak mladík zareaguje. „Lépe řečeno kostru.“

„Aha.“ Reggie uvolnil čelist a mrkl na Jeffreyho. „Tohle není tvůj nejlepší týden, vid, Slicku?“ Chraplavý přidušený smích se změnil v posměšný výbuch. „To je věc,“ podařilo se mu vypravit mezi salvami chechotu, a dokonce se plácl do stehna.

„Skutečně profesionální přístup, Reggie,“ opáčil Jeffrey, kterému se hodně ulevilo, když odbočili na Elton Drive. Jessiina matka zalévala květiny na zahrádce před bílým dvoupodlažním domem s masivními sloupy, které podepíraly terasu v úrovni patra.

Jasper Clemmons byl už pravděpodobně v penzi, ale předtím pracoval jako ředitel velké továrny a příbytek odpovídal jeho postavení.

Když Jeffrey spatřil ten dum poprvé, připadal mu jako z románu Jih proti Severu. Dnes v něm viděl spíše levnější nájemní obydlí. Díval se poučenějšíma očima a bylo mu jasné, že nároky na stavení kladené jsou příliš vysoké. Vzhledem k Jessiině rodině se ani nedivil.

Jeffrey samozřejmě věděl, že ho Faith Clemmonsová nikdy neměla ráda. Navzdory převládajícímu veřejnému mínění nechodil s každou ženou ve městě a Faith brala jako osobní urážku, že se její dceři vyhnul. Nemohl popřít, že Jessie bývala nádherná dívka – krásná byla koneckonců pořád –, ale měla v sobě jakousi podivnou beznaděj, s níž by se nedokázal vyrovnat. Neměl rád nesamostatné, závislé ženy a i jako dospívající mladík Jessii správně odhadl jako bezednou jámu neuspokojených potřeb.

Zprvu ho znepokojilo, když se Jessie zaměřila na Roberta, ale později si uvědomil, že ti dva tvoří dokonalý pár – pokud se jako dokonalý pár dá označit dvojice, kdy jeden partner druhého víc potřebuje, než miluje. Robert byl povahou spasitel. Rád zachraňoval lidi z pozice dobrého člověka a liboval si v pocitu, že koná správně. Jessie, celý život panna v tísni, mu poskytovala perfektní záminku nasednout na bílého koně jako princ z pohádky a přispěchat jí na pomoc. Některé muže to uspokojuje, ale když si Jeffrey představil v takové roli sám sebe, otřásl se odporem.

„Dobrý den, Faith.“

„Dobrý, Jeffrey,“ pozdravila a pokropila hadicí záhon mezi nimi.

„Robert je uvnitř.“

„Díky,“ řekl Jeffrey, ale Faith se už k němu otočila zády.

Reggie se pohrdavě usmál a zamumlal: „Další z tvých fanoušků.“

Jeffrey ho ignoroval a zamířil k domu. V puchýři na patě mu začalo cukat bolestí, ale raději by se propadl, než by před mladým zástupcem šerifa kulhal.

Aby zapomněl na bolest, pomyslel na Sáru v jeskyni. Touto dobou tam už Hoss asi dorazil. Co jí říká? Jaký příběh si vymyslel, aby ho ochránil? Věděl, že Sáře se z toho zvedne žaludek. Nesnášela, když jí někdo lhal, a po událostech předchozí noci chybělo jen málo, aby se sbalila a navždy zmizela z jeho světa. S největší pravděpodobností si brzy začne uvědomovat, že na tom, co všichni říkají, je něco pravdy. Jeffreyho nejvíc bolelo, že si za to v podstatě může sám. Tím, že ji do svého rodného města přivedl, se dopustil stejné nepředloženosti, jako kdyby polkl odjištěný granát. Teď jenom čekal, až vybuchne.

Přes síťové dveře viděl dlouhou chodbu, která vedla napříč domem k zadním dveřím. Budova byla postavena v době, kdy pojem panské sídlo odpovídal svému významu – obydlí elity, hmatatelný majetek, ne pouze velké prázdné krabice, ve kterých se vaše kroky odrážejí hluchou ozvěnou. Jeffrey tento dům navštívil jen dvakrát nebo třikrát, ale pamatoval si na formálně zařízený přijímací předpokoj, dva pokoje po stranách chodby, jídelnu a velký obývací pokoj v zadní části. Právě zvedal ruku, že zaklepe, když z kuchyně vyšla Jessie. V ruce držela sklenku a podle barvy obsahu a kostek ledu Jeffrey usoudil, že pije neředěnou whisky.

Reggie si toho také všiml a okázale se podíval na hodinky.

„Ještě není poledne.“

Jeffrey si pro Jessii připravoval omluvu, ale v posledním okamžiku se zarazil.

„Ahoj, kluci,“ zamávala na ně. Ani v těžké opilosti nekomolila slova a nepletl se jí jazyk. V podstatě se na ní pití projevovalo pouze tak, že zvýraznilo nepříjemné povahové rysy. Pod dokonalou pletí a perfektní postavou se skrývala zahořklá žena, která ve všem viděla jen to špatné. Kyselinu, která ji užírala uvnitř, alkohol vyplavil na povrch.

„Je tu Robert?“ zeptal se Jeffrey.

„Domů se vrátit nemůžeme, nemyslíš?“ Jessie odstrčila dveře a ustoupila o půl kroku, ale pořád stála na prahu a blokovala vstup, takže Jeffrey se musel do domu protáhnout těsně kolem ní.

Reggiemu ovšem podobné potěšení odepřela. Zastavila oba muže hned za dveřmi a vyzvala je: „Počkejte v předpokoji. Dojdu pro Roberta.“

Jeffrey se za ní díval, jak odcházela. Balancovala na nemožně vysokých podpatcích a nechápal, jak na nich udrží rovnováhu.

Zdálo se mu, že to odporuje přírodním zákonům, a že kdyby foukl sebeslabší větřík, srazil by ji na zem.

Reggie si odkašlal. Paže měl založené na prsou jako přísný učitel a z jeho postoje vyzařoval nesouhlas. Pochopitelně si Jeffreyho zaujatý pohled vyložil nesprávně. „Je to manželka tvého nejlepšího přítele.“

Jeffrey si ho nevšímal a vešel do předpokoje. Ani tady se nic nezměnilo, stejně jako v celém domě. Dvě dlouhé pohovky zakryté hedvábným přehozem s bílými a karmínovými pruhy stály proti sobě, mezi nimi kávový stolek na tenkých nožkách. Velké okno v čelní stěně rámovala vysoká křesla a místnosti dominoval obrovský krb, v němž byste mohli upéct člověka. Nábytek vypadal křehký, že byste ho mohli sfouknout, ale Jeffrey věděl, že zdání klame. Posadil se na pohovku a čekal na Roberta, zatímco Reggie zůstal u dveří se stále stejným jedovatě posměšným výrazem v obličeji.

Jeffrey se zadíval na bílý koberec. Vysavač na něm nezanechal ani smítku a ve vysokém vlasu se zřetelně rýsovaly stopy vedoucí k pohovce. Jeffrey uvažoval, jestli se zápach, který se vznášel ve vzduchu, line z Hossových rybářských bagančat, nebo z misky s voňavou směsí na stolku. Znovu ho napadlo, co asi dělá Sára.

Přál si být u ní, ovlivňovat její myšlenky, přesvědčit ji, že není zrůda.

Kdyby měl tu moc, luskl by prsty a rázem by se ocitli někde jinde, kdekoliv, jen ne tady.

„Měl jsi něco i s matkou?“ zeptal se Reggie.

„Cože?“ Jeffrey si uvědomil, že se jeho pohled mimoděk stočil k oknu, za nímž Faith Clemmonsová kropila azalky. „Proboha svatého! Nemohl bys toho konečně nechat, Reggie?“

Mladík zkřížil paže na prsou. „Nebo co?“

Na schodech zazněly loudavé kroky a Jeffrey cítil, jak ho opouštějí síly, když Robert vešel do místnosti. Už ráno vypadal mizerně a teď se zdálo, že ho přejel náklaďák. Ramena měl shrbená a stejně jako v noci si držel ruku na zraněném boku.

Jeffrey vstal a nevěděl, co říct. Nakonec vymyslel: „Nechceš si sednout?“

„To je dobré,“ opáčil Robert. „Můžeš nás nechat chvilku o samotě, Reggie?“

„Jistě,“ souhlasil mladík s nádechem ostražité zdrženlivosti v hlase a při odchodu cvrnkl prsty do klobouku.

Robert počkal, až se zavřou síťové dveře. „Našel jsi v jeskyni její tělo.“

Jeffreyho Robertova jistota ohromila. On se neptal, konstatoval, že se našla mrtvola ženy. Konkrétní ženy.

„Hoss mi volal,“ vysvětlil Robert a opatrně se posadil do jednoho z vysokých ušáků. „Domnívá se, že to byla nějaká tulačka, která upadla a rozbila si hlavu. Ty víš, že to je Julie Kendallová.“

Po vyslovení toho jména atmosféra v pokoji ztěžkla a Jeffrey navzdory běžící klimatizaci cítil, jak mu na čele vyrazil pot. Sáhl do kapsy a vylovil řetízek s přívěskem ve tvaru srdce. „Tohle jsem našel u kamenné lavice.“

Robert se natáhl pro náhrdelník a Jeffrey mu ho dal. Nehtem palce otevřel medailon a podíval se na podobizny. „Panebože, Julie.“

Jeffrey se podíval oknem. Faith zastavila vodu, odložila hadici a hovořila s Reggiem. S největší pravděpodobností se dobře bavili poznámkami o tom, jaký je Jeffrey pitomec. Mladý zástupce šerifa jí možná dokonce povídá o Julii. Zpráva se po městě rozšíří dříve, než bude mít Jeffrey čas promluvit se Sárou. Dozví se to od někoho jiného a ve zkresleném podání. Zničeně se svezl na pohovku.

Asi by už nesnesl, kdyby se na něj ještě jednou podívala jako v noci.

„Co jsi řekl Sáře?“ zajímal se Robert.

„Vůbec nic,“ odpověděl Jeffrey a zaplavily ho výčitky. Propásl nejvhodnější okamžik. Měl jí to říct v jeskyni. Netušil, jestli ho viděla, jak našel náhrdelník a schoval ho do kapsy. Tehdy měl něco říct, ne se chovat jako provinilec. „Ten náhrdelník jsem před ní schoval.“

„Proč?“ nechápal Robert.

„Protože jí hromada lidí ve městě naznačuje, že jsem odporné zvíře, aniž by to něčím doložili.“

„A co dokládá tohle?“ zeptal se Robert a vrátil mu řetízek s přívěskem. Nikdo tu zatracenou věc nechtěl a Jeffreyho štvalo, že se k němu neustále vrací.

„Všechny ty sračky se akorát znovu rozmíchají,“ povzdechl si Jeffrey. „Bože, jak já tohle podělané město nenávidím!“

Robert hleděl na vlastní ruce. „Povídalo se, že utekla.“

„Já vím.“

Oba mlčeli a pravděpodobně mysleli na totéž. Jeffrey měl v žaludku nepříjemný pocit, jako kdyby se jeho život obracel vzhůru nohama a on nemohl udělat nic, čím by tomu zabránil.

„Víš, co dělají policajtům v kriminále,“ utrousil Robert.

Jeffrey cítil, jak se mu stahuje hrdlo. „Do žádného kriminálu nepůjdeme,“ podařilo se mu ucedit. „I kdyby na něco přišli…

Kdyby nás s tím spojili… Promlčecí lhůta už…“

„Počkej,“ přerušil ho Robert. „Mě to opravdu zajímá. Vím jenom to, co jsem viděl v televizi, a z toho mi vstávají vlasy hrůzou.

Co dělají ostatní vězni policajtům, když se mezi ně dostanou?“

„Roberte…“

„Myslím to vážně, Jeffrey. Co jim dělají? Na co se mám připravit?“

Jeffrey se podíval přímo na přítele – poprvé od chvíle, kdy vešel do místnosti. Kromě vrásek kolem očí vypadal stejně jako na střední škole. Pořád byl štíhlý, stále v kondici, ale shrbené držení těla v křesle a to, jak bezradně pohupoval nohou, bylo nové. Na fotbalovém hřišti Jeffrey věděl o každé myšlence, která Robertovi proběhla hlavou, ale teď netušil, na co myslí.

Nakonec se zeptal: „Co se mi pokoušíš naznačit, Bobby?“

„Nepokouším, říkám ti to. Zastřelil jsem Luka. Chladnokrevně jsem ho zastřelil.“

Jeffrey věřil, že se přeslechl.

„Měl poměr s Jessií.“

Jeffrey v šoku na okamžik strnul. „Co to…“

Robert promluvil věcně, jako kdyby hovořil o zabíjení mravenců na zahradě, ne o smrti lidské bytosti. „Zašel jsem si pro něco do večerky, a když jsem se vrátil domů, přistihl jsem je, jak… Do prdele, asi ti nemusím říkat, co spolu dělali.“

Tohle už bylo na Jeffreyho pro jeden den příliš. „Proč to říkáš, Roberte? Vždyť to není pravda.“

„Vytáhl jsem pistoli a střelil ho.“ Potřásl hlavou. „No, tak jednoduché to zase nebylo. Uviděl jsem je a zašel si pro bouchačku. Vrátil jsem se do pokoje a Jessie vykřikla. Zeptal jsem se, co to má znamenat. Luke se trapně vymlouval a já jsem prostě stiskl spoušť.“

Jeffrey vstal. „Prosím tě, už mi nic neříkej.“

„Trefil jsem ho do hlavy… Vybuchla jako…“

„Do prdele, Roberte, drž hubu! Potřebuješ právníka.“

„Žádného právníka,“ odsekl Robert. „Potřebuju něco, čím bych si tu hrůzu vymazal z mozku. Potřebuju něco, co by mi pomohlo zapomenout, jak jeho hlava…“

„Roberte,“ přerušil ho Jeffrey přísně. „Mně to nemusíš vykládat.“

„Ale jo,“ namítl Robert. „Musím. Chci se vyzpovídat. Nebylo to žádné vloupání. Ta druhá bouchačka byla moje záložní. S ní jsem se postřelil. Sára to ví. Poznala, kam jsem si přiložil hlaveň.

Kristepane, to ale byla hovadina! No ale udělal jsem to. Vůbec jsem nepřemýšlel. Neměl jsem moc času. U sousedů se už rozsvítilo.

K takovým věcem tě volají jako policistu a ty si pomyslíš, co je to sakra za idiota, ale když se to potom stane tobě, pravda je taková, že nemáš čas uvažovat. Možná je to šok, možná strach nebo ztráta soudnosti, co já vím, ale začneš prostě dělat jednu chybu za druhou. Nechceš, aby tě dopadli, ale nedokážeš vymyslet, jak to zařídit.“ Ukázal na křeslo. „Sedni si, Jeffrey. Znervózňuješ mě.“

„Proč to děláš?“ zeptal se Jeffrey.

„Protože to nebylo správné,“ odvětil Robert. „Dnes ráno jsem mluvil s Hossem. Vypovídal jsem to samé, co jsem v noci řekl tobě. Připadám si jako za starých časů, když jsme ještě chodili do školy. Při každé zmínce o našich starých vylomeninách začne prskat a kousat.“

„On o tomhle neví?“

„Ne. Chtěl jsem to říct nejdřív tobě. Měl jsem pocit, že ti to dlužím.“

No tos mě skutečně potěšil, pomyslel si Jeffrey a potřásl hlavou.

Přítelovo líčení dávalo smysl, jenže on mu nevěřil. S tímto člověkem vyrůstal, dlouhé hodiny s ním poslouchal desky, bavil se o holkách, plánoval, jaké auto si pořídí, až jim bude šestnáct.

„Musím převzít odpovědnost za své činy,“ řekl Robert. „Ten chlap nežije mou vinou. Nedokázal jsem se ovládnout. Vztek a nenávist a… Všechno to vyplulo v jediném okamžiku na povrch a než jsem se vzpamatoval, ležel na zemi s ustřeleným ksichtem.“

Robertovi vyhrkly z očí slzy. „Zabil jsem ho. Je mrtvý. Píchal mou ženu a já ho zabil.“

Jeffrey si tiskl prsty ke spánkům a nevěděl, co na to říct.

„Víš, že Jessie před několika měsíci potratila?“

„Ne,“ vydechl Jeffrey přes ucpaný krk.

„Byl by to chlapeček. Co na to říkáš? Jediné, co by ji konečně udělalo šťastnou, a bůh to prostě nepřipustil.“

Jeffrey silně pochyboval, že by Jessii mohlo cokoliv učinit šťastnou, ale řekl: „To je mi líto.“

„Byla to moje chyba,“ konstatoval Robert. „Mám v sobě něco… Já nevím, Slicku. Něco ve mně jí nikdy nesedělo. Jako bych v sobě měl nějaký jed nebo co.“

„To není pravda.“

„Nejsem dobrý člověk. Nejsem dobrý manžel.“ Ztěžka si povzdechl.

„Nikdy jsem nebyl dobrý manžel. Lidi chybují z mnoha důvodů, ale nakonec…“ Vzhlédl k Jeffreymu. „Ani tobě jsem nebyl moc dobrý přítel.“

„To není pravda,“ zopakoval Jeffrey.

Robert na něho upíral zoufalý pohled a zabořil se do křesla ještě hlouběji, jako kdyby nedokázal udržet vzpřímená záda. Hleděl na přítele a oči mu těkaly ze strany na stranu, jako by četl knihu.

„Udělal jsem to,“ řekl Robert nakonec. „Byl jsem to já a nikdo jiný. Zabil jsem Swana a zabil jsem i Julii.“

Jeffreymu se najednou nedostávalo vzduchu v plicích.

„A taky to ostatní… I to mám na svědomí já.“

„Nemáš,“ namítl Jeffrey důrazně. O čem to proboha Robert mluví? Ten a někoho zabít? Nebyl by toho schopen.

„Praštil jsem ji kamenem do hlavy. Šlo to rychle.“

„Ne, tos neudělal.“ Jeffreymu se chvěl hlas směsicí vzteku a zděšení. Už to zašlo trochu daleko. „Všichni si mysleli, že utekla. Sám jsi to před pěti minutami řekl.“

„Lhal jsem,“ kontroval Robert. „Ale teď mluvím pravdu. Ten kámen jsem hodil do opuštěného lomu. V životě ho nikdo nenajde, ale moje přiznání by mělo stačit.“

„Proč to říkáš?“

Robert vstal a škubl sebou, jak ho bodlo v prostřeleném boku.

„Běž pro Reggieho.“

„Ne,“ odmítl Jeffrey. „Ne, dokud mi nevysvětlíš, proč lžeš.“

Robert zaťukal na okno a mávl na Reggieho, ať jde dovnitř.

„Chci, aby mě zatkl Reg.“

„To není…“

„Bude to tak lepší, Slicku. Jednodušší. Teď máme všechno pěkně utříděné a svázané. Konečně to skončilo.“ Robert si utřel oči.

„Vidíš to? Bulím jako holka.“ Nevesele se usmál. „Jestli mě Reggie takto uvidí, pomyslí si, že jsem baba.“

„Ser na Reggieho,“ štěkl Jeffrey právě v okamžiku, kdy zástupce šerifa vešel do pokoje. Mladíkovi vystřelilo obočí, ale pro jednou držel pusu.

Robert k němu natáhl ruce. „Měl bys mě spoutat.“

Reggie těkal pohledem mezi oběma muži. „Co je to za pitomý vtip?“

„Včera v noci jsem zabil Luka Swana,“ řekl Robert a sáhl do přední kapsy kalhot. Jeffrey se vylekal, že vytáhne zbraň, ale Robert jim ukázal vystřelenou kulku.

Reggie si ji prohlédl. „Federal,“ konstatoval. Stejné náboje měl Robert ve svém služebním Glocku.

„Trčela mu z hlavy. Tady.“ Robert si sáhl ukazovákem za ucho. „Koukala akorát špička. Bylo to absurdní. Vykukovala, jako kdyby ji tam někdo jen tak strčil. Když jsem za ni chytil, lehce vyklouzla. Ani jsem nemusel moc táhnout.“

Reggie mu pořád nevěřil. Vracel mu kulku, ale Robert si ji nevzal. „Utahuješ si ze mě, co?“ Trhaně se zasmál. „Další z tvých kanadských žertíků, že, Bubbo? Chceš, aby mě Hoss zase setřel, že jo?“

„Přestaň pindat, chlapče,“ okřikl ho Robert ostře. Na takový tón nebyl Jeffrey u přítele zvyklý. Vydal Reggiemu rozkaz jako jeho nadřízený: „Nasaď mi želízka a seznam mě s mými právy. Udělej to podle předpisů.“

Vešla Jessie se sklenkou naplněnou až po okraj. „Nechcete něco k…“ Zmlkla, protože si zcela výjimečně všimla, že se ocitla uprostřed dramatu. Zadívala se manželovi do očí a na vteřinu se jí tvář zrůznila výrazem smrtelného zděšení. Rychle se ovládla, ale přesto se opřela o rám dveří, jako by se potřebovala něčeho zachytit, aby neupadla. „Cos jim řekl?“

Robertovi opět zvlhly oči. „Pravdu, lásko,“ zamumlal smutně.

„Řekl jsem jim pravdu.“ Ještě jednou nastavil ruce Reggiemu.

„Luke Swan měl poměr s mou ženou. Vrátil jsem se domů, načapal je a zastřelil jsem ho.“ Zamával rukama. „Tak dělej, Reggie, ať to máme za sebou.“

„Kristepane,“ zašeptala Jessie.

„Spoutej mě,“ naléhal Robert.

Zástupce šerifa sáhl dozadu k opasku, ale pouta z něj nesundal.

„Nedám ti klepeta. Odvezu tě na stanici, ať si s tebou promluví Hoss, ale v žádném případě tě nespoutám.“

„To je rozkaz, Reggie.“

„Seru na rozkaz,“ odsekl mladík. „Ne že bych nechtěl zažít, jak jedeš v mým autě vzadu, ale nenechám se od Hosse seřvat za něco, cos udělal ty.“ A dodal: „Aspoň ne teď.“

„Musíš postupovat podle předpisů,“ nabádal ho Robert.

Reggie stál na svém: „Jdu nastartovat auťák a pustím klima, ať se tam trochu ochladí. Přijď, až budeš připravený.“

„Já už připravený jsem.“ Když Robert viděl, že Jeffrey vykročil za ním, zvedl ruku. „Ne, kamaráde. V tomhle chci být sám.“

Jessie stála ve dveřích a Robert ji musel obejít. Jeffrey se díval, jak líbá manželku na tvář, a neušlo mu, že Jessie při doteku ucukla, přestože se snažila mimovolný pohyb ovládnout. Nejraději by ji popadl za ramena, zatřepal s ní, srazil ji k zemi a vytřásl z ní život za to, jak se k manželovi chová. Jeho přítel by v žádném případě nezabil člověka. Jeffrey tomu prostě nevěřil. Něco tady těžce nehrálo.

Přesto přikývl, když ho Robert poprosil, aby místo něj dal pozor na Jess, a dodal: „Potom přijedu na stanici.“

„Dej mu klíče od mého auťáku, Jess,“ požádal Robert manželku, a pak se dokonce zmohl na smutný úsměv. „Myslím, že ho nějakou dobu nebudu potřebovat.“

„Nikomu nic neříkej,“ nabádal ho Jeffrey. „Ani Hossovi. Seženeme ti právníka.“

Robert bez odpovědi vyšel z místnosti a o několik vteřin později za ním zacvakly síťové dveře.

„Ach jo,“ povzdechla si Jessie a dlouze se napila, až v původně plné sklenici zůstaly jen kostky ledu. Jeffrey ji pozoroval, jak polyká, a nešlo mu do hlavy, jak může být navenek tak klidná, když její manžel čelí obvinění z vraždy.

Jessie vcucla kostku ledu a chvíli ji cumlala, než ji vyplivla zpět do sklenky. „Tohle musí být pro toho křupana nejšťastnější den v životě,“ poznamenala a očekávala, že Jeffrey něco řekne, leč marně. „Reggie čekal celé roky jako nadržený kozel a těšil se, až Robert uklouzne. Vsadím se, že zítra vlítne na Hosse a vyžebrá si povýšení, které mu tak dlouho unikalo.“

„Mně se nezdá, že by to byl Robert, kdo uklouzl,“ řekl jí Jeffrey a nechal ve svém hlase zaznít veškerou žluč, kterou cítil v ústech.

Je to výlučně její chyba. To ona navezla Roberta do tohoto průšvihu.

Navezla je tam všechny.

„No výborně, Slicku. Sakra, to jsi celý ty. Robert vystřelí na chlapa a zabije ho, a ty hodíš všechnu špínu na mě.“

„Proč jsi ho podváděla?“ vyjel na ni Jeffrey. „Proč, proboha?“

Pokrčila rameny, jako by šlo o běžnou lapálii, ale Jeffrey viděl, jak je nervózní a vystresovaná.

„Vždycky se k tobě choval slušně.“

„Přestaň si hrát na mravokárce, Jeffrey Tollivere. Zapomínáš, s kým mluvíš.“

„Já jsem v životě nikoho nepodvedl,“ ohradil se Jeffrey, znechucený významným pohledem, jímž ho obdařila. Jistě, vystřídal hodně žen, ale pokaždé jim dal jasně najevo, do čeho jdou a co od něho mohou – a nemohou – čekat.

„Když někomu něco slíbím, taky to dodržím. A rozhodně bych nezahýbal své manželce.“

„Tobě se to lehko kecá,“ opáčila Jessie. Vycucala alkohol z další ledové kostky a mlaskla. „Ty jsi ten nejhorší druh podvodníka, protože si o sobě myslíš, že jsi příliš dobrý na to, aby se ti něco takového mohlo stát.“

„Copak tobě vůbec nevadí, že půjde do vězení? V tomto státě se uděluje trest smrti, Jessie! Může skončit s jehlou v žíle!“

Sklopila zrak ke sklenici a zakroužila kostkami ledu.

„Jak to začalo?“ dožadoval se Jeffrey vysvětlení. „Kupovala sis od něho drogy?“

„Drogy?“ nechápala Jessie. „Od Roberta?“

„Od Luka Swana,“ štěkl Jeffrey. „Byl narkoman. Tak ses s ním seznámila?“ Popadl ji za paži a hledal vpichy po jehle. „Šlehli jste si spolu a pak ses s ním vyspala?“

„Pusť! To bolí!“

Vyhrnul jí rukáv, zkontroloval loketní jamku a nahlédl do podpaždí.

„Přestaň!“

Nešetrně prověřil i druhou paži, až se ledové kostky vysypaly ze sklenice. „Co tě k tomu vedlo, Jessie? Co?“

„Zatraceně, Slicku!“ zaječela a odstrčila ho. „Co si o sobě sakra myslíš?“

„Na tohle nemám čas,“ ucedil Jeffrey a pomyslel si, že jestli okamžitě nevypadne, citelně jí ublíží. Při vzpomínce na Sáru a na minulou noc se mu sice zvedal žaludek, ale i tak měl sto chutí Jessii vtlouct do hlavy trochu rozumu.

„Dej mi Robertovy klíče,“ požádal stroze.

Probodávala ho očima. „Mám je v kabelce v kuchyni.“ Chvíli počkala, aby dala najevo, že uvažuje, jestli mu má vyhovět. „Dojdu pro ně.“

Jeffrey na ni čekal, přešlapujíc na prahu. Ze vzniklé situace se mu dělalo fyzicky zle. Ať se Reggie třeba podělá, aby dostal to své povýšení, ale rozhodně je nedostane z rukou Robertovy nevěrné manželky.

„Tady je máš.“ Jessie se vrátila z kuchyně s plnou sklenkou v jedné ruce a klíčky od auta v druhé. „A teď vypadni.“

„Ty jsi otřesná ženská.“ Jeffrey natáhl ruku pro klíče.

Sjela ho podivným pohledem, který nechápal. „Měla jsem si vzít tebe.“

„Nevzpomínám si, že bych tě požádal o ruku.“

Zasmála se, jako by právě slyšela nejlepší vtip. „Dej si pozor, Slicku.“

„Na co?“

„Zdá se mi, že si tě ta tvoje Sára pěkně omotala kolem malíčku.“

„Ji z toho laskavě vynech, ano?“

„Proč? Protože je lepší než já?“

To byla samozřejmě pravda, ovšem Jeffrey nechtěl toto téma rozebírat. Tvrdá škola života ho poučila, že nemá smysl dohadovat se s opilcem. „Dej mi ty zatracené klíče.“

„Vezmeš si ji a pak jí budeš zahýbat.“

„Tak naposledy, Jessie. Dej mi ty klíče!“

„Jednou přijde den, kdy si uvědomíš, že už nejsi pupek světa, a budeš muset s tím kurvením přestat. Uvidíš, že na moje slova dojde.“

Jeffrey se přinutil k mlčení a stál s nataženou rukou.

Podržela mu klíče nad dlaní a pustila je. „Za pár let se u mě zastav.“

„To si radši nechám upadnout ocas.“

Usmála se a pozvedla sklenku k přípitku. „Na budoucí setkání.“

*

Robert pořád jezdil v otlučeném chevroletu z roku šedesát osm, který měl už na střední škole. Rozhrkaná převodovka při každém pokusu změnit rychlost hlasitě protestovala a odmítala spolupracovat. Musela existovat nějaká finta, jak ten vehikl přimět k plynulému pohybu, ale Jeffreymu zůstala utajena. Na každé křižovatce poskočil jako šestnáctiletý kluk, který se teprve učí řídit, a ve většině případů doprovázelo zařazení jedničky zhasnutí motoru.

Vyjel z Bizoního průsmyku a najednou nevěděl, kam vlastně jede. Sára nejspíš v pohřebním ústavu zkoumá kosterní ostatky, Hoss na stanici zapisuje Roberta do stavu vězňů. Mohl zajet domů, ale to by zastihl matku u oběda a rozhodně netoužil dívat se, jak se posiluje lacinou vodkou před druhou směnou v nemocnici.

Jedna alkoholička mu pro dnešek stačila. Zamířil tedy k Nell a pomyslel si, že ta už bude vědět o Robertově zatčení, ale vtom si vzpomněl na Possuma.

Tohle bylo pro Possuma typické – každý si na něj vzpomněl až dodatečně. Na rozdíl od Roberta, který hrál s Jeffreym ve školním fotbalovém týmu a vždycky se uměl ve společnosti prosadit, byl Possum v trojici spíše do počtu a nejčastěji sloužil jako nárazník mezi svými dvěma až příliš ambiciózními kamarády. Smál se jejich žertíkům a dělal jim křoví, ale že by byl dokonalý altruista, to zase ne. Občas měl štěstí a podařilo se mu ukořistit nějaké odložené kousky z Jeffreyho a Robertova bohatého harému.

Jedním takovým byla i Nell – Jeffrey se jí rád zbavil. Už jako dospívající dívka přesně věděla, co chce, a nebála se nahlas vyslovit své názory. Největší potíž pro Jeffreyho spočívala v tom, že se Nelliny názory točily výhradně kolem jeho tak zvaných chyb.

Byla mimořádně otevřená a přímočaře dávala najevo, co si myslí o každém jeho prohřešku proti dobrým mravům. Nebýt skutečnosti, že byla jednou z posledních nezadaných a přitom alespoň trochu pohledných holek ve škole, byl by se na ni vykašlal už po prvním rande.

Jeffrey by pochopitelně jako první přiznal, že miluje životní výzvy, jenže v souboji s Nell nemohl nikdy zvítězit. Nakonec musel uznat, že Possum se k ní hodí daleko líp – nevadilo mu, když mu někdo přikazoval, co má dělat, a ochotně a naprosto samozřejmě přijímal kritiku. Přesto Jeffreyho pořádně překvapilo, když se krátce po svém nástupu na Auburnovu univerzitu dozvěděl, že se ti dva vzali. Přimělo ho to k úvahám, co se asi odehrávalo za jeho zády, a o devět měsíců později se to taky dozvěděl.

Ta vzpomínka mu dlouho ležela v žaludku, přestože si upřímně přiznával, že když odcházel na vysokou, řekl Nell, že bude-li chtít, může se scházet s jinými. Nejvíc ho hnětlo, že skočila do postele s jeho nejlepším přítelem, zatímco on si představoval, jak pro něj bude truchlit a usychat žalem.

Pracně zařadil dvojku a odbočil na parkoviště u Possumova obchodu, zchátralé a depresivně působící budovy s vchodem lemovaným vybledlými auburnskými vlajkami. Papírové vývěsky v oknech nabízely vychlazené pivo a živé návnady, dva základní artikly každého maloměstského krámku na americkém Jihu.

Vešel doprovázen hlasitým řinčením zvonku nad dveřmi. Dřevěná podlaha, která pocházela z let hospodářské krize a nesla šedesátiletý nános špíny z okovaných pracovních bot a později tenisek, mu vrzala pod nohama, jak zamířil rovnou dozadu k obrovské prosklené chladničce a vytáhl si karton s šesti lahvemi budweiseru. Než se dveře zavřely, držel v ruce druhý karton a obtěžkán pitím kráčel do přední části obchodu.

„Haló!“ zavolal a položil pivo na stůl. Do muzeální pokladny by se nabouralo desetileté dítě a v mincovním automatu na stěně čekalo nejméně sto dolarů v drobných, až si je někdo vybere. Typický Possum – spoléhá na lidskou poctivost.

„Possume?“ zavolal, vytáhl z papírového obalu láhev a otevřel ji otvírákem, který ležel na kraji pultu. Pivo bylo hořké a Jeffrey ho rychle polkl, aby obešel chuťové buňky u kořene jazyka. Vyhnul se pultu a zadíval se na fotografie, které jeho přítel přilepil páskou mezi reklamy na cigarety. Stejně jako Robert měl hodně momentek ze střední školy, ale na rozdíl od něj i řadu snímků dětí v různých fázích života. Jennifer vyrostla z růžovolícího batolete zamuchlaného do peřinky v předčasně vyspělou dívku, Jared z mimina ve vytáhlého kluka, kterému Jeffrey hádal asi devět let a pocítil k němu upřímný soucit – i on byl v jeho věku samá ruka samá noha, hříbě, které se učí chodit. Chlapec zdědil po Nell černé vlasy, povýšeně zvednutou bradu a rysy obličeje a vůbec nebyl Possumovi podobný, zato Jennifer by otce nezapřela. Měla jeho oči a nahrbená ramena i dobrosrdečný, smířlivý výraz, díky němuž Possum v mládí vyvázl bez nejmenší úhony z nejedné šlamastyky.

Jeffrey se mocně napil, jeho patro již hořké chuti ležáku přivyklo.

Myslel na Roberta a na trápení, jaké musel prožívat, když Jessie přišla o dítě. Manželství je podivný vztah doprovázený neustálými zvraty, někdy něžný, jindy plný zášti. Když ještě sloužil jako obyčejný pochůzkář, vysloveně nenáviděl situace, kdy musel řešit domácí násilí. Mezi manželem a manželkou vždy existuje jakési tajemné pouto, které jako mávnutím kouzelného proutku změní touhu zabít jeden druhého v přání zabít toho, kdo se mezi ně plete, v daném případě policistu. V jednom okamžiku po sobě řvou a házejí nejsprostšími nadávkami, v příštím se vrhají před hlídkový vůz, jen aby partner neskončil za mřížemi.

Děti všechno ještě zhoršují a Jeffrey se jako pochůzkář vždycky snažil udržet je mimo konflikt. Pokaždé to představovalo obtížný úkol, protože většina dětí se domnívá, že může rodičům pomoci, když se postaví mezi ně. Sám to prožíval s vlastním otcem a matkou a věděl, co děti žene k tomu, aby se do hádky zapojily.

Současně ovšem věděl, jak jsou podobné pokusy marné. Neznal nic horšího, než když ho zavolali k rozhádané dvojici a po příjezdu našel ubrečené dítě choulící se v koutě s monoklem na oku nebo rozraženým rtem. V mnoha případech potom otci ručně domluvil.

Uvědomoval si, že tímto způsobem částečně ventiluje vlastní vztek, a až donedávna to považoval za jednu z výhod práce policisty.

Hodil prázdnou láhev do koše a vytáhl si novou. Tentokrát ji otevřel o hranu pultu a podle rýh poznal, že Possum používá pult k témuž účelu.

Zaklonil hlavu a dlouze se napil. V žaludku mu hlasitě zakručelo a uvědomil si, že kromě několika soust ráno u Nell celý den nic nejedl. V duchu nad tím mávl rukou. Hladina v láhvi klesla na polovinu, když uslyšel splachovadlo.

„Ahoj, Slicku.“ Possum vyšel ze záchodu a zapínal si kalhoty.

„Vidím, že sis posloužil,“ konstatoval, když uviděl rozpité pivo.

„Buď rád, že jsem to neudělal.“ Jeffrey bouchl do tlačítka na pokladně. Otevřel se šuplík s penězi a odhalil pohled na bankovky a mince v přihrádkách. „Máš tam nejmíň dvě stě dolarů.“

„Dvě stě padesát tři a jedenaosmdesát centů,“ upřesnil Possum.

Vzal si láhev, otevřel ji o hranu pultu a napil se.

Jeffrey dopil a hned sáhl pro další pivo. Possum mrkl na dvě prázdné flašky, ale nijak se nevyjádřil.

„O Robertovi jsi už asi slyšel, že?“ zeptal se Jeffrey.

„A co jako?“

Jeffreyho zamrazilo. Pořádně se napil, aby dostrkal mozek do stavu, kdy už mu nebude na ničem záležet. „Přiznal se.“

Possumovi pivo zaskočilo v hrdle a rozkašlal se. „Co… cože?“

„Právě jedu od Jessiiny matky. Řekl, že to udělal.“

„Udělal? A co?“

„Zastřelil toho chlapa.“

„Zabil Luka Swana,“ zašeptal Possum. „Ježíšku na křížku.“

„Jessie mu s ním zahýbala.“

Possum zavrtěl hlavou. „Tomu nevěřím.“

„Mně věřit nemusíš. Promluv si s Robertem. Tvrdil, že toho chlapa načapal, jak mu klátí ženu.“

„Proč by mu zahýbala?“

„Protože je děvka.“

„Takto bys o ní neměl mluvit.“

„Jak bych neměl mluvit, Possume? Vždyť je to pravda.“ Jeffrey se znovu napil, pak ještě jednou. „Kristepane, ty ses ani trochu nezměnil.“

„Hele, nech toho.“

„To jsi celý ty, Possume. Děláš mrtvého brouka, dokud se mela nepřežene, a potom vstaneš a tváříš se, že se nic nestalo.“ Dopil láhev a čekal na bzučení v hlavě, které částečně zmírní bolest.

„Řekl, že zabil i Julii.“

Possum vykulil oči a opřel se o pult. „To je bláznivý výmysl.“

„Jo, bláznivý,“ přitakal Jeffrey. „Celé tohle město se zbláznilo.“

„Věříš mu?“

Jeffreyho ta otázka překvapila – Possum přece nikdy nic nezpochybňoval.

„Ne,“ odpověděl. „Sakra, já nevím.“

„Do prdele,“ ulevil si Possum.

Jeffrey sáhl pro nové pivo, ale přítel mu zadržel ruku. „Hele, dej si pauzu, ano?“

„Jednu matku už mám.“

„Ona je jenom další důvod, proč bys měl přibrzdit.“

Než si Jeffrey uvědomil, co dělá, udeřil Possuma do čelisti.

Nedokázal pořádně zamířit, ale vložil do rány tolik síly, že jeho přítel ztratil rovnováhu a narazil zády do trezoru.

„Au!“ vyjekl Possum spíše překvapením než bolestí či vztekem.

Utřel si bradu a zadíval se na krev, která mu potřísnila dlaň.

„Boha jeho, Slicku, málem jsi mi vyrazil zuby.“

Jeffrey zvedl zaťatou pěst k dalšímu úderu, ale zarazil ho výraz Possumových očí. Přítel by mu tentokrát ránu vrátil, ačkoliv to ještě v životě neudělal. Possum se na něho nikdy nerozzlobil a všechno, co Jeffrey udělal, považoval za správné.

Jeffrey sáhl do kapsy pro dvě desetidolarovky a chtěl zaplatit pivo.

„Ne,“ odmítl Possum a odstrčil bankovky. Z brady mu kapala krev. „Nech to být.“

„Vždycky za sebe platím.“ Jeffrey hodil peníze na pult a vzal si zbylé láhve a nenačatý karton.

„Počkej, Slicku, odvezu tě…“

„Jdi do hajzlu,“ odsekl Jeffrey a odstrčil přítele.

Possum ho následoval ke dveřím. „V takovém stavu přece nemůžeš řídit.“

„V jakém stavu?“ vyjel na něho Jeffrey. Otevřel pravé dveře, hodil piva na sedadlo a obcházel Robertův chevrolet. Zakopl při tom o uvolněný kámen a musel se opřít o kapotu, aby neupadl.

„Vzpamatuj se, Jeffrey.“

Jeffrey se vsoukal za volant. Cítil pálení v očích a svět se najednou obrátil vzhůru nohama. Starý automobil si tentokrát dal říct na první pokus, a tak spokojeně vyjel z parkoviště. V posledním okamžiku strhl řízení, aby cestou nesebral benzinový stojan.

16

14.50

Molly nasedla do sanitky na místo spolujezdce a sjela Lenu pohledem. „Menší košili už neměli?“

„Asi ne.“ Lena věděla, že se druhá žena snaží zlehčit situaci, ale nedokázala na tu hru přistoupit. Potily se jí dlaně. Nervy, obvykle pevné jako ocelová lana, ji nechávaly na holičkách. Ale jakmile se ocitne v budově stanice, bude všechno v pořádku. Lena patřila k lidem, kteří čelí strachu přímo. Nervozita je pochopitelná, ale jakmile se spustí akce, vlády se ujme chladná profesionalita.

Molly se zhluboka nadechla, a když vypustila vzduch, ramena jí poklesla jako vypuštěny balon. Pevně sevřela oba konce stetoskopu, který měla zavěšený kolem krku, a odhodlaně prohlásila:

„Tak jo, jsem připravená.“

Lena se pokusila zasunout klíček do zapalování, nedokázala však zklidnit rozklepanou ruku. Po několika marných pokusech se Molly naklonila přes ni. „Ukažte, já to udělám.“

„To mám od těch jizev,“ vysvětlovala Lena do hukotu nastartovaného motoru. „Přerušené nervy.“

„Vadí vám to moc?“

Lena sešlápla plyn a přes podlahu ucítila vibrace motoru.

„Ne,“ odpověděla a po chvíli dodala: „Občas.“

„Absolvovala jste fyzioterapii?“

Lena nechápala, proč musí vést tento stupidní rozhovor, ale překousla nepříjemný pocit, zařadila rychlost a rozjela se. „Asi tři měsíce. Dávali mi parafínové zábaly. Taky jsem si hrála s míčkem a strkala kolíky do otvorů.“

„Abyste znovu získala obratnost,“ vysvětlila Molly s pohledem upřeným před sebe.

„Jo,“ opáčila Lena. Policejní stanice se nacházela sotva tři sta metrů od grantského zdravotnického střediska, ale čím více se k ní blížily, tím jí připadala vzdálenější. Zdálo se jí, že vjíždí tunelem do černé díry.

„Před nedávnem jsem si taky nechala naordinovat fyzioterapii,“ řekla Molly. „Kvůli kolenu. Bolelo jako čert, když jsem běhala do schodů za tím mladším.“

„Máte dvě děti?“

„Dva kluky,“ odpověděla ošetřovatelka s nádechem pýchy v hlase.

Lena přejela ocelový poklop na díře ve vozovce, ale těžká sanitka se ani nezakymácela. Uvažovala, zda v její děloze také neklíčí nový život, a pokud ano, jestli je to chlapeček, nebo holčička.

Co by se stalo, kdyby porodila dítě? Když se za Ethana provdá, už se ho do smrti nezbaví.

„Dvojčata,“ upřesnila Molly.

„A sakra,“ vydechla Lena, i když z jiného důvodu, než si snad Molly myslela. Dvojčata. Dvojnásobná odpovědnost. Dvojnásobné riziko. Dvojnásobná bolest.

„Jste v pořádku?“ zeptala se ošetřovatelka starostlivě.

„Dneska mám narozeniny,“ odpověděla Lena. Řídila vyloženě mechanicky, aniž pořádně vnímala, kam jede.

„Opravdu?“

„Jo.“

„Tady bychom mohly zastavit,“ poznamenala Molly a Lena si uvědomila, že stanici málem přejela. Nick jí kladl na srdce, aby neblokovala hlavní vchod, a dohodli se, že bude lepší zaparkovat blíže k obchodu s oděvy než směrem k areálu univerzity.

Lena uvažovala, jestli nemá zacouvat, ale už bylo pozdě.

„Myslím, že to bude stačit.“

„Asi ano.“ Molly si utřela ruce o stehna. „No, mělo by to být docela jednoduché, ne?“ ujišťovala se. „Vejdeme, předáme jídlo a pití a odejdeme s Mariou, je to tak?“

„Ano,“ souhlasila Lena. Zpocená ruka jí sklouzla z řadicí páky, když ji posouvala do parkovací polohy. V duchu zaklela a mobilizovala psychické síly, aby dokázala pokračovat v akci. Nikdy se ničeho nebála a v posledních několika letech viděla tolik hrůzy, kolik by vystačilo mnoha lidem na celý život. Čeho se sakra bojí? Copak ji v tom baráku může čekat něco horšího než to, co zažila před dvěma roky?

„Poslyšte,“ začala Molly váhavě. „Nick mě žádal, abych vám to neříkala…“

Lena vyčkávala.

„Standardní postup prý vyžaduje dodržení časového limitu. Jestli do určité doby nevyjdeme, vtrhnou dovnitř.“

„Proč nechtěl, abych to věděla?“

„Protože se bál, aby na to nepřišli.“ Ošetřovatelka myslela útočníky.

„Chápu,“ odvětila Lena. Skutečně Nickovým důvodům rozuměla.

Prostě jí nevěřil. A taky se se svou nedůvěrou svěřil Amandě Wagnerové. Obával se, aby neprovedla nějakou pitomost, za kterou všichni zaplatí životem. Přiznala si, že tato možnost existuje. Třeba i tuhle akci, byť neúmyslně, zprasí stejně jako dosud všechno ve svém životě. Třeba právě tohle bude její konec.

Konec všeho.

„Dopadne to dobře, nebojte se.“ Molly ji vzala za ruku.

Z nedostatku jiného nápadu se Lena podívala na hodinky.

Ošetřovatelka ji napodobila. „Zesynchronizovala jsem si s Nickem čas,“ oznámila a ukázala Leně velké hodinky s obrázkem Snoopyho. Lena si podle ní seřídila svůj digitální chronometr a napadlo ji, jestli jí to k něčemu bude.

„Vtrhnou tam přesně čtyřicet minut poté, co projdeme dveřmi.“

Molly se znovu podívala na hodinky. „To bude ve tři třicet dva.“

„Fajn,“ řekla Lena.

Molly položila ruku na kliku. „Vrátíme se včas, abyste stihla oslavu.“

„Jakou oslavu?“ nechápala Lena.

„Narozeninovou,“ připomněla jí ošetřovatelka a pootevřela dveře sanitky. „Můžeme?“

Lena němě přikývla, protože nedůvěřovala ústům, že by dokázala vypravit hlásku. Obě ženy vystoupily a sešly se u zadních dveří. Agenti GBI naložili do sanitky krabice s chlazenou lahvovou vodou a balenými sendviči, které nakoupili u jedné z čerpacích stanic na předměstí. Cestou ke stanici se Lena soustředila na nálepky na průhledných trojhranných plastových krabicích a přemýšlela, kdo asi za ty plátky šunky mezi dvěma krajíčky bílého chleba platil. Vyznačená trvanlivost končila za tři měsíce.

Musí obsahovat tolik konzervačních prostředků, že by jedno sousto položilo koně, pomyslela si znechuceně.

„A jsme na místě,“ vydechla Molly v okamžiku, kdy se vchodové dveře zevnitř otevřely.

Lena potlačila zalapání po dechu – Mattova mrtvola se po zádech svezla k zemi. Zbytek hlavy vydal při dopadu na beton pleskavý zvuk a po chodníku se rozlil mozek. Dávka broků utrhla většinu obličeje, levé oko viselo z důlku na nervu jako hrůzná haloweenová maska. Spodní čelist byla zbavená kůže a Lena detailně viděla zuby, vyhřezlý jazyk i šlachy a svaly, které to držely všechno pohromadě.

„Pomalu,“ přikázal muž stojící hned za prahem. Hlavu mu kryla černá pletená lyžařská kukla s kosočtvercovými štěrbinami pro oči a ústa, nos zůstával zakrytý. Lena si náhle připadala jako v hororu a ledový závan děsu ji prakticky ochromil. Frank se o žádných maskách nezmiňoval. Útočníci si je nasadili proto, aby utajili svou totožnost před zdravotníky, a Lena netušila, jaké důsledky z toho plynou pro zajatce, kteří už tváře únosců viděli.

„Pěkně klidně,“ řekl muž pod maskou a gestem pozval obě ženy dovnitř. V jedné ruce držel brokovnici – značka Wingmaster, Frank se nemýlil – a v druhé pistoli Sig Sauer. Neprůstřelná kevlarová vesta mu těsně přiléhala k hrudi a Lena spatřila pažbu druhé pistole, vyčuhující za opaskem.

„Leno!“ sykla na ni Molly a policistka si teprve v té chvíli uvědomila, že se zastavila.

Silou vůle přiměla nohy k pohybu. Snažila se Matta překročit, aniž by se na něj podívala, a celou dobu cítila obsah žaludku až v krku. Podrážky jejích tenisek zanechávaly v krvi rozmazané otisky.

Uvnitř stanice panovalo vedro, teplota byla nejméně o deset stupňů vyšší než venku. Druhý střelec stál u pultu, o jehož desku si opíral kalašnikov. I on měl přes obličej nataženou masku, ale ta jeho svými většími otvory a odkrytým nosem umožňovala snazší dýchání. Bezvýrazné oči jako bez života se na obě ženy vstupující do vestibulu sotva podívaly.

První únosce, nejspíš Smith, chtěl zavřít dveře, ale bránilo mu v tom Mattovo tělo. Zkusil to ještě prudším pohybem, ale mrtvola stále překážela. „Kurva,“ zamumlal a prudce nakopl mrtvého do boku. Měl vojenské boty s ocelovou špičkou a Lena slyšela, jak něco prasklo – s největší pravděpodobností Mattova žebra.

„Odtáhněte toho jebáka,“ ucedil Smith.

Lena stála s krabicí sendvičů v ruce jako přimražená k podlaze.

Molly po ní střelila pohledem plným paniky, pak postavila krabici s lahvovou vodou na zem, přistoupila k mrtvole, sklonila se, vzala ji za kotníky a chtěla ji vtáhnout dovnitř.

„Ne!“ okřikl ji Smith. „Ven. Strčte toho jebáka ven.“ Utřel si ústa hřbetem dlaně. „Smrdí jak hajzl.“ Jak Molly obcházela tělo k hlavě, Smith je znovu nakopl do hrudníku. „Zajebaný kokot,“ procedil tónem, který zastavil ošetřovatelku uprostřed kroku.

Rozmáchl se a kopl Matta do rozkroku. Mrtvá hmota neprotestovala a dopad okované boty připomněl Leně zvuk kartáče, který slýchávala, když Nan doma gruntovala a klepala koberce.

Smithův vztek se naštěstí rychle vytrácel a s posledním kopancem křikl na Molly: „Na co kurva čekáš? Pohni s tím jebákem.“

Zdálo se, že ošetřovatelka neví, jak mrtvolu uchopit. Matt měl na sobě obvyklou bílou košili s krátkým rukávem a vázanku, která vyšla z módy v době, kdy Jimmy Carter opouštěl Bílý dům.

Látka byla nasáklá krví z ustřelené hlavy a v místech, kam dopadly kopance, potrhaná. Nové rány měly nepřirozeně purpurovou barvu a nekrvácely.

Smith postrčil Molly nohou. Nebyl to výhružný pohyb, ale ošetřovatelka jej vzhledem k předchozí scéně jako hrozbu pochopila.

Pokusila se Matta zvednout za košili, jenže dosáhla jen toho, že ji vytáhla z kalhot a odhalila bílé rybí břicho. Na podlaze jako sprška krup zarachotily utržené knoflíky. Nakonec uchopila mrtvolu v podpaždí a zvedla ji.

Tělo se však nepohnulo a Smith se rozmáchl k dalšímu kopanci.

„Ne,“ zašeptala Molly.

Smith nevěřil svým uším. „Cos to řekla?“

„Omlouvám se,“ vydechla ošetřovatelka a sklopila oči. Uniformu měla vpředu potřísněnou tmavou krví. Podívala se na Lenu.

„Prokristapána, tak mi pomoz.“

Lena se rozhlédla, jako by nevěděla, kam odložit krabici se sendviči, kterou držela. Nechtěla se Matta dotknout. Nechtěla se dotknout mrtvého těla.

Smith na ni namířil brokovnici. „Dělej.“

Lena postavila krabici a cítila, jak se jí při každém nadechnutí třesou plíce. Zavřela ústa a zaťala zuby, aby jí nedrkotaly. V životě nebyla tak vyděšená. Proč se tak bojí? V minulosti zažila okamžiky, kdy by pro ni smrt byla vítaným vysvobozením, dokonce žadonila, aby si pro ni přišla, ale teď ji myšlenka na násilný odchod ze světa doslova paralyzovala.

Nějakým záhadným způsobem se jí podařilo přemístit k Mattovým nohám, sklonit se a uchopit je. Hleděla na levné černé polobotky, na otřepané manžety obnošených kalhot a na kdysi bílé sportovní ponožky, zaprané do špinavě šedé barvy. Levá nohavice se vyhrnula a nabídla pohled na holý kotník, na němž se nakrabatila těstovitě bledá kůže bez chloupků. Podrážky se jí zabořily do břicha. Pomyslela na dítě v děloze a uvažovala, zda si je vědomo, jak blízko teď má k mrtvole. Vnímá vůbec něco?

Položily tělo na chodník stranou od vchodu. Smith sledoval každý jejich pohyb s ústy zkřivenými do spokojené grimasy a Lena bojovala s pokušením vzít nohy na ramena a zdrhnout, když se v závěsu za Molly vracela do budovy policejní stanice. Co se ve skutečnosti stalo, si uvědomila, až byla uvnitř. Smith dostal jídlo a pití – mohl přibouchnout dveře a nechat je obě venku. Mohl je na místě odstřelit nebo na ně zařvat, ať se kurva klidí, ale nic z toho neudělal.

„Tak je to lepší,“ ušklíbl se Smith. „Tolliver to tady celé zasmradil.“

Molly trhla hlavou a otevřela ústa.

„Copak?“ Smith jí namířil pistoli na čelo. „Máš proti tomu námitky, čubko? Chceš snad přes hubu?“

„Ne,“ odpověděla Lena místo ošetřovatelky, překvapená, že vůbec dokázala promluvit.

Smithův úsměv pod maskou působil hrozivě. Neušlo jí, jak si ji jeho oči prohlížejí od hlavy k patě, a když spočinuly na prsou, zalesklo se v nich zalíbení nad tím, co vidí. Žduchl Molly do hlavy hlavní pistole a obrátil pozornost k Leně. „To jsem si mohl myslet.“

Pokynul jí, aby se otočila. „Ruce na zeď.“

Zazvonil telefon, pronikavý řinkot prořízl vzduch jako nůž.

„Otoč se,“ rozkázal Smith.

Lena položila dlaně mezi dvě fotografie grantského policejního sboru ze sedmdesátých let. Samí muži, všichni v modrém a s knírky pod nosem, pouze tehdejší velitel Ben Walker se svým vojenským ježkem a hladce vyholeným obličejem vybočoval z řady.

O něco níž visel snímek, na němž byla i ona. Zatajila dech a vyslala k nebi vroucnou modlitbu, aby si toho Smith nevšiml.

„Schováváš u sebe něco?“ Smith jí rukama jako kladivy proklepal tělo, pak ji natlačil ke stěně a přitiskl se k ní. „Schováváš u sebe něco?“ zopakoval a po hmatu jí jednou rukou obratně rozepínal blůzu.

Mlčela, jen srdce jí v hrudi divoce bilo. Snažila se nesklouzávat pohledem k fotografii, která jí visela půl metru pod nosem. Tehdy byla mladá a dychtivě očekávala, co jí přinese budoucnost. Stát se policistkou jako otec byla odmalička její utkvělá touha. Den, kdy byl snímek pořízen, řadila k těm nejšťastnějším. Dnes ji ta fotka může stát život.

Smith jí vklouzl rukou pod košili a sevřel do dlaně ňadro.

„Máš tam něco dobrého?“ zeptal se posměšně. „Srdce ti buší nějak moc rychle.“

Stála tak klidně, jak dokázala, víčka pevně sevřená. Ruka se přesunula na druhý prs. Muž těžce oddechoval a sálala z něj probuzená vášeň.

Lena si s úžasem uvědomila, že není polomrtvá děsem, jak by očekávala. V tom těle, které se k ní tisklo, bylo něco důvěrně známého, co hrozbu eliminovalo. Smith nebyl vysoký, ale měl vypracovanou postavu, a když si tu myšlenku připustila, vlnící se svaly na pažích a hrudníku jí připomněly Ethana. A Ethana uměla zvládnout. Dokázala ho přimět, aby kráčel po úzké hranici, která dělí výbuch vzteku od sebekontroly, ale nepřekročil ji. Pozorovat, kam až může svého milence postrčit, se jí v poslední době stalo vzrušující hrou. Problém spočíval v tom, že občas prohrála, jak dokazoval natržený ret.

„Máš tam pro mě něco dobrého?“ Smithův horký dech ji lechtal na uchu. Cítila, jak se k ní tiskne silněji a jednoznačně dává najevo svůj záměr. Zdálo se jí, že pluje prostorem, jako by se její duše přenesla jinam, zatímco tělo zůstalo na stanici.

Pak se ozval jiný hlas, který Lena neznala. „Nech toho,“ houkl druhý útočník tónem, v němž nebylo ani stopy po autoritě, leč Smith se přesto stáhl. Pouze jeho ruka setrvala na ňadru tak dlouho, jak to bylo možné.

„Vyzuj se,“ přikázal Leně a pak vyzval Molly: „Teď ty. Ke zdi.“ Ošetřovatelka rozechvělá strachem poslechla a položila dlaně na stěnu mezi fotografie. Lena si zapínala košili a dívala se, jak Smith neurvale prohledává Molly. Odstoupila od kompromitujícího snímku a posadila se na zem, aby si rozvázala tkaničky.

Nůž měla pod ponožkou přilepený náplastí v prohlubni mezi kotníkem a Achillovou šlachou a už ji pěkně tlačil. Podala Smithovi boty a snažila se nedat najevo nervozitu. Při předchozí prohlídce zbraň neobjevil, a pokud ji teď znovu pečlivě neprošacuje nebo nepřikáže, aby si svlékla ponožky, bude v suchu.

Smith obrátil její tenisky, pečlivě zkontroloval podrážky a nahlédl dovnitř. Totéž udělal s Mollyinou obuví a pak hodil oba páry na zem. Ošetřovatelka se chtěla obout, ale zarazil ji. Potom prověřil obsah obou krabic, zda v nich neobjeví nějaký kontraband, a zavelel: „Zvedněte to a odneste dozadu.“

Lena se sklonila ke krabici a zakryla si přitom prsa. Zvedla náklad, počkala, až Molly uchopí vodu, a prošla dvojitými létacími dvířky do služebny. Podařilo se jí vklouznout do tenisek, ale pochopitelně si je nemohla zavázat. Potila se jí chodidla, ale páska, která držela nůž, nepovolila. Jak zbraň někomu předat? Kde ji nechat, aby byla k užitku?

Zaměřila se na věci, které mohla ovlivnit, a rozhlédla se po místnosti. Stanice byla samozřejmě vzhůru nohama, ale Lena s povděkem kvitovala, že náčrt, který Frank s Patem připravili, přesně zachycoval skutečnost. Větrací otvory byly ucpány kusy oděvu, dveře tarasily barikády ze skříněk a psacích stolů. Brad stál v trenýrkách a bílém tílku uprostřed služebny, tenké neopálené nohy prakticky bez chloupků trčely jako sirky z černých ponožek a předpisové obuvi. Za ním se jako kuřátka pod křídly kvočny choulila tři děvčátka v Mariině náručí. Vzadu seděla opřená o zeď Sára Lintonová. Na zemi ležel s hlavou v jejím klíně nějaký muž. Jeho podrážky hleděly na Lenu. Klopýtla a krabice jí vypadla z rukou. Ten muž byl Jeffrey.

„Ukažte, pomůžu vám.“ Brad sbíral vypadané sendviče a ukládal je zpátky do krabice. Oči měl vypoulenější než jindy.

„Matt to dostal do ramene,“ oznámil sytým barytonem.

„Cože?“

„Matt,“ řekl Brad a sjel pohledem k Jeffreymu. „Byl postřelen do ramene.“

„Aha,“ vydechla, jako by pochopila, ale místo toho přímo cítila, jak se jí v mozku protáčejí kolečka ve snaze porozumět tajuplnému náznaku.

„Pořád mi omdlévá,“ zasípala Sára chraplavě. „Nevím, jak dlouho ještě vydrží.“

„Můžeme mu nějak pomoct?“ zeptala se Molly.

Sára mluvila s velkými obtížemi. Odkašlala si a řekla: „Jedině ho dopravit do nemocnice.“

„To nepřipustím.“ Smith se prohraboval mezi sendviči a studoval etikety. „Co je to za sračky?“ Zdálo se, že se předvádí, a Lena vytušila, že je to kvůli ní. Pomalu, ale jistě se z ní stávala jedna z žen, které jako policistka strašně nerada viděla. Nejdřív volají o pomoc, když jim manžel nebo milenec ubližuje, ale až se dostaví strážci zákona, na kolenou je prosí, aby toho ničemu nezatýkali.

Bylo v nich něco… Něco v jejich chování… Jako by se dívaly na svět v obavě, odkud přiletí další rána. Jako kdyby vyzařovaly jakousi auru, která přímo přitahuje typ mužů, kteří se vyžívají v bití svých partnerek.

„Potřebuje lékařskou péči,“ namítla Sára.

Molly sundala z krku stetoskop a zamířila dozadu.

„Jdeš někam?“ křikl na ni Smith.

„Chtěla jsem…“

„No dobře.“ Ustoupil a naznačil úklonu. Všiml si, že ho Lena sleduje, a mrkl na ni.

Lena věděla, co se od ní očekává, a bez dalšího rozmýšlení vyhrkla. „Děkujeme.“

Začala rozbalovat sendviče a rozdělovat je dětem, přičemž se každé holčičky zeptala, jestli je v pořádku. Stále však cítila onu rozdvojenost, jako kdyby v místnosti stál někdo jiný a ona ho jen z výšky pozorovala.

Telefon neodbytně řinčel. Smith k němu přiskočil, zvedl sluchátko a praštil jím do vidlice.

Jedna z dívek sebou při tom zvuku škubla. „Já chci za tatínkem,“ zanaříkala.

„Já vím,“ tišila ji Lena. „Už ho brzy uvidíš.“

Děvčátko se rozplakalo. Lena mu podala láhev vody, cítila vztek a bezmoc současně. „Neplač,“ šeptala prosebně. S dětmi to nikdy neuměla, ale snažila se. „Všechno dobře dopadne, uvidíš.“

Maria tiše zasténala a upřela na ni skelný pohled.

Lena se pokusila upoutat její pozornost. „Jste v pořádku?“ Konečně si uvědomila, že by se měla chovat jako kvalifikovaná ošetřovatelka.

Položila staré ženě ruku na rameno a zopakovala: „Jste v pořádku?“

Smith stál u Molly a Sáry a zřejmě se mu nelíbilo, co slyší, protože se konečně rozhoupal. „Tak to by stačilo. Seberte se a vypadněte. A tu starou čarodějnici vemte s sebou.“

„Ten muž potřebuje ošetření,“ namítla Molly.

„A co já?“ zeptal se Smith a ukázal na pruh bílé gázy, teď už ovšem nasáklý krví, jímž měl zakrytou ránu na paži.

Telefon znovu zazvonil. Wagnerovou nejspíš vyvedla z konceptu mrtvola vynesená za dveře.

„V sanitce máme kompletní vybavení,“ řekla Molly. „Pusťte Matta a já tady zůstanu a ošetřím vás.“

„Máme tady pár hrdinů,“ houkl Smith na svého partnera a Leně došlo, že tím myslí i ji.

Klečela vedle Marly a dívek a dívala se, jak se k nim mladík přibližuje a nese se jako páv. Pak beze slova popadl jednu z holčiček za zápěstí a táhl ji k vestibulu. Dítě vykřiklo, ale Smith mu zkroutil ruku za zády a umlčel je, až jenom tiše naříkalo. Lena pořád v kleku sledovala, jak se tiše domlouvá se svým partnerem, a natočila se tak, aby měla chodidla za zády. Pak si sáhla ke kotníku, ale ztuhla, když ucítila na hřbetě ruky čísi dlaň. Kdo to může být? Neodvažovala se ohlédnout. Brad stál vpravo od ní, takže ten to být nemohl. Obě dívky byly tak vyděšené, že se nedokázaly pohnout. Maria! Musela to být Maria, jejíž prsty teď zručně odlepily náplast a zmocnily se kapesního nože.

„Máme doktorku a dvě zdravotní sestry,“ řekl Smith. „Proč ne?“

Jeho partner nesouhlasně zakroutil hlavou, ale zdálo se, že rezignoval a byl ochoten přistoupit na jakýkoliv návrh.

Smith se vrátil k Leně a táhl dítě za sebou. „Přines ze sanitky kufřík,“ vyzval ji.

„Cože?“ nechápala.

Podíval se na hodinky. Lena je znala z inzerátů, které tvrdily, že stejný typ používají speciální jednotky námořnictva. „Běž pro kufřík a přines ho.“ Přitiskl dívence hlaveň pistole k čelu. „Máš na to třicet vteřin.“

„Já ne…“

„Devětadvacet.“

„Sakra,“ zaklela Lena tiše. Vyškrábala se na nohy a s bušícím srdcem se rozběhla ke dveřím. Otevřela sanitku a horečně pátrala po něčem, co by mohl být záchranářský kufřík s výbavou pro první pomoc.

„Detektive?“ zavolal na ni mužský hlas. Věděla, že to byl jeden z policistů u hlídkového vozu, ale nemohla se zdržovat.

„Detektive?“

„Všechno v pořádku!“ křikla hlasem zrůzněným panikou.

„Všechno v pořádku!“ Konečně spatřila plastový kufr, připevněný popruhem ke stěně kabiny. Dopravní i jiné nehody vyšetřovala tolikrát, že hned poznala, co s sebou záchranáři nosí. „Do prdele, do prdele, do prdele,“ mumlala pod nosem, když zápolila s přezkou a pokoušela se odhadnout, kolik času již uplynulo.

„Nepotřebujete pomoc?“ naléhal policista.

„Sklapněte!“ zařvala na něho a otevřela víko. Kufřík byl plný léků a nástrojů a Lena jen doufala, že obsahuje vše potřebné.

V posledním okamžiku popadla ještě jednu brašnu a defibrilátor.

Proběhla vchodem a vylekala druhého střelce, který škubl automatickou puškou, ale naštěstí nestiskl spoušť, a spěchala dozadu, kde Smith pořád držel holčičce pistoli u spánku. S úsměvem sledoval hodinky a Lena k němu pocítila spalující nenávist.

Odhodila vybavení, které přinesla, a doslova mu dívenku vyškubla.

Ústí hlavně se jí zavrtalo do čela. Lena otřeseně klesla na kolena a Smith ji kopl do prsou. Spadla na záda v okamžiku, kdy jí chtěl Brad přiskočit na pomoc.

Smith na něj namířil zbraň a dupl Leně na hrudní kost. „Věděl jsem, že si budeš chtít zahrát na hrdinu,“ ušklíbl se.

„Ne,“ zasténala Lena. Cítila, jak z ní pod neúprosným tlakem okované boty vyprchává život.

Smith ještě přitlačil. „Tak co, pořád chceš být hrdina?“

„Ne,“ zasípala Lena. „Prosím…“ Snažila se vyprostit zpod drtivého sevření, ale vykoledovala si jen přesunutí podrážky na břicho a krutější bolest. „Prosím,“ zopakovala a myslela na dítě ve svém lůně. Co asi prožívá?

Smith ostře vydechl, jakoby zklamáním. „Tak jo,“ zabručel a sundal jí nohu z břicha. „Doufám, že ses poučila.“

Brad pomohl Leně vstát. Klepala se jí kolena a bolelo ji celé tělo.

Ublížil jí? Utrpěla vnitřní zranění? Zlomeninu?

Smith přisunul nohou plastový kufřík k Sáře. „Tohle by mělo stačit. Operace v polních podmínkách. Přesně jako v televizi.“

Sára zavrtěla hlavou. „Je to příliš nebezpečné. V žádném případě…“

„Určitě to dokážeš.“

„Potřebovala bych operační sál.“

„Tohle ti musí stačit.“

„Mohl by zemřít.“

Smith zamával pistolí. „To může i tak.“

„Co máte proti…“ Sára se zarazila. Usilovně se snažila potlačit emoce, ale ty nakonec zvítězily. „Co máte proti nám?“ ptala se naléhavě.

„Co jsme vám udělali?“

„O tebe nejde,“ řekl Smith a hrábl po sluchátku. „Co zas kurva otravujete?“

„Tak Jeffrey?“ Sáře se zadrhl hlas, a když viděla, že od Smithe se odpovědi nedočká, obrátila se na jeho společníka. „Co vám kdy Jeffrey udělal?“

Druhý střelec se k ní otočil, přičemž neustále mířil puškou na vchod.

„Drž už kurva hubu!“ štěkl Smith do telefonu. „Chystáme se tady k malému chirurgickému zákroku v polních podmínkách. Proto jste nám sem ty dvě ošetřovatelky poslali, ne?“

Sára se nevzdávala. „Co tím sledujete?“ naléhala. „Proč to děláte?“ dožadovala se zoufale odpovědi. „Proč?“

Druhý střelec na ni mlčky zíral a Smith se sluchátkem v ruce čekal, zda jeho komplic odpoví. Mladík promluvil tiše, ale jeho slova přímo křičela. „Protože Jeffrey je jeho otec.“

Sára na něho zírala, jako kdyby před sebou spatřila ducha.

„Jared?“ zeptala se roztřesenými rty.

17

Pondělí

Sára odpočítávala zvonění telefonu a čekala, až se ozve záznamník jejích rodičů. Eddie Linton to zařízení bytostně nenáviděl, ale svolil s jeho namontováním, aby se dcera po návratu z Atlanty cítila bezpečněji. Po šestém zazvonění uslyšela otce, jak žádá, aby volající zanechal vzkaz.

Sára počkala na pípnutí. „Mami, to jsem já…“

„Sáro?“ přerušila ji Cathy. „Moment, hned to bude.“

Sára si v duchu představila, jak matka spěchá do ložnice v patře vypnout záznamník. V domě se nacházely jen dva telefony.

Jeden s patnáctimetrovou šňůrou byl nainstalován v kuchyni a druhý v ložnici rodičů – k tomuto aparátu měly ovšem obě dcery zakázaný přístup od chvíle, kdy začaly chodit na rande.

Sklopila zrak ke kostře na stole, na němž ráno ležel mrtvý Luke Swan. K transportu ostatků si Hoss přivezl tři lepenkové krabice, a přestože Sáru jeho lhostejný přístup šokoval, nebyla v pozici, která by jí dovolovala šerifovy metody zpochybňovat.

Pracně poskládala kostru do původního stavu a pátrala po znacích, které by umožnily odhalit totožnost mrtvé ženy. Trvalo jí to několik hodin, ale nakonec si byla jistá jednou nezpochybnitelnou skutečností: ta dívka byla zavražděna.

„Jsi v pořádku?“ ozvala se matka na druhém konci linky.

„Nestalo se ti nic? Už ses vrátila?“

„Je mi fajn, mami.“

„Byla jsem v obchodě pro čokoládovou rýži na ovocné košíčky.“

Sáru zabolely výčitky svědomí. Tohle cukroví Cathy pekla jen tehdy, když jí chtěla udělat radost.

„Tátu volali k Chorskeovým,“ pokračovala matka. „Malý Jack spláchl pastelky do záchodu.“

„Už zase?“

„Už zase,“ potvrdila Cathy ozvěnou. „Nechceš se zastavit a pomoct mi s pečením?“

„Nemůžu, mami,“ odpověděla Sára. „Ještě jsem pořád v Sylacauze.“

„Ach.“ Jediné citoslovce vyjadřovalo zklamání i nesouhlas.

„Vyskytl se tu jistý problém,“ začala Sára, pořád ještě nerozhodnutá, jestli se má matce svěřit, co se stalo. Ráno jí řekla o Robertovi a o nočním střílení, ale své podezření ohledně toho, kdo stiskl spoušť, vynechala. Teď si však uvědomila, že by neměla nic tajit, a vylíčila všechny podrobnosti od stopy spáleniny přes Reggieho varování až po starost, co Jeffrey v jeskyni schoval do kapsy.

„Nebyl to třeba náramek nebo jiný šperk?“ zeptala se Cathy.

„Já nevím,“ odpověděla Sára. „Vypadalo to jako zlatý řetízek.“

„Proč by to dělal?“

„Dobrá otázka,“ opáčila Sára. „Celý den jsem zkoumala kosti.“

„A výsledek?“

„Lebeční švy neměla plně srostlé.“ Sára se sklonila nad stůl a uvažovala, jaké okolnosti přivedly dívčin krátký život k tak tragickému konci. „Konce dlouhých kostí rovněž nebyly zcela vyvinuté.“

„Co z toho vyvozuješ?“

„Oběti bylo kolem dvaceti.“

Cathy se na okamžik odmlčela. „Chudák její matka.“

„Volala jsem místnímu šerifovi, ale nezastihla jsem ho. Nechala jsem mu vzkaz s dotazem, jestli nemají nějaký nevyřešený případ pohřešované mladé ženy.“

„A?“

„Ještě se mi neozval. A když už o tom mluvím, za celý den se o mě v podstatě nikdo nezajímal.“ Dokonce i Deacon White s ní promluvil jen na půl úst, když se do jeho ústavu vrátila s nalezenou kostrou. „V tak malém městě přece nemůže být seznam pohřešovaných moc dlouhý.“

„Myslíš, že jde o čerstvý zločin?“

„Čerstvý byl tak před deseti, možná patnácti lety,“ odhadovala Sára. „Posledních pět hodin jsem tu kostru dávala dohromady. Domnívám se, že vím, co se jí stalo.“

„Trpěla?“

„Ne,“ zalhala Sára a doufala, že to znělo přesvědčivě. „Netuším, co bude dál. Možná se nestihneme vrátit ani zítra.“

„Hodláš tedy zůstat s Jeffreym?“

Sára se kousla do spodního rtu, ale když už zašla tak daleko, rozhodla se, že může klidně pokračovat. „Zdá se mi, že čím víc ho tady lidé pomlouvají, tím víc bych ho chtěla…“

„Opečovávat?“ přerušila ji matka.

„To bych zrovna neřekla.“

„Tak co? Bránit ho?“

„Mami…,“ začala Sára, ale zadrhl se jí hlas. „Já prostě nevím,“ přiznala nakonec pravdu. „Trápí mě, že jsi proti němu tak zaujatá.“

Odmlčela se, protože si vzpomněla na otce. „Bolí mě, že ho táta tak nenávidí.“

„Ty už si na to asi nepamatuješ,“ řekla Cathy. „Bylo ti tehdy pět nebo šest.“

Sára stiskla rty a čekala na kázání.

„Zajeli jsme si k moři a táta vzal vás dvě na ryby. Vzpomínáš?“

„Ne,“ odpověděla, i když fotografie z té dovolené viděla tolikrát, že by si ji mohla udržet v paměti.

„Chytali jste na gumové červíky, ale krabi vám pořád návnadu okusovali, protože si mysleli, že je k jídlu.“ Cathy se zasmála.

„I na tu dálku jsem slyšela, jak táta svolává na ty kraby hromy a blesky a nadává jim, že se pořád drží něčeho, co je naprosto bezcenné.“

Počkala, snad aby se ujistila, že dcera pochopila. „Zkoušel všechno možné, aby se jich zbavil. Dokonce je mlátil po klepetech kladivem, jenže krabi se drželi zakousnutí do návnady, ať dělal, co dělal. Nakonec odstřihl vlasce a pustil je.“

Sára pomalu vydechla. „Já jsem ten paličatý krab, nebo bezcenná návnada?“

„Ty jsi naše holčička,“ odpověděla Cathy. „A táta si to nakonec rozmyslí. Ustřihne vlasec a nechá tě na pokoji.“

„A co ty?“

Zasmála se. „Já jsem to kladivo.“

To Sára věděla až moc dobře. „Vím, co mi napovídají mé instinkty,“ řekla matce.

„A co ti napovídají?“

„Že ho…“ Chtěla říct, že Jeffreyho miluje, ale nepřiměla se to vyslovit.

Cathy se ovšem okamžitě chytila. „A to ses mi snažila namluvit, že si chceš jenom pořádně zašoustat.“

Nedokázala slovy přesně vyjádřit, co se v jeskyni stalo, přesto se o to pokusila. „Nevím proč, ale i po tom všem mu věřím. Cítím se s ním v bezpečí.“

„To není málo.“

„Není,“ souhlasila Sára. „Natolik mě snad znáš, abys věděla, co to pro mě znamená.“

„Jistě že znám.“ Cathy si odevzdaně povzdechla. „Jenže na tvém místě bych věřila víc sobě.“

Sára mlčela.

„Nemůžu tě ochránit před celým světem.“

„Taky že nemusíš,“ odvětila Sára. „Neříkám, že bych to někdy nechtěla, ale nežádám to po tobě.“ A aby zmírnila tvrdost svých slov, dodala: „Ale miluju tě za to, že tě mám.“

„I já tě miluju, děťátko.“

Teď si pro změnu povzdechla Sára. Cítila, jak na ni najednou všechno padá. Když jí bývalo nejhůř, obvykle jí pomohlo jen tak sedět doma v kuchyni a poslouchat matku. Co si pamatovala, byla Cathy jejím záchranným lanem, pevným bodem ve vesmíru.

Teď však netoužila po ničem jiném než usnout s hlavou na Jeffreyho rameni. Žasla, jaká převratná změna se v jejím nitru odehrála.

Něco podobného ještě nikdy k žádnému muži necítila. Tak spalující touhu být s mužem nezažila ani se Stevem Mannem, a přitom tehdy byla dospívající dívka plná emocí a zoufalství mládí. Jeffrey pro ni byl jako droga, jíž se nedokáže nasytit.

Chytila se do pasti a nezbývalo jí než čekat, co se z toho vyvine.

„Už musím končit, mami,“ řekla do telefonu. „Zítra se zase ozvu, ano?“

„Dej na sebe pozor. A ty košíčky ti schovám.“

Sára počkala, až matka zavěsí, a chtěla vrátit sluchátko do vidlice, ale zarazila se, protože zaslechla jakýsi zvuk – jako dýchání – a pak druhé cvaknutí.

Její rozhovor s matkou někdo odposlouchával.

Přistoupila k proskleným dveřím a nahlédla do haly. Světla zhasl Deacon White při odchodu už před několika hodinami.

Věděla, že v pohřebním ústavu pracuje asistent Harold, který bydlí v garsonce nad garáží, ale bylo jí řečeno, že je to samotář, který se po pracovní době uchyluje domů a nikam nevychází, pokud zrovna nemusí přivézt nebožtíka.

Znovu zvedla sluchátko a stiskla tlačítko označené gar.

Musela přečkat šest zazvonění, než se ohlásil mužský hlas ochraptělým: „Haló?“

„Harold?“

„Uhm,“ zavrčel a Sára slyšela, jak se pohybuje. Zjevně ho probudila.

„Haló?“ zopakoval.

„Netelefonoval jste teď někomu?“

„Cože?“

Nevzdávala se. „Tady je Sára Lintonová. Jsem v budově.“

„Aha… No jo…,“ blekotal Harold. „Pan White mi řekl, že se zdržíte déle.“ Odmlčel se a Sára podle zvuků usoudila, že zívá.

„Promiňte,“ zamumlal. „Ach jo.“

Sára se natáhla, kam až jí šňůra sluchátka dovolila, aby viděla dveřmi ven. Na parkoviště právě zajel automobil a jeho reflektory osvítily halu. Zaclonila si oči a snažila se zjistit, kdo to je. Vůz s rozsvícenými dálkovými světly zaparkoval vedle jejího BMW na místě vyhrazeném pro invalidy.

„Haló?“ připomněl se podrážděně Harold.

„Promiňte,“ omlouvala se Sára. „Chtěla jsem odejít a…“

„Jo, jasně,“ pochopil asistent. „Pustím vás a zamknu za vámi.“

„Ne, já…,“ pokusila se ho Sára zastavit, ale Harold zavěsil.

Přimhouřenýma očima hleděla přes halu k oslňujícím automobilovým reflektorům, jestli neuvidí někoho kráčet ke dveřím. Po dvou minutách se v ostrém jasu objevila postava. Uprostřed haly stál Harold a také si clonil oči. Měl na sobě pyžamo, a když k němu Sára přistoupila, zeširoka zíval.

„Kdo to kruci je?“ zeptal se asistent a zamířil ke vchodu.

„Právě jsem…“ Sára zmlkla. Ze starého chevroletu vystoupil Jeffrey, doprovázeny vřeštěním autorádia, které na plné pecky vyhrávalo country. Potlačila zaklení a poděkovala Haroldovi, že ji pustil ven.

„No jo.“ Mávl rukou a zívl tak mocně, že odhalil zuby moudrosti, pak otočil klíčem a otevřel.

Sára se otočila k odchodu, ale nedalo jí to a zeptala se asistenta: „Je v budově ještě někdo jiný?“

Harold se ohlédl přes rameno. „Nikdo, kdo by dýchal.“ Znovu zívl – a to už bylo na Sáru moc. Začala uvažovat, jestli opravdu spal, když mu volala.

Nadechla se k otázce, avšak asistent jí zamával, zamkl prosklené dveře a naposled kvůli ní odhalil ústní dutinu.

Jeffreyho ucítila na pět metrů. Táhlo z něj jako z pivovaru, ale i tak by okamžitě poznala, v jakém je stavu, protože se na nejistých nohou povážlivě kolébal. Poněkud ji to zarazilo. Jeffrey rozhodně nebyl zapřisáhlý abstinent, ale omezoval se na jedinou skleničku vína nebo láhev piva k večeři. Když však uvážila, že jeho matka je těžký alkoholik, přestala se divit. Skutečnost, že se opil právě v takový den, vnímala Sára jako varovný signál, který si ovšem nedokázala přesně vyložit.

„Ahoj,“ pozdravila obezřetně.

Na tváři mu pohrával připitomělý úsměv a do hlasitého Moudří lidé říkají v podání Elvise Presleyho zvedl natažený ukazovák, aby ji umlčel.

„Jeffrey…“

Objal ji kolem pasu, přitáhl k sobě a pustil se do mátožného tance.

Ohlédla se k autu, které bylo s největší pravděpodobností starší než ona. Od dveří ke dveřím se táhlo podlouhlé sedadlo podobné tomu, které viděla v jeskyni, z podlahy osaměle trčela řadicí páka.

„Tys v tomto stavu řídil?“ vyhrkla.

„Pst!“ sykl a Sára musela odvrátit hlavu před oblakem pivního smradu.

„Kolik jsi toho vypil?“

Houpal se do taktu a pobroukával si text spolu se zpěvákem.

„Zamiloval jsem se… do tebe.“

„Jeffe!“

„Miluju tě, Sáro.“

„To je od tebe pěkné.“ Lehce ho odstrčila. „A teď tě dopravíme do postele, ano?“

„K Possumovi nemůžu.“

Položila mu ruce na ramena a umožnila mu tak udržet se na nohou. „Ale můžeš.“

„Zavřeli Roberta.“

Sára tu informaci vzala na vědomí, ale nijak ji nekomentovala.

„Promluvíme si o tom, až vystřízlivíš.“

„Já jsem střízlivý.“

„Zajisté.“ Ohlédla se, jestli je Harold náhodou nesleduje.

„Zmizme odsud někam,“ zamumlal Jeffrey a po hlavě se soukal do auta.

„Počkej!“ Sára ho v posledním okamžiku zachytila, jinak by se zřítil po zádech do prachu. Zapřela se mu dlaněmi o zadek a vtlačila ho na sedadlo.

Jeffreymu se motal jazyk. „Byl… byl to náročný den.“

„Nechápu, jak jsi dojel až sem.“

„No a co? Zavře mě někdo?“ mumlal opilecký. „Ani Roberta by Hoss nestrčil za katr, nebýt mě.“ Položil ruce na volant. „Panebože, jakou já přináším smůlu! Jenom se objevím, celé město jde k čertu.“

„Odsuň se,“ dloubla do něj Sára.

„Chlapi nenechávají ženské řídit.“

Sára se zasmála a strčila do něho důrazněji. „Tak si přesedni, ty velký chlape. Ráno z tebe bude zase slušný člověk.“

Jeffrey se přesunul na místo spolujezdce za cinkotu skla na podlaze.

Sklonil se a po krátkém přehrabování mezi prázdnými lahvemi tiše zaklel: „Do prdele. Došlo pivo. Musíme koupit nové.“

„Někde ho seženeme,“ slíbila, vklouzla za volant a přibouchla dveře, až se kabinou rozlehla kovová ozvěna. Sáhla pod volant, aby nastartovala, ale nenahmatala klíčky.

„Myslím, že dostane jehlu,“ zamumlal Jeffrey a Sára v jeho hlase slyšela nekonečný smutek. „Panebože.“ Zakryl si rukama oči.

Sára hleděla na vchod pohřebního ústavu a nevěděla, co říct.

Během praxe na pohotovosti v Atlantě měla často co do činění s opilci a ze zkušenosti věděla, že nemá smysl snažit se o rozumnou domluvu s lidmi, kteří nejsou schopni logicky uvažovat.

„Kde jsou klíče?“ zeptala se.

Jeffrey opřel hlavu o boční okénko a zamhouřil oči. „Mám je v kapse.“

Sára na něho zírala a sváděla vnitřní boj mezi touhou vrazit mu facku a potřebou ujistit ho, že nakonec všechno dobře dopadne.

„Skrč se trochu,“ řekla nakonec, a když poslechl, sáhla mu do přední kapsy kalhot.

Usmál se a přes látku si posunul její ruku blíž ke středu. Sáru překvapilo, když zjistila, že ani v opilosti se jeho libido nezmenšilo.

„Počkej,“ zaprotestoval, když našla svazek a vytáhla ruku z kapsy.

„Promiň,“ odsekla tónem, který protiřečil omluvě, a hledala správný klíč od zapalování.

„A co bys řekla na orální sex?“

Sára se zasmála. „Nezapomeň, že opilý jsi tady ty, ne já.“ Otočila masivním klíčkem a vydechla úlevou, když na první pokus nastartovala. „Zapni si pás.“

„Žádné tady nejsou,“ opáčil a přisunul se k ní.

Sára sešlápla spojku a zařadila zpátečku. Jeffrey už seděl tak blízko, že stehnem zakrýval řadicí páku. „Kolik jsi toho vypil?“ vyzvídala.

„Moc,“ připustil a protíral si oči.

Do kabiny pronikla zář neonového nápisu na budově a Sára si všimla, že se na podlaze převaluje nejméně osm lahví. Jeffrey měl na nohou neforemné černé boty, které na něm ještě nikdy neviděla, pod vyhrnutou nohavicí džínsů vykukovalo chlupaté lýtko.

S další otázkou počkala, až vyjeli na hlavní silnici. „Kdy Roberta zatkli?“

„Nedlouho poté, co jsme se rozešli,“ odpověděl trhaně, jak mu hlava bubnovala o sklo. „Chtěl, abych za ním zajel. Byl jsem rád, že je ochoten se mnou mluvit.“

Zmlkl a Sára ho musela pobídnout. „Co ti řekl?“

„Že to udělal.“ Rezignovaně mávl rukou. „Stál jsem v tom jejich pitomém předním salonu a on mi do očí řekl, že to udělal.“

Sáře dělalo problémy mu porozumět, ale přesto účastně prohlásila: „To je mi líto.“

„Vrátil se z obchodu a na místě ho odpráskl. Na nic se neptal.“

Sára se zmohla jen na opakování: „To je mi líto.“

„Měla jsi pravdu.“

„Nechtěla jsem, aby to tak dopadlo.“

„Skutečně?“

Ohlédla se po něm. Zdálo se jí, že se Jeffrey probírá, ale jeho smrdutý dech ji přiměl rychle hlavu zase otočit. „Skutečně.“ Položila mu ruku na stehno. „Je mi líto, že to muselo takhle skončit. Vím, že jsi dělal všechno, co jsi mohl.“

„Asi mi to nebudeš věřit,“ začal Jeffrey váhavě. „Předtím jsi tvrdila, že Robert lže, a já tě přesvědčoval, že se mýlíš, ale teď se domnívám, že máš pravdu. Chci říct… Myslím, že teď lže.“

Sára upřeně hleděla na vozovku.

„Asi si myslíš, že to říkám proto, že Robert je můj přítel, ale tak to není. Chápu, že jeho výpověď sedí a fakta do sebe zapadají, ale Robert je polda. Měl dost času promyslet si každé slovo tak, aby v konečném součtu dávalo smysl.“ Poklepal si ukazovákem na čelo a několikrát minul. „Cítím to tady. Dělám policajta dost dlouho, abych poznal, když mi někdo lže.“

„Promluvíme si o tom zítra.“ Věděla, že se snaží marně.

Položil jí hlavu na rameno. „Miluju tě, Sáro.“

Jeho první vyznání ignorovala, ale teď vytušila, že by měla něco říct. „Mluví z tebe pivo.“

„Ne,“ ohradil se vehementně a jeho horký dech jí ovanul šíji.

„Ty nevíš, jaké to je.“

Stiskla mu stehno a přeřadila na čtyřku. „Zkus usnout.“

„Nechci spát,“ namítl. „Chci s tebou mluvit.“

„Promluvíme si zítra.“ Zpomalila před křižovatkou a přemýšlela, kam odbočit. Velký billboard s šipkou ukazující k bance jí připadal povědomý, a tak stočila volant doleva.

„Jedu správně?“ zeptala se.

„Když jsou lidé opilí, říkají jen to, co si doopravdy myslí,“ poučoval ji Jeffrey. „To znamená, že opilost ti nedovolí říct nic, co nemyslíš vážně.“

„To je pro mě novinka,“ odvětila Sára a zaradovala se, když poznala benzinovou stanici z dnešního rána. V obchodě se stejně jako v celém městě nesvítilo, byl už nejspíš několik hodin zavřený.

„Miluju tě.“

Sára se rozesmála, protože na nic jiného neměla sílu.

„Tady odboč!“ vyhrkl, a když nezareagovala dostatečně rychle, strhl volant.

„Jeffrey!“ vykřikla a srdce jí vyskočilo až do krku. Ujížděli po nezpevněné štěrkové cestě.

„Pořád rovně.“ Ukázal před sebe.

Sára zpomalila. „Kde to jsme?“

„Ještě kousek.“

Předklonila se k čelnímu sklu a pátrala zrakem do dálky. Kužely reflektorů vylouply padlý strom. Sára dupla na brzdu. „Cesta je zablokovaná.“

„Ještě popojeď,“ naléhal.

Sára zařadila neutrál a zatáhla ruční brzdu pod palubní deskou.

„Poslyš, Jeffrey, je pozdě, jsem unavená a ty jsi opi…“

Políbil ji, ale jinak, než od něho byla zvyklá. Spěchal, byl neohrabaný, jeho prsty si neuměly poradit s knoflíkem jejích džínsů.

„Počkej…“

„Tolik tě chci.“

To poznala sama podle ocelového tlaku na stehně, ale přestože cítila, jak její tělo reaguje na jeho touhu, sex byl teď to poslední, o co měla zájem.

„Sáro,“ zasípal. Při polibku jí pronikl jazykem tak hluboko do úst, až ji málem udusil.

Podařilo se jí vymanit, a když se jí rty přisál ke krku, vydechla: „Ne tak rychle.“

„Chci se s tebou milovat,“ žadonil. „Chci, aby to bylo stejné jako včera v noci.“

„Stojíme uprostřed pustiny.“

„Tak předstírejme, že ležíme na pláži.“ Položil jí ruce pod zadek a Sára jenom vyjekla – náhle se ocitla ve vodorovné poloze, nohy jí dopadly na dveře a týlem se uhodila do loketní opěrky na protější straně. Naposled ležela na zádech v zaparkovaném autě, když ještě chodila na střední školu.

Jeffrey se snažil na ni překulit, jenže oba byli nadprůměrně urostlí dospělí lidé vtěsnaní v prostoru sotva půldruhého metru dlouhém a jeho úsilí mělo mizivou naději na úspěch.

„Počkej, zlato,“ snažila se ho přivést k rozumu. Zvedla mu hlavu, aby se na ni podíval, a překvapila ji syrová potřeba v jeho očích.

„Miluju tě,“ řekl vášnivě a sklonil se, aby ji znovu políbil.

Sára mu polibek oplácela, ale tak, aby ho spíše zklidnila, než dále rozvášnila. Pochopil a už nepronikal jazykem tak hluboko.

Když se odtáhl k nadechnutí, zachrčel: „Miluju tě.“

„Já vím.“ Sára ho hladila po vlasech.

Podíval se jí do očí a poprvé od setkání před pohřebním ústavem u něj zaznamenala soustředěný pohled. Měl v něm výraz osamělého, nešťastného člověka, kterého opustil celý svět, a ona byla jeho jediná naděje. „Nevadí ti to?“

Zavrtěla hlavou, neschopná slova.

„Nevadí ti to?“ zopakoval.

„Ne,“ vydechla a pomohla mu stáhnout jí džínsy.

Ačkoliv na něj bylo její tělo připraveno, Sára se v okamžiku proniknutí lehce vzepřela. Položila si ruku na zátylek, aby si chránila hlavu před údery do loketní opěrky, jak se v ní prudce pohyboval.

Nad sebou spatřila lístek, zasunutý za sluneční clonou, na který ženská ruka spěšně napsala seznam věcí, které chce nakoupit, a mezi jednotlivými výpady si jej v duchu četla. Vajíčka…, mléko…, džus…, toaletní papír…

Lehce se pootočila, aby ji řadicí páka netlačila do stehna. Právě to Jeffrey potřeboval, aby dosáhl vyvrcholení, a po sérii hlasitých vzdechů na ni dolehl jako mrtvola.

Sára si položila ruku na čelo a marně přemýšlela, jak se proboha do takové situace dostala. „To ale byla romantika,“ poznamenala.

Jeffrey neodpověděl, a když ho pohladila po zádech, hlava se mu překulila a z úst vyšel těžký výdech.

Spal jako dřevo.

Sára se probudila s duněním v hlavě, které začínalo v zátylku a prostřednictvím řady bucharů postupovalo k čelu. Neuměla si představit, jak se dnes ráno cítí Jeffrey, a škodolibou částí své mysli doufala, že nesnesitelně trpí. Nebyla to první nepříjemná milostná zkušenost v jejím životě, ale předchozí noc mohla směle zařadit na vrchol naštěstí krátkého seznamu.

Vstala z pohovky, po hmatu vklouzla do bot a přemítala, kolik je asi hodin. Podle slunečního svitu, který pronikal oknem, usoudila, že kolem desáté, ale pohled na nástěnné hodiny ji vzápětí usvědčil z omylu – blížilo se poledne.

„Sakra,“ zamumlala, zvedla paže ke stropu a protáhla se. Zdálo se jí, že po nepřirozené poloze na krátkém gauči musí mít zádové svaly spletené do uzlů a páteř zkroucenou do tvaru otazníku.

Za neustálého protahovaní zad a ramen procházela domem a hledala Nell. V kuchyni nikdo, hrnce a pánve v odkapávači dávno uschly. Vyhlédla oknem a konečně spatřila Nell, která v sousedově zahradě zvedala nad hlavu sekerku. Sára ji sledovala, jak několika údery přeťala řetěz, který poutal psy ke stromu.

„Co je to za rány?“ ozval se nedospělý hlas od prahu. Otočila se a stála tváří v tvář malému chlapci. Měl na sobě jen trenýrky a kostnatý hrudník uprostřed propadlý.

„Jared?“

„Ano, paní.“ Hoch se rozhlédl po kuchyni. „Kde je máma?“

„Venku.“ Sára si nebyla jistá, jestli by Nell chtěla, aby její syn zjistil, co tam provádí. Popravdě řečeno by ji to také zajímalo.

Jared zamířil k zadním dveřím a šoupal podrážkami po podlaze.

Z praxe dětské lékařky Sára dobře věděla, že mladí muži se v drtivé většině nenaučí zvedat při chůzi pořádně nohy dříve než ve dvaceti.

Následovala chlapce v uctivé vzdálenosti, aby nemusela dýchat prach zvířený jeho teniskami. Připomínal jí postavičku Pigpena z komiksů na krabicích s kukuřičnými vločkami.

Nell seděla na zadní verandě sousedního domu a připínala psům vodítka. „Jak to, že neležíš v posteli?“ zajímala se, když Jareda uviděla.

„Nudím se.“

„Na to jsi měl myslet, než sis vymyslel, že jsi nemocný, abys nemusel do školy.“ Nell se usmála na Sáru. „Představil ses doktorce Lintonové?“

„Ona je doktorka?“ vyjekl chlapec se stopou obav v hlase.

„Radši se vrať do postele,“ radila matka synovi, „nebo ji požádám, ať ti změří teplotu.“

V hochově reakci bylo něco důvěrně známého – vystrčená bradička, záblesk podráždění v očích – a Sára se na něj v úžasu zadívala.

„Fakt?“ zeptal se chlapec a obdařil ji dalším známým pohledem.

Sára jen zavrtěla hlavou, nevěřila si, že by dokázala ovládnout hlas. Podoba s Jeffreym byla omračující.

Nell postřehla výraz Sářina obličeje a zahnala hocha domů.

„Tak jdi už. A odnes tu sekerku.“

Jared se šoural k domku a táhl za sebou sekeru. Sára pevně stiskla rty a polkla otázku, která se jí drala na jazyk.

Nell mlaskla a škubla vodítky, až se psi postavili do pozoru.

„Zdá se, že chceš něco říct.“

„Nic mi do toho není.“

„Tak s tímhle jsem si já nikdy starosti nedělala.“ Nell odváděla psy před dům a za chůze prohodila k Sáře: „Jeffrey o tom neví.“

Sára přikývla, aby potvrdila, že slyšela. Pořád svým hlasivkám nedůvěřovala.

Nell s povzdechem usedla na přední verandu sousedova domu.

„Brali jsme se s Possumem několik týdnů po tom, co Jeffrey odjel na univerzitu.“

„Tys mu to neřekla?“

„Aby se vrátil a oženil se se mnou?“ opáčila Nell a pohladila psa. „To by nemělo smysl. Do týdne bychom jeden druhého zabili. Šla jsem mu na nervy, protože jsem mu pořád vytýkala jeho chyby, a on šel na nervy mně, protože nechtěl uznat, že mám pravdu.“ Sára jen němě zírala.

„Zachoval by se jako poctivý muž,“ pokračovala Nell. „Jenže já jsem nechtěla, aby si mě někdo vzal jen proto, že to pokládá za svou morální povinnost.“ Pes se překulil na záda a Nell ho drbala na břiše. „Miluju Possuma. Vždycky jsem ho měla ráda jako kamaráda, a když potom Jeffrey odjel, zaujal jeho místo. Pak přišel Jared a nedlouho po něm Jennifer.“ Usmála se sama pro sebe.

„Jsme jedna rodina, máme společný život. Possum je dobrý manžel.

Pracuje sotva pět minut odsud, ale pokaždé zavolá, když ví, že se opozdí. Nevadí mu, když mi má nakoupit pečivo nebo tampony, a nikdy mi neřekl, že v nějakých šatech vypadám tlustá, přestože jsem tři roky po porodu Jen oblékla akorát tepláky.

Každou minutu dnem i nocí vím, kde zrovna je, a domnívám se, že kdybych si v kostele uprdla, vzal by to na sebe.“ Ostře se na Sáru zadívala. „Jsem spokojená se svým životem, jaký je.“

„Nemyslíš, že Jeffrey má právo to vědět?“

„K čemu?“ zeptala se a Sára uznala, že oprávněně. „Jaredovým otcem je Possum. Měnil mu plínky a vozil ho v kočárku, když jsem padala únavou. Podepisuje mu žákovskou a vodí ho na tréninky. Žádný z nich nic jiného nepotřebuje a není důvod rozhoupávat loďku na klidné hladině.“

„Chápu.“

„Skutečně?“

„Neřeknu mu to,“ ujistila ji Sára, byť jí v mysli zahlodal červíček pochyb, jestli dokáže takové tajemství udržet.

„Jeffreymu moc neprospělo, že se sem vrátil. Přijel v tu nejméně vhodnou dobu,“ přemítala Nell nahlas. „Bůh je mi svědkem, jak jsem mu měla za zlé, že se tady tak dlouho neukázal, ale zdejší prostředí mu prostě nesvědčí. Seběhlo se toho až příliš.“ Vyzula si sandál a palcem u nohy podrbala druhého psa. „Z Jeffreyho se stal slušný mužský. Opravdu. Má kdesi hluboko v sobě zlatou žílu dobroty, stejně jako Possum, jenom se musíš prokutat pod drsnou slupku, abys ji našla. Nevím, jak bys to nazvala ty, ale nakonec z něho vyrostl takový člověk, jakého jsem v něm vždycky viděla… Jakým se mohl stát, jen kdyby vypadl z…“ Ukázala na ulici. „Z téhle díry, kde si všichni myslí, že o tobě vědí první poslední, a ochotně se s každým o své domnělé znalosti podělí.“

„Reggie Ray mi toho napovídal, až mi šla hlava kolem.“

„Toho burana neposlouchej,“ upozornila ji Nell. „Ten je ze všech nejhorší. Na potkání každému vykládá, že se přerodil. Ale potřeboval by několik pořádných přerodů, kdyby se z něho měl stát slušný člověk.“

„Připadal mi úplně normální.“

„Tak to ses musela dívat hodně povrchně,“ odvětila Nell s náznakem varování. „O tomhle městě bys měla vědět dvě věci, Sáro.

Rayovi si myslí, že jejich hovno nesmrdí, a Kendallovi jsou ta nejhorší bílá spodina.“ Ukázala na vlastní dvorek. „Ne že bych si mohla moc vyskakovat při těch krámech, které sem Possum natahal, ale když už nic jiného, moje děcka chodí do školy čisté a ve vypraných šatech.“

„Kdo jsou Kendallovi?“

„Provozují ovocný Stánek za městem,“ odpověděla Nell. „Ničemní mizerové, jeden vedle druhého. Nechápej mě špatně,“ dodala spěšně, „na tom, že je někdo chudý, není nic špatného – my dva z Possumem jsme přivedli chudobu na uměleckou úroveň, ale to neznamená, že můžeš poslat děcka z domu s neumytou pusou a špínou za nehty. Když přijdeš do toho jejich tak zvaného obchodu, musíš zadržet dech, aby ses tím odporným smradem neudusila.“

Nell se odmlčela a znechuceně potřásla hlavou. „Před několika lety jeden z nich zavlekl do školy vši. Nakazil celou třídu.“

„Nestěžoval si někdo na sociálce?“

Nell si odfrkla. „Hoss se už roky snaží vyexpedovat celou famílii šupem z města. Starý Kendall byl hrozný. Mlátil manželku, mlátil děti, mlátil psy. Nejlepším činem jeho života bylo, když při sekání trávy za obchodem s osivem dostal infarkt a sekl sebou mrtvý.“ Opět potřásla hlavou. „Jenomže zanechal ženu s outěžkem, a ten nejmladší je nejhorší. Díky bohu, že nechodí s Jaredem do třídy. Počítám, že ho stejně co nevidět ze školy vyhodí – za krádež, za rvačku nebo ještě něco horšího. Minulý týden ztloukl spolužačku. Ten malý parchant je stejný grázl jako jeho fotr.“

„To zní dost hrozně,“ poznamenala Sára, ale přesto jí bylo toho děcka líto. Často uvažovala, jestli by z takových dětí vyrostlo něco lepšího, kdyby měly jiné rodiče. Nikdy se neztotožnila s teorií, že vše je otázkou dědičnosti, ale současně si uvědomovala, že Nellin názor o jablku, které nespadlo daleko od stromu, sdílí patrně celé město.

„V noci jste přišli dost pozdě,“ změnila téma Nell.

„Doufám, že jsme vás nevzbudili.“

„Stejně jsem byla vzhůru,“ řekla Nell. „Kvůli Possumovi. Ten nešika spadl a rozbil si bradu o pult ve vlastním obchodě. Neptej se mě, jak to dokázal. Celou noc ho bolely naražené zuby. Převaloval se v posteli a vzdychal, až jsem si myslela, že ho budu muset uškrtit.“

Kolem domu projel automobil. Za volantem seděla žena, vedle ní chlapec. Řidička hleděla do papíru, jako kdyby v něm četla instrukce.

„Jeffrey toho včera vypil trochu přes míru,“ podotkla Sára.

Očividně tím Nell překvapila. „Fakt? Ten přece na pití není. Aspoň já jsem ho nikdy opilého neviděla.“

„Netvrdím, že je opilec.“

Nell se na Sáru pátravě zadívala, jako by jí chtěla proniknout do duše. „Udělal to kvůli Julii?“

„Kdo je Julie?“

Nell se zadívala k ulici. Auto, které před okamžikem projelo, zacouvalo zpátky před dům a zastavilo u příjezdové cesty.

„Kdo je Julie?“ zopakovala Sára otázku. „Nell?“

Nell vstala. „O tom si musíš promluvit s Jeffreym.“

„O čem?“

Nell zamávala na řidičku, která vystoupila z auta. „Jste tady správně.“

Žena se usmála, hoch se rozběhl k dvojici psů a objal je.

„Vypadají stejně jako na fotce.“

„Tenhle se jmenuje Henry,“ ukázala Nell na jedno ze zvířat.

„A tohle je Lucinda. Ale pravda je taková, že slyší jenom na Lucy.“ Podala vodítka chlapci, který se jich radostně chopil.

Žena se nadechla k protestu, ale Nell sáhla do kapsy a vylovila hrst malých bankovek. „Tohle by mělo stačit, abyste je dali do pořádku. Už jsme to s manželem nestihli.“

„Děkuji.“ Peníze zřejmě ženě pomohly dospět ke konečnému rozhodnutí. „Mají v oblibě nějakou speciální stravu?“

„Ti zbaští cokoliv,“ odpověděla Nell. „Milují žrádlo a milují děti.“

„Jsou nádherní,“ rozplýval se hoch oním nadšeným tónem, jaký děti používají, když chtějí přesvědčit rodiče, že z nich vyrostou budoucí astronauti nebo prezidenti, jen když dostanou, co právě teď chtějí.

„No nic.“ Nell se zadívala na Sáru a pak se otočila zpět k návštěvě.

„Už musím běžet, ať stihneme všechno sbalit. Stěhováci přijedou ve dvě.“

Žena se usmála. „Asi je vám líto, že si je nemůžete vzít s sebou, že?“

„To víte, velkoměsto,“ ušklíbla se Nell. „Majitel domu kategoricky odmítá domácí zvířata.“ Podala ženě ruku. „Mockrát vám děkuju.“

„Já děkuju vám.“ Žena stiskla nabízenou ruku. Rozloučila se i se Sárou a napomenula syna: „Poděkuj, zlato.“

Chlapec něco zamumlal. Veškerá jeho pozornost platila psům.

Sára se dívala, jak se návštěva vrací k autu. Chlapec musel běžet, aby stačil rozdováděným zvířatům.

Čekala s otázkou, až zabouchnou dvířka automobilu, ovšem Nell zvedla ruku a vzala jí slova z úst. „Dala jsem si inzerát do novin,“ vysvětlila. „Zdálo se mi kruté, že ti chudáci tady mají trpět, když existují lidé, kteří se o ně s láskou postarají.“

„A co řeknete sousedovi, až se večer vrátí z práce?“

„Asi že přetrhli řetěz, co jiného?“ Nell pokrčila rameny. „Měla bych se zajít podívat na Jareda.“

„Nell…“

„Na nic se mě neptej. Vím, že moc mluvím, ale jisté věci si musíš vyslechnout od Jeffreyho.“

„Zdá se mi, že nemá zájem se mi s některými věcmi svěřovat.“

„Je u své matky,“ informovala ji Nell. „Neboj se, ta se ještě pár hodin nevrátí. V úterý vždycky obědvá ve špitále.“

„Nell…“

Zvednutá ruka ji umlčela a vzápětí Nell zmizela v domě.

Teprve když dvakrát prošla ulici od jednoho konce na druhý, si Sára uvědomila, že se místo vzpomínání, jak vypadá domek Jeffreyho matky, měla raději dívat po jmenovkách na poštovních schránkách. Cedulku Tolliver našla pět bloků daleko od Possumova a Nellina domova a jenom tiše doufala, že nikdo neviděl, jakého ze sebe udělala blbce. A když pak poznala Robertův chevrolet zaparkovaný na příjezdové cestě, připadala si jako naprostý idiot.

Za denního světla vypadalo stavení ještě zpustleji, než se jí zdálo, když ho viděla poprvé. Zvlněné vrstvy barvy, které se nashromáždily během let, dodávaly vnějším zdem vzhled neklidné hladiny. Nahnědlý trávník působil depresivně a vytáhlý stromek v předzahrádce hrozil vyvrácením.

Přední dveře zely dokořán, stejně jako síťová clona proti hmyzu, ale Sára přesto zaklepala. „Jeffrey?“

Nedočkala se odpovědi, a tak vstoupila. Ze zadní části domu se ozvalo přibouchnutí dveří.

„Jeffrey?“ zopakovala.

„Sáro?“ Jeffrey vešel do obývacího pokoje s plynovou pájecí lampou v jedné ruce a hasákem v druhé.

„Nell mi řekla, že jsi tady.“

„Jo,“ zabručel, aniž se na ni pořádně podíval. Zvedl letlampu.

„Před dvěma lety jí praskla trubka u dřezu. Od té doby myje nádobí v koupelně.“ Když neodpověděla, pokynul jí, ať jde za ním do kuchyně. „Dodělám to a pak zajedu na stanici za Robertem. To, co mi včera navykládal, prostě neberu. Vím, že mi něco tají.“

„To zde dělá kdekdo,“ opáčila Sára.

Pokrčila rameny a zadívala se na nepořádek na podlaze.

Jeffrey nejen měnil vadnou trubku, ale rozebral celou baterii. „Zastavil jsi hlavní přívod vody?“

„Proto jsem byl venku.“ Posadil se na zem, vzal smirkový papír a začal brousit konec měděné trubky s metodickou pečlivostí amatéra.

Sára se usadila naproti němu. Zdržela se kritických poznámek a usmála se při představě, co by asi Jeffreymu řekl její otec instalatér.

„Preventivně vyměním všechno,“ oznámil s nádechem pýchy v hlase.

„Hm,“ zamumlala. „Nechceš pomoct?“

Střelil po ní očima a Sára pochopila, že kromě řízení auta je instalatéřina další záležitost, kterou muži ženám nesvěřují. Když uvážíme, že otec ji i Tessu naučil bezpečně používat acetylenovou i propanovou pájecí lampu dříve, než sestry dokázaly ta slova správně vyslovit, mohla se cítit lehce uražená.

V duchu nad tím mávla rukou. „Včera v noci jsem ti neřekla…“

„Pokud se týká včerejší noci,“ přerušil ji, „mohu tě ubezpečit, že obvykle tak nepiju.“

„Nemyslím si, že bys byl alkoholik.“

„A k tomu ostatnímu…“ Odmlčel se a Sára uchopila plechovku s pojivem, aby zaměstnala ruce.

„Neměj strach,“ uklidňovala ho. „Nebudu tě brát za slovo.“

„Za jaké?“

„Co jsi řekl.“

„Co jsem řekl?“ vyzvídal ostražitě.

„Nic,“ odpověděla a snažila se otevřít plechovku.

„Měl jsem na mysli to, co jsme dělali,“ upřesnil a vzápětí se opravil: „Tedy co jsem dělal já.“

„To je v pořádku.“

„Není,“ namítl. Vzal jí plechovku z ruky a otevřel ji. „Nejsem tak…“ Chvíli hledal správný výraz. „Většinou nebývám tak sobecký.“

„Zapomeň na to,“ odbyla ho, ale po jeho neohrabané omluvě se cítila o něco lépe. Namočila štětec do plechovky a nanesla pojivo na jedno z kolen, které již Jeffrey obrousil. „Chci s tebou mluvit o té kostře.“

Jeho výraz se okamžitě změnil, jako by stáhl do obrany. „Co je s ní?“

„Patřila ženě. Mladé ženě.“

Pozorně si ji přeměřil. „Jsi si jistá?“

„Tvar hlavy je dostatečně výmluvný. Muži obvykle mívají větší lebku.“ Vzala svinovací metr a změřila vzdálenost od výlevky k uzavíracímu ventilu v podlaze. „Mužské lebky bývají těžší a mají vyvinutější nadočnicový oblouk.“ Odměřila potřebnou délku trubky a pilníkem na ní vyznačila rysku. „A pak samozřejmě pánev. Zeny ji mají širší kvůli rození dětí.“ Lehce obrousila trubku.

„Dalším znakem je úhel těla stydké kosti. Pokud měří pod devadesát stupňů, je to muž, nad devadesát žena.“

Jeffrey nanesl pojivo na trubku, zatímco Sára si nasadila ochranné brýle. Navlékl objímku kolena na trubku a bezvýrazným pohledem sledoval, jak Sára křesadlem zapaluje pájecí pampu.

Pak se zeptal: „Jak víš, že byla mladá?“

Seřídila intenzitu plamene a namířila žhavý jazyk na trubku, aby uvedla pojivo do varu. „Taky podle pánve. Vpředu se spojují stydké kosti. Pokud je jejich povrch zdrsnělý, patří mladšímu člověku. Starší lidé mají hladší kosti.“

Zhasla lampu a dívala se, jak pojivo rovnoměrně rozlité kolem objímky zasychá. „Spoj stydkých kostí není pevný,“ pokračovala ve výkladu. „Jestli žena porodila, je na něm patrný vrub, jak se kosti rozestoupily, aby prošla hlavička dítěte.“

Zdálo se, že Jeffrey zadržel dech, a když Sára mlčela, zeptal se: „Měla dítě?“

„Ano,“ odpověděla. „Měla.“

Položil trubku na podlahu.

„Kdo je Julie?“

Pomalu vydechl. „Nell ti to neřekla?“

„Prý se mám zeptat tebe.“

Jeffrey se opřel o kredenc a položil ruce na kolena. Nepodíval se na ni. „Už je to dávno.“

„Jak dávno?“

„Deset let. Možná víc.“

„A?“

„A byla… Já nevím. Dnes to zní hrozně, ale byla… Prostě místní šlapka.“ Jeffrey si utřel ústa. „Netajila se tím. Veřejně osahávala chlapy…“ Krátce se na Sáru zadíval a odvrátil zrak. „Povídalo se o ní, že ho vykouřila každému, kdo jí něco koupil. Halenku, oběd, cokoliv. Vždycky měla hluboko do kapsy, takže…“

„Jak byla stará?“

„Náš věk,“ odpověděl. „Chodila do jedné třídy se mnou a s Robertem.“

Sáře bylo jasné, kam Jeffrey míří. „Koupil jsi jí někdy něco?“

Nasadil dotčený výraz. „Ne. Za ty věci jsem nikdy platit nemusel.“

„Samozřejmě.“

„Chceš to slyšet, nebo ne?“

„Chci, abys mi řekl, co se stalo.“

„Jednoho dne prostě zmizela.“ Pokrčil rameny, ale bylo znát, že se do lhostejnosti nutí. „Jeden večer tady byla a ráno už ne.“

„To určitě není všechno.“

„Nemůžu…“ Odmlčel se. „Tohle jsem včera našel v jeskyni.“

Sáhl do kapsy a vytáhl řetízek s přívěskem.

„Proč jsi mi ho neukázal už tam?“

Otevřel medailonek a nahlédl dovnitř. „Nevím. Prostě jsem…“

Zarazil se. „Nechtěl jsem, aby ses o mně dozvěděla další špatnost.“

„Jakou špatnost?“

„Další pomluvu.“ Pohlédl jí upřeně do očí. „Všechno jsou to pomluvy, Sáro. Nepodložená obvinění. Snášejí se na mou hlavu od okamžiku, kdy jsem sem přijel. Jakmile se člověk na malém městě něčím proviní, lidé si o něm myslí, že může za všechny hříchy světa.“

„Jaké hříchy ti dávají za vinu?“

Jeffrey pozvedl náhrdelník. „Ukázal jsem ho Hossovi. Nechce s tím mít nic společného.“

Sára se dívala na laciné zlaté srdíčko a na obrázky v jeho polovinách. Miminkovské obličejíčky, jen několik týdnů staré.

„Nikdy ten řetízek nesundávala. Vidělo ho celé město, ne jenom já.“ Jeffrey se drsně zasmál. „Jde o to, že nikdo nevěděl, co udělala, aby ho získala. V tomhle byla diskrétní, víš? Když přišla do školy v nových šatech, utahovali jsme si z ní, kdo jí je asi koupil a jak ho za to obšťastnila, ale ona se jenom smála a nic neřekla.

Tímhle,“ podal jí řetízek, „se každému na potkání chlubila. Byla prostě taková. Myslela si, jak ten přívěsek není drahý, a přitom to je jenom pozlacená cetka.“ Svěsil ramena. „Jen bůh ví, čím za ni zaplatila.“

„Mně ten kousek připadá starý,“ poznamenala Sára. „Ne starožitný, ale starý.“

Pokrčil rameny.

„Co ty fotografie?“

Vzal si od ní medailonek a podíval se na podobizny. „Nemám ponětí.“

„Takže včera v jeskyni jsi okamžitě věděl, že ten řetízek je její?“ zeptala se Sára a přemítala, proč jí o něm neřekl hned na místě.

„Nechtěl jsem si připustit, že je její,“ odpověděl Jeffrey. „Celý život jsem cítil vinu za skutky, které jsem nespáchal. Za události, které jsem nemohl ovlivnit.“ Vyrazil dlouhý, smutný povzdech.

„Za své rodiče, za dům, v jakém jsme bydleli, za šaty, které jsem nosil. Vždycky jsem se za všechno styděl a chtěl jsem lidem dokázat, že jsem lepší, než si o mně za daných okolností myslí.“

Rozhlédl se po kuchyni. „Proto jsem odsud odešel, proto jsem tak toužil odsud vypadnout a nikdy se nevrátit. Měl jsem po krk toho, že ve mně lidé viděli jen syna Jimmyho Tollivera. Zvedal se mi žaludek, když jsem šel po ulici a cítil na sobě podezřívavé pohledy, jak na mě všichni hleděli a čekali, kdy něco provedu.“

Sára také čekala.

„Ty mě vidíš z té lepší stránky.“

Přikývla, protože tohle nemohla popřít, ačkoliv jí zdravý rozum napovídal opak.

„Proč?“ zeptal se a zdálo se, že to opravdu chce vědět.

„Těžko říct.“ Pokrčila rameny. „Sama bych si přála znát důvod.

Mozek mi pořád napovídá, abych…“ Zmlkla. „Prostě to cítím tady.“ Poklepala si na hruď. „Nejde jen o to, že se s tebou ráda miluju, protože je mi při tom dobře, ale o spoustu jiných věcí.

Třeba jak mi zavazuješ tkaničky na dvojitý uzel, aby se nerozvázaly, nebo jak mě posloucháš – i teď pozorně nasloucháš tomu, co říkám, protože tě opravdu zajímá, co si myslím.“ Vzpomněla si na vojákův dopis, který jí četl… Kdy? Připadalo jí to jako celá věčnost. „Zdá se mi, že mě na rozdíl od jiných vnímáš.“ Lepší vysvětlení nedokázala vymyslet.

Položil ruku na její. „S tou kostrou to ještě bude velký průšvih.“

„Jak to myslíš?“

„Julie…“ Vyslovit to jméno ho stálo nemalé úsilí. „Potřebuju tě tady, Sáro. Potřebuju někoho, kdo mě vidí takového, jaký skutečně jsem.“

„Řekni mi, o co jde.“

„To kdybych mohl.“ Jeffreymu se v očích zaleskly slzy a odvrátil se. „Je to strašně zamotané. Domníval jsem se, že Robert možná…“

„Co Robert možná?“

Jeffrey nasucho polkl, než odpověděl: „Robert mi řekl, že ji zabil.“

Sára si položila ruku na prsa. „Cože?“

„Včera se mi přiznal.“

„Ráno?“

„Ne. Po tom, co jsme našli tu kostru.“ Sára se nadechla k poznámce, že časová posloupnost nesedí, ale Jeffrey pokračoval:

„Ukázal jsem mu ten náhrdelník a on mi řekl, že ji praštil kamenem do hlavy.“

Sára poposedla a snažila se absorbovat nové informace. „Řekls mu, že měla proraženou lebku?“

„Ne.“

„Tak jak to ví?“

„Mohl se to dozvědět od Hosse. Proč?“

„Protože tak ta žena nezemřela,“ odpověděla Sára. „K fraktuře lebky došlo nejméně tři týdny před smrtí.“

„Víš to jistě?“

„Samozřejmě že to vím jistě,“ odvětila. „Kost je živá tkáň. Zlomenina nese zřetelné známky hojení. Proto musela oběť nějakou dobu po úraze žít.“

„Ale vypadalo to, že jí někdo rozmlátil hlavu.“

„To bylo způsobeno něčím jiným. Třeba ze stropu jeskyně spadl kámen. Nebo nějaké zvíře…“ Sára nechtěla zacházet do podrobností, co zvířata dokážou. „Chybí skalp a měkké tkáně, takže nedokážu určit, jestli ránu utrpěla těsně před smrtí, ale měla zlomenou jazylku.“

„Co to je?“

„Kost.“ Sáhla si pod bradu. „Jazylka je tady uprostřed. Je to kůstka ve tvaru U. Sama od sebe se nemůže zlomit. Je k tomu potřebná dostatečně velká síla. Například úder tupým předmětem nebo rdoušení doprovázené silným tlakem palců.“ Pátravě pozorovala jeho reakci. „Není to puklinová fraktura, jazylka se rozlomila na dvě části.“

Jeffrey se vsedě napřímil. „Jsi si jistá?“

„Jestli chceš, můžu ti tu kost ukázat.“

„Ne.“ Schoval náhrdelník do kapsy. „Proč by Robert tvrdil, že ji zabil, kdyby to neudělal?“

„Stejnou otázku jsem právě chtěla položit tobě.“

„Jestli lhal v tomhle, pravděpodobně nemluvil pravdu ani o událostech předchozí noci.“

„Proč by to dělal?“ nechápala Sára. „Proč by v obou případech lhal?“

„Nevím,“ odpověděl Jeffrey. „Ale musím to zjistit.“ Ukázal na dřez. „Mohla bys to dodělat?“

Kriticky si přeměřila nehotovou práci a nepořádek na podlaze.

„Snad ano.“

Vstal a zamířil ke dveřím, ale pak se otočil. „Myslel jsem to vážně, Sáro.“

Vzhlédla k němu. „Cos myslel vážně?“

„Co jsem ti včera v noci řekl. Opravdu tě miluju.“

Navzdory hrůzným zážitkům posledních několika dnů cítila, jak se jí na tváři rozlévá úsměv. „Jdi si promluvit s Robertem,“ vyzvala ho. „Já to tady dodělám a počkám na tebe u Nell.“

18

Úterý

Jeffrey stáhl sluneční clonu, protože ho ostré paprsky bodaly do očí. Netrpěl kocovinou, jen ho trochu pobolívala hlava, jako by mu někdo soustavně tiskl na kořen nosu rozpálenou minci. Stejně jako po otci zdědil i po matce jednu věc, za kterou byl vděčný – pokud se neopil doslova do němoty, druhý den o tom v podstatě nevěděl. Jenže tento dar byl současně prokletím. Na vysoké škole, kdy všichni padali pod stůl a on ráno v pohodě nastoupil na trénink, všichni jeho hospodští kumpáni ještě před koncem prvního semestru přestali pít ze strachu, aby je nevyloučili z fotbalového týmu. Jemu trval příklon k abstinenci o několik lét déle.

Když se probral v tuscalooské nemocnici s rukou v sádře a za nic na světě si nedokázal vzpomenout, jak se tam dostal, rozhodl se s opilstvím skoncovat.

Vstoupil do šerifovy úřadovny a Reggie Ray, který seděl u recepčního pultu, ho přivítal nenávistným úšklebkem a slovy: „Co tady pohledáváš?“

Jeffrey neměl čas ani náladu na zdvořilosti. „Jdi do hajzlu, ty čuráčku.“

Reggie vyskočil tak prudce, že převrhl židli. „Řekni mi to do očí!“

Jeffrey kolem něho lhostejně procházel, ale při té výzvě se otočil: „To jsem snad právě udělal, ne?“

Oba muži stáli proti sobě jako rozvadění kohouti. Dva haranti, kteří ještě nevyrostli z puberty, uvědomoval si Jeffrey trapnost okamžiku, ale nehodlal ustoupit. Z takového zacházení se mu už dělalo zle. Ne, jinak – dělalo se mu zle z toho, že lidem dovoloval, aby se k němu takhle chovali. Při rozhovoru se Sárou si konečně uvědomil, že pocit viny a studu, který ho tolik let trápil, si vlastně sám vsugeroval. Sára v něm neviděla syna jeho otce. I nyní, když o něm slyšela tolik zlého, stála na svém původním stanovisku a za názorem, který si o něm utvořila. Znala ho jen krátce, přesto se však zdálo, že ho zná daleko lépe než všichni ostatní dohromady, včetně Nell.

Založil ruce na prsou a sykl na Reggieho: „Tak co?“

„Jak je možné, že se pokaždé, když se tady ukážeš, stane něco zlého?“

„Prostě moje smůla.“

„Nemám tě rád,“ utrousil Reggie.

„A to je všechno, na co se zmůžeš?“ zeptal se Jeffrey. „Tak víš co, ty sráči? Já tě taky nemám rád. Nesnáším tě od chvíle, kdy jsi vlezl do garáže svého otce, když mi tam tvoje ségra hulila péro.“

Reggie se rozmáchl k úderu, ale Jeffrey zachytil jeho pěst dlaní.

Prázdnou místností se rozlehlo nečekaně hlasité plesknutí.

Jeffrey pevně stiskl a kroutil Reggiemu ruku tak dlouho, až druhý muž poklesl v kolenou.

„Svině zasraná,“ sípal Reggie a snažil se ruku vyprostit.

Jeffrey soupeře škubnutím napřímil a odhodil na stůl. Vtom se otevřely dveře a do kanceláře vešel Possum. Podíval se na Reggieho a pak se přátelsky usmál na Jeffreyho, jako kdyby se včera vůbec nic nestalo.

„Possume,“ vydechl Jeffrey. Při pohledu na modřinu na přítelově bradě se cítil jako podlý ničema.

Possumův přátelský výraz se nezměnil, jak u něj bylo obvyklé.

„Nic se nestalo, Slicku.“ Plácl Jeffreyho po zádech. „Mám pro tebe nachystané drobné za ten včerejší nákup. Připomeň mi, že ti je mám dát.“

„Ne.“ Tak mizerně se Jeffrey v životě necítil.

Possum změnil téma. „Mluvil jsi s Robertem?“

„Teprve se k tomu chystám.“

„Soudce ráno stanovil kauci.“ Possum vytáhl z kapsy nacpanou obálku.

Jeffrey věděl, že jsou v ní peníze, a odtáhl kamaráda stranou.

Ne že by se bál, že je Reggie vyslechne, chtěl si od zuřícího protivníka zachovat odstup.

„Kdes ty prachy vzal, Possume?“

„Půjčil jsem si je v bance na svůj obchod,“ odpověděl Possum.

„Nell málem dostala infarkt, ale nemůžeme přece nechat Roberta za katrem.“

Jeffrey cítil, jak se pocit studu vrací. Nenapadlo ho, že by Robert mohl požádat o kauci, ne tak aby mu sám pomohl. „Jessiina rodina je bohatá. Měls to nechat na nich.“

„Odmítli,“ vysvětlil Possum stručně a výjimečně dal najevo zlost. „Řeknu ti, Slicku, že mě bolí srdce, když vidím, jak se k němu chová. Bez ohledu na to, co se stalo, je pořád její manžel.“

„Mluvil jsi s ní?“

„Zrovna jdu od ní.“ Ztišil hlas do šepotu. „Byla ožralá jak dělo, a to ještě není poledne.“

„Co říkala?“

„Prý pokud se týká jí, může Robert třeba shnít v pekle.“ Na člověka od přírody tak vlídného a přívětivého, jak ho Jeffrey znal, zněl Possumův hlas neobvykle hořce. „Věřil bys tomu? Takovou dobu jsou spolu, a ona ho prostě odepíše.“

„Byla mu nevěrná,“ připomněl Jeffrey.

„Jak dlouho?“ zeptal se Possum a Jeffrey si uvědomil, že to je dobrá otázka. „Stejně to nechápu. Jess je sice potvora, ale nedokážu si představit, že by mu zahýbala celému městu na očích, a přitom se nenašel nikdo, kdo by si toho všiml a za tepla to donesl Robertovi.“

„Možná mu to někdo řekl,“ odtušil Jeffrey a ohlédl se po zástupci šerifa. Reggiemu šlehala z očí neskrývaná nenávist a Jeffrey uvažoval, jestli vybuchne.

Possum si toho musel všimnout, protože se postavil mezi oba muže a zeptal se Reggieho: „Kde se tady platí kauce?“

„Vzadu,“ odpověděl zástupce šerifa. „Zavedu tě tam.“

Potáhl si opasek s pouzdrem a zamířil ke dvojici s rukou na pažbě, jako by chtěl naznačit, že je připraven ji použít. Cestou rýpl do Jeffreyho ramenem, ale ten to přešel. Pomyslel si, že v poslední době si už začal dost rvaček na to, aby se teď zapletl do další. Počkal, až oba muži odešli, zaklepal na dveře šerifovy kanceláře a nečekal na vyzvání.

„Ahoj,“ pozdravil Hoss a vstal od stolu. Před ním seděl Robert s rukama v klíně a svěšenou hlavou, jako kdyby čekal na kata.

„Possum za tebe přišel složit kauci,“ oznámil mu Jeffrey.

Robert se ještě více shrbil. „To nemusel.“

„Musel dát do zástavy svůj obchod, aby ty peníze získal.“

„Panebože,“ vydechl Robert. „Proč to dělal?“

„Nemohl se smířit s tím, že bys měl být zavřený,“ řekl Jeffrey tak, aby přilákal šerifovu pozornost. Hoss stál u okna a hleděl na parkoviště a Jeffreyho se zmocnil neodbytný pocit, že svým příchodem něco přerušil. „Musím říct, že mě to taky nenaplňovalo nadšením.“

„Jsem v pořádku,“ prohlásil Robert.

Jeffrey marně čekal, jestli se k němu otočí. „Bobby?“

Robertovo letmé ohlédnutí Jeffreymu stačilo, monokl pod okem a rozražený ret mu nemohly uniknout. Obešel židli, aby se na přítele lépe podíval. Levou ruku měl obandážovanou, podlitiny vystupovaly i zpod límce oranžové vězeňské soupravy.

Jeffrey mimoděk zaťal pěsti a jen s obtížemi ze sebe vysoukal: „Co se ti stalo?“

Odpovědi se ujal Hoss. „Včera večer trochu vyváděl.“

„Proč nebyl v izolaci?“ dožadoval se Jeffrey.

„Odmítl zvláštní zacházení.“

„Zvláštní zacházení?“ zopakoval Jeffrey a ani se nenamáhal skrýt zlobu v hlase. „Kristepane. Dát ho na samotku by nebylo privilegium, ale projev zdravého rozumu.“

„Přestaň s těmi výčitkami, chlapče,“ varoval Hoss a bodl k Jeffreymu ukazovákem. „Nemůžu žádného chlapa nutit k něčemu, co nechce.“

„To je pěkná pitomost,“ odsekl Jeffrey. „Je to sakra vězeň. Kdybyste chtěl, mohl jste ho donutit spát ve vlastních sračkách.“

„Nebyl jsem tady, když se to stalo!“ zaburácel šerif vztekle.

„Zatracená práce, nebyl jsem tady!“ Utřel si ústa hřbetem ruky a Jeffrey přímo cítil trápení, které z něj vanulo jako žluklý pach.

Bylo mu jasné, že Hoss trpí hůř než on.

„Kdo ti to udělal?“ vypálil na Roberta. „Reggie Ray? Jestli to byl on…“

„Nebyla to jeho chyba,“ přerušil ho Robert.

„Jestli…“

„Požádal jsem o normální celu,“ vysvětloval Robert. „Chtěl jsem zkusit, jaké to je.“

Jeffrey nedokázal najít slova, jimiž by vyjádřil své pocity.

Šerif si popotáhl opasek, stejně jako před chvílí Reggie. „Zajdu na chvíli ven a nechám tě vychladnout,“ řekl Jeffreymu vyrovnaným tónem, ale síla, s níž při odchodu práskl dveřmi, byla dostatečně výmluvná.

Jeffrey šel ke zdroji. „Co se stalo?“ zeptal se Roberta.

Robert pokrčil rameny a škubl sebou bolestí. „Spal jsem. Vzbudili mě a přivedli mezi ostatní.“

Jeffreymu se zvedl žaludek. Co je to za policajty, že tohle udělají vlastnímu kolegovi? Mezi policisty přece existuje nepsaný kodex chování! I Robert se je navzdory tomu, jaké svinstvo mu provedli, snaží krýt!

„Proč jsi nezavolal pomoc?“

„Koho?“ opáčil Robert smutně. „Vždyť na něco podobného všichni čekali,“ hodil hlavou ke kanceláři zástupců. „Je to stejné, jako když jsme byli malí, Jeffrey. Vůbec nic se nezměnilo. Celé město čekalo jen na to, až uklouznu, aby mě mohli předhodit lvům.“ Nevesele se zasmál a Jeffrey se mohl jen dohadovat, jak strašnou noc jeho přítel prožil. Ostatní vězni si bezpochyby mysleli, že jsou Vánoce, když dostali jako dárek policajta, na kterém si mohli celou noc vybíjet vztek.

„Takových let…,“ povzdechl si Robert. „Alespoň některé z nich jsem pokládal za své přátele. Věřil jsem, že jsem dostatečně prokázal, že jsem slušný člověk…“ Odmlčel se ve zjevné snaze ovládnout emoce. „Měl jsem manželku. Stal jsem se součástí její rodiny. Sakra, dokonce jsem trénoval žáčky. Věděl jsi to? Vloni jsme postoupili až do finále. A kdyby malý Thompson nezazmatkoval, mohli jsme i vyhrát.“ Při té vzpomínce se usmál. „Věděl jsi o tom? Hráli jsme na velkém stadionu v Birminghamu.“

Jeffrey zavrtěl hlavou. S tímto mužem vyrostl, po jeho boku prožil mládí, ale o jeho dospělém životě nevěděl prakticky nic.

„Jenže člověk nikdy neví, co si o něm ostatní myslí, nemám pravdu?“ pokračoval Robert. „Chodíš s nimi na fotbal a na pikniky, díváš se, jak jejich děti dospívají, slyšíš o jejich záletech a rozvodech, ale to nic neznamená. Do očí se ti usmívají, ale jen se otočíš, vrazí ti nůž do zad.“

„Měl jsi zavolat Hosse. Určitě by to urovnal.“

„O to by to bylo příště horší,“ namítl Robert.

„Horší?“ nechápal Jeffrey. „Co může být horší než nakládačka, kterou jsi už dostal?“ Vzápětí si domyslel odpověď a klesl na židli vedle přítele, jak se mu podlomila kolena. „Snad ti…?“

„Ne,“ odpověděl Robert hlasem jako ze záhrobí.

Jeffrey si přitiskl ruku na žaludek, v němž mu vířila horká žluč. „Kristepane…,“ zašeptal. Tak blízko k modlitbě se nepřiblížil dobrých dvacet let.

Robertovi se začaly třást ruce a Jeffrey si teprve teď všiml pout na zápěstích. Přítel měl prsty stejně domlácené jako obličej, na kloubech hluboké škrábance, jak jeho pěsti narážely do něčeho tvrdého. Podle všeho musel v noci bojovat o holý život.

„Proč jsi spoutaný?“ zeptal se.

„Jsem nebezpečný zločinec,“ připomněl mu Robert. „Zabil jsem dva lidi.“

„Nezabil,“ konstatoval Jeffrey. „Já vím, Roberte, žes to neudělal.

Proč mi lžeš?“

„Já to nezvládnu,“ řekl Robert. „Věřil jsem, že jsem dost silný, ale mýlil jsem se.“

Jeffrey mu položil ruku na rameno, ale hned ji zase odtáhl, když se Robert zachvěl. Přemítal, jestli mu přítel řekl o nočních událostech pravdu, ale po krátké úvaze se rozhodl, že to raději nechce vědět. „Seženeme ti právníka.“

„Advokáta si nemůžu dovolit,“ namítl Robert. „Nemám na něho. Jessiina rodina by se na mě ani nevychcala, kdybych hořel.“

„Já ti ho zaplatím,“ řekl Jeffrey a namáhal mozek, jak a kde při svých omezených zdrojích sežene potřebný obnos. „Tolik volných peněz po ruce nemám. Ale platím si penzijní připojištění a můžu z něho čerpat. Není to moc, ale na zálohu to musí stačit. A potom už s Possumem nějak vymyslíme, jak to zařídit. Kterákoliv bezpečnostní služba po mně ráda skočí, a když bude třeba, vezmu si druhou práci.“ Horečně přemýšlel o něčem konkrétnějším.

„Můžu se přestěhovat do Birminghamu a o víkendech jezdit domů.“

„To nemohu připustit.“

„Nemáš na vybranou,“ řekl mu Jeffrey. „Další noc ve věznici bys taky nemusel přežít.“

Robert potřásl hlavou a místnost jako by se naplnila nekonečným smutkem. „Víš, Jeffrey, já jsem nikdy neměl moc na vybranou. A ten život, který vedu, mně už leze krkem. Připadám si úplně vyřízený. Všechno mě k smrti unavuje. Hlavně lidi.“ Zavřel oči. „Jessie se mnou skončila. Už dávno se mnou skončila.“

„Může za to ten její potrat?“ zeptal se Jeffrey, veden úvahou, že takové neštěstí se může podepsat na každém manželském vztahu. Musí přece existovat důvod, proč byla Jessie Robertovi nevěrná. Manželé nepodvádějí jeden druhého bez příčiny.

„Trvá to mnohem dýl,“ řekl Robert. „Táhne se to ode dne, kdy Julie přišla do školy a obvinila mě, že jsem ji znásilnil. Po té záležitosti mi přestala věřit.“

Jeffreymu se zdálo, že cítí každičký nerv. „Řekl jsi Jessii, co se ve skutečnosti stalo?“

„Nikdy se mě na to nezeptala,“ odpověděl Robert. „Když je v té své hlavě přesvědčená, že něco ví, na nic se neptá. Proč se lidi nikdy na nic neptají?“

„Třeba nechtějí znát odpověď.“ Jeffrey si pomyslel, že v tomto směru je stejně špatný jako Jessie. „Tvoje žena přece takové pitomosti nemohla uvěřit. Neuvěřil by tomu nikdo, kdo tě zná.“

„O tobě taky všemu věřili,“ namítl Robert a zvedl k příteli vlhké oči. „Nechal jsem je při tom.“

„Při čem?“ nechápal Jeffrey.

„Že jsi znásilnil Julii.“ Robertovi těkaly oči, jako by si nechtěl nechat ujít žádný detail Jeffreyho reakce. „Nechal jsem je, ať si myslí, že jsi v tom lese s ní byl ty a znásilnil ji.“

Jeffreymu vyschlo v ústech.

„Chránil jsem tím sám sebe,“ pokračoval Robert. „Tys odjel, jenže já zůstal. Musel jsem tady žít, žít s vědomím, že na mě všichni hledí jako na vyvrhele. Prostě si mě tak zaškatulkovali.“

Odvrátil se. „Každou neděli mě Lane Kendallová v kostele provrtávala očima, jako kdyby mi viděla do duše, jako kdyby věděla, co se toho dne stalo.“

„A co se stalo, Roberte?“ Jeffrey čekal na odpověď, ale marně.

„Řekni mi, co se tehdy stalo,“ naléhal. „Dřív jsem se tě na to nezeptal, protože jsem byl přesvědčený o tvé nevině. Jestli teď tvrdíš, že ses provinil, měl bys mi říct, co se přesně stalo.“

Robert si několikrát odkašlal a pak natáhl spoutané ruce pro plastový pohárek s vodou, který stál na stole. Napil se a při polykání se zachvěl bolestí a ohryzek mu divoce poskočil. Jeffrey viděl podlitiny na krku a domyslel si, že přítele někdo škrtil. Chtěli ho zabít? Nebo mu stiskli krk proto, aby nemohl volat o pomoc?

Tmavý límec svým tvarem naznačoval, že útočník stál za ním.

Řval Robert bolestí? Co hrozného mu prováděli, že ho potřebovali umlčet?

„Roberte,“ zašeptal Jeffrey zničeně. „Řekni mi, co se stalo.“

Robert zavrtěl hlavou. „Vrať se domů, Slicku.“

„Nenechám tě v tom samotného.“

„Vrať se do Grantu a ožeň se se Sárou. Začni konečně žít. Pořiďte si děti.“

„To neudělám, Roberte. Podruhé už tě neopustím.“

„Neopustil jsi mě ani poprvé,“ odsekl Robert a v očích mu zajiskřila zloba. „Hele, znásilnil jsem ji. A přesně to řeknu u soudu.

Odvedl jsem ji do jeskyně v lese a tam ji znásilnil. Začala křičet a vyhrožovala, že mě udá. Zpanikařil jsem – stejně jako jsem zpanikařil onehdy v noci. Popadl jsem kámen a rozbil jí hlavu.“ Tvrdě se na Jeffreyho podíval. „Spokojený?“

„Kam jsi ji praštil?“ zeptal se Jeffrey. „Na kterou stranu hlavy?“

„Jak to mám po takové době sakra vědět? Podívej se na její lebku. Na tu stranu, která je rozbitá.“

„Tys ji nezabil,“ prohlásil Jeffrey důrazně. „Byla uškrcena. Nezemřela následkem úderu do hlavy.“

„Ach.“ Robert nedokázal potlačit překvapení, ale rychle se vzpamatoval. „Jo, potom jsem ji uškrtil.“

„Tak houby.“

„Udělal jsem to,“ trval na svém Robert. „Zardousil jsem ji.

Takto, podívej se.“ Zacinkala pouta, jak Robert natáhl ruce a sevřel prsty kolem neviditelného krku.

„Neudělals to.“

Robert svěsil ruce, ale porážku stále nepřiznal.

„Nejdřív jsem jenom mluvil. Hučel jsem do ní a snažil se být milý,“ mumlal. Do očí se mu vkradl nepřítomný skelný pohled, jako by se v duchu přenesl někam jinam, a mluvil tak tiše, že Jeffrey musel napínat uši, aby ho slyšel. „Potom se odvrátila a já ji udeřil do hlavy. Na několik vteřin ztratila vědomí. Využil jsem toho. Otočil jsem ji na záda a lehl si na ni. Probrala se a začala ječet. Popadl jsem ji za krk, aby přestala.“ Opět naznačil rukama, jak ji škrtil.

„Jenže ona pořád křičela a mě to přivádělo k šílenství. A taky mě to vzrušovalo – tak vzrušený jsem snad v životě nebyl. Přimáčkl jsem jí krk k zemi.“ Robert otočil ruku dlaní dolů, jak by tu tragédii prožíval znovu.

„Věděl jsem, že je vyděšená, k smrti vyděšená. Já ostatně taky. Bál jsem se, že ji někdo uslyší, že někdo přiběhne a uvidí mě, jak ji tam… jako zvíře… Neovládal jsem se. Nedokázal jsem přestat a nebyl tam nikdo, kdo by mi pomohl. V krku…“ Přitiskl si spoutané ruce k hrdlu.

„V krku jsem měl pocit, jako bych polykal rozbité sklo. Nemohl jsem dýchat. Jenom jsem sípal. A pak se mi před očima zjevila strašná vidina. Zdálo se mi, že na mě hledí celé město, vysmívá se mi a povykuje na mě, jako kdyby to byla nějaká šílená hra, jako kdyby byli zvědaví, kam až dokážu zajít, než se zlomím.“ Robert nechal ruce spadnout do klína a trhaně oddechoval a Jeffrey netušil, jestli pořád mluví o Julii, nebo o událostech předminulé noci. „Chtěl jsem utéct… Někam daleko, do bezpečí, kde by mi bylo dobře… Ale bylo to tak strašné, že jsem se mohl jenom kousat do jazyku a modlit se k bohu, aby ta hrůza co nejrychleji skončila.“ Robertovi se chvěly rty, ale slzy mu nevyhrkly.

„Roberte…“ Jeffrey natáhl k příteli ruku.

Robert ucukl, jako kdyby dostal políček, a přikrčil se. „Nedotýkej se mě,“ zašeptal. „Prosím tě, nedotýkej se mě.“

„Roberte,“ zopakoval Jeffrey a jen s obrovským vypětím vůle udržel klidný tón. Kdyby měl u sebe zbraň, vtrhl by do věznice a ty zasrané hajzly do jednoho postřílel. Začal by Reggiem a pokračoval, až – co? – až by si přiložil hlaveň ke spánku a stiskl spoušť? Nesl na svých bedrech stejný díl viny jako ostatní.

Přesto to potřeboval vědět. „Proč mi o Julii lžeš?“

„Nelžu,“ odsekl Robert a jeho hněv znovu vzplál. „Znásilnil jsem ji.“ Pevně pohlédl Jeffreymu do očí. „Znásilnil jsem ji a potom jsem ji zabil.“

„Ty jsi Julii nezabil,“ stál na svém Jeffrey. „Přestaň hlásat nesmysly.

Vždyť jsi ani nevěděl, jak zemřela.“

„Co na tom záleží?“ opáčil Robert. „Stejně dostanu jehlu.“

„Nedostaneš,“ namítl Jeffrey. „Když se přiznáš k zabití, můžeš být za pár let venku. Pořád budeš mít před sebou kus života.“

„Jenže co to bude za život?“

„Pomůžu ti,“ ujistil přítele Jeffrey a v tom okamžiku byl přesvědčen, že to opravdu dokáže. „Můžeš se přistěhovat za mnou do Grantu. Přijmu tě do sboru a budeš pracovat pro mě.“

„S takovým záznamem v rejstříku?“

„Tak vymyslíme něco jiného,“ nedal se odradit Jeffrey. „Hlavně musíš vypadnout z tohohle podělaného města. Začneš znovu, vybuduješ si nový život.“

„Co to bude za život?“ zopakoval Robert. Zvedl ruce a jeho gesto zahrnulo celou stanici. „Jaký život mě po tom všem asi čeká?“

„K tomu se dostaneme, až přijde čas,“ řekl Jeffrey. „Teď hlavně už s nikým nemluv. Ani s Hossem. Jenom se svým právníkem. Seženeme ti toho nejlepšího, i kdybychom kvůli tomu museli až do Atlanty.“

„Nechci žádného právníka. Chci konečně mít trochu klidu.“

„V kriminále klid nenajdeš, Roberte. Teď už bys to měl vědět.“

„Kašlu na to. Mně už je všechno jedno.“

„To je jenom momentální deprese,“ namítl Jeffrey. „Následek toho, co sis v noci musel vytrpět.“

„Nic jsem si nevytrpěl,“ ohradil se Robert. „Rýpali do mě a porvali jsme se, to je všechno. Dostali takovou nakládačku, že si to podruhé rozmyslí.“

Jeffrey na židli poposedl.

„Vymlátil jsem z nich duši,“ kasal se Robert a vycenil zuby v chabém pokusu o úsměv. „Byli tři na jednoho, a já jsem z nich nadělal sekanou.“

„To je dobře.“ Jeffrey věděl, že nesmí odporovat. Tři na jednoho? Robert by neměl sebemenší šanci.

„Jednomu jsem ubalil takovou, že volal maminku,“ pokračoval Robert chvástavě.

„Tak vidíš.“ Jeffrey cítil, jak mu puká srdce. „Ukázals jim to, Bobby. Všem jsi ukázal, jaký jsi chlap.“

Robert se zhluboka nadechl, napřímil záda a narovnal ramena.

„Jasná věc,“ prohlásil odhodlaně, jako by sbíral síly k útoku.

„Zvládnu to, uvidíš.“

„Nemusíš bojovat sám,“ řekl Jeffrey. „Jsem zde já. Je zde Possum.“

„Ne,“ odmítl Robert pevně, jako kdyby dospěl k nezvratnému rozhodnutí. „Udělám to. Je to to poslední, čím můžu pomoct.“

„Pomoct? Komu?“

„Tobě,“ odpověděl Robert a významně se na přítele zadíval.

„Vím, co se ve skutečnosti stalo.“

Jeffrey v jeho tónu vycítil hrozbu, ale netušil, čeho se týká. „Jak to myslíš?“ zeptal se.

„Já jsem tě tehdy v lese s Julií viděl. Viděl jsem vás, jak jste zašli do jeskyně.“

Jeffrey zavrtěl hlavou. V osudný den byli s Julií sami. Opakovaně se o tom ujistil.

„Jsem ochoten se ke všemu přiznat.“ Robertovi se do očí vedraly slzy, a když promluvil, hlas se mu třásl úsilím. „Řeknu, že jsem to udělal, vezmu vinu na sebe a ty budeš volný. Ale pověz mi to. Slicku. Upřímně. Zabil jsi ji?“

19

Sára seděla v houpacím křesle na verandě Possumova domu a viděla, jak Jeffrey zabočil na příjezdovou cestu. Byla poněkud nervózní, protože vyměnil Robertův starý chevrolet za její BMW, a teď uklidněná, že je auto celé, vstala a zamířila k němu. Její radost ovšem okamžitě vyprchala, když si všimla, jak se Jeffrey tváří.

„Stalo se něco?“ vyhrkla poplašeně.

„Vůbec nic,“ odvětil, ale bylo nad slunce jasnější, že lže. „Zajdeme ještě jednou do Robertova domu.“

„Fajn,“ souhlasila Sára. „Skočím za Nell a řeknu jí, kam jdu.“

Popadl ji za ruku a odváděl ji. „Domyslí si to.“

„Tak jo,“ neodporovala, ale hlavou se jí honily divoké představy, co se zase seběhlo. Ruku v ruce kráčeli ulicí. Mírný vánek činil dusno o něco snesitelnějším, ale z černého asfaltu stále sálala výheň a Sára vzpomínala, jak tudy nedávno před Jeffreym utíkala.

Možná myslel na totéž, protože jí stiskl ruku pevněji.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se.

Zavrtěl hlavou, ale dál to neupřesnil.

„Proč se chceš do toho domu vrátit?“

„Pořád mi něco nehraje,“ odpověděl. „Nesedí to.“

„Co ti Robert řekl?“

„Nic nového,“ odtušil Jeffrey. „Pořád bere vinu na sebe. Za všechno.“ Zaťal zuby a chvíli mlčel. „I za Juliinu smrt. Tady evidentně nemluví pravdu a mě by zajímalo, v čem ještě mi lhal.“

„A co by to jako mělo být?“ To, co se tam v noci stalo, je přece zcela jasné, pomyslela si Sára. „Nalezené důkazy potvrzují jeho výpověď.“

„Chci se tam prostě ještě jednou rozhlédnout. Na vlastní oči se přesvědčit, že ty důkazy opravdu sedí.“

„Co konkrétně podle tebe nehraje?“

Neodpověděl a pustil její ruku. Stáli před domem. Žluté stěny vypadaly jako čerstvě natřené a bílý laťkový plot jen posiloval surrealistický dojem hollywoodské ilustrace idylického domova.

Přes vchod se táhla jasně žlutá policejní páska se zákazem vstupu. Jeffrey vytáhl z kapsy švýcarský kapesní nůž a nehtem vyklopil jednu z čepelí. „Včera v noci ho zmlátili.“

„Ve vězení?“

Jeffrey přikývl.

„Kdo?“

Jeffrey přeřízl pásku. „Nechtěl o tom mluvit.“

„Jak to mohl Hoss dovolit?“

„Hoss u toho nebyl.“ Jeffrey zaklapl nůž. „Robert mi neřekl, kdo ho posadil do společné cely, ale mám takové tušení, že to má na svědomí Reggie.“

„To mu mohl zrovna namalovat na záda terč.“

„Jestli toho zasraného zkurvysyna potkám, utrhnu mu hlavu.“

Sára si nedokázala srovnat v hlavě, že by byl mladý zástupce šerifa schopen takové podlosti, ale pak si vzpomněla na Nellino varování, že mu nesmí věřit.

„Jak na tom Robert je?“ zeptala se.

Jeffrey otevřel dveře, ustoupil a nechal Sáru vejít jako první.

„Snažil jsem se ho přesvědčit, aby se mi svěřil, aby mi prozradil, co se ve věznici stalo, ale ten tvrdohlavec odmítl.“

„Zmlátili ho hodně tvrdě?“

„To by mi takové starosti nedělalo,“ odpověděl Jeffrey a v tom okamžiku si Sára v jeho výrazu přečetla vše, co zůstalo nevysloveno.

„Ach, to ne,“ vydechla a přitiskla si ruku k srdci. „Je v pořádku?“

„Tvrdí, že mu nic není.“

„Jeffrey,“ zašeptala a objala ho kolem pasu. Díval se do chodby, ne na ni, a Sára neomylně poznala, s jakým vypětím se ovládá.

„Possum za něho přišel složit kauci. Mě to ani nenapadlo,“ kál se Jeffrey.

„Jak se mu podařilo dostat kauci?“

„Hoss musel zatahat za nějaké nitky,“ řekl Jeffrey. „Na druhou stranu u něj nehrozí, že by se pokusil o útěk. Kam by se poděl?“

„Je mi to líto.“ Sáru zalila vlna smutku.

Položil jí ruku na rameno. Přitiskla se k němu, aby mu nabídla alespoň zrníčko útěchy, když už nic jiného nemohla.

„Ach, Sáro,“ zašeptal a zabořil jí obličej do krku. Jeho tělo se uvolnilo a Sára se navzdory tragickým okolnostem cítila k zalknutí šťastná, když viděla, že mu pouhým objetím přináší takovou úlevu.

„Nechci nic jiného než odsud vypadnout. S tebou,“ řekl jí.

„Já vím.“ Hladila ho po vlasech.

„Chtěl bych tě odvést někam, kde bychom si zatancovali.“

Sára se zasmála – oba věděli, že Jeffrey na parketu předvádí pohybovou koordinaci právě narozeného hříběte. „Chci se s tebou procházet po pláži. Chci pít piňacoladas z tvého pupíku.“

Znovu se zasmála a chtěla se odtáhnout, ale nepustil ji. Políbila ho na krk a dlouho mu držela rty na kůži. Chutnal slaně jako oceán a cítila z něj pižmovou vůni vody po holení. „Jsem tady,“ řekla tiše.

„Já vím.“ Konečně uvolnil objetí. Ztěžka si povzdechl a mávl rukou do útrob domu. „Pojďme, ať jsme s tím co nejrychleji hotoví.“

„Co vlastně hledáme?“ zajímala se a následovala ho do obývacího pokoje.

„To kdybych věděl.“ Jeffrey otevřel zásuvku kávového stolku.

Chvíli se v ní přehraboval a pak ji zavřel. „Kam schovával záložní pistoli?“

„Mám dojem, že mluvil o obýváku.“ Znělo to spíše jako otázka, protože si nedokázala vzpomenout.

„Někde by tady měl mít sejf,“ uvažoval Jeffrey nahlas. „Tedy pokud mluvil pravdu.“

Sára si nebyla jistá, zda mohou věřit čemukoliv z toho, co Robert řekl. Přesto se zapojila do prohlídky a otevřela skříňku vedle televizoru, avšak kromě vyrovnaných řad videokazet v ní nic nenašla. Sklonila se k zásuvkám. „Nemají děti,“ poznamenala.

„Klidně ji mohl strčit do šuplíku.“

„Na to byl Robert moc opatrný.“ Jeffrey klesl na všechny čtyři a nahlédl pod pohovku. „Hoss nám oběma kladl na srdce, jak je důležité zbraň zabezpečit.“ Se smutným výrazem v obličeji se posadil na paty. „Robert trénoval fotbalové žáky a určitě měl dům pořád plný kluků. V žádném případě by nenechal pistoli jen tak někde povalovat.“

„Jessie se pokusila o sebevraždu,“ řekla Sára. „Vím to od Nell. Po potratu prý spolykala prášky.“

„Další důvod, aby zbraň pořádně schoval.“

Sára se probírala návody k použití ke každému elektronickému zařízení v domě. Objevila několik dálkových ovladačů, pár vybitých baterií a manikúru, ale nic, co by připomínalo schránku na pistoli. „Kde ukrýváš svou záložní zbraň ty?“

„Pod postelí,“ odpověděl Jeffrey. „Služební zbraň dávám do skříňky nad sporákem – tedy když jsem doma.“

„Proč v kuchyni?“

„Vlastně jsem o tom nikdy nepřemýšlel.“ Jeffrey šmátral rukou pod deskou kávového stolku. „Připadá mi to logické. Jedna nahoře, jedna dole.“

„Kde jsi říkal?“ Sára zamířila dozadu do kuchyně.

„Ve skříňce nad sporákem,“ zavolal za ní a pak hlasitěji: „Do prdele!“

„Co je?“

„Zadřel jsem si třísku.“

„Snaž se být opatrný,“ poradila mu a pokračovala chodbou.

Kuchyň se nacházela přímo naproti ložnici, ale Sára se pohledu na místo činu vyhnula. V nose ji dráždil pach zaschlé krve a pomyslela si, že ten zde bude cítit ještě dlouho poté, co Robert s Jessií seženou někoho, kdo jim dům vyčistí. Nedokázala si ovšem představit, že by zde Jessie po tom všem ještě dokázala žít.

Otevřela skříňku nad sporákem. Řada ozdobných misek, vedle nich úhledně srovnané pokličky. Postavila se na špičky a nahlédla až dozadu, ale žádnou zbraň neviděla. Vydala se na obchůzku po místnosti. Otevřela a zavřela všechna dvířka – s nulovým výsledkem.

Pak zkontrolovala ledničku. Čtyři litry mléka, několik krabic s džusem a obvyklá přehlídka základních potravin, pistole veškerá žádná.

„Našlas něco?“ Jeffrey stál na prahu a hladil si ruku.

„Bolí tě to?“ zajímala se Sára.

„Moc ne,“ odpověděl a natáhl k ní paži.

Sára rozsvítila a uviděla silnou třísku trčící z dlaně. „Někde by tady měli mít pinzetu.“ Pozotvírala zásuvky, ale kromě běžného kuchyňského náčiní v nich nic neobjevila. „Podívám se v koupelně.“

Vydala se tam, ale cestou se zastavila u košíčku s šitím, který ležel na vysokém prádelníku vedle jídelního stolu.

„Pojď sem, tady je lepší světlo,“ zavolala na Jeffreyho a prohledávala košík. „Tohle bude stačit.“ Zamávala rovnou pinzetou, kterou vyhrabala mezi špendlíky a jehlami.

„Mám je roztáhnout?“ Aniž počkal na odpověď, Jeffrey se natáhl k tyčce meziokenní žaluzie a otočil s ní. Vyhlédl do zahrady.

„Mají to tady hezké, co říkáš?“

„Mají,“ přisvědčila a vzala ho za ruku. Občas nosila v práci brýle, ale z marnivosti si je na výlet k moři nevzala. „Nejspíš to bude bolet,“ varovala.

„To vydržím,“ ubezpečil ji, ale vzápětí sykl: „Au! Sakra!“ a ucukl.

„Promiň,“ omluvila se a potlačila smích nad jeho reakcí. Přitáhla si ho k oknu, aby měla co nejvíce světla. „Mysli na něco jiného.“

„To nebude těžké,“ řekl sarkasticky a zachvěl se, sotva se hrot pinzety přiblížil k třísce.

„Ještě jsem se tě ani nedotkla!“

„Na děti v ordinaci jsi taky tak tvrdá?“

„Většinou jsou trochu odvážnější.“

„Děkuju.“

„Zatni zuby,“ škádlila ho. „Když budeš hodný, dám ti lízátko.“

„Radši bych ti sám dal něco, co bys mohla cucat.“

Pozvedla obočí, ale nic neřekla. Opatrně uchopila pinzetou třísku a snažila se ji vytáhnout tak, aby se nezlomila.

„Nezdálo se ti na Swanovi něco divné?“ zeptal se.

„Divné v jakém smyslu?“ odpověděla otázkou a zaklela, protože tříska se tlakem pinzety rozštípla.

„No, třeba…“ Jeffrey sykl, jak mu zaryla do kůže. „Třeba že byl úplně jiný než Robert. Dokonalý protiklad.“

Pokrčila rameny. „Možná jí šlo právě o to. Chtěla něco jiného. Chtěla změnu.“

„Liším se já od mužů, s kterými se normálně scházíš?“

Zápolila s třískou a uvažovala o co nejpřesnější odpovědi.

„Nemůžu říct, že bych o tom nějak zvlášť přemýšlela.“ Zasmála se, protože se jí konečně podařilo nepoddajný kousek dřeva vytáhnout.

„A je to.“

Přitiskl si dlaň ke rtům v gestu, které Sára tak dobře znala z kliniky. Jako by nějaký genetický imperativ dětem napovídal, že mohou ústy vyčistit ránu a zmírnit bolest.

„Podívejme se do ložnice,“ navrhl.

„Podezříváš ho, že lhal, když tvrdil, že záložní zbraň míval v obýváku?“

„Nevím,“ přiznal Jeffrey.

„Třeba ji schovával v autě.“

„Je to možné.“

„Tobě vrtá hlavou ještě něco jiného, vid?“ Tentokrát se Sára rozhodla, že se nenechá jen tak odbýt. „Hele, já nejsem žádný blbec, Jeffrey. Něco tě znepokojuje. Jestli mi nechceš říct, co to je, nemusíš, ale buď tak hodný a nezapírej.“

Opřel se rukama o parapet. „Máš pravdu, něco mě znepokojuje. Ale nemůžu o tom mluvit.“

„Fajn.“ Sára si oddechla, že se jí alespoň podařilo vypáčit z něj přiznání. „Tak to tady dokončeme a vraťme se k Nell. Třeba se nám povede vymyslet nějakou teorii, která by dávala smysl.“

Dveře ložnice byly lehce pootevřené, a když do nich strčila, zaskřípaly v pantech. Dovnitř proudilo světlo a Sára si překvapeně uvědomila, jak pokřivené jsou její vzpomínky na to, jak pokoj vypadal v onu noc, kdy v něm byl zastřelen Swan. Její mozek podivně zveličil hrůzné detaily a kdykoliv si tu scénu představila, viděla před svým duševním zrakem celou místnost zalitou krví. Ve skutečnosti byla ložnice až na stříkanec na stropě, vějíř kapek směřujících ke dveřím a zaschlou louži se zbytky mozkové tkáně v místě, kde ležela mrtvola, čistá.

Jeffrey otevřel skříň a jal se prohledávat police, zatímco Sára zamířila k nočnímu stolku na druhé straně postele. Každý rovný povrch nesl stopy po prášku, který se používá pro snímání otisků prstů – na jeho temném pozadí o to více vynikaly různé drobky a vrypy. Předpokládala, že Reggie zajistil všechny důkazy, které potřeboval, ale přesto se vyhýbala poprášeným místům na dvířkách stolku – ze zkušenosti věděla, jak obtížně se daktyloskopická čerň smývá. Tlakem na horní hranu otevřela skříňku a o krok ustoupila, když z ní vypadl světle modrý robertek.

Jeffrey jí nahlížel přes rameno. „To vysvětluje hodně,“ konstatoval tónem znalce.

„Co to vysvětluje?“ nechápala Sára. Uchopila vibrátor do papírového kapesníku a vrátila ho do skříňky. „Takový strojek má snad každá žena, kterou znám.“

„Ty taky?“ vyhrkl Jeffrey užasle.

„Samozřejmě že ne, zlato,“ žertovala. „Tvoje mužnost mi víc než postačuje.“

„Myslím to vážně, Sáro.“

„Co?“ zeptala se Sára a nahlédla do stolku, než ho zavře. Viděla malou tubu lubrikačního krému, ale raději o tom před Jeffreym pomlčela. „Vždyť to nic neznamená. Vím, že takové hračky používají mnohé manželské dvojice. Tady bych žádnou kouřící pistoli nehledala. Ty snad ano?“

„Já nevím,“ povzdechl si Jeffrey poraženecky. „Jsem přesvědčen, že mi Robert neříká pravdu. Musíme dokázat, že lže, nebo že si naopak vymýšlí.“ Pokrčil rameny. „Ať tak či onak, já ho neopustím a pomůžu mu.“

„Když lidé lžou, často přimíchají zrnka pravdy, aby jejich výmysly zněly věrohodněji.“

„Co z toho pro nás vyplývá?“

„Třeba nám Robert sdělil pravdivou informaci, jenže my ji nevnímáme,“ nadhodila Sára. „Vraťme se na začátek a projděme si, jak nám Robert a Jessie vylíčili události poprvé.“

„Myslíš, co nám řekli těsně po tom, co byl Swan zastřelen?“

Sára přikývla.

„Tak dobře.“ Jeffrey se rozhlédl po pokoji. „Vezměme to od bodu nula. Byli jsme na ulici. Já jsem uslyšel výstřely a proběhl jsem zahradou a domem až sem.“ Postavil se do dveří. „Viděl jsem, co se tady stalo… Přesněji řečeno, viděl jsem mrtvého chlapa.

Potom zasténal Robert a já se k němu otočil. Stál tady.“ Jeffrey ukázal za dveře. „Jessie byla tamhle,“ mávl rukou k oknu.

„A dál?“

„Zeptal jsem se Roberta, jestli je v pořádku, a pak jsem se vrátil pro tebe.“

Sára převzala štafetu. „Vešla jsem do ložnice a ty jsi odešel volat na policii. Zkontrolovala jsem Swanovi pulz a pak jsem chtěla pomoct Robertovi.“

„Nedovolil ti, aby ses na ránu podívala,“ pokračoval Jeffrey.

„Páčil jsem z něho, co se stalo, a Jessie se do toho pořád pletla.“

„Protože byla s tím chlapem v posteli,“ ujala se slova zase Sára. „Swan vlezl do ložnice oknem.“

Jeffrey přistoupil k oknu a vyhlédl do zahrady za domem.

„Tudy se sem mohl dostat každý.“

„Řekl tehdy Robert, že vykopl síť proti hmyzu?“ Sára zachytila Jeffreyho nechápavý pohled a objasnila: „Ve své nejnovější verzi přece uvádí, že ji vykopl. Řekl ti, že to udělal, těsně po vraždě?“

„Ne.“

Sára se rozhlédla po místnosti a snažila se upamatovat, jak scéna vypadala osudné noci.

„Takže Swan má pistoli,“ vrátil se Jeffrey k Robertově první výpovědi. „Vleze do postele. Jessie se probudí a vykřikne. Robert se pohne a Swan po něm vystřelí.“

„Netrefí ho,“ převzala vyprávění Sára. „Robert běží ke skříni pro zbraň.“ Postavila se před skříň. „Střílí na Swana, ale výstřel se opozdí.“

„Podruhé už má vetřelec lepší mušku, ale Robertova pistole konečně spustí a kulka proletí Swanovi hlavou,“ dokončil Jeffrey.

Sára sklopila zrak k podlaze. Vějířovitě rozprostřené kapky krve nesměřovaly ke skříni. „Podle mě stál Robert v okamžiku výstřelu tady.“ Zamířila ke dveřím a postavila se tak, aby se vějíř otevíral k ní. „Podívej se,“ ukázala na koberec v místě, kde ležela mrtvola. „Robert musel stát tady.“

„Proč myslíš?“

„Střílí.“ Sára natáhla ruku s palcem a ukazovákem nataženými do tvaru pistole. „Kulka trefí Swana do hlavy a toto je zpětný výstřik po zásahu. Jedna ze základních vědeckých pouček zní, že každá akce vyvolá stejně velkou reakci opačného směru. Projektil vletí do těla, z rány vystříkne krev. Podívej se, jaký vzor po sobě kapky zanechaly.“

Jeffrey se postavil vedle ní a pozorně zkoumal koberec. „Jo, už chápu. Stál na tomto místě.“

„Počkej tady.“ Vyšla z ložnice, než se Jeffrey zmohl na protest, a za okamžik se vrátila, v ruce košík s šitím. „Tohle není zrovna vědecký postup.“

„Co máš v plánu?“

Sára našla cívku žluté niti, která nejlépe vyhovovala jejímu záměru.

„Krev podléhá stejně jako každá hmota gravitační síle.“

„No a?“

Otevřela krabičku špendlíků. „Podle tvaru skvrny po dopadu můžeš určit, kterým směrem kapka letěla. Když je skvrna rovnoměrně rozstříknutá, kapka padala kolmo dolů.“ Ukázala na díru po kulce za dveřmi. „Vidíš? Podle tvaru lze usuzovat, že v okamžiku, kdy ho střela zasáhla do boku, stál Robert blízko zdi. Většina krvavých skvrnek je kruhově symetrická, jen tady nahoře mají mírně kapkovitý obrys. To znamená, že kulka směřovala šikmo vzhůru.“

„No, já nevím. Je to dost rozstříknuté.“ Jeffrey ukázal na vlasově tenké paprsky, které vycházely z kruhových kapek.

„Krev dopadla na stěnu kolmo a rozprskla se.“ Sára zapíchla špendlík do středu skvrny. „Toto je místo dopadu.“

„Tak jo,“ souhlasil Jeffrey, ačkoliv Sára viděla, že úplně přesvědčený není. „Co nám to napovídá?“

„Sleduj.“ Uchopila konec niti, rozmotala několik metrů a sklonila se ke kaluži krve na koberci. „Uhel budu moci jenom odhadnout, pochopitelně s přihlédnutím ke korekci na parabolickou trajektorii, ale…“

„O čem to proboha mluvíš?“

„Základy trigonometrie,“ odvětila, překvapená, že se ptá na něco tak samozřejmého. „Nemám tady potřebné vybavení, takže opakuju, že půjde pouze o odhad, ale poučka zní, že poměr mezi délkou a šířkou skvrny je přímo úměrný úhlu dopadu…“ Z nechápavého výrazu poznala, že se namáhá zbytečně, a požádala:

„Sežeň nějakou pásku.“

„Jakou? Instalatérskou? Izolepu?“

„To je jedno, hlavně aby lepila.“

Zatímco Jeffrey prohledával dům, Sára natahovala tři až čtyři metry dlouhé kusy nití, jejichž konce připíchla špendlíky ke koberci.

„Bude to stačit?“ Jeffrey jí podal elektrikářskou izolační pásku.

„Mělo by.“ Sára trhala kousky pásky a lepila si je na předloktí.

Pak vyhledala největší stříkance na nočním stolku, upevňovala do nich konce vláken a dávala pozor, aby se nedotkla kousků tkáně. Litovala, že nemá latexové rukavice, ale už bylo pozdě.

„Stoupni si sem,“ požádala Jeffreyho a ukázala k nohám postele.

„Co hodláš dělat?“

„Nemám k čemu upevnit druhé konce nití, takže použiju tebe,“ vysvětlila.

„Dobře,“ souhlasil Jeffrey a užasle sledoval, jak mu Sára přišpendluje konce nití, jichž bylo nejméně třicet, na šaty v různých místech těla. Snažila se i bez přístrojů co nejvěrněji dodržet úhel krvavých stříkanců a kousky černé pásky zvýrazňovala místa, kde se žlutá vlákna křížila. Než skončila, celá se v uzavřené místnosti zpotila, ale domnívala se, že výsledek za tu námahu stál.

„Jeho hlava se nacházela v tomto místě,“ ukázal Jeffrey na místo, kde se křížilo nejvíc nití. Proužky černé elektrikářské pásky, které vymezovaly oblast zásahu, připomínaly pavouka usazeného na žluté pavučině a přesně vymezovaly místo, kde kulka vnikla do lebky a vyrazila z ní kapky krve, úlomky roztříštěné kosti a částečky mozkové tkáně.

Sára si již od lezení po zakrváceném uprášeném koberci hodně ušpinila džínsy, ale přesto zaváhala, než se přiměla pokleknout, aby zaujala polohu, kterou měl v okamžiku zásahu Swan – když kulka ukončila jeho život, klečel asi metr od postele. „Byl o něco menší než já,“ uvažovala nahlas, „takže hlavu měl někde tady. Plus minus pár centimetrů jako oprava na nedokonalost metody, kterou jsem použila.“

„Jessie ležela v posteli,“ doplnil Jeffrey, kterému natažené niti bránily v pohybu. „To znamená, že Swan klečel před ní.“

Sára zaostřila pohled na matnou skvrnu, která připomínala otisk dlaně. „Vidíš to?“ zeptala se.

„Ano,“ přikývl Jeffrey. „Swan tam položil ruku. Nejspíš se opřel o postel, aby nespadl.“

„Obličejem byl otočený k posteli,“ pokračovala Sára. „Kulka mu pronikla z boku do hlavy v tomto místě,“ sáhla si nad ucho, „a vyletěla o něco níž na protější straně.“ Ukázala na útržek kůže, který zůstal přilepený na nočním stolku. „Tohle je ušní boltec.“

„Takže to sedí,“ potvrdil Jeffrey. „Robert stál asi tady co já a Swan klečel vedle postele, ať už tam dělal cokoliv.“

„Byl otočený k Jessii.“

Jeffrey svěsil ramena a s tím poklesly i natažené niti. „Takže Robert mluvil pravdu. Bez varování toho chlapa chladnokrevně zastřelil.“

„Uklidíme to.“ Sára začala vytahovat špendlíky. „Motiv nám ty niti neprozradí.“

„Motiv je snad jasný,“ opáčil Jeffrey a vyprošťoval se z pavučiny.

„Viděl, jak mu cizí chlap píchá manželku. Já bych se na jeho místě cítil stejně.“

„Jenže ty bys toho chlapa nezastřelil.“

„Nevím, co bych udělal. Kdybych tě s někým přistihl, asi bych…“

„Robert přišel do ložnice a uviděl je,“ dumala Sára. „Ale zbraň u sebe určitě neměl. To znamená…“

„Že si pro ni zašel,“ dopověděl za ni Jeffrey. „Do obýváku, do auta nebo kde ji sakra měl.“

„A pak se sem vrátil,“ pokračovala Sára. „To svědčí pro promyšlenou vraždu.“

„Já vím.“ Jeffrey nasypal nasbírané špendlíky zpátky do krabičky.

Sára smotávala niti a uvažovala, co dál. Robert se přiznal. Přišli sem proto, aby nabourali jeho výpověď. A dokázali pouze to, že oběť zavraždil po předchozí chladné úvaze. Překročili tím hranici mezi předčasným propuštěním na podmínku a celou smrti za vraždu prvního stupně.

Venku zakvílely pneumatiky. „Kdo to může…,“ ozval se Jeffrey do zuřivého přibouchnutí automobilových dveří. Přiběhli ke vchodu, aby zjistili totožnost nečekané návštěvy, a Jeffrey otevřel dveře právě v okamžiku, kdy jakási ženština zvedala zaťatou pěst, aby na ně zabušila.

„Ty hajzle!“ zaječela hlasem, který Sáře zněl jako sypání štěrku.

„Ty zkurvenej hajzle! Věděla jsem, že tě tady najdu!“

Jeffrey se pokusil dveře přirazit, ale vzteklá fúrie se vtlačila dovnitř. Sáru udeřil do nosu pach, který jí kovovým nádechem připomínal menstruační krev, ačkoliv ta žena musela mít dávno po přechodu. Byla obrovská, měla nejméně padesát kilo přes váhu a v obličeji masku ryzího vzteku.

„Ty zkurvená svině!“ běsnila a praštila Jeffreyho do prsou.

„Lane…“ Zvedl ruce ve snaze zastavit ji.

„Zabils mi dceru, ty zparchantělej vrahu!“ hulákala. „Ale nemysli si, že to tobě a těm tvejm zkurvenejm kamarádíčkům jen tak projde!“

Jeffrey se ji snažil vystrčit před dům a zavřít, ale proti takovému kolosu byl bezmocný. Znovu ho udeřila do hrudi, tentokrát tak silně, že zavrávoral a upadl. Rozražené dveře dunivě bouchly do zdi.

„Přestaňte!“ okřikla Sára útočnici a polekaně se sklonila k Jeffreymu.

Žena se k ní otočila a přejela ji od hlavy k patě pohledem, který si vyhradila pro nemocné leprou. „O tobě jsem už slyšela,“ ušklíbla se. „Ty zkurvená čubko, ty ani nevíš, s jakým šmejdem se pelešíš!“

Jeffrey se vyškrábal na nohy, ale jeho trhané oddechování vyvolalo v Sáře obavu, jestli mu prudký úder nezlomil žebro.

„Kdo to je?“ sykla.

„Eriku!“ křikla žena do zahrady. „Pojď sem! Ty taky, Sonny!“

Jeffrey se ztěžka opřel o stěnu, jako kdyby měl každým okamžikem znovu upadnout. Sára se ho chtěla zeptat, co to má znamenat, ale zarazila se při pohledu na dva chlapce, kteří vyšli po schodech na zadní verandu. Vypadali uboze, byli podvyživení a špinaví. Sáře ze všeho nejvíc připomínali dvě ptáčátka, která vypadla z hnízda, a matka je opustila, a cítila, jak se v ní vzmáhá vztek. Co je to za člověka, který dopustí takovou zanedbanost? Jak může někdo takto zacházet s dětmi?

Žena popadla jednoho z hochů za zátylek a nešetrně ho přistrčila k Jeffreymu. „Tak pozdrav svýho fotra, ty parchante!“

Sára chlapce zachytila, než dopadl na podlahu. Cítila, jak mu pod špinavou šedou košilí vystupují žebra.

„Tohle je sviňák, kterej znásilnil vaši matku!“

Sára cítila, jak se jí svírá hrdlo. Ohlédla se k Jeffreymu, ale ten se jejímu pohledu vyhnul. „Znásilnil?“ vydechla. To strašné slovo jí znělo v hlavě jako ozvěna.

„Ty svině!“ bouřila nezvaná návštěvnice. „Buď aspoň jednou ve svým posraným životě chlap a přiznej kurva vodpovědnost!“

„Prosím vás,“ obrátila se na ni Sára ve snaze soustředit se na věci, které může ovlivnit. „Tohle byste před dětmi neměla.“

„Jak neměla?“ vyštěkla žena. „Kluk by měl vědět, kdo je jeho fotr. Nemám pravdu, Eriku? Že chceš poznat chlapa, co ti znásilnil a zavraždil matku?“

Eric zvědavě vzhlédl k Jeffreymu, ale ten zachoval kamennou tvář a ani se na dítě nepodíval.

„Nebolí tě něco?“ zeptala se Sára chlapce a odhrnula mu slepené vlasy z očí. Podle výšky mohl být stejně starý jako Jared, ale vypadal nezdravě a v obličeji měl bledé skvrny. „Nejsi nemocný?“

„Má špatnou krev,“ odpověděla místo dítěte žena. „Stejně jako jeho podělanej fotr.“

„Vypadni odsud,“ zavrčel Jeffrey, v hlase nezastřenou hrozbu.

„Tady nemáš co pohledávat.“

„Necháš Roberta, aby za to zaplatil, ty zasranej zbabělče.“

„Nic o tom nevíš.“

„Vím, že platím podělaný účty za doktora,“ zaječela. „Nikdo z mý rodiny takový sračky neměl.“ Sežehla hocha nenávistným pohledem, jako by nesnesla být ani chvíli v jeho blízkosti. „Myslíš, že ty prachy seru? Myslíš, že si můžu dovolit vozit toho chcípáka do špitálu na transfuzi pokaždý, když se složí?“

„Do prdele, vypadni odsud,“ varoval ji Jeffrey. „Než zavolám Hosse.“

Neustoupila. „Však ho zavolej! Zavolej ho hned a vyřešíme to jednou pro vždy!“

„Tady není co řešit,“ odsekl Jeffrey. „Nic se nezměnilo, Lane. Teď už nic nezmůžeš.“

„Tak hovno nezmůžu! Každej tady ví, žes ji znásilnil!“

„Promlčecí lhůta uplynula před třemi lety,“ řekl Jeffrey a skutečnost, že to věděl, vyvolala v Sáře zamrazení. „I kdybys na mě něco měla, policie by to vůbec nevyšetřovala.“

Žena mu namířila buřtovitý ukazovák do tváře. „Já tě klidně voddělám sama, ty zkurvenej bastarde!“

„Paní, nemluvte tak,“ odhodlala se k protestu Sára. Držela Erika, jako by ho nechtěla pustit. Zdálo se, že ho otřesná scéna nijak nevzrušuje – očividně byl na podobné chování dospělých zvyklý. Chlapec, který zůstal na zahradě, si hrál s plastovým náklaďákem a vydával vrčící zvuky, jimiž napodoboval motor. „Nechejme toho před dětmi, ano?“ naléhala Sára.

„Co ty seš kurva zač?“ zasmála se. „Kdo si kurva myslíš, že seš?“

Sárou lomcoval vztek, který ji přiměl promluvit, a postoupila o krok kupředu. „Vím, že tohle dítě je nemocné. Je špinavé a podvyživené.

Jak ho můžete tak zanedbávat?“ Ukázala na druhého chlapce. „A on taky. Měla bych na vás zavolat sociální pracovníky.“

„Tak do toho a zavolej je,“ odsekla babizna. „Já na to seru. O dvě držky míň, který musím živit.“ V protikladu ke svým slovům mávla na Erika, ať jde za ní. Chlapec poslechl. Sára ho chtěla zadržet a chytila ho za košili, ale Jeffrey ji popadl za ruku, aby dítě nechala jít.

„Tvůj milenec znásilnil mou dceru,“ řekla žena Sáře.

Sáře se zatočila hlava. Zavrávorala a musela se opřít o stěnu.

„Znásilnil ji a přivedl do jinýho stavu, a když se na něho vobrátila vo pomoc, tak ji zabil a toho svýho zparchantělého syna hodil na hlavu mně, ať se vo něho postarám.“ Znovu bodla prstem k Jeffreymu. „Ještě to neskončilo.“

„Ale skončilo,“ odsekl.

„Vyřiď tomu svýmu zkurvenýmu kámošovi, že když ho potkám na ulici, tak ho voddělám.“

„Co kdybych řekl Hossovi, ať tě zašije za vyhrožování?“

„Ty zasranej zbabělče!“ Žena zkřivila rty a hrdelně si odkašlala, a než Jeffrey stihl uskočit, plivla mu do obličeje.

„Ještě to neskončilo,“ zopakovala a popadla Erika za zápěstí.

Dítě již mělo modřiny po celé paži, ale neprotestovalo. Druhý hoch klusal k autu, a kdyby se na něj díval nezasvěcený pozorovatel, domníval by se, že ho matka zavolala a řekla mu, že si zajedou na zmrzlinu.

Jeffrey vytáhl kapesník, metodicky ho rozložil a utřel si s ním sliny z obličeje.

Sáře trvalo dlouho, než našla ztracenou schopnost promluvit.

V hlavě jí neustále zněla krutá obvinění té ženy. Konečně ze sebe vypravila: „Nechceš mi říct, co to mělo znamenat?“

„Ne.“

V bezmocném vzteku rozhodila rukama a najednou se cítila strašně zranitelná. „Proboha, Jeffrey, obvinila tě, žes znásilnil její dceru!“

„A ty jí věříš?“ zeptal se a podíval se jí přímo do očí. „Věříš, že jsem někoho znásilnil? Že jsem někoho zabil?“

Byla příliš šokovaná, aby její mozek zvážil i tuto možnost.

Obžaloba ji zasáhla jako kladivo a doslova ji omráčila.

„Sáro?“

„Já ne…“ Potřásla hlavou. „Já už nevím, čemu věřím a čemu ne.“

„V tom případě si nemáme co říct,“ utrousil Jeffrey, odvrátil se a odcházel.

„Počkej,“ zavolala a šla za ním po příjezdové cestě. „Jeffrey!“

Neotočil se a Sára musela zrychlit do klusu, aby mu stačila. „Mluv se mnou!“

„Zdá se, že sis už názor vytvořila.“

„Proč mi neřekneš, co se stalo?“

Zastavil se a obrátil se k ní. „Proč to nenecháš být, Sáro? Proč mi nevěříš?“

„Tady nejde o důvěru,“ přesvědčovala ho Sára. „Bože můj, ta žena tvrdí, že jsi znásilnil její dceru. Tvrdí, že máš syna.“

„To jsou kecy,“ odsekl. „Myslíš, že bych mohl mít dítě a nevědět o tom? Vyloučeno.“

Sára pomyslela na Jareda a musela se hodně ovládat, aby mu nevmetla do tváře Nellino tajemství.

„Tak jak?“ naléhal, protože připisoval jejímu mlčení zlověstnější příčinu. „Víš co? Vyserem se na to.“ Pokračoval ulicí, očividně vyčerpaný. „Myslel jsem, že jsi jiná. Viděl jsem v tobě člověka, kterému bych mohl věřit.“

„To není otázka důvěry.“

„Otázka důvěry,“ ušklíbl se. „Serme na to.“

„Ó ano, to je skutečně velmi dospělé.“ Napodobila jeho tón: „Serme na to.“

Chytila ho za rameno a chtěla ho zastavit, ale vyškubl se jí a zasyčel: „Dej mi laskavě pokoj, ano? Ve vlastním zájmu.“

„Proč?“ vypálila na něj. „Taky mě znásilníš? Uškrtíš mě?“

Ještě před vteřinou běsnil vztekem, ale když teď viděla, jak hluboce ho její slova zasáhla, okamžitě jich litovala.

Začala se omlouvat, ale Jeffrey jenom zavrtěl hlavou. Vůbec nebyl mocen slova. Pak zvedl prst, jako kdyby chtěl zdůraznit nějakou myšlenku, ale pořád nedokázal promluvit. Nakonec znovu potřásl hlavou a vydal se k domku své matky.

„Sakra,“ zamumlala Sára a opřela ruce v bok. Proč musí být v jejich vztahu všechno tak složité? Jakmile to začne mezi nimi vypadat dobře, vyskytne se něco – častěji někdo – a zničí to. Znásilnění.

Dokázala by spolknout ledacos, co o něm kdo řekne, avšak tohle ne. Proč jí to neřekl? Proč jí nevěřil? Patrně ze stejného důvodu, z jakého ani ona jemu plně nedůvěřovala.

Nell seděla na schodech před domem, a když Sára zabočila na příjezdovou cestu, vstala a natáhla k ní ruku. „Viděla jsem u Roberta auto Lane Kendallové. Co ti ta stará kráva navykládala?“

Sára se nadechla k odpovědi – a pak se k vlastnímu překvapení rozplakala.

„Ach, bože.“ Nell ji vzala za loket a odvedla do domu. „Pojď sem.“ Přitáhla Sáru k pohovce. „Sedni si.“

Sára se posadila a Nell ji objala. Cítila se trapně a současně vděčná za projev přátelství a trhanými slovy mezi jednotlivými vzlyky ze sebe vypravila vše, co by tak ráda řekla Jeffreymu.

„Chudáci děti.“

„Já vím.“

„Vypadaly tak špinavě, tak hladově.“

Nell účastně potřásla hlavou.

„Cítím se hrozně.“

„No tak,“ tišila ji Nell. „Ššš…“

„Co se stalo?“ vyhrkla Sára prosebně. „Prosím tě, řekni mi, co se stalo.“

Nell vytáhla z krabice papírový kapesník a podala jí ho. „Tu máš. Vysmrkej se.“

Sára poslechla. Styděla se za svůj plačtivý výbuch a nervózně poposedla. Natáhla se pro druhý kapesník a utřela si oči. „Ach bože, mně je tak trapně. Omlouvám se.“

„Je to zázrak, že ses nesložila už dřív.“ I Nell si utírala oči.

„Ti kluci…,“ vydechla Sára. „Chudáci děti.“

„Já vím. Pokaždé, když je vidím, zabolí mě u srdce.“

„Proč s tím někdo něco neudělá?“

„Mě se neptej. Dala bych do novin další inzerát, kdybych věděla, že si pro ně někdo přijede.“

Sáře připadla její poznámka směšná, ale zachovala vážnou tvář. „Co sociálka?“

„Chceš slyšet něco opravdu humorného?“

Sára čekala.

„Kdysi tam pracovala.“

„Ne!“ Něčemu tak absurdnímu Sára nemohla uvěřit.

„Fakt,“ potvrdila Nell. „Před patnácti lety působila jako terénní pracovnice v odboru sociálních služeb a péče o rodinu. Potom se cestou na jednu služební návštěvu nabourala v autě a podala trestní oznámení na obec, na stát a na každého, kdo jí přišel pod ruku. Dostala odškodné a bere invalidní důchod, takže finančně je na tom celkem slušně.“

„Za co ty peníze utrácí?“

„Za děti určitě ne,“ odpověděla Nell smutně. „Největší problém je, že dokonale zná předpisy. Ví, jak zabránit, aby jí byly děti odebrány. Sociálka se jí bojí jako čert kříže. Kdyby se u ní občas nezastavil Hoss, nejspíš by ty dva kluky zamkla do skříně a zahodila klíč.“

„Co je tomu malému?“

„Má něco s krví,“ odpověděla Nell. „Čas od času musí dostat transfuzi.“

„Hemofilie?“ zeptala se Sára a pomyslela si, že choroba srážlivosti krve by vysvětlovala ty podlitiny.

„To ne. Něco podobného, ale hemofilie to není. Účty podle mě platí stát.“

Sára padla zády na opěradlo, náhle totálně vyčerpaná. Obě ženy seděly dlouho mlčky a pak Sára, aniž vlastně věděla proč, vyhrkla: „Byla jsem znásilněná.“

Nell pro jednou zachovala mlčení.

„Ještě nikdy jsem to nevyslovila nahlas,“ pokračovala Sára.

„Myslím těmito slovy. Vždycky jsem říkala, že jsem byla napadená nebo zraněná…“ Stiskla rty. „Byla jsem znásilněná.“

Nell si dávala na čas.

„Stalo se to, když jsem pracovala v Atlantě.“ Po chvíli ticha dodala: „Jeffrey o tom neví.“ Zatahala za nitku, která trčela z čalounění.

Nell ještě pár vteřin počkala. „Obě před ním skrýváme tajemství.“

„To, co s ním, jsem nezažila s žádným mužem,“ svěřovala se Sára. „Vůbec s žádným.“ Hledala slova, jimiž by vyjádřila své pocity.

„Mám dojem, že se vůbec nedokážu ovládnout. Bez ohledu na to, co mi radí zdravý rozum, jakýsi hlas kdesi vzadu mi pořád našeptává, ať to varování neposlouchám, protože bez něho nemůžu žít.“

„Jeffrey tak na ženy působí,“ souhlasila Nell.

„Já chci jenom…“ Sára rozhodila rukama. „Vlastně nevím, co chci.“ Znovu zatahala za nitku. „Dokonce mu ani nedokážu do očí říct, že ho miluju, ale pokaždé, když ho vidím… nebo na něj jenom pomyslím…“

Nell jí podala další kapesník. „Nikdy jsem tomu nevěřila. Myslím tomu, co se říkalo o Jeffreym a Julii.“

„Co se říkalo?“

„Že ji Jeffrey s Robertem v lese znásilnili.“

Sára se kousla do rtu. Nell promluvila věcným, nezaujatým tónem, ale její prohlášení jí zaznělo v uších jako zadunění hromu.

Samotné slovo znásilnit pro ni představovalo tu nejobscénnější formu rouhání.

„Byla to děvka,“ pokračovala Nell. „Tím ji pochopitelně nehájím a neomlouvám. Kruci, moje sestra Marinell byla ještě horší běhna, jenže ta se s tím aspoň všude nechlubila.“

„Řekni mi všechno,“ požádala Sára. „Od Jeffreyho bych se toho nikdy nedočkala.“

Nell pokrčila rameny. „Tahala se s klukama. Dnes je to celkem normální, ale tehdy se s tím na veřejnost nechodilo. Mohla ses spouštět, ale musela sis dát zatraceně bacha a nevěšet to každému na nos.“

„Taky jsem to zažila,“ souhlasila Sára. Strach jí zabránil odevzdat panenství Steveovi Mannovi a stud jí nedovolil si milování opravdu vychutnat, když zábrany konečně povolily.

„Julie nebyla žádná krasavice,“ vysvětlovala Nell. „Ne že by byla škaredá, to ne, ale tento typ holek prostě v sobě má něco, co je dělá nehezké. Podle mě je to jistý druh zoufalství, kdy se chytají každého chlapa, o kterém si myslí, že jim zvedne sebevědomí a dovolí jim vnímat samy sebe v lepším světle.“ Zadívala se na rodinné fotografie, které visely na stěně. „Občas se podívám na Jen a zamrazí mě, protože se mi zdá, že u ní to zoufalství také cítím. Ještě ani není pořádně v pubertě, ale její potřeba uznání je bezedná.“

„Dívky jsou většinou takové.“

„Skutečně?“

„Ano,“ ujistila ji Sára. „Některé to jenom dokážou lépe skrývat.“

„Snažím se ji přesvědčit, že je hezká. A Possum je z ní blázen. Vloni na oslavě konce školního roku se s ní zúčastnil tanečního vystoupení otců a dcer. Kristepane, on se v tom svém modrém fraku přímo vznášel.“

Sára se při představě Possuma ve fraku musela zasmát.

„V poslední době se vrhla na sport,“ pokračovala Nell. „Basket, softball. Zdá se, že jí to pomohlo.“

Sára přikývla. Je známým a prokázaným faktem, že sportovkyně jsou sebevědomější než jejich vrstevnice. „Když se ohlížím do minulosti, děkuju bohu za svou matku.“ Sama pro sebe se usmála. „Ne že bych někdy věřila jedinému slovu z toho, co mi napovídala, ale odmalička mi vštěpovala, že dokážu všechno, co si usmyslím.“

„Očividně sis vzala její ponaučení k srdci,“ poznamenala Nell.

„Doktorkou ses nestala jen díky svému vzhledu.“

Sára se při tom komplimentu začervenala.

„No nic.“ Nell skládala a rozkládala papírový kapesník. „Julie prostě byla lehká holka a netajila se tím. Věřila, že to něco znamená, když s ní kluci chodí, jako třeba že ji milují nebo pokládají za něco extra. Svým způsobem byla fakt extra, protože s nimi provozovala orální sex po vyučování za tělocvičnou. A ještě se tím chlubila.“

„Byl s ní i Jeffrey?“

„Chceš slyšet pravdu?“ zeptala se Nell.

Sára dokázala jen němě přikývnout.

„Pravda je taková, že to nevím. Podle mě k tomu neměl důvod, protože v té době jsem mu všechno, co chtěl, dávala pravidelně já.“ Zasmála se. „Jenže u kluků v tom věku člověk nikdy neví. Že by šestnáctiletý puberťák odolal holce, která se mu nabízí? Těžko. Tomu ostatně odolá málokterý mužský bez ohledu na věk. Sex je sex a chlapi jsou pro něj schopní všeho.“

„Zeptala ses ho někdy, co se stalo?“

„Neměla jsem dost kuráže,“ odpověděla Nell. „Dnes by to pro mě nebyl problém, ale víš, jaké to je, když je holka mladá. Bojí se něco říct, aby se kluk nenaštval a neutekl jí za novou kostí.“

„A kdo byla ta jeho nová kost?“

„Tehdy jsem si myslela, že Jessie, ale dnes vím, že takové svinstvo by Robertovi neudělal.“ Nell si zasunula nohy pod zadek.

„Jestli chceš slyšet, co mi napovídají mé instinkty, tak to Jeffrey neudělal. Už tehdy v sobě měl pojistku, která mu dovolovala rozlišit mezi dobrem a zlem.“

„Získala jsem dojem, že šel z jednoho průšvihu do druhého.“

„To jo,“ potvrdila Nell. „Jenže pokaždé si byl vědom, že se dopouští nepravosti. Právě to jsem mu celou dobu nejvíc vyčítala.

Věděl, že dělá hovadiny, a přesto je dělal. Potřeboval prostě dospět, dostat rozum, aby se začal řídit tím, co mu radí instinkt.

Instinkty jsou mnohem moudřejší, než si lidi myslí,“ dodala.

Sára si vybavila včerejší rozhovor s matkou. „Mně můj instinkt radí, že mu mám věřit.“

„Můj taky,“ souhlasila Nell. „Vzpomínám si, jak Julie přišla do školy druhý den po tom, co byla údajně znásilněna. Bylo to hrozné.

Detaily se šířily tichou poštou a kolem oběda jsme si všichni mysleli, že je domlácená a samá modřina.“ Odmlčela se. „Potom jsem ji potkala v jídelně a připadala mi docela normální. Dokonce se mi zdálo, že ji všeobecná pozornost těší.“ Znovu pokrčila rameny.

„Háček je v tom, že celou dobu lhala. Lhala, aby upoutala pozornost, lhala, aby vzbudila soucit. Nikdo jí nevěřil. A s největší pravděpodobností sama sobě taky nevěřila.“

„Co přesně o té události řekla?“

„Že ji Robert odvedl do jeskyně a nalil do ní nějaké pivo, aby se uvolnila.“

„A jak do toho zapadá Jeffrey?“

„Později,“ odpověděla Nell. „Ten příběh začal žít vlastním životem, jak tomu v podobných případech bývá. Zapřísahal se na všechny strany, že byl v inkriminovanou dobu s Robertem, a potvrzoval mu alibi, jenže Julie tím svým sladkým hláskem jen tak mimochodem prohlásila, že Jeffrey u toho byl taky. Prý se na ní oba střídali.“

„Změnila výpověď?“

„Alespoň jsem to tak slyšela, jenže šuškanda je vždycky obousměrná.

Mohla od počátku tvrdit, že tam byli oba, a já jsem se prostě doslechla špatnou verzi. Nakonec z toho byl takový guláš, že se v tom nikdo nevyznal. Večer už se povídalo, že ji skupinově znásilnila parta kluků z Comeru, a někteří členové fotbalového oddílu zorganizovali trestnou výpravu. V takových situacích se lidi nedokážou chovat racionálně.“

„Nebyla policie…“ Sára se zarazila. „Hoss.“

„Ale jo. Hossovi to samozřejmě oznámili. Jeden z učitelů slyšel, jak si Julie s pláčem ulevuje kamarádce, a zavolal šerifovi.“

„Co udělal?“

„Počítám, že ji vyslechl. Pochopitelně věděl, kde bydlí. Než její otec zemřel, Hoss k nim každý víkend jezdil urovnávat rvačky mezi ním a Lane.“

„Vyslechl i Jeffreyho a Roberta?“

„Nejspíš jo,“ odpověděla Nell nejistě. „Ona totiž Julie rychle vycouvala, jakmile se do věci zapojil Hoss. Přestala o tom mluvit ve škole, přestala ze sebe dělat oběť. Lidi se ji snažili přimět, aby o tom mluvila – ne proto, že by jim na ní záleželo, prostě si chtěli vychutnat skandál –, ale ona držela jazyk za zuby. Neřekla už ani slovo. A za měsíc nebo tak nějak odešla z města.“

„Kam odešla? A proč?“

„Porodit to děcko, počítám. Při tom, jak je Lane tlustá, nepřišlo nikomu divné, když rozhlásila, že je těhotná. Její manžel zrovna zemřel a celé město ji litovalo.“ Nell se odmlčela. „Pro ni to bylo požehnání. Ten chlap byl strašný. Mnohem horší než Lane. Podle mě dokonce horší než Jeffreyho otec. Odporný, brutální hnusák.“

„Kolik měla dětí?“

„Podle posledního sčítání šest.“

„Ten, kterého jsem dnes viděla, Sonny, je nejmladší?“

„Sonny je její synovec. Netuším, proč si ho vzala na starost. Nejspíš kvůli těm prachům, co na něho dostává od státu.“

„To je neuvěřitelné.“ Sára nechápala, jak mohly úřady svěřit dvě děti do péče takové stvůry.

„Julie se vrátila za osm nebo devět měsíců a na světě byl Eric, údajně její nový bráška.“

„A nikdo tu časovou shodu nekomentoval?“

„Co se k tomu dalo říct?“ odpověděla Nell otázkou. „No a potom za dalších pár týdnů Julie zase zmizela. Pro všechny bylo nejjednodušší mávnout nad tím rukou. Lane byla hrozná matka a Julie to už prostě nevydržela. Ve stejnou dobu utekl z domu i Dan Phillips. Mimochodem, taky fotbalista. Samozřejmě se vyrojila spousta drbů, ale ty rychle utichly. Ke všeobecné úlevě, řekla bych.“

Nell se natáhla ke stolku a z přihrádky vylovila album fotografií.

Listovala stránkami, až našla, co hledala. „To je ona, tady vzadu.“

Sára se podívala na snímek. Possum, Robert a Jeffrey stáli na nezakryté tribuně fotbalového stadionu, na sobě klubová saka a pod nimi dresy s našitými čísly. Jeffrey držel kolem ramen Nell, která se k němu tulila jako po uši zamilovaná dívenka. Sára si neuměla vysvětlit, proč pocítila osten žárlivosti.

„Parchant jeden. Nikdy mi to svoje sako nepůjčil,“ ušklíbla se Nell a Sáře se ulevilo. Obléci si na střední škole spolužákovo sako se svou symbolikou rovnalo možnosti navléci si jeho školní prsten.

Nešlo sice o vyjádření lásky až za hrob, ale přesto měly kamarádky důvod k žárlivosti a závisti.

Nell se zeptala, jako by jí četla myšlenky: „Čí prsten jsi nosila ty?“

Sára cítila, jak červená – styděla se sama za sebe. Steve Mann se pyšnil prstenem z masivního zlata s ohavným šachovým králem místo kamene, úplně jiným, než nosili fotbalisté, basketbalisté nebo atleti, kteří se drželi sportovní tématiky. Sára ho nesnášela a hned po příchodu do Atlanty ho přestala nosit. Trvalo jí tři měsíce, než našla odvahu poslat mu ho v obálce spolu s vysvětlujícím dopisem, v němž oznámila ukončení vztahu. O mnoho let později se mu sice omluvila, ale upřímně si přiznávala, že kdyby se po tragickém zážitku v Atlantě nemusela přestěhovat zpátky do Grantu, na omluvu by si ani nevzpomněla.

Nell si její mlčení vyložila jinak – domnívala se, že Sára na střední škole měla nouzi o ctitele. „Stejně je to pitomý zvyk,“ řekla ve snaze pomoci jí z rozpaků. „Jeffrey žádný prsten neměl – nemohl si ho dovolit –, ale většina holek nosila ty svoje jako nějaké zatracené snubní prstýnky.“ Zasmála se. „A musely si omotat prst půlkou role toaleťáku, aby jim ten kroužek nespadl.“

Sára se pousmála. Dělala totéž.

Nell se vrátila k albu a ukázala na rozmazanou postavu mladé dívky, která stála za Possumem a Robertem. „To je Julie.“

Podle Nellina popisu Sára očekávala spíše šeredku, ale Julie vypadala jako kterákoliv středoškolačka z té doby. Rovné vlasy do pasu, na sobě jednoduché šaty s květinovým vzorem. Jejímu výrazu by ze všeho nejvíc odpovídal termín smutný a stejně náhle jako před chvílí žárlivost zalil teď Sáru soucit.

Nell se naklonila nad snímek. „Když ji teď zase vidím, nepřipadá mi tak špatná. Ale podle obrázku povahu nepoznáš, že?“

„To ne,“ souhlasila Sára a pomyslela si, že ta dívka je docela atraktivní. Ale vzhled jí pochopitelně nepomohl vymanit se z rodinného prostředí. „Choval se její otec k dětem násilně?“

„No jejda. Mlátil je jako žito.“

„Ne. Myslím to jinak.“

„Ach, jako že…“ Nell chvíli uvažovala. „Nemám ponětí, ale možné by to bylo.“

„Netušíš, kdo mohl být otcem jejího dítěte?“

„Ani v nejmenším. Kdybys chtěla sestavit seznam všech, kteří s ní něco měli, ocitla by se na něm půlka mužské populace města.“

Nell se na Sáru významně zadívala. „Včetně Reggieho Raye.“

„Byl o dost mladší.“

„No a?“

Sára uznala, že věk nehraje roli, a načala další téma. „Podle toho, co tam Lane vykřikovala, musí Eric často do nemocnice na transfuzi. To znamená, že má problém se srážlivostí krve.“ Uvažovala o dalších medicínských souvislostech. „S největší pravděpodobností autosomální dominantní přenos. Promiň,“ omluvila se, když viděla Nellin zmatený výraz, a vysvětlila: „Nemoc je genetického původu. Došlo k chybě v přenosu jednoho nebo dvou proteinů, které ovlivňují srážlivost krve.“

„Má to nějaký význam?“

„Chorobná krvácivost se přenáší z rodiče na dítě.“

„Aha.“

„Nevíš, jestli na to Julie netrpěla?“

„Nemyslím,“ odpověděla Nell po krátké úvaze. „Jednou si v hodině nauky o vedení domácnosti škaredě pořezala prst nůžkami. Nevím, jestli to byla nehoda, nebo to udělala schválně, ale nezdálo se, že by krvácela víc než kdokoliv jiný.“

„Kdyby měla třeba von Willebrandovu chorobu, pak by pro ni těhotenství znamenalo bezprostřední ohrožení života,“ pokračovala v přednášce Sára. „Navíc by byli postižení i další rodinní příslušníci. Lane ovšem dostatečně jasně naznačila, že to není ten případ.“

„Jinými slovy tvrdíš, že Eric zdědil tu nemoc po otci?“ zeptala se Nell. „Nenapadá mě nikdo, kdo by ve městě takovými příznaky trpěl. Zejména ne Robert,“ zdůraznila. „Kolikrát ho museli po zápase sešívat a nijak mu to neuškodilo.“

„To samé Jeffrey.“ Sára si v duchu vybavila, že když mu odebírala vzorek krve, vpich nekrvácel víc než u jiných lidí, a v tom okamžiku se zastyděla. Ve skutečnosti ho nepodezřívala z žádného ze zločinů, které mu místní lidé připisovali, ale přesto pocítila úlevu, že narazila na nezpochybnitelný důkaz.

„Mohla bych se poptat,“ nabídla se Nell.

„Nemoc se často vyvíjí postupně z generace na generaci,“ vysvětlila Sára. „Otec může mít velmi mírné příznaky a choroba se v plné síle projeví až u dítěte. Někteří postižení o své nemoci dokonce ani nevědí. U žen se kvůli menstruačnímu cyklu projevují symptomy markantněji a v drtivé většině poznají, že něco není v pořádku. Kdybych měla tipovat, vsadila bych na otce.“

„Hledáme jehlu v kupce sena,“ konstatovala Nell. „Kdo ví, třeba to má Dan Phillips. To je ten, který utekl z domu přibližně ve stejnou dobu jako Julie,“ připomněla a nalistovala v albu jinou stránku. „To je on,“ ukázala na mladíka v zadní řadě pózujícího fotbalového týmu.

„Nevypadá jako fotbalista,“ poznamenala Sára. Dan Phillips byl hubený a černé vlasy si sčesával hladce dozadu. Na první pohled vypadal zdravě, ale fotografie nebývají v tomto směru směrodatné.

„Většinou seděl na lavičce jako náhradník,“ upřesnila Nell.

„Spoustě těch kluků stačilo, že patří do družstva a můžou si navléct dres. Do dneška se scházejí každou neděli po zápase, a když je člověk poslouchá, myslel by si, že vyhráli Superpohár.“

„Zašlá sláva,“ souhlasila Sára. V Grantu to nebylo jiné. Obracela stránky v albu a prohlížela si obrázky. U černobílé momentky Jareda z raného dětství poznamenala: „Vyrůstá z něho hezký kluk.“

„Neřekneš to Jeffreymu, že ne?“ ujišťovala se Nell a pak se pokusila o úsměv. „Ale ne, neodpovídej.“ Zaklapla album a vrátila ho do zásuvky. „Pořád ještě chceš odjet co nejdříve?“

„Nevím.“

„Zůstaň.“ Nell jí poklepala na koleno. „Večer upeču kukuřičný chléb.“

„Kde je Robert?“

„Possum ho vzal do obchodu koupit mu něco na sebe. Robert se nechtěl vrátit k sobě domů a jenom bůh ví, co Jessie udělala s věcmi, které měl u její matky.“

„A co Robert?“

„Bude v pořádku.“

„Myslím v minulosti,“ řekla Sára. „Zatím jsme mluvili jenom o Jeffreym. Podezřívala jsi tehdy Roberta, že byl do té záležitosti s Julií zapletený?“

Nell si dala s odpovědí na čas. „Robert byl vždycky tajnůstkář.“

„V jakém smyslu?“

„No, tajnůstkář je možná špatný výraz, protože naznačuje vyhýbavost, prohnanost. Prostě si potrpí na soukromí. Se svými pocity se moc nesvěřuje.“

„Jeffrey taky ne.“

„U Roberta jde o něco jiného. Jak bych to řekla… Prostě si nechce nikoho připustit k tělu.“ Nell se posadila na pohovku a prohnula záda. „Panovalo všeobecné přesvědčení, že outsiderem byl v té trojici Possum, ale já si myslím, že to byl spíš Robert. Ten mi mezi ně nikdy nezapadal. Ne že by se k němu Jeffrey choval nějak přezíravě, to v žádném případě. Je to prostě ta samá věc, o které jsme mluvily dříve. Robert vždycky čekal, až co udělá Jeffrey, a teprve podle toho jednal.“

„U dospívajících kluků celkem běžný jev,“ konstatovala Sára.

„Jenže tohle šlo dál,“ řekla Nell. „Když se Jeffrey dostal do průšvihu, Robert vzal vinu na sebe. Sloužil mu jako záchranná síť a Jeffrey na tu hru přistoupil.“ Podívala se na Sáru. „A když Jeffrey odešel z města, Robert se stejným způsobem upnul na Hosse. Byl ochoten za jednoho či za druhého nastavit hruď a schytat kulku, a to nepřeháním.“

Sára se zamyslela. „Robert tvrdí, že zabil Julii.“

Něco v Nellině výrazu se změnilo, ale Sára nedokázala dešifrovat co. I její hlas zněl jinak. „O tom nic nevím.“

„Já taky ne,“ povzdechla si Sára.

20

Jeffrey našel impalu své matky zaparkovanou na obvyklém místě před nemocnicí. Klidně mohla chodit do práce pěšky, ale May Tolliverová počítala každou vteřinu, která ji dělila od prvního drinku po skončení směny v nemocniční kantýně.

Jako vždy nechala stažené okénko, aby se automobil neproměnil ve sluneční pec. Jeffrey otevřel dveře a ucítil pach zažraného cigaretového kouře. Náhradní klíče mívala matka v přihrádce na rukavice a Jeffrey je tam objevil pod několika náboženskými brožurkami a barevnými reklamními letáky, které jí občas někdo zasunul za stěrač. Ač alkoholička, která si zapaluje jednu od druhé, May kolem sebe nikdy nepohazovala odpadky.

Motor naskočil až po několikerém sešlápnutí plynu. Jeffrey smetl váleček cigaretového popela z konzoly u řadicí páky a rozjel se. Vytáhl kapesník a setřel čelní sklo, zamlžené usazeným nikotinem.

Doufal, že pokud matka skončí v práci dříve, než se vrátí, dá si dvě a dvě dohromady a domyslí si, že když je syn ve městě, auto si prostě půjčil. Jeffrey si její auto v mládí „půjčoval“ až příliš často, ale matka si živé duši nepostěžovala. V těch dvou případech, kdy ho zastavili zástupci šerifa, trvala na tom, že syn řídil s jejím souhlasem.

Projížděl bezcílně městem, protože nevěděl, kam se vrtnout, a v duši cítil smutek, jako kdyby někdo zemřel. Možná opravdu někoho nenávratně ztratil. Upadal zpátky do starého přesvědčení, že se mu život zcela vymkl zpod kontroly. Připadal si jako oko hurikánu, který po sobě zanechává jenom spoušť.

Nedokázal se smířit s faktem, že Robert mohl za ty dlouhé roky byť pouhou minutu uvažovat o tom, že jeho přítel zabil Julii Kendallovou. Když mu v Hossově kanceláři Robert tu otázku položil, Jeffrey byl tak šokovaný, že dokázal projevit pouze vztek.

Obvinění pochopitelně popřel a snažil se vysvětlit, co se stalo, avšak Robert jenom vrtěl hlavou, jako že ví svoje a nechce poslouchat falešné výmluvy.

„Na tom nezáleží,“ opakoval Robert jako kolovrátek. „Vezmu vinu na sebe.“

Jeffrey si uvědomil, že se ocitl naproti pohřebnímu ústavu, a v posledním okamžiku strhl vůz do protisměru a zajel na parkoviště.

Zastavil až vzadu a doufal, že Deacon White nenechá automobil odtáhnout. Už se mu protivilo neustále si od cizích lidí půjčovat auta, boty a vůbec všechno, co v posledních dnech potřeboval.

Chtěl být ve svém vlastním domě, spát ve vlastní posteli.

A především chtěl být sám. Jeskyně v lese mu připadala jako jediné místo, které nabízelo alespoň trochu klidu.

Z budovy nevyšel nikdo, kdo by ho odehnal, a tak vystoupil z auta a zamířil ke hřbitovu. Někde tam na kopci ležel jeho dědeček, ale Jimmy Tolliver neuznal za vhodné sdělit mu, jak se děda jmenoval, natož kde je pochovaný. Na základě svých zkušeností usuzoval, že stejně jako on sám věděl Jimmy o rodičovských povinnostech jen to, co se naučil od vlastního otce, což, upřímně řečeno, nebylo zrovna mnoho. Jeffrey mu byly cizí pocity a touhy geneticky dané většině mužů, kteří si přejí zplodit dítě jako pokračovatele rodového dědictví. Možná tím příroda napravovala svůj omyl. Někteří lidé by neměli svou krev předávat další generaci.

Kráčel mezi stromy a nedokázal myslet na nic jiného než na Sáru a na to, jak s ním mluvila. Očividně věřila všem smyšlenkám Lane Kendallové bez ohledu na to, že v té ženské musel každý na první pohled poznat sprostou lhářku. Ještě dnes Jeffrey palčivě cítil ostudu, kterou mu Lane před lety udělala, když po celém městě vykládala, že to byl určitě on, kdo její dceru znásilnil, přestože Julie změnila svou výpověď tolikrát, že se v ní už nikdo nevyznal.

Jenže co je vlastně znásilnění? Lidé je vždy považují za násilný, brutální čin, kdy vyšinutý psychopat přinutí ženu pod hrozbou zabití roztáhnout nohy. Julie dala v podstatě každému, ovšem Jeffrey si rozhodně nemyslel, že ty muže milovala. Julie hledala lásku a uznání a sex považovala za prostředek, jak je získat. Drtivá většina jejích partnerů to pochopitelně věděla, jenže ve svém věku nad tím mávli rukou. Člověk si prostě užil a cenu v podobě několika sladkých slůvek, než si Julie zvedla sukni, nebo letmého polibku po skončení akce ochotně zaplatil. Mnozí kluci si z toho dokonce dělali srandu a snažili se hádat, co ten druhý musel udělat, aby se jí dostal do rozkroku. Těch vtipů, co se vyrojilo v den, kdy se Julie chlubila tím pitomým náhrdelníkem a chovala se, jako že se jí konečně podařilo někoho přesvědčit, aby ji miloval! Ten chudák, který jí ten řetízek dal, si nejspíš nadělal do kalhot, když ho začala na potkání ukazovat.

Třeba se někdo cítil provinile, že zneužil její naivity, a poté, co se jí udělal do úst, ho napadlo, že jí to nemusí být až tak příjemné.

Jistě, který muž kdy neměl sex s ženou, jíž se do něj zrovna nechtělo? Přestože byl onehdy v noci opilý jak zákon káže, uvědomoval si, že Sára nemá náladu, ale nějak se mu podařilo ji přesvědčit k souhlasu. Tak zoufale toužil po uvolnění, po okamžiku, kdy se celý svět zdá báječný, až ignoroval skutečnost, že se mu nepoddala z lásky, ale proto, že mu chtěla prokázat laskavost.

Nebo službu.

Tak to nazývala Julie Kendallová. Říkala, že mužům dělá službu.

Jasně si vzpomínal, jak se na něj podívala, zatočila tím pitomým náhrdelníkem kolem prstu a zeptala se: „Hej, Slicku, chceš, abych ti udělala službu?“

Prošel lesem a zastavil se před ústím jeskyně. Vyražená prkna vyznačovala místo, kudy Hoss vynášel kostru. Juliinu kostru. Jeffrey před vstupem do temnoty zaváhal. Pomyslel si, že teď už to není skrýš z jeho chlapeckých her, ale hrob. Nakonec však vešel, přesvědčen, že tohle je pro něj v dané chvíli to nejlepší místo.

Posadil se na lavici a v duchu se znovu vrátil k Sáře. Proč se vlastně diví, že ho pokládá za vinného? Lidé jí o něm napovídali strašné věci – a něco z toho byla i pravda. A jen sám bůh ví, co jí právě teď tluče do hlavy Nell. Když tehdy Julie zmizela, Nell se k němu začala chovat jinak, odtažitěji, jako by mu už nevěřila. Tři týdny před maturitou se s ním po divoké hádce, kdy na něho v tělocvičně řvala jako na psa, rozešla. Bože, jak ho v ten den musela nenávidět! A Jeffrey přitom netušil, co zlého vlastně udělal.

Vyběhl z tělocvičny a chtěl vyhledat útěchu u Julie. Po svém útěku na neznámé místo se vrátila domů, aby pomohla matce s novorozeným dítětem. Lane Kendallové zemřel manžel a potřebovala každou pomocnou ruku. Navzdory tomu, že ho před několika měsíci spolu s Robertem falešně obvinila ze znásilnění, když na ni narazil – doslova do ní vrazil, protože stála hned za dveřmi tělocvičny – a ona se ho zeptala, jestli nechce, aby mu udělala službu, bez váhání odpověděl: „Jasně.“

Poté, co Julie poprvé zmizela z města, rozruch kolem údajného znásilnění rychle utichl. Ostatně málokdo tomu obvinění z jejích úst věřil. Při její pověsti se všichni domnívali, že byla při tom aktu více než ochotným spoluúčastníkem. Koneckonců, proč by ji někdo znásilňoval, když dala na požádání dobrovolně?

„Omlouvám se za to, co se stalo,“ řekla mu tehdy Julie, když kráčeli lesem k jeskyni. „Nechtěla jsem vás dostat do průšvihu.“

„Do žádného průšvihu jsi nás nedostala.“

Zasmála se. „To je jasný. Starej Hoss by nepřipustil, aby vám někdo zkřivil vlásek.“

Jeffrey mlčel až k jeskyni.

„Je tam tma,“ namítla, když rozhrnul popínavou révu.

„Uděláš mi to, nebo ne?“ Postrčil ji ke vstupu do nitra země.

V sedmnácti letech se Jeffrey pochopitelně ještě nenaučil jemným finesám umění svádět ženu. K čertu, vždyť ani neuměl přimět svůj mozek k činnosti, když se mu veškerá krev v těle hrnula na jediné místo! Stál před jeskyní a při představě, že mu za chvíli Julie udělá to, co Nell odmítla, měl džínsy vpředu tak napjaté, že se málem nedokázal pohnout.

„Pořád se na mě zlobíš?“ zeptala se a na rtech jí zahrál zvláštní úsměv, když sklopila zrak k jeho rozkroku. „Možná bych tam s tebou neměla chodit.“

„Jak myslíš.“ Jeffrey vešel do jeskyně. Erekce ho tak bolela, až se divil, že ze sebe ta dvě slova dostal.

Teď se rozhlížel po jeskyni a vzpomínal, jak se cítil, když zde byl se Sárou. Rozhodně líp než tehdy s Julií. Sebrala odvahu a následovala ho do tmy, jenže po několika vteřinách se rozvzlykala.

Plačtivě se mu svěřovala, jak si zničila život, a omlouvala se za to, co o něm a o Robertovi řekla. Naštval se, protože potřeboval vykouřit, ne poslouchat příběh jejího podělaného života.

Julie chtěla, aby ji políbil, ale Jeffrey odmítl. Ve tvaru jejích rtů bylo něco odpudivého a nemohl nepomyslet na to, kolik mužských údů se už mezi nimi pohybovalo. Nakonec jí řekl, ať táhne, a když nechtěla, odešel z jeskyně sám. Když Julii Kendallovou uviděl příště, byla u toho Sára a z Julie zbyla jen kostra uložená na kamenné lavici, jako kdyby si ten den lehla, aby na něho počkala, usnula a už se neprobudila.

Otázkou zůstávalo, jestli ji opravdu zabil Robert. Samozřejmě ji za obvinění ze znásilnění, které o něm rozšířila, nenáviděl. Na rozdíl od Jeffreyho, který tu pomluvu připsal Juliině snaze o sebezviditelnění a mávl nad ní rukou, Robert překypoval vášnivou nenávistí, která člověka spaluje zevnitř. Možná proto, že měl na podzim odejít na univerzitu, nebo proto, že věděl, jak je to obvinění bezpředmětné, si Jeffrey každopádně nebral Juliiny pomluvy k srdci zdaleka tak jako Robert. A když teď o tom uvažoval, napadlo ho, jestli za přítelovou zlobou nestál pocit viny. Někdo Julii to dítě zplodit musel.

Zhluboka se nadechl a pomalu vypustil vzduch. Robert ji zabít nemohl. Vždyť ani nevěděl, jak zemřela. Udělal to někdo jiný.

Někdo, kdo byl s Julií v jeskyni. Třeba se s ní pohádal, třeba už jí měl jednoduše dost. Jako policista v Birminghamu se s podobnými motivy vraždy setkával dnes a denně. Bože, jak ho deprimovaly výmluvy, které si lidé vymýšleli na místě činu, aby ospravedlnili skutečnost, že připravili svého bližního o život! Co když nedaleko žije muž, který chodí pravidelně v neděli do kostela, po práci si hraje na dvorku s dětmi a utěšuje se, že je slušný člověk, protože Julie Kendallová si o to sama říkala? Při té představě se Jeffreymu zvedl žaludek.

Položil nohu na stolek a rozhlédl se po zatuchlé jeskyni. Když ji objevil, myslel si, že našel nejkrásnější místo na světě. Teď vypadala jako obyčejná vlhká díra do země. Ne, spíš jako hrobka.

Otočil se a zamířil ke slunečnímu svitu. Pomalu se vracel k pohřebnímu ústavu a přemítal, co dál. Chtěl znát odpovědi na všechny otázky, chtěl tuto záležitost s konečnou platností uzavřít.

Robert mu v ničem nepomůže, ale jako policista byl Jeffrey zvyklý, že hlavní podezřelý nespolupracuje. Třeba právě toto potřebuje – přemýšlet o případu jako policejní vyšetřovatel, ne jako Robertův přítel. A detektiv nesmí opomenout jeden důležitý krok: promluvit s příbuznými oběti.

Několik let předtím, než požádal o přeložení do Grantu, strávil Jeffrey dva týdny dovolené projížďkami po americkém Jihu a navštívil všechna historická místa, která dosud znal jen z hodin dějepisu nebo z knih. K výletu se rozhodl impulzivně, hnán potřebou vypadnout z Birminghamu, kde zatím jistá asistentka okresního prokurátora čekala, zda si nerozmyslí své kategorické prohlášení, že si ji za manželku v žádném případě nevezme. Když se teď ohlédl nazpět, byly to jedny z nejpříjemnějších okamžiků jeho života.

Kromě jiných pamětihodností navštívil Biltmore House, Belle Monte a Jeffersonovo Monticello. Prohlédl si válečné lodě i místa významných bitev a prošel cestou, kudy vstoupil generál Grant do Atlanty. Když se potom po návštěvě Smetiště, starého nájemného domu, který skutečně sloužil jako skládka a proslul tím, že mezi jeho zdmi napsala Margaret Mitchellová podstatnou část svého mistrovského díla Jih proti Severu, procházel centrem, náhodou narazil na panské sídlo v klasickém slohu, zvané Swan House.

Jako každá významnější rodina v Georgii získali i Inmanovi svůj majetek z bavlny a rozhodli se postavit pomník, který by oslavoval jejich bohatství. Obrátili se na místního architekta Philipa Trammela Schultze, aby jim navrhl palác, a výsledkem jeho snahy byl skutečný skvost. Nádherné pokoje ve Swan House mu připravily nevšední zážitek, včetně koupelny obložené od podlahy po strop růžovým mramorem, který paní domu nechala přemalovat na bílo, protože se jí původní barva nelíbila. Po skončení prohlídky se mu podařilo proklouznout do rozlehlé knihovny a v němém obdivu dlouho zíral na staré svazky v kožených vazbách.

Tak vznešenou krásu v životě neviděl a cítil současně úžas i pokoru.

Jak propastný rozdíl proti domu, v němž bydlel Luke Swan.

Na tu ubohou chatrč by Jeffrey shlížel s despektem i v dobách svého dětství. Stavení bylo v tak mizerném stavu, že je rodina jednoho krásného dne opustila a nastěhovala se do obytného přívěsu zaparkovaného na příjezdové cestě. Staré noviny a časopisy naskládané na přední verandě čekaly jen na odhozenou cigaretu nebo zápalku a barabizna mohla lehnout popelem. Páchla zde chudoba a beznaděj a Jeffrey si nikoliv poprvé pomyslel, že některé jižanské venkovské oblasti se dosud plně nezotavily z Rekonstrukce (Program obnovy jižních státu po občanské válce původně vyhlášený prezidentem Lincolnem a upřesněný v roce 1867 zákonem, který stanovil přísné podmínky pro jejich znovuzačlenění do Unie. (Pozn. překl.)).

Jen co Jeffrey zastavil na prašné cestě, vyřítilo se odkudsi šest či sedm hlasitě štěkajících psů – oblíbená místní verze poplašného zařízení. U silnice se tyčil do půldruhametrové výšky majestátní stojan s poštovními schránkami, označenými ozdobně vyvedenými popisnými čísly. Jeffrey je pro jistotu porovnal s adresami na stránce, kterou vytrhl z telefonního seznamu visícího na ocelovém lanku u automatu před obchodním domem Yonderse Blossoma.

Seznam byl nejméně deset let starý, ale obyvatelé Sylacaugy neměli ve zvyku se často stěhovat. Ve městě žily jen dvě Swanovy rodiny a Jeffrey logicky usoudil, že Luke nepatřil do té, která bydlela nedaleko Country klubu.

„Zpátky!“ okřikl psy ženský hlas, když Jeffrey vystoupil z auta.

Zvířata se rozprchla a Jeffrey se otočil k velmi staré ženě, která stála na verandičce podepřené škvárovými tvárnicemi před obytným přívěsem a ztěžka se opírala o dřevěnou hůl. Měla propadlé tváře a Jeffrey usoudil, že zapomněla zuby uložené ve skleničce někde v trajleru.

„Přišel jste kvůli elektrice?“ zeptala se stařena.

„Ehm…“ Nechápal, jak na ten nápad přišla, a ohlédl se na matčino auto. Co na něm vidí? „Ne, paní, přišel jsem si promluvit o Lukovi.“

Zkroucenou stařeckou rukou si přitáhla k tělu domácí šaty.

Přistoupil k ní blíže a všiml si, že má revmatické oči, které nedokázaly zaostřit pohled.

„Mám šedý zákal,“ vysvětlila, jako kdyby mu četla myšlenky.

Mluvila s tak výrazným přízvukem, že jí sotva rozuměl. „To je mi líto.“

„Není to vaše chyba, že?“ opáčila bez náznaku nepřátelství.

„Tak pojďte dál. Pozor na první schod. Vnuk mi ho chtěl spravit, no ale… Počítám, že víte, co se stalo.“

„Ano, paní.“ Jeffrey opatrně vyzkoušel první stupeň. Tvárnice se zhoupla do korýtka, které pod ní v půdě vymlela dešťová voda stékající ze střechy přívěsu. Špičkou nohy nahrnul do prohlubně kamení a hlínu, čímž tvárnici provizorně vyrovnal, a vstoupil.

„Nic moc,“ poznamenala stařena a Jeffrey si pomyslel, že její výrok je rekord století v podcenění situace. Interiér trajleru mu připomínal prasečí chlívek, úzké stěny jako by na něj padaly. Zíral na další navršené noviny a časopisy a nechápal, k čemu je ta žena skladuje.

„Nebožtík manžel byl velký čtenář,“ odpověděla na nevyslovenou otázku týkající se hromad tiskovin, „a já jsem se s tím po jeho smrti nedokázala rozloučit. Rozedma ho nakonec dostala,“ doplnila. „Vy doufám nekouříte.“

„Ne, paní,“ řekl Jeffrey a pokusil se ji následovat do hlavní komnaty paláce, kombinace kuchyně, jídelny a obývacího pokoje na ploše sotva větší než tři čtvereční metry. Prostor smrděl drůbežím tukem a potem s jakýmsi nedefinovatelným podtónem pachu starých lidí, kteří o sebe přestanou pečovat.

„To je dobře,“ pochválila ho stařena a s nataženýma rukama mířila po hmatu k židli. „Kouření je hrozný zlozvyk a nakonec vás zabije. Není to příjemná smrt.“

Jeffrey se zadíval na magazíny Zbraně a munice, naskládané vedle sloupce časopisů s mnohem lechtivějším obsahem. Mrkl na stařenu a uvažoval, jestli ví o tom, že sotva metr od ní leží na vrcholu hromádky vánoční číslo Penthouse z roku 1978.

„Posaďte se, jestli máte na co,“ vyzvala ho. „Stačí sundat ty krámy ze židle. Můj Luke tam sedával a čítal mi.“ Natáhla ruku k židli. Jeffrey ji vzal za loket a pomohl jí usednout. „Mám ráda National Geographic, ale Reader’s Digest je už na můj vkus moc liberální.“

„Máte někoho, kdo by se o vás občas přišel postarat?“ zajímal se Jeffrey.

„Měla jsem jenom vnuka,“ odpověděla. „Jeho matka utekla s podomním obchodníkem a táta, to byl můj nejmladší, Ernest, nikdy za moc nestál. Zemřel ve vězení.“

„To je mi líto.“ Jeffrey přešel po lepkavém koberečku a zadíval se na židli, ale rozhodl se, že raději postojí.

„Proč se pořád omlouváte za věci, s kterými nemáte nic společného?“

Zašátrala po stolíku vedle sebe, až narazila na talířek se slaným pečivem. Jeffrey přemýšlel, jak ho asi pokouše. Když si žena vložila jeden keks do úst, pochopil, že si ho nechá mezi řečí rozpustit na jazyku.

„Elektrika mi nejde už dva dny,“ postěžovala si a z úst jí vylétla sprška drobků. „Málem jsem dostala infarkt, když mi rádio zhaslo uprostřed mého oblíbeného pořadu.“

Jeffrey chtěl říct, že je mu to líto, ale zarazil se. „Můžete mi říct něco o svém vnukovi?“

„Ach, Luke byl hodný kluk.“ Na okamžik se jí roztřásla brada zarostlá světlými chloupky. „Pořád leží v márnici u hřbitova?“

„Nevím. Asi ano.“

„Netuším, kde seženu peníze na pohřeb. Dostávám jenom penzi a malý doplatek z přádelny.“

„Pracovala jste v přádelně?“

„Do té doby, než jsem úplně ztratila zrak,“ odpověděla hrdě.

Mlaskla a odmlčela se, aby mohla polknout řídkou kaši z rozpuštěného keksu. „To bylo před čtyřmi… ne, před pěti roky.“

Jeffreymu se zdálo, že vypadá na sto let, ale usoudil, že musí být mladší, když ještě relativně nedávno pracovala v přádelně.

„Luke mě posílal na operaci.“ Sáhla si na oči. „Jenomže já doktorům nevěřím. V životě jsem nebyla v nemocnici. Dokonce jsem se tam ani nenarodila,“ dodala pyšně. „Říkám, že člověk má přijmout břímě, kterým ho bůh obtěžká, a žít s ním.“

„To je rozumný přístup,“ ocenil Jeffrey, i když pochyboval, že by se smířil s doživotní slepotou.

„Staral se o mě, můj chlapec.“ Stařena se natáhla pro další keks. Jeffrey se rozhlédl po miniaturní kuchyňce a napadlo ho, jestli to není jediné jídlo, které zde ta chudina má.

„Víte, že by se Luke dopustil něčeho zlého? Nestýkal se třeba se špatnými lidmi?“

„Vydělával si peníze poctivou prací. Čistil lidem odpady a umýval okna. Na tom není nic špatného.“

Jeffrey se mimoděk usmál její výslovnosti. Tak typický názvuk starého amerického Jihu neslyšel snad od dětství. „Ne, paní, jistě že ne.“

„Měl trochu problémy se zákonem, ale který kluk jeho věku je nemá? Občas se do něčeho namočil, ale musím uznat, že šerif se k němu pokaždé zachoval férově. Nechal ho nahradit škodu, ale nezavřel ho.“ Vložila si kousek slaného pečivá do úst. „Škoda, že si nenašel dobrou ženu a neusadil se. Potřeboval někoho, kdo by na něj dohlédl.“

Jeffrey si pomyslel, že Luke Swan toho potřeboval zatraceně víc, ale nechal si tento názor pro sebe.

„Slyšela jsem, že měl poměr s manželkou jednoho šerifova zástupce.“

„Povídá se to.“

„S ženskýma to vždycky uměl.“ Z nějakého důvodu jí to připadlo neobyčejně humorné. Při smíchu se plácala do stehen a nabídla Jeffreymu pohled na holé dásně a otevřená ústa plná drobků.

Když se uklidnila, zeptal se jí: „Žil tady s vámi?“

„Ano, vzadu. Já jsem spávala tady na gauči. Občas taky na židli. Odjakživa mám dobré spaní. Jako malá holka jsem si vylezla na ten strom před domem, usadila se do vidlice a okamžitě usnula. Někdy na mě táta volal, abych slezla, ale mě to nevzbudilo.“

Znovu zamlaskala a polkla. „Chcete se podívat na jeho pokoj? Ten druhy zástupce chtěl.“

„Který zástupce?“

„Reggie Ray,“ odpověděla. „Moc hodný člověk. Zpívá v kostelním sboru. Bože, má hlas jako anděl.“

I tentokrát se jí Jeffrey se svým názorem nesvěřil a přemítal, proč se Reggie nezmínil, že navštívil Swanovo bydliště. Vzhledem k jeho práci zástupce šerifa šlo koneckonců o rutinní návštěvu, tak proč ji tajil?

„Našel tam Reggie něco?“ zeptal se.

„O ničem nevím. Jestli chcete, klidně se tam porozhlédněte.“

„Děkuji, jste moc laskavá.“ Jeffrey ji před odchodem pohladil po rameni.

Aby prošel chodbičkou dozadu, musel zavřít dvoudílné skládací dveře na toaletu. Zamrkal, když spatřil snad nejšpinavější záchod na světě. Podlaha i stěny z plastových panelů s vystouplým vzorkem umělých dlaždic byly pokryté stovkami skvrn neurčitého původu. Tenhle kamrlík by vyčistil jedině plamenometem.

„Našel jste něco?“ zavolala stařena.

„Zatím ne,“ odpověděl Jeffrey a snažil se dýchat ústy. Domníval se, že nic nemůže být horší než zápach v chodbě, z kterého se mu zvedal žaludek, ale teď poznal, že se hluboce mýlil. Pokoj Luka Swana byla smrdutá špinavá díra. Postel zdobily přikrývka a polštář zmuchlané na jedné hromadě a zatvrdlé fleky na matracích.

Po stropě se táhly dráty, z nichž nad postelí visela holá žárovka. Absolutně vyloučeno, že by se Jessie zahodila se špinavcem, který obývá takový brloh, pomyslel si. Na to je příliš vybíravá.

Ač nerad, Jeffrey musel uznat, že Jessie má lepší vkus.

Dvě plastové bedničky vedle postele obsahovaly garderobu mrtvého. Naštěstí měly průhledné stěny – Jeffrey by se štítil čehokoliv v této místnosti dotknout. Sklonil se a nahlédl pod postel.

V nánosu prachu, který se tam hromadil bůhvíkolik roků, se mezi pavučinami válely špinavé bílé ponožky, jinak nic.

Ve výklenku vedle postele stála kovová skříňka, původně bezpochyby součást školní šatny. Z horní police přetékaly halabala poházené ponožky a spodní prádlo, na dně ležely trička a džínsy.

Opatrně nahlížel do hlubin skříňky, aby se nemusel ničeho dotknout.

Při pouhém pohledu na doupě Luka Swana měl dojem, že mu něco leze po těle. Nakonec se vzdal a vyházel hadry, ale kromě rádoby sexy šortek se slzou na strategickém místě nic zajímavého nenašel.

Otočil se do místnosti. Matrací by se nedotkl, ani kdyby mezi nimi měl ležet dopis vysvětlující všechny události. A on tam určitě nikdy neležel. Pokoj už prohlížel Reggie, a kdyby objevil usvědčující důkaz, dávno by ho vmetl Robertovi do tváře.

Jeffrey nakopal Swanovy věci zpátky do skříňky, ale pak si to zase rozmyslel a nohou je vyhrnul a odsunul stranou. Pak se pomodlil, aby nechytil nějakou nemoc, uchopil skříňku za boky a vytáhl ji z výklenku.

Kovové nožky na podlaze ohavně zaskřípaly a stařena z kuchyně zavolala: „Nestalo se vám něco?“

„Ne, paní,“ houkl Jeffrey. Když však nahlédl do prázdného výklenku a spatřil, co se v něm skrývá, musel by po pravdě odpovědět kladně, protože měl pocit, jako by mu někdo zasekl do hlavy krumpáč.

„Jak…“ Příval emocí mu nedovolil domluvit. Těžce klesl na špinavou postel, tupě zíral do výklenku a marně se snažil vymyslet nějaký důvod, nějaké vysvětlení, které by Roberta očistilo, místo aby na něho ukazovalo prstem. Jenže ať namáhal mozek sebevíc, neustále se vracel k jedinému možnému závěru. Pocítil tak naléhavou potřebu se napít, až přímo fyzicky cítil, jak mu palčivý alkohol stéká do žaludku.

„Ne,“ vydechl, jako kdyby mohl verbálním popřením změnit skutečnost. „Ne,“ zopakoval zdrceně a pak nahlas vyslovil otázku, která se mu drala na jazyk: „Roberte, co jsi to udělal?“

21

15.09

„Jared?“ Smith praštil sluchátkem do vidlice. „Kdo je Jared?“

Sára jen zamrkala a Lena se pokusila odvést násilníkovu pozornost: „Slíbil jste, že pustíte Mariu.“

„Sklapni!“ okřikl ji a loudal se k Sáře. „Kdo je Jared?“ zopakoval.

„Kdo to je?“

Sára mlčela, jako kdyby zkoušela, kam až může natáhnout strunu, než praskne.

Smith jí přiložil hlaveň brokovnice k uchu. „Ptám se naposled,“ sykl výhružně a hlas mu poklesl o několik oktáv. „Kdo je Jared?“

Místo Sáry promluvil Jeffrey. „Jeffreyho syn,“ zasípal hlasem zastřeným bolestí a i Lena vycítila jeho nejistotu. Nebylo to konstatování, spíše otázka, jíž se obracel na Sáru.

„Nevěděl o tom,“ řekla Sára Smithovi a sevřela Jeffreymu zdravé rameno. „Jared pokládá za svého otce muže, který ho vychoval.“

Smith zvedl pušku a opřel si ji o rameno. „Hajzl jeden,“ utrousil a otočil se ke svému kumpánovi. „Slyšels to, Sonny? Má dalšího bastarda.“

Lena sledovala Sáru, v jejíž tváři se objevil výraz člověka, na kterého sáhla smrt. Sára ty dva zná, blesklo jí hlavou. Ví, kdo stanici přepadl.

Sonny se zřejmě naštval, že partner prozradil jeho totožnost, protože odsekl: „Tak ti moc děkuju, Eriku.“

Smith k němu přispěchal a oba muži se začali vzrušeným šepotem dohadovat. Lena natahovala uši, ale i ve svém rozrušení si útočníci dávali pozor, aby je nikdo neslyšel. Po očku se ohlédla na Mariu a překvapilo ji, když zaregistrovala záblesk v jejích očích.

Uvědomila si, že stará sekretářka celou dobu hrála divadlo. Pohlédla na její ruce a přemítala, kam asi schovala nůž.

„Jdi do hajzlu!“ zařval Smith a vzápětí ho Sonny uhodil do hrudníku tak prudce, že zavrávoral a upadl.

V řinkotu rozbitého skla se mladík vyškrábal na nohy a pak si strhl masku. Lena pocítila ostré bodnutí děsu, jako by jí někdo sáhl do hrudi a zmáčkl srdce. Smith se otočil k Sonnymu a zahrnul ho přívalem vulgárních nadávek a Leně blesklo hlavou, že nemají naději a všichni zde zemřou. Útočník jim ukázal svou tvář.

Bylo mu jedno, že ho uvidí, což znamenalo, že je rozhodnut nenechat naživu nikoho, kdo by ho mohl identifikovat.

„Zavřete oči!“ křičela Sára. „Nedívejte se na něho!“

Molly okamžitě poslechla, ale Lena se opozdila. Smith se bleskurychle otočil, pod podrážkami mu zachrastilo drcené sklo. Jejich pohledy se setkaly a v té chvíli si Lena pomyslela, že mrtvější výraz očí v životě neviděla. Mladík se s namířenou brokovnicí rozběhl dozadu. Pokusila se ho zachytit, když ji míjel, ale snadno jí vyklouzl.

„Nedívejte se mu do obličeje,“ varovala Sára, ale to už ji Smith uhodil otevřenou dlaní ze strany do hlavy a srazil ji na podlahu.

Neumlčel ji. „Neotvírej oči!“ volala na Molly. „Nedívej se na něho.“

Smith ji kopl do holeně, špička okované boty roztrhla kůži.

„Co to má znamenat?“ zaječel.

„Neviděla vás!“ křikla na něho Sára a zvedala se do sedu.

„Molly vás neviděla! Neotvírej oči!“ Natáhla se k ošetřovatelce a dotkla se její nohy, ale Smith ji odstrčil.

„Má dvě děti,“ pokračovala Sára hlasem přeskakujícím panickým zděšením. „Doma na ni čekají dva kluci. Pusťte ji. Neviděla vás.“

Molly seděla celou dobu na podlaze vedle Jeffreyho a držela jeho ruku ve svých. Pevně svírala víčka a vypadalo to, že se modlí.

„Neviděla vás,“ opakovala Sára roztřeseně. „Neviděla vás. Neubližujte jí.“

Smith těkal pohledem z jedné na druhou a Lena viděla, že horečně uvažuje. Ohlédl se přes rameno ke svému partnerovi, ale nezeptal se na jeho názor.

„Mohli byste ji pustit,“ přidala se Lena k Sáře. „Dovolte jí odvést Mariu.“

Zdálo se, že Smith o návrhu vážně uvažuje. „A co moje zranění?“

Otočil se k Molly, která stále držela oči zavřené. „Slíbilas, že mi to zašiješ.“

„Potřebuju lidokain. Potřebuju…“ Ošetřovatelka se ohlédla po Leně s podivným výrazem v očích. „Natáhněte mi třiatřicet kubíků dvouprocentního lidokainu,“ požádala ostře a její jazyk vykrajoval každou hlásku jako břitva, když opakovala: „Třiatřicet kubíků, dvě procenta.“

Lena viděla, jak se Sára snaží potlačit údiv. Smith si bezpochyby také všiml jejího nakrčeného obočí, neboť ucedil: „Chcete mě uzemnit?“ Když se nedočkal odpovědi, nakopl Molly špičkou boty.

„Tak mluv!“

„Ne,“ pípla Molly a neustále odvracela od mladíka zrak. Postřehla, že se na ni Lena dívá, a střelila pohledem k nástěnným hodinám, aby jí beze slov znovu připomněla, že v 15.32 vnikne do stanice zásahová jednotka. Lena neznatelným přikývnutím naznačila, že pochopila. Zbývalo dvacet minut.

Viditelně nervózní Smith dloubl brokovnicí Molly do čela a zavelel: „Vypadni odsud. Nevěřím ti. A tu starou škatuli vem s sebou.“

Molly vstala, Sára s ní.

„Co to sakra děláš?“ houkl Smith.

„Je to moje přítelkyně,“ odsekla Sára a objala ošetřovatelku.

„Vyřiď mým rodičům…“ Pohnutím nemohla promluvit.

Molly přistoupila k Marii, ale sekretářka se bála pohnout.

„Nic vám neudělá.“ Lena jí vsunula ruku do podpaždí a pomohla jí vstát. Maria jí přejela po zadku a na okamžik ji zmátla, ale pak Lena ucítila, jak do zadní kapsy vklouzl nůž. Riskla letmý pohled na Smithe. Naštěstí si ničeho nevšiml a Sonny jim vůbec nevěnoval pozornost.

„Tak jo.“ Smith ukázal ke vchodu. „Pohyb.“ Zamával puškou na Mariu. „Dělej, než si to rozmyslím.“

Molly se sklopenou hlavou podpírala sekretářku a obě ženy zamířily k vestibulu. Lena viděla, že se ošetřovatelka celá klepe hrůzou – určitě si uvědomila, že její záda nabízejí dokonalý cíl a že nebude v bezpečí, dokud nepřejde ulici.

Smith se nenuceně loudal za nimi. Cestou něco prohodil k Leně, ale šeptem a dívka byla ráda, že mu nerozuměla. Zachovala neutrální výraz, ačkoliv se jí hlavou honila představa, jak vytahuje nůž ze zadní kapsy a vráží ho tomu netvorovi do srdce.

„Hej,“ sykl na ni Brad a Lena zvednutím brady naznačila, že poslouchá.

„Co tím myslela?“

„Čas,“ odpověděla Lena co nejtišeji.

„Čas?“

„Když se nevrátíme, přijdou pro nás.“

Brad se zamyslel. „Ve tři třicet dva?“ zašeptal a Lena přikývla.

„Počkám na signál.“

„Připrav se,“ řekl Smith svému společníkovi. Sonny se sklonil k pultu a namířil pušku. „Teď!“

Lena pochopila, co bude následovat, a vrhla se k únoscům.

„Ne!“ zaječela do zaburácení výstřelu.

Musela překonat několik metrů a Smith měl dost času její útok odrazit. Vypadal spíš podrážděně než vztekle a odstrčil ji stejně lhostejně, jako když se ho před chvílí pokoušela zastavit. Jako kdyby zabíjel dotěrnou mouchu. Lena se rychle postavila, ale ne proto, aby na něho znovu zaútočila. Podívala se z okna na ulici, kde Molly klečela vedle Marly. Kulka zasáhla starou ženu do zad.

Vzápětí se k dvojici přiřítili muži ze zásahové jednotky. Kryli je svými těly a odtáhli obě ženy do bezpečí.

„Maria,“ řekla Lena s pohledem stále upřeným do okna. „Maria to dostala.“ Se zdviženou pěstí se otočila k Smithovi. „Parchante zasraný!“ zaječela a bušila do něj hlava nehlava. Bylo to jako s Ethanem – nic než zeď ze svalů a šlach.

„Ajaj,“ uchechtl se mladík. Ustoupil a strhl Lenu s sebou. Bez obtíží zachytil rozmáchlou pěst a smál se jejímu vzteklému výbuchu.

„Ty jsi mi ale divočák.“ Položil jí ruku na zadek a přitáhl si ji k tělu. „Líbí se ti to, slečinko? Máš ráda velké ohony?“

Lena zaťala zuby. „Zabils ji,“ zasyčela a zaryla mu nehty do předloktí. „Tys tu starou paní zabil.“

Přiblížil ústa k jejímu uchu. „Tebe taky zabiju, zlato, ale neboj, nejdřív si trochu zašpásujeme.“

Vyškubla se, máchla rukou a strhla mu z paže obvaz. Hodila zakrvácenou gázu na zem a utřela si obě dlaně do kalhot, jako by tím ze sebe mohla očistit veškerou špínu. „Hnusný bastarde,“ ulevila si. „Zparchantělý vrahu.“

Smith si tiskl ruku k ráně a mezi prsty mu kapala krev. „To není dobré,“ utrousil.

Sonny položil pušku, vytáhl z kapsy kalhot šátek a hodil ho svému společníkovi. „Tu máš.“

Smith podal šátek Leně. „Zavaž mi to.“

„Naser si,“ odsekla a v příštím okamžiku ji úder otevřenou dlaní srazil k zemi.

„Dělej,“ přikázal Smith a znovu jí podával šátek.

Lena vstala a už neodporovala. Podívala se na ránu. Silně krvácela, přestože se jí nezdála moc hluboká. Vyrobila z šátku škrtidlo, a když ho utahovala, litovala, že mu ho nemohla omotat kolem krku.

„Na co čumíš?“ křikl Smith na Sáru. Odstrčil Lenu a vrátil se do služebny. Sonny zvedl pušku – a než se otočil zpátky ke vchodu, významně pohlédl na Lenu, jako by ji chtěl varovat.

„Na co čumíš?“ zopakoval Smith těsně u Sáry.

„Na nic.“ Sára opět klečela vedle Jeffreyho a položila mu ruku na tvář. Lena viděla, že se zraněný zachvěl, ale neprobudil se.

„Musíme ho dopravit do nemocnice.“

„Postaráme se o něho tady,“ řekl Smith a nohou postrčil kufřík ze sanitky. „Přines sem ty další krámy,“ rozkázal Leně.

Zvedla defibrilátor a intravenózní soupravu a přes rameno se ohlédla po Sonnym. Brad se k druhému únosci nepozorovaně přibližoval, ale stále ho od něj dělila velká vzdálenost na to, aby mohl účinně zasáhnout.

„Já nejsem cévní chirurg,“ namítla Sára.

„Zvládneš to,“ řekl Smith a vzal Leně z rukou náklad.

Sára se ho snažila přesvědčit. „Byla zasažena podpažní tepna. Nic neuvidím.“

„To je mi srdečně jedno.“ Mladík poklekl vedle Jeffreyho.

„Za těchto okolností nemůžu použít lokální umrtvení,“ naléhala Sára. „Navíc nejsem anesteziolog.“

„Jestli se budeš dál vymlouvat, začnu si myslet, že mu nechceš pomoct.“ Smith postavil intravenózní soupravu na zem.

„Co děláte?“

„Chci mu dát aspoň šanci bojovat o život.“ Smith rozepnul Jeffreymu manžetu košile.

„Počkejte, já to udělám,“ vyhrkla Sára, ale mladík ji odstrčil.

„Zvládnu to,“ odsekl a vyhrnul Jeffreymu rukáv.

„Proč to děláte?“ zeptala se Sára, hlas sevřený obavami.

Pokrčil rameny. „A proč ne? Stejně nemám co jiného na práci.“

Přes hranou lhostejnost se ohlédl po Leně a dívka uvažovala, jestli se před ní předvádí, nebo se v těchto hrách vyžívá. Možná obojí, usoudila.

„Kanyla se musí vpíchnout…,“ začala Sára, ale Smith ji umlčel varovným pohledem.

Lena sledovala, jak utahuje gumové škrtidlo nad loktem. Očividně nebyl žádný odborník, ale přesto se mu napotřetí podařilo napíchnout žílu.

Mladík se nezdařeným pokusům vbodnout jehlu zasmál a konečný úspěch doprovodil poznámkou: „Ještě že omdlel.“

„Už jste to viděl mockrát, že?“ řekla mu Sára. „Kolik transfuzí teď potřebujete?“

Vzhlédl k ní a Lena v jeho křišťálově modrých očích postřehla nejprve úlek a po něm něco jako radost. Chvíli se díval Sáře do očí a pak se usmál. „Že ti to ale trvalo.“

„Je to jinak, než si myslíte,“ řekla mu Sára a Lena by v té chvíli dala všechno na světě, jen kdyby věděla, o čem mluví. „Hluboce se mýlíte.“

„Možná,“ odtušil mladík a letmo se ohlédl na svého komplice.

Druhý střelec hleděl na vchod, jako by se ho dění ve služebně vůbec netýkalo, jenže Lena dobře věděla, že mu nic neunikne.

Sonny – nebo jak se sakra jmenuje – měl vzadu na hlavě druhý pár očí.

Smith napojil intravenózní soupravu a gestem k sobě přivolal Lenu. „Podrž to,“ přikázal a strčil jí do ruky plastový váček. „Ať jsi aspoň trochu užitečná.“

Lena se posadila, opřela se o stěnu a volnou ruku vsunula za záda. Od Smithe ji dělilo sotva půl metru, ale nedokázala si představit, jak by ho mohla přemoci.

Smith otevřel kufřík s výbavou pro první pomoc. „Řekni mi, co ti mám podat.“

„Nemůžu to udělat,“ bránila se Sára.

„Vážená paní doktorko,“ ušklíbl se mladík, „nemáte na vybranou.“

Sára odsedla a zavrtěla hlavou „Odmítám.“

„Každou minutu oddělám jedno děcko,“ vyhrožoval Smith, a když Sára nezareagovala, vytáhl pistoli zastrčenou za opaskem a namířil na jednu z dívek.

Brad se mu postavil do cesty a Smith ho varoval: „Uhni, nebo tě taky sejmu.“

„A potom co?“ vybuchla Sára. „Postřílíte je všechny, až zůstanu jenom já?“

Mladík hodil hlavou k Leně, aniž se na ni podíval. „Napadá mě spousta jiných věcí, které bych mohl udělat. Co si o tom myslíš, doktorko? Chceš se na to dívat?“

„To byste neudělal,“ řekla Sára tiše, ačkoliv byla přesvědčená o pravém opaku.

„Myslíš, že se to v rodinách dědí?“ zeptal se jí Smith.

Sára sklopila oči a přes obličej jí přelétl mráček studu.

Lena se už neudržela. „O čem to mluvíte?“

„Ty to nevíš?“ zahrál mladík překvapeného. „Ale na druhou stranu je pochopitelné, že to nevíš,“ opravil se vzápětí. „Určitě se nechlubí, že je zvrhlý sexuální násilník.“

Lenino „Kdo?“ splynulo se Sářiným „Ne.“

„Nelíbí se ti to, co?“ Smith mávl pistolí na Brada. „A co ty, mladej? Ty nejsi rád, že to slyšíš?“

Brad zavrtěl hlavou. „To není pravda.“

„Co není pravda?“ vyhrkla Lena.

Smith se otočil k Sáře. „Řekni jim to, doktorko. Řekni jim, proč jsme se tady všichni sešli.“

„Ne,“ naléhala zoufale Sára. „Vy se fatálně mýlíte. Je to úplně jinak.“

Smith ohrnul rty ve strašlivé parodii úsměvu a prohodil k Leně: „Víš, co byl tvůj šéf zač? Ten velký náčelník Jeffrey Tolliver, který teď leží venku s ustřelenou hlavou? Víš, co provedl? Znásilnil mou matku a já jsem parchant, který za to zaplatil.“

22

Úterý

Sára se probudila z tvrdého spánku, v němž ji tentokrát neděsily žádné zlé sny. Ležela na Jaredově malé posteli a zírala na gumového orla v životní velikosti – byl to jeden z maskotů Auburnovy univerzity – zavěšeného na klavírní struně pod stropem.

Jak chlapec dokázal usnout s takovou obludou nad hlavou, přesahovalo její chápání. Ale kluci bývají podivná stvoření, což ostatně potvrzoval i leguán, který ji ze své skleněné klece pozoroval vypoulenýma očima.

Posadila se a vytřela si spánek z očí. Klimatizace běžela, přesto bylo Sáře po odpoledním zdřímnutí horko. Spánek uprostřed dne neměla nikdy ráda a jako připomínku této skutečnosti cítila tupou bolest tepající v zátylku.

V kuchyni si otevřela láhev koly a ve skříňce našla aspirin.

Doufala, že kombinace léku a kofeinu počínající migrénu zažene.

Možná se z přádelny nebo z kamenolomu šíří do vzduchu nějaké jedovaté výpary, uvažovala – hlava ji pobolívala od chvíle, kdy do Sylacaugy přijeli.

Odšourala se do zadního traktu budovy a připadala si svěží jako chodící mrtvola. Zdřímnutí jí mělo doplnit životní sílu, ale jí se spíš zdálo, že ani nezamhouřila oči. Třeba ji opravdu pronásledovaly noční můry, jenom si na ně nepamatuje. Ale jestli byly ty sny tak zlé, že jí tímto způsobem zruinovaly tělo, pak byla Sára upřímně ráda, že si na nic nevzpomíná.

Nell ji upozornila, aby se koupelně dětí raději vyhnula, a po letmém nahlédnutí Sára pochopila proč. Na zemi poházené ručníky a kusy šatstva, ve vaně hromada hraček – vzhledem k věku Jennifer a Jareda podezřele velká.

Prošla rodičovskou ložnicí do hlavní koupelny a pomyslela si, že pokud její paleta neobsahuje oranžovou a modrou, prokazuje Nell překvapivě dobrý vkus. Z velké, šikmo umístěné manželské postele zakryté ručně tkaným přehozem se otevíral krásný výhled na prosluněnou zahradu, v rohu stálo starožitné houpací křeslo, vedle něj skříň na šaty, na vysokém zásuvkovém prádelníku trůnil televizor.

Stejně jako ložnice byla i koupelna čistá a vzorně uklizená.

Ručníky odpovídaly svým vzorem přehozu a celek doplňovaly tkané předložky na podlaze. Sára postavila láhev s kolou na okraj vany, posadila se na mísu a mohutně zívla, zakrývajíc si ústa hřbetem ruky. Právě se chystala utrhnout toaletní papír z roličky, když zaslechla, že do domu někdo vešel. Jak mívají někteří lidé ve zvyku, když jsou sami, nechala i ona dveře koupelny otevřené.

Teď se spěšně utřela a natahovala si kalhotky, když se z předního pokoje ozvala silná rána. Bez rozmýšlení se nadechla, aby zavolala, kdo je, ale při dalším podezřelém zvuku se zarazila.

Po špičkách vyšla do ložnice, doprovázena hlasitým zarachocením, které se rozlehlo domem. Vetřelec pronikl do kuchyně a podle zvuků otevíraných a přibouchávaných dvířek prohledával jednotlivé skříňky, stejně jako Sára předchozího dne v Robertově domě.

Rozhlédla se a s úlekem si uvědomila, že se ocitla v pasti.

Koupelna ústila do ložnice a jediná úniková cesta kromě okna vedla do chodby. Do jejích úvah se vmísily kroky v hale a Sára se spěšně vrátila do koupelny. Vklouzla do sprchového koutu a zatáhla závěs ve stejném okamžiku, kdy vetřelec vstoupil do ložnice.

Ať už to byl kdokoliv, zjevně něco hledal. Otevřel skříň a vyhazoval věci z polic na zem. Než vkročil do koupelny, Sáře stékala po zádech stružka potu. Přes závěs spatřila siluetu mohutného muže, která se tyčila vedle toalety sotva čtvrt metru od jejího úkrytu. Vetřelec stál ve stínu, a přestože Sára věděla, že ji nemůže vidět, cítila se jako nahá v neblahé předtuše, že ji každou vteřinou najde. Muž natáhl ruku a zvedl něco z vany. Láhev koly! Všimne si, že je orosená, na dotek pozná, že ještě nedávno ležela v chladničce.

„Je tu někdo?“ zavolal.

Sára sáhla za sebe a nahmatala chladné kachličky. V duchu se přenesla zpátky na toaletu v Atlantě, kde ji útočník nechal připoutanou k trubce v kóji. Do smrti nezapomene na studené dlaždice, jichž se dotýkala holými koleny. Hleděla na ně nekonečné hodiny a čekala, až ji někdo najde. Ústa měla přelepena instalatérskou páskou, takže nemohla křičet o pomoc, a nezbývalo jí nic jiného než sledovat vlastní krev, která se rozlévala po podlaze – a s ní i její život.

Silná ruka odhrnula závěs a Sára se vyděšeně přitiskla ke stěně.

Před ní stál Robert s lahví koly v ruce, očividně naštvaný, že ji vidí. „Co tady děláš?“

Sára si přitiskla ruku k prsům a jako povodeň ji zalila vlna úlevy. Uklidnění však rychle pominulo, když si uvědomila, že to není ona, kdo v tomto domě nemá momentálně co pohledávat.

Proč sem Robert přišel? Co tady hledá?

„Byla jsem…,“ pokusila se o vysvětlení.

Robert se rozhlížel, jako by někde v koupelně ležela přijatelná výmluva. „Vypadni odsud, Sáro.“

Samozřejmě by ho velmi ráda poslechla, jenže nohy jí vrostly do podlahy.

„Tak co vlastně chceš?“ Když se nedočkal odpovědi, postavil láhev na stolek a začal prohledávat skříňku.

„Nell se každou chvíli vrátí,“ upozornila ho Sára, když začal vyhazovat na zem ručníky a krabice.

Beze slova se po ní ohlédl. „Possum ji vzal i s dětmi do kina na odpolední představení a pak půjdou na večeři.“

Sára konečně přiměla svaly k poslušnosti. Robert jí neublíží, je přece Jeffreyho přítel. Překročila vyvýšený okraj. „Jeffrey by…“

„Ten se nějakou dobu neukáže,“ řekl Robert a dodal: „Nikam nechoď, Sáro.“

Bez ohledu na jeho příkaz pokračovala ke dveřím. „Já jen…“

„Stůj!“ okřikl ji důrazně a jeho hlas se ozvěnou odrazil od holých stěn. V očích měl divoký pohled a Sáře pomalu docházelo, že z něj vyzařuje mučivé zoufalství.

Potlačila paniku, která se jí zmocňovala. „Už musím jít.“

Postavil se jí do cesty. „Kam?“

„Jeffrey na mě čeká.“

„Kde?“

„Na stanici.“

Provrtal ji pohledem. „Lžeš, Sáro. Proč mi lžeš?“ Když okamžitě neodpověděla, zařval na ni: „Co tady sakra pohledáváš? Měla jsi být…“

„Já… já…“ Zajíkla se a hledala správná slova. Do této chvíle ji ani nenapadlo, že by se měla Roberta bát, ovšem teď si s hrůzou uvědomila, že je to muž stíhaný za dvě vraždy, k nimž se navíc přiznal. Dívala se na něj a přemítala, jestli se v něm Jeffrey nemýlil. Robert, zahnaný do kouta, možná je schopen zabíjet.

„Pojď se mnou.“ Sevřel jí zápěstí, takže neměla na vybranou.

Postrčil ji k houpacímu křeslu a poručil: „Sedni si.“

Sára se chtěla postavit na odpor, ale podlomila se jí kolena a proti své vůli klesla do křesla.

Robert přistoupil k prádelníku pod oknem, ale pořád byl dost blízko, aby jí zabránil v útěku, kdyby se o něj pokusila. Televizor byl připojen na soustavu podivně pokroucených drátěných ramínek na šaty obalených staniolem, která sloužila jako primitivní anténa, a jak Robert otevřel horní zásuvku, alobal vydal suchý, šustivý zvuk.

„Co hledáš?“ zeptala se. „Peníze? Potřebuješ peníze? Můžu ti dát…“

Skokem stál před ní, rukama svíral opěradla křesla, obličej těsně před jejím. „Já na ty tvoje podělaný prachy kašlu! Myslíš si, že peníze můžou tohle vyřešit? Opravdu si to myslíš?“

„Já…“

„Zatraceně!“ odstrčil se od křesla, které se divoce rozhoupalo.

Jako mávnutím kouzelného proutku se uklidnil a vrátil se k prádelníku.

Propracoval se ke spodní zásuvce a vytáhl z ní tmavou schránku, v níž Sára poznala bezpečnostní sejf na pistoli.

Vyskočila z křesla, ale zarazila se, když se k ní otočil, v obličeji znovu výraz vzteku. Přitiskla se zády ke stěně a začala se pomalu sunout ke dveřím, zatímco Robert otáčel kolečky kombinačního zámku sejfu. Měla by zrychlit. Proč neutíká? Proč se nedokáže pohnout?

Vypadalo to, že se Robert uklidnil, když našel, co hledal.

„Kam jdeš? K čemu potřebuješ zbraň?“

„Odjíždím z města,“ odpověděl a palcem otočil posledním kolečkem zámku. Víko schránky odskočilo a Robert z ní vytáhl pistoli.

„V šest třináct – tak skončil náš poslední zápas proti Comeru.“

„Měla bych…“

Namířil na ni zbraň. „Nikam nechoď, Sáro.“

Opět se v mysli přenesla k hodinám, které strávila na toaletě v Gradyho nemocnici, kdy krvácela z nespočetných ran, neschopná pohnout nohama ani rukama, neschopná přivolat pomoc. Podruhé už se takto znehybnit nenechá. Nemůže. Nepřežila by to.

„Posaď se,“ přikázal jí a ukázal na křeslo.

Jak ráda by zachovala klid, jenže srdce odmítlo poslušnost.

„Nikomu to neřeknu,“ slibovala a vlastní hlas jí zněl v uších jako zoufalé žadonění.

„V tomto směru ti nemohu důvěřovat,“ opáčil a na zdůraznění svého požadavku mávl pistolí. „Vrať se ke křeslu a sedni si.“

Okamžik přemýšlel. „Omlouvám se, neměl jsem na tebe křičet.“

Hleděla na zbraň a toužila, aby její slova byla pravdivá. „Není nabitá.“

S ostrým kovovým cvaknutím natáhl uzávěr. „Už je.“

Stála jako přimražená. „Co se mnou uděláš?“

„Nic,“ odpověděl, avšak hned doplnil: „Svážu tě.“

Sáře vyskočilo srdce do hrdla. Nesmí se nechat svázat. Zbláznila by se, kdyby se znovu měla cítit tak bezmocná. Chtěla se nadechnout, ale zjistila, že už prudce a trhaně oddechuje.

„Potřebuju náskok,“ řekl jí Robert, ačkoliv se ho na nic neptala, a namířil na ni pistoli. „Jdi od těch dveří, Sáro, jinak tě opravdu zastřelím.“

„Proč?“ vydechla a modlila se, aby Robert dokázal logicky uvažovat, ale současně jí blesklo hlavou, jestli takto nevypadal poslední vjem, s nímž Luke Swan odešel s ustřelenou hlavou na onen svět.

„Nechci ti ublížit,“ ujišťoval ji, jako kdyby ji to mohlo uklidnit navzdory skutečnosti, že jí mířil na prsa nabitou střelnou zbraní.

„Jenže ty bys to za tepla vyslepičila Jeffreymu a on by mě našel.“

Sára cítila, že se jí začínají třást ruce. Jestli se rychle neovládne, hrozí jí hyperventilace. „Netuším, kde Jeffrey je.“

„Přijde sem, a nebude to trvat dlouho.“ Robert na ni jednou rukou mířil, druhou se hrabal v zásuvce a vylovil z ní kufřík s nářadím.

„Nenechá tě samotnou. Nevydrží bez tebe. Takového ho vůbec neznám.“

Sára pohledem změřila vzdálenost, která ji dělila od chodby.

Robert v mládí sportoval a i dnes se určitě dokáže pohybovat přinejmenším stejně rychle jako ona. Kulka by byla samozřejmě ještě rychlejší, ale Sára se rozhodla, že to prostě musí risknout. Drobným krůčkem se neznatelně přesunula blíž ke dveřím.

Robert jednou rukou otevřel kufřík. Nespouštěl oči ze Sáry a po hmatu našel roli stříbrné instalatérské pásky.

Otevřela ústa, ale najednou se nedokázala nadechnout. Muž, který ji přepadl, ji umlčel identickou páskou, aby nemohla křičet, když ji znásilňoval.

„Škoda, že nemůžu použít něco jiného,“ postěžoval si Robert.

„Bude tě to bolet, až ti pásku někdo strhne.“

„Prosím tě, Roberte,“ žebrala roztřeseným hlasem, „zavři mě raději do skříně.“

„Křičet můžeš i ze skříně.“

„Nebudu,“ slibovala zoufale a kolena se jí třásla tak silně, až se bála, že se jí podlomí nohy. „Přísahám, že nebudu křičet.“ Při pouhém pomyšlení na dotek lepicí pásky na obličeji jí vyhrkly slzy. Nějak se jí podařilo postoupit o další krok ke dveřím. Vztáhla k němu ruce. „Slibuju, že budu tiše. A nikomu neřeknu ani slovo.“

Skutečnost, že se očividně přestává ovládat, Roberta ještě více uklidnila, a promluvil k ní docela rozumně. „Nevěřím, že dodržíš, co slibuješ.“

Vzlykla. „Ach, Roberte, prosím tě, na kolenou tě prosím, nedělej to. Prosím…“

„Přestaň…“

Sára vystartovala ke dveřím a vběhla do chodby. Robert se za ní vrhl jako lev za kořistí a Sára cítila, jak jí jeho ruka sjela po rameni.

Neodvažovala se ohlédnout a proběhla obývacím pokojem. Už už sahala na kliku předních dveří, ale vtom se jí kolem pasu sevřely silné ruce, jak na ni Robert zezadu skočil jako ragbista a odhodil ji na konferenční stolek. Possumovy auburnské suvenýry popadaly s řinkotem na podlahu, skleněná deska stolu pod ní praskla přesně uprostřed a rozpadla se na dvě poloviny. Síla nárazu jí vyrazila dech a rozbouřené plíce se marně domáhaly kyslíku.

„Zatraceně!“ Robert ji uchopil v pase a škubnutím ji postavil.

Sára mávala pažemi a nohama rozhrnovala střepy, jak ji táhl zpátky do ložnice.

„Prosím…“ žadonila a současně mu zaryla nehty do předloktí.

Chytala se všeho, co by ji mohlo zastavit, věšela se na zeď a strhávala obrázky, kopala do květináčů a rámu dveří se držela tak zoufale, že když ji Robert strhl do ložnice, cítila, jak jí praskají nehty.

„Sakra!“ zařval Robert bolestí – Sára mu rozedrala zápěstí do krve, když ji házel na podlahu. Škrábla se na nohy a ječela z plných plic, neschopná srozumitelně artikulovat. Ruce jí krvácely, ale byla připravena bojovat do posledního dechu.

„Přestaň!“ zařval na ni a podrazil jí nohy. Po čtyřech lezla ke dveřím a Robert ji znovu uchopil v pase.

„Pusť mě!“ podařilo se jí vykřiknout, ale to už s ní Robert znovu mrštil na zem. Narazila hlavou na tvrdou dřevěnou podlahu a cítila, jak se jí obrací žaludek. Víčka se jí třepetala jako kolibří křídla.

„Nech toho, Sáro,“ nabádal ji, když jí neohrabaně pomáhal do sedu, „nechci ti ublížit.“ Položil si její hlavu na klín a pohladil ji po vlasech.

„Roberte, prosím tě…,“ naléhala plačtivě a bojovala s rozbouřeným žaludkem, aby se nepozvracela. Chtěla vstát, ale náhle ji opustily síly. Všechny svaly v těle jí ochably a nedokázala zaostřit pohled.

Robert ji uložil na podlahu a z protějšího kouta přitáhl houpací křeslo. „Nechtěl jsem ti ublížit.“ Ohleduplně jí pomohl vstát a posadil ji do křesla. Byla úplně bezvládná, ruce a nohy měkké jako hadrová panenka. V krku cítila zvratky a místnost se jí houpala před očima.

„Neomdlívej,“ vyhrkl a Sáru napadlo, jak by jí v tom asi chtěl zabránit. V životě neztratila vědomí, ale teď se jí hlava točila tak divoce, až se obávala, jestli neutrpěla otřes mozku.

Zhluboka dýchala, přestože ji při každém pohybu hrudníku bolela žebra. Robert na ni mlčky hleděl a napjatě sledoval každý její pohyb. Zdálo se jí, že trvalo několik minut, než se jí konečně projasnil zrak a rozbouřený žaludek se uklidnil.

„Nic ti není, jenom sis vyrazila dech,“ řekl Robert s jasně patrnou úlevou v hlase. Přesto ji ještě chvíli držel, než se ujistil, že dokáže sedět sama a nezhroutí se. Odmotal kus pásky, přičemž ji neustále pozorně sledoval, pak jí stáhl ponožku a připoutal jí kotník k noze křesla.

Sára se jen dívala a nezmohla se na nic, čím by mu v tom zabránila.

„Nemůžu do vězení,“ řekl Robert. „Myslel jsem, že to zvládnu, ale nemám na to. Druhou noc, jako byla ta včerejší, bych nepřežil.“

Přivázal jí i druhou nohu a křeslo se zhouplo. Sáře se zvedl žaludek, ale Robert si toho všiml a křeslo zastavil. Pak si sedl na paty a upřeně se na ni zahleděl. „Vyřiď Possumovi, že mu ty peníze pošlu, až se někde usadím. Nadřel se jako kůň, než na ten svůj obchod našetřil, a já nepřipustím, aby o něj přišel jen proto, že jsem nesplnil podmínky kauce a utekl.“

Sára napínala nohy proti pásce a cítila, jak se jí zařezává do kůže. „Roberte, prosím tě, nedělej to.“

Odtrhl další pruh. „Polož ruce na opěrky.“

Sára se nepohnula, a tak ji vzal za zápěstí a pomohl jí.

„Já to nesnesu,“ zanaříkala. „Nesnesu být spoutaná.“

Zvědavě se na ni zadíval. Nepřeháněj, říkaly jeho oči, a nahlas jí nabídl: „Jestli mi slíbíš, že nebudeš volat o pomoc, nezalepím ti pusu.“

Znovu se rozplakala, tak vděčná za ten malý ústupek, že by pro něj v té chvíli udělala cokoliv.

„Prosím tě, neplač.“ Vytáhl z kapsy kapesník a utřel jí slzy.

Vzpomněla si na Jeffreyho, na jeho kapesník a na to, jak k ní byl něžný, a rozplakala se ještě usedavěji.

„Kristepane,“ zašeptal nešťastně, jako kdyby ho svým pláčem trestala. „Nebude to trvat dlouho. Nebuď taková, Sáro. Neublížím ti.“ V obličeji se mu objevil úlek. „Pořezala sis oko.“

Zamrkala a teprve teď si všimla, že je to krev, co jí kalí zrak.

„Sakra, to mě mrzí.“ Utřel jí krev. „Tohle jsem opravdu nechtěl. Nechtěl jsem, aby někdo trpěl.“

Sára polkla a cítila, jak se jí pomalu vracejí síly. Třeba se s ním nějak dohodne. Třeba ho dokáže přemluvit. Slíbí mu, že nebude křičet, jen ať jí nechá alespoň jednu ruku volnou.

Robert složil kapesník do úhledného čtverce. Přemýšlela, jakou taktiku zvolit, aby ho přesvědčila, že mu z její strany nehrozí žádné nebezpečí. „Řeknu Possumovi o těch penězích.“ Popotáhla.

„Co dál? S kým mám ještě promluvit? Mám něco vyřídit Jessii?“

Schoval kapesník do kapsy a zvedl cívku s instalatérskou páskou.

„Chtěl jsem jí napsat dopis, ale tyhle věci mi nikdy nešly.“

„Jistě bude chtít vědět, co se s tebou stalo,“ naléhala Sára.

„Řekni mi, co jí nám od tebe vzkázat.“

„Jessii na mně nezáleží.“

„Ale záleží,“ namítla Sára. „Vím to.“

Pomalu vydechl a pomocí zubů utrhl kus pásky.

Sára se kousla do rtu tak silně, až jí vytryskla krev.

„Snažil jsem se, aby to mezi námi klapalo.“ Uchopil ji za předloktí.

Sára se mu pokusila vyškubnout, ale Robert jí přitlačil ruku k opěrce.

Hleděla na prsty, které jí omotávaly stříbrný pruh kolem zápěstí, a zoufalství jí málem připravilo o dech.

Znovu se posadil na paty. „Není to špatné,“ poznamenal. Natáhl ruku a dotkl se jejích úst. „Kousla ses do rtu.“ Sára bezmyšlenkovitě ucukla a Robert se zatvářil ublíženě, jako kdyby nenesl žádnou vinu za její tristní postavení.

„Nejsem takový, jak si myslíš,“ řekl tiše. „Opravdu jsem ji miloval.“

„Prosím tě, pusť mě,“ požádala úpěnlivě.

Utřel si dlaně o stehna. Pistole ležela na podlaze za ním, ale Sára rozhodně nebyla v situaci, která by jí umožnila byť jen uvažovat, že by se jí mohla zmocnit. Připoutal ji ke křeslu velmi pevně.

„Opravdu jsem ji miloval,“ zopakoval spíš pro sebe.

Sára zírala na zbraň, jako by ji chtěla silou vůle přimět, aby vzlétla z podlahy a přistála jí v dlani. „Říkáš to, jako bys ji už nemiloval,“ zamumlala a snažila se potlačit chvění v hlase.

„Nevím, co se mezi námi pokazilo.“ Chabě se usmál. „Podle čeho ve svém srdci poznáš, že miluješ Jeffreyho?“

„Já nevím,“ odpověděla Sára. Nemohla odtrhnout pohled od pistole a jen s největším úsilím se donutila podívat mu do očí.

„Roberte, prosím tě, nenechávej mě tady tak spoutanou. Já to nevydržím. Zblázním se, než někdo přijde.“

„Budeš v pořádku.“

„Nebudu,“ odporovala. „Takto ne. Na kolenou tě prosím, rozvaž mě.“

„Řekni mi, co tě vede k tomu, že Jeffreyho miluješ,“ požádal Robert, jako kdyby uvažoval o jakémsi zvráceném výměnném obchodu.

„Podle čeho poznáš, že ho miluješ?“

„Já nevím.“

„Ale no tak,“ řekl Robert a Sára si uvědomila, že se ji snaží uklidnit, aby snadněji dosáhl svých záměrů.

„Já nevím,“ zopakovala. „Roberte…“

„Něco v tom musí být,“ vedl dál svou a nuceně se na ni usmál – připomínali dvojici slušných lidí svedených dohromady okolnostmi, které pro žádného z nich nebyly příjemné. „Netvrď mi, že je to jeho smysl pro humor a síla osobnosti.“

Sára namáhala mozek. Co mu na to říct? Musí přece existovat správná odpověď, odpověď, která ho přiměje, aby ji vysvobodil z houpacího křesla a nechal odejít. Jenže ji žádná nenapadla.

„Ty nevíš?“

Uchýlila se k jedinému, co vymyslela: „Jsou to maličkosti. Jak říká Nell o svém vztahu s Possumem. Prostě drobnosti.“

„Ano?“

„Ano,“ zopakovala ozvěnou. Potlačovala paniku a vzpomínala, jak se Nell přesně vyjádřila. Vlastní hlas jí zněl v uších tlumeně, jako kdyby mluvila pod vodou. „Vždycky přijde domů včas, jak slíbil. Nevadí mu chodit pro ni nakupovat. Do drogerie, do samoobsluhy…“

Robert se smutně usmál a vstal. „Možná jsem taky měl Jessii chodit nakupovat do sámošky.“

Sára cítila, že se její mozek snaží spojit dvě informace, ale nechápala jaké a proč. Pokračovala, protože věděla, že jedině tak má naději: „Určitě jsi to někdy udělal.“

Odmotal mimořádně dlouhý pruh pásky, ukousl ho a pustil cívku na zem. „Nikdy.“ Přetáhl jí pásku přes hrudník a ramena dozadu a přitiskl jí tak záda k opěradlu. „Říkala, že jí to nevadí a že nakupuje ráda. Posilovalo to její dojem, že se o mě stará.“

„Tys nikdy nebyl v samoobsluze?“ zajímala se. Něco z toho, co jí včera řekl Jeffrey, zapadlo na místo a Sára všemi póry vnímala, jak se jí tělem rozlévá záhadný pocit úlevy.

Rozhlédl se, kam se zakutálela cívka. „Sakra,“ ulevil si, když klekl před postelí, a přiložil si ruku na prostřelený bok. „Vletěla pod postel,“ informoval Sáru. Opřel se o matraci a druhou rukou sáhl pod lůžko pro pásku.

„Opravdu jsi nikdy nebyl nakupovat?“ zeptala se Sára. Viděla, jak klečí u postele a opírá se o ni, aby mohl vstát, a živě si představila krvavý obrys kolem otisku Swanovy dlaně.

„Nikdy jsem nebyl nakupovat,“ ubezpečil ji. Posadil se a ztěžka oddechoval. „Kruci, bolí to jak čert.“

Přestože se nemohla ani hnout, Sáře se zdálo, že začíná situaci ovládat. „Jezdila s tvým autem?“

„To je legrační otázka,“ podotkl, ale neodpověděl. „Jo. Nesnášela ho, ale občas musela. Třeba když jsem zaparkoval na příjezdové cestě za ní. Bylo jednodušší vzít si moje než složitě vycouvávat.“

Sára tlačila zápěstím proti stříbrnému pruhu a zkoumala, jestli Robert nechal alespoň mizivou vůli. „V ten večer jsi nebyl v obchodě ty, Roberte, že? Nakupovat byla Jessie. A vzala si tvé auto.“

Natáhl další dlouhý kus pásky. Nedíval se na ni a Sára instinktivně vycítila, že si přeje, aby pokračovala.

„V tu noc, kdy byl Luke Swan zastřelen,“ začala a téměř se hrozila jeho odpovědi. „V neděli. Vzala si Jessie tvoje auto?“

Pruh byl příliš dlouhý, páska se překřížila a přilepila k sobě.

Snažil se oba konce oddělit. „Nevím, o čem mluvíš.“

„Jessie odjela tvým autem.“ Sára si byla o něco jistější. „To ona jela tehdy v noci do večerky. V ledničce jste měli mléko a džus a viděla jsem seznam za sluneční clonou v tvém autě.“

Zápolil s páskou, místo aby utrhl nový kus.

„A jestli to byla Jessie, kdo jel do večerky, tak to taky byla Jessie, kdo se vrátil domů. A ty jsi…“ Úžasem se odmlčela. „Tys byl v ložnici! S Lukem Swanem jsi byl v ložnici ty, ne Jessie!“

Robert se nuceně zasmál. Vzdal souboj se slepenou instalatérskou páskou a zmačkal ji do kuličky.

Sára tlačila na pilu, absolutně jistá průběhem událostí kritické noci. „Klečeli jste na podlaze před postelí.“

„No, jeden by snad mohl stačit.“ Robert zvedl cívku.

„Klečel Luke za tebou, když byl zastřelen?“

Robert utrhl asi deseticentimetrový pruh pásky. „Budu ti muset zalepit pusu.“

Sára překonala strach – chtěla slyšet pravdu z jeho úst. „Řekni mi, co se stalo, Roberte. Tys ho nezabil. Vím, žes ho nezabil. Udělala to Jessie? Přistihla tě? Musíš mi to říct, Roberte. Nemůžeš přece jen tak odejít.“

Začal jí páskou přelepovat ústa, ale v posledním okamžiku se zarazil. Sára se dívala, jak svádí vnitřní boj. Něco v jeho nitru mu nedovolovalo ji umlčet.

Ustoupil o několik kroků a posadil se na postel, očividně rozladěný.

Pásku držel opatrně, jako kdyby se bál, že mu vybuchne v rukou.

Sára se nutila do laskavého tónu, netušila, kam až ho může dotlačit. „Tu noc jsi byl s Lukem, že?“

Robert zíral na své ruce. Jeho mlčení bylo dostatečně výmluvné a Sára pokračovala.

„Věděla to Jessie už dříve? Před tou nocí?“ Chvíli čekala. „Roberte?“

Potřásl hlavou a svěsil ramena. „Tolik jsem se snažil,“ řekl konečně.

„Byla to jediná žena na světě, o které jsem se domníval, že bych jí mohl být manželem.“ Vyhlédl z okna do zahrady a Sáru napadlo, jestli myslí na rodinné výlety a pikniky, na to, jak si hraje se synem, kterého nemohl mít. „Měla se zdržet déle,“ navázal Robert na své vyprávění. „Řekla mi, že zajede za svou matkou a pak do večerky, jak to dělala každou neděli.“

„Proč přijela dřív?“

„Pohádala se s matkou.“ Zničeně si povzdechl. „Vrátila se mnohem dřív. Měla dost času vyskládat nákup… Vidíš, co jsem za policajta? Vůbec jsem ji v kuchyni neslyšel.“

„Přistihla tě?“

„Myslela si, že jsem ještě u Possuma a dívám se na fotbal.“

„Přistihla tě?“ zopakovala Sára.

„Držel jsem to v tajnosti,“ řekl, jako by se vyhýbal přímé odpovědi na její otázku. „A celé ty roky se mi to dařilo.“ Promnul si oči. „Uzavřel jsem úmluvu s bohem. Slíbil jsem mu, že už to nikdy neudělám, když dá Jessii děťátko.“ Ruka mu poklesla od obličeje do klína. „Víš, dítě bylo to jediné, co jsme potřebovali, abychom byli rodina. Byl bych mu dobrým otcem.“

Zřejmě očekával souhlas, protože když Sára mlčela, odvrátil se. „Ale bůh měl jiný záměr a nedopustil to. Možná věděl, že bych svůj slib nedodržel.“

„Bůh podobné dohody neuzavírá.“

„Asi ne,“ připustil Robert. „Ne s lidmi, jako jsem já.“

„To, že jsi gay, z tebe nedělá špatného člověka.“

Při tom slovu se zachvěl.

Sára zkoušela, zda nepovolí pouto kolem kotníku.

„Všechno, co jsem pro ni udělal, se změnilo v jed.“ A pak se Robert z nějakého nevysvětlitelného důvodu upřímně zasmál.

„Pamatuješ ještě, jaké to je, když se člověk poprvé zamiluje?“

Sára neodpověděla.

„Dan Phillips,“ pokračoval Robert. „Řeknu ti, to byl krasavec. Tobě by tak možná nepřipadal, ale měl nádherné dětsky modré oči, které…“ Přiložil si ruku k ústům a pak ji svěsil. „Nedělá se ti zle, když to posloucháš?“

„Ne.“

„Mně se dělalo,“ řekl Robert. „Julie nás přistihla za tělocvičnou. Nikdy jsem jejích služeb nevyužil. Dan taky ne.“ Drsně se zasmál.

„Tehdy to bylo mezi mnou a Danem poprvé. Poprvé a naposled.“

„Co udělala?“

„Řvala jak na lesy,“ odpověděl Robert. „V životě jsem se tak nestyděl. Celý další týden jsem zvracel. Stačilo pomyslet, jak se na nás dívala. Jako na špinavce. Jenže my jsme opravdu byli špinavci. Dan utekl. Prostě zdrhl z města. Nesnesl by, kdyby mě měl ještě potkat.“

„Proto jsi Julii zabil?“

Robertovi se v obličeji objevil zraněný výraz, jako kdyby ho urazila. „Jestli si to chceš myslet, klidně můžeš.“

„Chci znát pravdu.“

Chvíli na ni hleděl. „Ne, nezabil jsem ji. Nějakou dobu jsem si myslel, že to možná udělal Jeffrey, ale…“ Potřásl hlavou. „Jeffrey to nebyl. V tomto městě žije spousta mužů, kteří ji z nejrůznějších důvodů nenáviděli, ale on takový není.“

„Takže jsi ji ani neznásilnil, že?“

„Ne. To obvinění byl prostě její způsob, jak mě trápit. Domnívala se, že použiju svou sexuální orientaci na svou obhajobu, že to veřejně rozhlásím.“ Zachmuřil se. „Jako kdybych mohl. Raději bych zemřel, než bych připustil, aby se to lidi dozvěděli.“

Následující otázku Sára musela položit. „A Jeffrey?“

„Myslela si, že kvůli němu vezmu vinu na sebe. Byl jsem mu pěkně vykutálený přítel, co? Abych uchránil své tajemství, nechal jsem lidi, ať si myslí, že to udělal Jeffrey.“ Odmlčel se, aby se ujistil, že ho poslouchá. „Jak říkám, Sáro, raději bych zemřel, než bych připustil, aby se to lidi dozvěděli.“

Při tomto prohlášení se jí díval do očí a Sára hrozbu pochopila.

Věděla, že ho musí nutit do řeči. „Ze stejného důvodu ses přiznal, že jsi zastřelil Swana?“

Robert se na ni mlčky díval. „Bylo to zase to samé jako předtím.“

„Co?“

„Věděl to,“ odpověděl. „Počítám, že jeden gay druhého pozná.“

„Swan?“

„Jednou jsem ho měl na zadním sedadle svého auta. Sbalil jsem ho v noci za potulku v té aleji u kuželny.“ Robert se podíval z okna. „Byla mu zima, a tak jsem mu dal své sako. Slovo dalo slovo a… Prostě to tak nějak vyplynulo. Ve skutečnosti si ani pořádně nepamatuju, jak se to seběhlo, vím jenom, že mi ten večer bylo nádherně a druhý den hrozně.“

Sáře neušel jeho sklíčený výraz a navzdory situaci jí ho bylo líto.

„Nevím, jak se mu podařilo zmocnit se mého klubového saka. Nejspíš mi ho ukradl, když jsem se nedíval. Ale to je jedno. Důležité bylo, že na zádech stojí velkými písmeny moje jméno. Druhý den ráno mi zavolal a oznámil, že si to sako oblékne a bude se v něm procházet po městě všem na očích a každému na potkání řekne, že je moje holka.“ Robert při tom slovu zhnuseně odfrkl.

„Pořád mi nadbíhal, flirtoval se mnou jako nějaká podělaná štětka.“

Robert naprázdno polykal a hleděl na své ruce.

„Mohls mu přece říct, ať ti dá pokoj,“ zdůraznila Sára. „Proti tvému slovu by mu nikdo nevěřil.“

„Tady to chodí jinak,“ namítl a Sára věděla, že má pravdu.

V malém městě slouží drby jako platidlo. Sebeabsurdnější smyšlenka má větší cenu než nudná realita každodenního života.

„Co se stalo, Roberte?“ zeptala se.

Dal si s odpovědí na čas, pravda pro něj byla méně stravitelná než lži, které v posledních dnech o sobě šířil. „Byl jsem na dně.

Potřeboval jsem u sebe někoho, kdo by mě utěšil, s kým by mi bylo dobře.“ Vzhlédl k Sáře, jako by od ní každým okamžikem očekával projev zhnusení. „Zavolal jsem mu a požádal ho, ať za mnou přijede domů. Řekl jsem mu, že chci, aby mi to udělal. Líbí se ti ta pravda, kterou jsi chtěla poznat? Víš, co jsme dělali, že? Dva teplouši se šoustali do zadku.“

Sára nehnula brvou. „Miloval jsi ho?“

„Nenáviděl jsem ho!“ vybuchl Robert a Sára o jeho citech nepochybovala.

„Když jsem se na něho podíval, bylo mi, jako kdybych před sebou držel zrcadlo a viděl sám sebe a všechny ty odpornosti…“

Potichu dodal: „Zasraný teplouš. Buzerant.“

„Proto jsi ho zabil?“

Venku zastavilo auto a oba čekali, až se zavřou dveře. O několik vteřin později slyšeli, jak soused od vedle vešel do domu a zabouchl za sebou. Jestli si všiml, že psi nejsou doma, nedal to najevo.

„Roberte?“ vybídla ho Sára.

Ani teď s odpovědí nespěchal. „Jessie nás přistihla,“ řekl nakonec.

„Slyšela nás. Slyšela zvuky, které jsme při tom dělali.“ Podíval se na Sáru a zkoumal její reakci. „Vzala si mou pistoli, protože si myslela, že se do domu vloupali zloději. Ani se nenamáhala volat na policii.“ Náhle odbočil od tématu. „Kvůli tomu se pohádala s matkou. Proto přišla domů dřív.“

Sára nechápala a mlčky čekala.

„Pohádala se s matkou, protože když k ní přijela, byla úplně mimo. Namol opilá nebo zfetovaná. Ne že by se to stalo poprvé. Faith za to dávala vinu mně, přestože sama pije jak duha. Bez flašky neudělá ani krok. Bere si ji i na zahradu, když zalévá. Takto Jessie přežila manželství se mnou. Takto se vyrovnávala s mým soustavným selháváním. Pila nebo brala prášky, aby překonala žal a bolest.“

Ve vedlejším domě znovu bouchly dveře a Sára zatajila dech.

Doufala, že se soused přijde k Nell zeptat, co se stalo s jeho psy, ale místo toho slyšela, jak nasedá do auta a couvá na ulici.

„Jessie chtěla zastřelit mě,“ řekl Robert s pohledem upřeným do okna. Asi pozoroval souseda, jak odjíždí. „Stiskla spoušť, protože byla v šoku. Nebyl to z její strany promyšlený čin, ale měla v úmyslu trefit mě, ne Swana. Tak mi to aspoň později řekla. Prý si v prvním okamžiku myslela, že mě v opilosti vidí dvakrát a že se mi konečně nějak podařilo vyšoustat sám sebe.“ Přejel si jazykem po horních zubech. „Já jsem nejdřív ani nevěděl, že přišla. Slyšel jsem, jak Luke na někoho volá, jestli se nechce připojit a co prý já na to. Nechápal jsem, co blábolí, teprve později mi došlo, že mluvil na Jessii. Provokoval ji, přestože musel vidět, že má zbraň. On byl prostě takový, rýpal do lidí, nedal si pokoj, dokud pohár nepřetekl.“

„Jessie ho zastřelila.“

„Měl jsem na sobě tričko…“ Zmlkl a musel několikrát polknout, než byl schopen pokračovat. „Ucítil jsem na zádech mokrou spršku, ovšem trvalo mi dobré dvě nebo tři vteřiny, než jsem začal vnímat zvuky. Asi to tak dlouho netrvalo, ale mně se prostě zasekl mozek. Víš, o čem mluvím, že?“

Sára přikývla. Z vlastní zkušenosti opravdu věděla, že trauma zdánlivě zpomaluje průběh událostí, jako kdyby bolest byla něco, co je třeba vychutnat, ne protrpět.

„Plesklo to, jako když praskne nafukovací balónek.“ Robert se zhluboka nadechl. „Pak se na mě Luke svalil a po zádech mi tekla…“

Při hrozné vzpomínce potřásl hlavou. „Sklouzl ze mě.“

Sára si pamatovala, jak se Robert tehdy v noci stále točil zády ke zdi a tiskl si ruku k ráně. Musel mít tričko na zádech samou krev.

„Pak už všechno běželo šíleným tempem. Úvod byl pomalý, ale zbytek úžasně rychlý.“

„Co se stalo?“

„Jessie na mě vystřelila.“

„Netrefila se.“ Sára si vzpomněla na díru po kulce ve zdi.

„Vzal jsem si ze skříně záložní zbraň. Schránka nebyla zamčená.

Když jsme ztratili dítě…“ Zavrtěl hlavou, o této věci zřejmě nechtěl mluvit. „Nebyl jsem schopný na nic myslet, snad jen jaká je to škoda, že mě minula.“ Robert se odmlčel. „Pak se zarazila, jako kdyby už na mě podruhé nedokázala vystřelit, přestože na vlastní oči viděla, co jsem zač. Stál jsem tam jako tělo bez duše a najednou jsem před sebou jasně viděl, jaká budoucnost mě čeká – všichni se dozví, co se stalo, a zjistí, jak to se mnou je. A tak jsem si přiložil pistoli k boku a stiskl spoušť.“

„Měl jsi štěstí, že sis vážně neublížil.“

„Seběhlo se to strašně rychle,“ zopakoval. „Nedokázal jsem jasně uvažovat. Bylo to jako…“ Luskl prsty.

Zvuk zazněl jako ozvěna výstřelu a Sára mlčela.

„Zranění nebylo vážné,“ dodal Robert. „Myslel jsem, jak mě to nebude bolet, ale bolest přišla až později.“

„Říct, žes ho zastřelil ty, byl Jessiin nápad?“

„Sakra, to ne!“ vyhrkl a Sára přemítala, jestli nelže. „Vzala lahvičku a nasypala si plnou hrst prášků. Většina spadla na zem. A já jsem tam stál jako solný sloup a říkal jsem si, co s tím mám do prdele dělat.“

„Co jsi udělal?“

„Počítám, že jsem věděl, jak to zaonačit, už když jsem mačkal spoušť, ale chvíli trvalo, než mi naskočil mozek. Sebral jsem pistoli a nábojnice a utřel je. Sotva jsem s tím byl hotový, někdo vyrazil zadní dveře. Hodil jsem všechno na zem a zbraň jsem přišoupl Swanovi k ruce. Jeffrey vletěl do ložnice a křičel, co se sakra stalo. Potom se vrátil pro tebe a já jsem křikl na Jessii, ať otevře okno a vytlačí síť proti hmyzu. Poprvé v životě udělala, co jsem jí řekl, aniž se ptala proč.“

„Co ta kulka?“ zeptala se Sára. Věděla, že Robert dal střelu Reggiemu, když se přiznal.

„Jessie ji později vytáhla. Nevím kdy, ale dala mi ji. Řekla mi, kde přesně ji ve Swanově hlavě našla. Dává mi ji prý jako suvenýr.“

Sára věděla, že Jessie byla u mrtvoly sama jen jednou – když ona a Jeffrey čekali na verandě na Hosse a hádali se. Využila jejich nepřítomnosti a proklouzla do ložnice.

„Jessie je mnohem chytřejší, než si lidi myslí,“ pokračoval Robert.

„Když jste se tam nahrnuli, předstírala, že je úplně mimo a nechápe, co se kolem ní děje. Zato já jsem ztratil nervy a byl jsem úplně dezorientovaný. Plácal jsem bez rozmyslu, co mi slina na jazyk přinesla, a kašlal jsem na to, že občas hlásám vyložené nesmysly. Nechala mě, ať se v tom máchám. Stála tam a dívala se, jak si vlastnoručně splétám smyčku.“

„Proč?“ Sára pořád nechápala jeho motivaci. „Proč jsi lhal?“

„Protože radši budu chladnokrevný vrah než buzerant.“

Slova visela ve vzduchu s děsivou konečností. Sára ještě v životě žádného člověka tak nelitovala.

„Jsem prostě vadný, Sáro.“ Odmlčel se, jako by potřeboval čas k uspořádání myšlenek. „Kdybych mohl vzít nůž a vyříznout to ze sebe, udělal bych to. Vyřízl bych si z těla to svoje podělané srdce, jenom abych byl normální.“

„Ty jsi normální,“ prohlásila Sára důrazně. „Není na tobě nic vadného.“

„Už je příliš pozdě.“

„Ještě se můžeš zastavit,“ naléhala. „Hned teď. Nemusíš odcházet. Jsi nevinný, Roberte. Nespáchal jsi žádný zločin. Nic z toho není tvoje chyba.“

„Všechno je moje chyba,“ odporoval. „Zhřešil jsem, Sáro. Zhřešil jsem proti bohu. Porušil jsem slib. Byl jsem s jiným mužem. Mockrát jsem si přál jeho smrt. Spoušť stiskla Jessie, ale já jsem ho přivedl. Pozval jsem ho k sobě domů. Pro mě už není cesty zpět.“

„Jsi takový, jaký jsi,“ snažila se Sára, ačkoliv jí bylo jasné, že s Robertem není rozumná domluva. „Nemáš se za co stydět.“

„Ale mám.“ Robert si vzal pistoli. „Mám.“

„Ach, bože můj…“

Namířil jí na hlavu a ruka se mu ani nezachvěla. Sára zavřela oči a myslela na všechno, co v životě nestihla, a na to, jak se s její smrtí vyrovnají rodiče. Tessa ji pořád potřebuje a Jeffrey… Tolik toho zůstalo nevyřčeno! Teď by dala všechno na světě, jen aby mohla být s ním, cítit jeho objetí.

„Ty nejsi vrah, Roberte,“ zasípala, hrdlo stažené zoufalým úsilím.

„Hrozně mě to mrzí.“ Stál tak blízko u ní, že cítila jeho pot.

Přiložil jí ústí hlavně k čelu a Sára zděšeně vykřikla, oči zavřené proti vnějšímu světu. Uslyšela cvaknutí pojistky a další mumlanou omluvu.

„Prosím tě,“ zašeptala. „Prosím tě, nedělej to. Prosím.“ A pak dodala, protože si myslela, že je to to jediné, co pronikne do jeho mysli: „Jsem těhotná.“

Pistole zůstala několik vteřin na místě, než ruka, která ji držela, poklesla, a Robert polohlasně zaklel.

„Těhotná?“ zopakoval, jako by právě vyslechl pointu dobrého vtipu.

„Roberte…“

„Tomu parchantovi se prostě všecko daří.“

Sára si okamžitě uvědomila svou chybu. „Nejsem…“

„Kristepane.“ Znovu jí přiložil zbraň k hlavě. Tentokrát se mu však ruka chvěla. Zaváhal a ucedil: „Kurva.“

„Jeffrey to neví.“ Zoufale hledala správná slova. „Neví to!“

Ruka se zbraní zpevněla. „A nedozví se to.“

„Ale dozví!“ vykřikla. „Při pitvě!“ Robert stál jako zařezaný a Sára horečně drmolila: „Chceš, aby se to dozvěděl takto? Chceš, aby to zjistil, až budu mrtvá? Dozví se to, Roberte. Při pitvě mé mrtvoly.“

„Přestaň!“ okřikl ji a přitiskl jí hlaveň k lebce. „Sklapni.“

„Je to chlapeček,“ zaječela hystericky, přemožená hrůzou. „Je to kluk, Roberte. Jeho syn. Jeffreyho syn.“

Spustil ruku s pistolí k boku a tentokrát se nesmál.

„Sám víš, jaké to je ztratit dítě.“ Sára se tak klepala, že se s ní rozhoupalo křeslo. „Víš, jaké to je.“

Nevšímal si jí a pomalu pokyvoval hlavou, jako kdyby vedl rozhovor sám se sebou. Sára viděla, jak se mu hýbají rty, ale slova z nich nevycházela. Zajistil zbraň a zasunul ji za opasek a pak zvedl cívku s instalatérskou páskou.

Sára se dívala, jak odmotává krátký pruh, a pochopila, že než ji zastřelí, zalepí jí ústa.

„Miluje mě,“ chytala se naslepo poslední naděje, čehokoliv, co by ho dokázalo zastavit.

Robert utrhl kus pásky.

„A ty ho o všechno připravíš,“ chrlila překotně. „Připravíš ho o jeho dítě, Roberte. O jeho nenarozené dítě.“ Sára se těch slov držela – věděla, že toto je jediná příležitost, kdy je schopna jich použít. „Naše dítě.“ Bože, jak nádherně to spojení zní! „Naše dítě.“

Robertovi bezpochyby neušla vášeň v jejím hlase, protože znehybněl s páskou v ruce.

„Nosím pod srdcem jeho dítě,“ zašeptala Sára, ale už přestala bojovat, vnitřně smířená s osudem. Její nenadálý klid postrádal logickou příčinu, prostě se tak cítila.

„Ublíží ti,“ ušklíbl se Robert. „Každý, kdo ho miluje, na to nakonec doplatí.“

„Když člověk někoho miluje,“ řekla mu Sára, „rád to riziko podstoupí.“

Položil jí prst na dolní ret a přejel po prasklé kůži. A pak, než si vůbec uvědomila, co se děje, ji letmo políbil. Byl to ten nejjemnější polibek, jaký kdy dostala, a byla tak šokovaná, že se nestačila odvrátit.

„Mrzí mě to,“ omluvil se ještě jednou. A než mohla Sára cokoliv říct, přelepil jí ústa a stál před ní s rukama založenýma na prsou. „Mrzí mě, že jsem ti ublížil. Už jsem v životě ublížil spoustě lidí.“ Po tváři mu přelétl kyselý úsměv, jako kdyby částí své mysli sám se sebou nesouhlasil. „Jeffrey si pomyslí, že jsem byl do něho udělaný. Řekni mu, že to není pravda, ano? Takto jsem na něho nemyslel. Nikdy.“

Sára přikývla, protože nic jiného stejně dělat nemohla.

„Řekni mu, že bude výborný otec a že mu to nikdy nevezmu.“

Robertovi se zadrhl hlas. „Vyřiď mu, že je ten nejlepší přítel, jakého jsem kdy měl, a že v tom nic jiného nebylo.“

Sára opět přikývla. Zhola nechápala, co se změnilo.

„Promiň, že jsem ti musel zalepit pusu. Vím, že jsem slíbil…“

Sára se za ním bezmocně dívala, jak odchází. Za okamžik uslyšela bouchnutí dveří a startování motoru. Po zvuku poznala vytlučený tlumič Robertova chevroletu, jak vůz poskočil na příjezdové cestě.

Byl pryč.

Tentokrát se rozplakala úlevou. Nepamatovala si, že by kdy v životě prolila tolik slz. Začalo jí téct z nosu. Popotáhla a kvůli pásce přes ústa se téměř zalkla. Radost, že unikla bezprostřednímu nebezpečí, vystřídala panika, jak plíce s námahou lapaly po vzduchu. Pak se dostavil příval klaustrofobického děsu, který jen pomalu ustupoval. Musí se dostat z toho křesla. Nemůže tady jen tak sedět a čekat, až se vrátí Nell nebo Possum nebo Jeffrey a zachrání ji. Nepřipustí, aby ji někdo viděl v tomto stavu, bezmocnou a vyděšenou. Zejména ne Jeffrey.

Rozhlížela se po místnosti a hledala něco, co by jí pomohlo osvobodit se. Kdyby se houpala zepředu dozadu, nakonec by přistála obličejem na tvrdé dřevěné podlaze. Rozkývala tedy křeslo ze strany na stranu, až se s hlasitým žuchnutím, které jí znělo v hlavě jako rána na kovadlinu, převrátila. V rameni jí po dopadu bodlo ostrou bolestí, ale nevšímala si toho. Náraz uvolnil opěrku křesla. Několikrát prudce škubla paží ve snaze vytrhnout ji z uchycení, ale opěrka držela pevně. Kus nábytku byl pravděpodobně starší než všichni obyvatelé domu dohromady. Nellini předkové jej sestrojili, aby přetrval věky.

Zhluboka se nadechla a přemýšlela, co dál. Zaoblené houpací lyžiny jí bránily křeslo otočit a doplazit se ke dveřím. Robert jí připoutal zápěstí, avšak prsty zůstaly volné. Paže zůstanou uvězněné, ale může se pokusit vysvobodit ústa. Kdyby si strhla pásku z obličeje, může přivolat pomoc. Jakmile bude moci vykřiknout – i když ji nikdo neuslyší –, bude v pořádku.

Vší silou tlačila předloktí nahoru. Po chvíli páska sklouzla po zpoceném zápěstí a vytvořila úzký pramen, který se jí zařezával do kůže, ale Sára usilovně napínala svaly, aby pouto co nejvíce uvolnila. Když viděla, že dosáhla hranice, za kterou už páska nepovolí, začala pumpovat paží zepředu dozadu. Rozedrala si kůži do ruda a ve spálenině ji dráždily chuchvalce shrnutého lepidla, ale nepolevovala. Mohutným výpadem vysunula ruku o dobrých deset centimetrů, ale když ji chtěla stáhnout, zjistila, že páska se zařízla do předloktí, tak hluboko, až zpod ní vytryskla krev, a nepustila ji.

Nahlížela na situaci jako na matematický problém. Určila proměnné, a než podnikla další pokus, zakalkulovala do rovnice vlastní práh odolnosti proti bolesti. Prohnula záda, kam jí pruh kolem hrudi a paží dovolil, a zkroutila tělo, až ramena ječela utrpením.

Potom se prudce překlonila a nedbajíc mučivé bolesti tlačila hlavu dolů, až se ústa ocitla několik centimetrů od prstů zkroucených vzhůru. Ruka jí po zastavení přívodu krve zbělela, ale nakonec se dotkla špičkou prostředníku okraje pásky.

Musela si udělat přestávku. Počítala do šedesáti a čekala, až se žhavé blesky pulzující jí v paži a ramenou změní v tupou bolest.

Ale dotkla se pásky a jiný dopink nepotřebovala. Znovu se předklonila a snažila se nahmatat pruh věznící jí ústa. Na pomoc jí přispěl pot i sliny a krev z úst, a tak když se s nadlidským úsilím zapřela do pout, podařilo se jí palcem a ukazovákem zachytit konec pásky a škubnout.

Páska vyklouzla z vlhkých prstů.

Sípavě oddechovala a zdálo se jí, že ji stěny pokoje svírají smrtelným stiskem, ale bičovala vůli k dalšímu pokusu. Nesmí přestat. Tak blízko cíle se přece nevzdá. Celé tělo ji nesnesitelně bolelo, ale přesto sebrala síly k novému náporu. Konečně pásku strhla. Otevřela ústa a supěla jako pes vykloněný za letního vedra z okna.

„Hurá!“ oznámila prázdné ložnici, jako kdyby právě zdolala mocného nepřítele. Spíš ale přemohla vlastní strach. Přesto stále ležela prakticky obličejem dolů na zemi a nabízelo se jí jen velmi málo možností. Jen času měla nadbytek.

„Tak jo,“ promluvila sama k sobě. „Není důvod k panice. Nevzdám to.“ Zaryté odhodlání jí pomohlo vystudovat lékařskou fakultu a i nyní na ně spoléhala jako na nejúčinnější zbraň.

Zaměřila pozornost na zápěstí. Dosáhla by na pásku zuby?

Pás, který poutal horní polovinu těla, se jí zařezal do prsou. Nedokázala si představit, jak budou ty podlitiny vypadat, ale věděla, že každá modřina nakonec vybledne.

Náhle uslyšela bouchnutí předních dveří. Nadechla se, ale výkřik jí ztuhl na rtech. Co když si to Robert rozmyslel? Co když se vrátil, aby dokončil, od čeho utekl?

Na rozbité desce stolku zaskřípaly kroky, ale nikdo se neozýval.

Ten člověk zřejmě nikam nespěchal a procházel dům místnost po místnosti. Teď slyšela zvuky z kuchyně a uvažovala, kam se asi přemístí. Že by Robert něco zapomněl? Hledal v okamžiku, kdy ho překvapila, něco jiného než Possumovu pistoli? Kdyby se vrátil někdo z obyvatel domu, jistě by už zavolal, udiven spouští v obývacím pokoji.

Sára zaťala zuby, potlačila bolest a tlačila hlavu k ruce. Kroutila se a svíjela i s křeslem, které vyrývalo do naleštěné podlahy nepěkné brázdy, a snažila se dosáhnout zuby na pásku.

„Sáro?“ Ve dveřích stál Jeffrey s Nellinou sekerkou v ruce.

„Ježíšikriste!“ vydechl a rozhlédl se po místnosti, pátraje po člověku, který to udělal.

„Je pryč,“ zasípala Sára, která se stále natahovala hlavou ke spoutanému zápěstí.

Jeffrey odhodil sekeru a přiskočil k ní. „Jsi v pořádku?“ Dotkl se jejího oka. „Krvácíš.“ Znovu se rozhlédl. „Kdo ti to udělal? Kdo…“

„Vysvoboď mě!“ Sára se bála, že jestli v tom křesle zůstane ještě vteřinu, začne ječet a už nikdy nepřestane.

Jeffrey pochopil. Bez dalších otázek spěšně vytáhl kapesní nůž a přeřízl pruhy lepicí pásky.

„Ach, bože můj,“ zasténala Sára. Překulila se z křesla a zůstala bezvládně ležet na zádech. Bolest v ramenou ji připravovala o rozum a zdálo se jí, že prošla drtičem kamení.

„Už je to dobré.“ Jeffrey jí masíroval předloktí a ruce, aby rozproudil krevní oběh.

„Robert…“

Jeffreyho ani moc nepřekvapilo, když se dozvěděl, že Sáru spoutal jeho přítel. „Ublížil ti?“ jeho výraz potemněl. „Snad tě…“

Sára pomyslela na všechno, co se stalo, co dovedlo Roberta až sem, a řekla: „Ne. Jenom mě vyděsil.“

Jeffrey ji pohladil po tváři a přejel konečkem prstu po natrženém obočí a rozraženém rtu. Políbil ji na čelo, na víčka, na krk, jako by ji jeho polibky mohly rázem vyléčit. Kupodivu pomohly, Sára se mu bez přemýšlení poddala a držela se ho co nejpevněji.

„Jsi v pořádku,“ šeptal a hladil ji po vlasech. „Jsi v pořádku,“ opakoval pořád dokola.

„Jsem v pořádku,“ řekla mu a s uklidňující jasnozřivostí věděla, že se nemýlí.

23

15.17

Smith se na ni usmíval a čekal na její reakci. „Znásilnil mou matku,“ zopakoval. „A potom ji zabil, aby ji umlčel.“

Lena necítila šok ani zděšení. „Ne, to neudělal.“ V životě si nebyla ničím jistější. „Znám typ mužů, kteří jsou toho schopni, a Jeffrey takový není.“

„Co ty o tom víš?“ zeptal se Smith posměšně.

„Dost,“ zněla stručná odpověď.

Smith mlaskl jazykem. „Víš hovno,“ odsekl podrážděně. „Začneme,“ obrátil se na Sáru.

„Nemůžu použít lokální anestezii. Pažní pletenec je příliš složitý.“

„Žádnou nepotřebuješ,“ opáčil Smith. „Je v bezvědomí.“

„Nebuďte hloupý.“

„Bacha na jazyk, dámo,“ varoval ji. Chvíli se přehraboval v kufříku, který Lena přinesla ze sanitky. „Píchni mu tohle,“ podal jí ampuli lidokainu. Potom vytáhl baterku a posvítil si do usmívajícího se obličeje. „A teď i uvidíš.“

Sára se nehýbala.

„Dělej,“ vybídl ji. Kužel světla dodal jeho tváři děsivý výraz.

Chvíli to vypadalo, že se Sára postaví na odpor, ale pak jako by se v ní něco zlomilo. Napadlo ji, že Jeffrey je možná v tak vážném stavu, že opravdu potřebuje naléhavý zákrok. Nebo prostě hrála o čas. Ať tak či tak, Leně se nezdálo, že by chovala přílišnou důvěru v to, co se chystá udělat.

Vylovila z kufříku chirurgické rukavice a navlékla si je. Lena si všimla, jak je vyděšená, a blesklo jí hlavou, jak dokáže vytáhnout Jeffreymu kulku z ramene, když si očividně nevěří.

Sára přinutila ruce ke klidu a nůžkami rozstřihla zraněnému košili. Lena netušila, zda je Jeffrey při vědomí. Každopádně se nehýbal a byla tomu ráda – aspoň nevidí, co se s ním děje.

„Leno,“ oslovila ji Sára. „Potřebuju vědět, jestli je to opravdu lidokain.“

Policistka věděla, jak je ta otázka důležitá. „Nemám ponětí,“ odpověděla.

„Proč z toho Molly dělala takovou vědu?“

„Nevím.“ Lena litovala, že nemá jak Sáře sdělit pravdu. „Možná ho tím chtěla vyřídit.“ Myslela samozřejmě Smithe.

Sára odstranila z ampule ochrannou čepičku, vbodla jehlu do gumového uzávěru a natáhla tekutinu do stříkačky.

„Nasypejte na ránu betadin,“ požádala Smithe.

Mladík neprotestoval, a dokonce utřel okolí vstřelu smotkem gázy. Po odstranění krve spatřila Lena drobný kruhový otvor na předním okraji podpažní jamky.

Sára zaváhala, skloněná se stříkačkou nad zraněným. „Určitě můžu?“

„Já nevím,“ zopakovala Lena a jen očima se snažila naznačit, že injekce pacientovi neuškodí. Jenže Smith ji provrtával pohledem. Lena sklopila zrak a doufala, že si jejího výrazu nevšiml.

Sára vbodla jehlu přímo do rány a Lena mimoděk nasála vzduch přes zuby. Odvrátila se a sama pocítila v rameni bolest vyvolanou autosugescí. Postřehla, že se Brad přesunul blíž k Sonnymu.

Olízl si rty a zahleděl se kamsi nad její hlavu. Usoudila, že se dívá na nástěnné hodiny, a zamrazilo ji při pomyšlení, že už nezbývá moc času.

Smith držel baterku tak, aby Sára dobře viděla na operační pole, a v podstatě tak strčil Leně své námořnické hodinky přímo před oči. Byly opatřeny nejrůznějšími tlačítky a ciferníky a Lena si z inzerátu zapamatovala, že tyto speciální chronometry jsou seřízeny podle atomových hodin v Coloradu, přesných na milióntiny sekundy – nebo jak to tam psali. Hodinky byly masivní, pořádný kus kovu na zápěstí. Uprostřed tmavého kruhu odečítal digitální displej čas po vteřinách.

3:19.12.

Dvanáct minut. Jenže jsou jeho hodinky nastaveny na stejný čas jako její? Jako Mollyiny a Nickovy? Lena se neodvážila pohlédnout na své hodinky nebo na nástěnnou časomíru ve služebně, k níž by se musela ohlédnout. Smith by si okamžitě domyslel, co se děje, a všem by bezprostředně hrozila smrt.

Sára natáhla ruku. „Skalpel.“

Mladík jí vložil nástroj do dlaně a Sára prořízla kůži. Pokračovala do hloubky a sledovala trasu střely ve svalové tkáni.

Postupně dávkovala lidokain a zbytkem ve stříkačce pokropila otevřenou ránu. Lena se snažila nedívat, ale vnitřní anatomie Jeffreyho ramene ji fascinovala. Sára zjevně věděla, co dělá, a Lena nechápala, jak dokáže zachovat klid. Jako by se z ní najednou stal jiný člověk.

„Potřebuju víc světla,“ řekla Sára Smithovi a mladík se poslušně naklonil s baterkou nad tělo. „Blíž,“ poručila si, ale Smith se nepohnul. Sára potichu zaklela a utřela si hřbetem ruky zpocené čelo. Předklonila se do krajně nepohodlné polohy, jen aby lépe viděla do rány.

Jeffrey dlouze zasténal, ale nezdálo se, že nabyl vědomí.

„Sledujte jeho dech,“ požádala Lenu.

Položila zraněnému prsty na hrudník a cítila neznatelný pohyb nahoru a dolů. Pomalu natáčela zápěstí a snažila se zahlédnout hodinky. V místnosti panovalo vedro a po paži jí stékal pot.

Kovový řemínek se ovšem přetočil tak, že se ciferník ocitl na vnitřní straně zápěstí, a Lena brzy poznala marnost svého úsilí.

Sára ucukla, jak jí přímo do obličeje vytryskl gejzír krve. Setřela si ji předloktím a sklonila se zpátky k ráně. „Klíšťky,“ požádala Smithe.

Mladík jednou rukou pátral v kufříku, druhou přidržoval světlo. Sára setřela krev gázou a povzdechla si: „Nevidím ji.“

„Tvoje smůla,“ opáčil Smith a zdálo se, že se dobře baví.

„Když ji nevidím, nemůžu ji vytáhnout.“

„Klid.“ Mladík jí podal lékařské kleště, které vypadaly jako přerostlá pinzeta. „Tak ber,“ zamával nástrojem ve vzduchu.

Sára si kleště vzala, ale nehýbala se.

„Bereš to moc vážně, doktorko.“ Smith poklepal tamponem okolí rány. „Neboj, najdeš ji,“ naléhal vemlouvavě. „Věřím ti.“

„Mohla bych ho zabít.“

„Teď aspoň vidíš, jak se cítím.“ Ohavně se ušklíbl. „Tak dělej.“

Chvíli to znovu vypadalo, že Sára odmítne, ale pak provlékla palec a ukazovák otvory na rukojetích nástroje a vložila čelisti do rány. Vytryskl další pramen krve. „Svorku,“ řekla si, a když Smith nezareagoval dostatečně rychle, vykřikla: „Pohyb! Potřebuju svorku!“

Smith ji spěšně našel a podal jí ji. Sára hodila kleště na podlahu a do jejich klapnutí zazněl cinkot zdeformované kulky poskakující na dlaždicích. Vsunula svorku do proudu krve valící se z rány a gejzír náhle ustal.

Lena se podívala na Smithovy hodinky.

3:30.58.

„To nebylo špatné,“ ocenil mladík, očividně potěšený. Posvítil si a nahlédl do rány, na tváři spokojený úsměv jako dítě, které porazilo při hře dospělého.

„Má asi dvacet minut,“ řekla Sára a ucpávala ránu gázou.

„Jestli se do té doby nedostane do nemocnice, přijde o ruku.“

„Má na starosti vážnější problém,“ poznamenal Smith. Položil baterku na zem a opřel se rukou o stehno, takže Lena pořád viděla na jeho hodinky.

3:31.01.

3:31.02.

„Například?“ zeptala se Sára a Lena koutkem oka viděla, jak se Brad přisunuje k druhému střelci. Znovu mrkl na nástěnné hodiny a Lena usoudila, že myslí oba na totéž – nemůžeme akci synchronizovat, pokud se nebudeme řídit stejně seřízenou časomírou.

Co když zaútočí příliš brzy? Co když vyšle Bradovi signál předčasně? Zemřou dříve, než do stanice vtrhne zásahová jednotka.

„Ne,“ vydechla Lena a až pozdě si uvědomila, že promluvila nahlas.

Smith se na ni zazubil. „Domyslela sis to,“ konstatoval. „Nemám pravdu, miláčku?“

Lena rychle zavrtěla hlavou, současně si sáhla na zadní kapsu a nahmatala obrys nože. Zbytečně moc přemýšlí. Záleží jen na tom, aby vyrazili s Bradem současně. Nejdůležitější bude využít momentu překvapení, ostatní je vedlejší.

„Vidíš?“ obrátil se Smith na Sáru. „Někteří tady už pochopili, že nejsem tak hloupý, jak si o mně myslíš.“

„Já si o vás nemyslím, že jste hloupý.“

Lena kradmo pohlédla na námořnické hodinky. Třicet vteřin.

Brad se přiblížil k Sonnymu a začal v přední části služebny přecházet sem a tam, jako by už nedokázal to napětí vydržet. Co když je to pravda? blesklo Leně hlavou. Co když to nezvládne?

„Vím přesně, co si o mně myslíš,“ namítl Smith.

Lena neznatelným pohybem vsunula ruku do zadní kapsy.

Srdce jí v hrudi poskakovalo a každý jeho úder odpovídal Bradovým krokům před recepčním pultem.

„Od první chvíle mě považuješ za lidský odpad.“

„To není pravda.“

„Dělalas všechno, co bylo v tvých silách, abys mi zničila život.“

„Chtěla jsem vám pomoct,“ bránila se Sára. „Věřte mi.“

„Mohlas mě vzít k sobě. Psal jsem ti. I jemu jsem psal.“ Ukázal na Jeffreyho, ale Sára jako by si toho nevšimla.

„Žádné dopisy jsme nedostali,“ odvětila, ale Lena ji sotva slyšela, tak hlasitě jí šuměla krev v uších. Smith ukázal na Jeffreyho. Ví, kdo je ten zraněný na podlaze.

Sevřela rukojeť a palcem uvolnila pojistku. Tiskla nůž dlaní k tělu, ale přesto jí připadalo, že kovové cvaknutí, jak ostří vyskočilo a zapadlo na místo, zaznělo jako výstřel.

Zatajila dech, přesvědčená, že Smith to musel slyšet, ale mladík se příliš soustředil na Sáru. Jak dlouho o Jeffreym ví? Kdy mu došlo, že před ním neleží Matt, nýbrž nenáviděný nepřítel, na jehož smrt přísahal?

„Celou dobu jsem čekal, že si pro mě přijdete,“ říkal Sáře.

„Čekal jsem jako na smilování, až mě od ní odvedete.“ Jeho hlas připomínal výčitky dítěte. „Umíš si představit, co jsem od ní musel snášet? Víš, jak mi ubližovala?“

Ví, že je to Jeffrey! burácelo Leně v hlavě, ale zuby nehty se bránila vypustit ta slova z úst. Ať už tady Smith hraje jakoukoliv zvrácenou hru, musí v ní ještě okamžik pokračovat. Pár desítek vteřin a bude po všem.

Zadívala se na jeho hodinky.

3:31.43.

„Nemohli jsme vám nijak pomoct,“ hájila se Sára. „Jeffrey není váš otec, Eriku.“

Lena se ohlédla na Brada, který pozvedl obočí. Jsem připraven a čekám na tvůj signál, řekly jí jeho oči.

„Jsi zasraná lhářka,“ ucedil Smith.

„Nelžu,“ odvětila Sára přesvědčivě. „Řeknu vám, kdo je váš otec, ale musíte ho pustit.“

„Pustit ho?“ Smith zavrtěl hlavou. Jednou rukou vytáhl z opasku pistoli, druhou stále opíral o stehno.

3:31.51.

Lena polkla, přestože měla v ústech vyprahlou poušť. Periferním viděním pozorovala, jak se Brad přesunuje k Sonnymu.

„Koho mám pustit?“ zeptal se Smith. Dával si na čas a očividně se dramatem, které rozehrál, velmi dobře bavil. Usmál se a sklopil zrak ke zraněnému. „Myslíš tady toho? Matta?“ Vyslovil to jméno tvrdě, jako by je vyplivl.

Sára váhala o zlomek vteřiny déle, než měla. „Ano.“

„To není Matt,“ ušklíbl se Smith a natáhl úderník. „To je Jeffrey.“

„Teď!“ křikla Lena a vrhla se na Smithe. Zabořila mu nůž do krku a cítila, jak jí prsty kloužou po střence a ostří se jí zařezává do kůže mezi palcem a ukazovákem.

Sára vyskočila o zlomek vteřiny později a vykroutila mladíkovi zbraň z ruky ve stejném okamžiku, kdy z přední části služebny zahřměl výstřel. Tři holčičky jednohlasně zaječely a na předních dveřích se roztříštilo sklo.

Do budovy stanice se nahrnuli agenti GBI. Brad stál nad Sonnym, mířil mu puškou do obličeje a podpatkem mu drtil hrudník.

„Vstaňte,“ řekla Sára Leně a zvedla ji ze Smithe. Lena uklouzla v kaluži krve, ale to už Sára obrátila mladíka na záda.

„Zavolejte sanitku,“ požádala Sára a s oběma rukama přitisknutýma na mladíkův krk se pokoušela zastavit krvácení. Bojovala předem ztracenou bitvu. Krev se valila z rány jako z protržené přehrady a rozlévala se po podlaze. Tak silné krvácení Lena v životě neviděla. Nebylo v lidských silách ten proud zastavit.

„Pomozte mi,“ zasténal Smith – absurdní žádost vzhledem k tomu, jaký masakr měl na svědomí.

„Budete v pořádku,“ tišila ho Sára. „Jen ještě chvíli vydržte.“

„Zabil hromadu lidí!“ vyjela Lena a v té chvíli věřila, že se Sára musela zbláznit. „Chtěl zabít i Jeffreyho.“

„Sežeňte někdo sanitku,“ zopakovala Sára. „Prosím,“ žadonila a tiskla prsty do rozšklebené rány. „Prosím. Potřebuje někoho, kdo by mu pomohl.“

24

Úterý

Jeffrey klesl na jednu z židlí, které stály v řadě před Hossovou kanceláří v budově, kde sídlila úřadovna šerifa. V posledních letech pochopil význam rčení Nést na svých bedrech tíhu světa. Cítil se, jako by na něm ležely dva světy a ani jeden z nich nebyl nijak zvlášť civilizovaný.

Sára usedla vedle něj. „Po tom všem budu ráda, až se vrátím domů.“

„Jo.“

Toužil z města vypadnout od první chvíle, kdy sem přijel, ale teď se domníval, že všechno, co potřebuje, má vedle sebe. Sára jako vždy vytušila, na co myslí, a když mu položila dlaň na stehno, propletl si s ní prsty a přemítal, jak může mít tak zpackaný život a současně se cítit dobře, když ji drží za ruku.

„Řekl ti Hoss, jak dlouho se zdrží?“ zeptala se Sára.

„Myslím, že v skrytu duše pořád čeká, až mu řeknu, že to byl jenom nepovedený žert.“

„Dobře to dopadne.“ Stiskla mu ruku.

Jeffrey se zahleděl neosvětlenou chodbou k vězeňskému traktu a doufal, že nepodlehl emocím. Sára někdy dokázala jednat a uvažovat tak logicky, až ho to děsilo. Ještě nenarazil na člověka, který by se dokázal tak dokonale vyrovnat se vším, co ho potkalo, a přemýšlel, jaké místo může zaujmout v jejím životě.

Sára mu přerušila myšlenky a položila otázku, nad kterou dosud neuvažoval. „Myslíš, že fakt jeho homosexuality něco mění?“

Pokrčil rameny.

„Jeffe.“

Políbil jí konečky prstů a pokusil se změnit téma. „Neumíš si představit, jak jsem se cítil, když jsem tě našel v tom křesle, a co se mi při tom honilo hlavou.“

Sára čekala na odpověď.

„Zatím nevím, co si o tom mám myslet. Nejradši bych mu nakopal zadek za to, co ti udělal,“ vyhrkl a cítil, jak se ho znovu zmocňuje vztek. „Něco takového…“ Potřásl hlavou a bojoval s emocemi. „Bohu přísahám, jestli ho ještě někdy potkám, vyřídím si to s ním, že na to do smrti nezapomene.“

„Byl zoufalý,“ hájila Sára Roberta, ačkoliv Jeffrey nechápal, jak ho může omlouvat. „Co pokládáš za horší?“ zajímala se. „Skutečnost, že je gay, nebo to, co mi udělal?“

Odpověď Jeffrey neznal. „Vím jenom, že mě celé roky obelhával.“

„Nezavrhl bys ho, kdyby ti přiznal pravdu?“

„To už se nikdy nedozvíme, že?“

Sára nechala ta slova viset ve vzduchu.

„Když jsem v tom Swanově brlohu našel Robertovo sako…“

Jeffrey poposedl na židli, pustil její ruku a založil paže na prsou.

Vlastní klubové sako měl uloženo doma ve skříni úplně vzadu, a přestože ho nikdy nenosil, nedokázal se přimět, aby ho věnoval charitě nebo vyhodil do popelnice. Byl horší než místní bývalí fotbalisté, kteří se scházejí každou neděli u sklenky a vzpomínají na staré časy. Lpěl na tom kusu oděvu, jako by mu pomáhal uchovat si mládí.

„Já nevím. Když jsem to sako spatřil, blesklo mi hlavou, že mezi Robertem a Swanem mohlo existovat nějaké spojení. Hned jsem tu myšlenku zavrhl. Řekl jsem si, že to je vyloučeno. Robert přece v žádném případě nemohl být…“ Jeffrey ztěžka vzdychl. To slovo už v životě nevypustím ze rtů, pomyslel si. Vůbec jsem ho neměl používat. „Přišel jsem na stanici za Hossem, ale nebyl tady.“

Jeffrey Sáře neřekl, že po odchodu od Swana ji chtěl v prvotním popudu vyhledat, ale pak se rozhodl pro zajížďku k šerifovi, aby sám sobě dokázal, že se bez ní obejde. Kdyby nebyl tak paličatý, mohl Roberta zastavit, než se situace vyhrotila. Mohl Sáru ochránit.

Sára to ovšem netušila a pokračovala ve výslechu. „Vadí ti, že je gay?“

„Nedokážu ty dvě věci oddělit, Sáro. Opravdu ne. Jsem na něho vzteklý za to, co ti provedl, za to, že bezdůvodně chránil Jessii, za to, že se klidně díval, jak se všichni hrabeme ve sračkách a nic proti tomu neudělal. Jsem na něho vzteklý za to, že zdrhl, přestože byl propuštěn na kauci, a nechal Possuma, ať si to vyžere.“

„Slíbil, že pošle peníze.“

„Jo, jasně. A já zavolám na pojišťovnu, jen co se vrátím domů, a zeptám se, kolik můžu z penzijního fondu vytáhnout.“ Pomyslel na Possumovu oteklou čelist a na to, jak přítel mávnutím ruky odbyl jeho omluvu. Nepřipustí, aby Possum nesl finanční náklady sám, bylo by to krajně nespravedlivé.

„A dál?“ vyzvídala Sára. „Kvůli čemu ještě se na něho zlobíš?“

Jeffrey vstal, už nedokázal klidně sedět a začal se procházet po hale. „Za to, že se mi nesvěřil.“ Ohlédl se, jak zadržený v jedné z cel zařval sprostou nadávku. „Kdybys náhodou nebyla v tom domě, věděli bychom jen to, že nechal propadnout kauci a je na útěku, stíhán pro podezření z vraždy. Nevěděli bychom nic o Jessii, ani o jeho vztahu – nebo jak to chceš nazvat – se Swanem.

Pokládali bychom ho za uprchlého vraha.“ Zastavil se a otočil se k ní. „Mně přece mohl věřit.“

Sáře se v obličeji objevil rozvážný výraz, jako by si pořád nebyla jistá, zda volí správná slova. „Můj bratranec Hare zažil v prváku na vysoké krušné časy,“ začala opatrně. „Jeden den byl snad nejoblíbenější kluk v ročníku, druhý den mu dokonce vyhrožovali smrtí.“

Jeffrey na jejího bratrance ve víru událostí zapomněl a teď uvažoval, jestli Sára hájí Roberta, nebo svého příbuzného. „Co se stalo?“

Pokrčila rameny. „Okolí si to prostě domyslelo. Měl stálého přítele, svého spolubydlícího. Tvořili nerozlučnou dvojici. Když se mezi studenty začala šířit šeptanda, Hare nic neskrýval. Překvapilo ho, že taková prkotina někoho zajímá.“

„To od něho bylo hodně naivní.“

„Hare je prostě takový. Řekla bych, že jsme oba vyrůstali v dost izolovaném světě. Rodiče nás naučili nevšímat si, zda je někdo gay nebo – v uvozovkách – normální, zda je černý nebo bílý nebo třeba strakatý. Šokovalo ho, když se tak zvaní přátelé obrátili proti němu.“

Jeffrey si uměl živě představit, co se dělo, ale chtěl to slyšet na vlastní uši. „Jak to dopadlo?“

„Stalo se to na konci školního roku, takže bylo dost času, aby horké hlavy vychladly a situace se uklidnila.“ Odmlčela se a bylo zřejmé, že ji ta vzpomínka stále bolí. Sára si nade vše cenila rodiny a utrpení někoho z příbuzných bylo asi to jediné, s čím se nedokázala vyrovnat.

„Doufali jsme, že přes prázdniny rozruch utichne, jenže jsme se samozřejmě mýlili. První den po návratu do školy se na něho vrhla parta kluků a chtěli ho zmlátit, ale Hare se uměl prát a rozbil několik nosů. Slyšela jsem, jak ti říkal, že nechal fotbalu, protože si zranil koleno, ale bylo to jinak. Řekli mu, aby se sbalil, a vyhodili ho z týmu.“

Jeffrey se posadil. „Nemůžu říct, že bych se k Robertovi choval jinak, kdybych to tehdy zjistil.“

„A dnes?“

„Dnes…“ Potřásl hlavou. „K čertu, přeju si jen to, aby byl v bezpečí. Neumím si představit, co to musí být za život, když tě lidi pokládají za něco, co nejsi.“

„Podle toho, co o tobě vím, jsi právě popsal první část svého života.“

Zasmál se – takto dosud na své mládí nenahlížel. „Asi jo.“

„Co ti Hoss řekl, když jsi mu volal a informoval ho?“

„Nic,“ odpověděl a dodal: „Nezdálo se, že by ho to překvapilo.“

„Myslíš, že to věděl?“

„Přinejmenším musel mít podezření, ale s jistotou se to říct nedá.“

Významně na Sáru mrkl. „Věř mi, podobné věci nevidíš, dokud se po nich nedíváš.“

„A co bude dál?“

„Pochopitelně zatknou Jessii.“ Vyfoukl vzduch přes zaťaté zuby.

„Počítám, že to bude dost dramatické. Reggie Ray si užije. Nedivil bych se, kdyby utržil pár kopanců.“

„S tím si nelámej hlavu.“

„Kdyby teď vešel těmito dveřmi, odnesli by ho na nosítkách.“

„A co Julie Kendallová?“

„Co je s ní?“

„Musím ti něco říct.“ Sára ho vzala za ruku. „Respektive si s tebou musím promluvit o tom, co říkala Lane Kendallová.“

„Je to…“

„Ne,“ přerušila ho Sára. „Jde o něco jiného. Měla bych ti vysvětlit, proč jsem se tak chovala, když tě obvinila, že jsi… že jsi znásilnil Julii.“

„Neudělal jsem to,“ bránil se. „Přísahám, Sáro, to dítě není moje.“

„Já vím,“ ujistila ho, ale tak zvláštním tónem, že jí nevěřil.

Jeffrey vstal. „Kolikrát ti mám opakovat, že jsem to neudělal? Neměl jsem s tím nic společného.“

„Já vím, že ne,“ odsekla podrážděně.

„Mrzí mě, že to bereš takhle,“ povzdechl si a Sára si uvědomila, že si k němu v dané chvíli uzavřela cestu.

Znovu začal přecházet. Cítil se zahnaný do kouta a provinile, přestože věděl, že se ničeho zlého nedopustil. Dokázal myslet jen na to, že pomluvy konečně pronikly až do Sářina nitra a ona o něm začala pochybovat jako všichni ostatní. Dosáhli bodu, odkud již není návratu.

„Jeffe,“ vyzvala ho rozzlobeně. „Přestaň tady chodit jako tygr v kleci.“

Poslechl, přestože měl pocit, že mu tělem prochází elektrický proud. „Takhle to dál nejde, Sáro. Buď mi věříš, nebo ne, ale já už nehodlám dál…“

„Mlč!“ přerušila ho.

„Myslíš si o mně, že bych byl něčeho takového schopný?“ naléhal.

„Myslíš si, že bych opravdu dokázal…“ Nenacházel slov.

„Kristepane, Sáro, jestli si myslíš, že jsem někoho znásilnil, co tady se mnou sakra děláš?“

„Já si nemyslím, žes to udělal, Jeffrey. Celou dobu se ti to snažím vtlouct do hlavy.“ Najednou vypadala k smrti unavená a její hlas zněl nepřirozeně ostře. „I kdybych si to myslela – a opakuju, že to není pravda –, z medicínského hlediska prostě nemůžeš být Erikův otec.“

Mlčel a čekal, až mu to vysvětlí.

„Nemáš v rodině problémy se srážlivostí, že ne?“ zeptala se, jako by mluvila s tříletým dítětem.

„Já dokonce ani nevím, o čem mluvíš.“

„Mluvím o poruše srážlivosti,“ odvětila Sára trpělivě, jako by věřila, že opakování pomůže Jeffreymu pochopit. „Je to onemocnění krve. Ze slov Lane Kendallové vyplynulo, že Eric trpí chorobnou krvácivostí.“

Jeffrey nechápal, kam Sára míří. Epizodu s Lane Kendallovou by nejraději vymazal z paměti a rozhodně se k ní nechtěl vracet a rýpat se v ní.

„Nevyšetřovala jsem ho,“ pokračovala Sára, „ale podle toho, co mi řekla Nell, bych tipovala na von Willebrandovu chorobu.“

Čekal, co bude následovat.

„Erikovi se nesráží krev.“

„Něco jako hemofilie?“

„Podobně,“ odpověděla. „Nemoc může mít jen mírné projevy. Někteří lidé ani nevědí, že jí trpí. Myslí si, že prostě snadno krvácejí.“

Jeffrey cítil, jak mu na zátylku vstávají vlasy.

Výraz v obličeji ho určitě prozradil, protože Sára se zeptala: „Co je?“

Zavrtěl hlavou a pomyslel si, že martyrium s Robertem z něj udělalo podezřívavého paranoika. „Nemohl tu nemoc zdědit od Lane a její rodiny? Nebo od Juliina otce?“

„Mohl,“ odpověděla, avšak její tón naznačoval, že to nepokládá za pravděpodobné. „Ženy obvykle poznají, že tou nemocí trpí, podle mimořádně silného menstruačního krvácení. Spousta se jich potom uchyluje ke zbytečné hysterektomii. Ta nemoc se diagnostikuje poměrně snadno, ale lékaře často nenapadne po ní pátrat. Když uvážím, kolik Lane porodila dětí,“ dodala Sára, „musela by vědět, že tu chorobu má. Těhotenství představuje pro ženy s poruchou srážlivosti krve značné riziko.“

Jeffrey na ni beze slova zíral. Závěry, k nimž jeho mozek dospíval, se mu obracely ve vnitřnostech jako ostrý nůž. „Co když někdo často krvácí z nosu?“

Nakrčila obočí. „Myslíš na někoho konkrétního?“

„Jenom mi odpověz, Sáro. Prosím tě, odpověz mi a na nic se neptej.“

„Je to možné. Krvácení z nosu, z dásní. Rány, které se nezacelují.“

„A víš jistě, že ta nemoc je genetického původu?“

„Ano.“

„Sakra,“ zašeptal a pomyslel si, že pokud se mu před několika minutami zdálo, že jde všechno z kopce, teď se situace zhoršila tak, že to přesahovalo ty nejdivočejší představy.

„Co to má…“

Oba se ohlédli ke vchodu.

„Omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho.“ Otevřenými dveřmi prošel Hoss a s klíči v ruce mířil ke své kanceláři.

Jeffrey stál jako solný sloup, neschopen pohybu.

Šerif se podíval na Sáru. „V životě by mě nenapadlo, že by Robert ublížil ženě,“ komentoval modřiny a tržné rány v jejím obličeji. „Ale obávám se, že zdaleka nebyl takový člověk, za jakého jsem jej pokládal.“

„Nic vážného,“ opáčila Sára a usmála se sevřenými rty.

„To rád slyším.“ Hoss odemkl kancelář, vešel, rozsvítil, posadil se za stůl a začal se prohrabovat papíry. „Pojďte dál, ať to máme z krku.“

Sára se na Jeffreyho tázavě zadívala, odpověděl souhlasným přikývnutím.

Šerif si všiml, že Jeffrey zůstal stát na prahu. „Stalo se něco, Slicku? Nějaký problém?“

Sára položila Jeffreymu ruku na rameno. „Mám počkat venku?“ zeptala se.

„To je v pořádku,“ odpověděl Hoss, který se domníval, že otázka patřila jemu.

„Počkám.“ Sára mu stiskla rameno a Jeffrey jí v duchu poděkoval.

Její důvěra, že se zachová správně, mu dala sílu vstoupit do kanceláře.

Dveře za ním zaklaply a posadil se naproti šerifovi.

„No, myslím, že si prožila svoje,“ poznamenal Hoss v domnění, že na přecitlivělou Sáru toho bylo moc. Vzal do ruky hlášení a přeletěl ho očima. „Poslal jsem Reggieho zatknout Jessii. Počítám, že si užije. Ta se bude bránit zuby nehty.“

„Pořád ještě nevíme, kdo zabil Julii.“

„Robert se přiznal.“

„Přiznal se k řadě věcí, které neudělal.“

„Po tom, co jsme se o něm dozvěděli, mu těžko můžu věřit.“

„Chcete říct, že když je gay, automaticky to znamená, že je schopen vraždy?“

„Podle mě je schopen všeho,“ opáčil Hoss. Otočil protokol a četl zadní stránku. „Nejspíš bych měl otevřít některé jeho staré případy, abych poznal, co byl skutečně zač.“

Tento výrok dokázal Jeffreyho rozlítit víc než cokoliv jiného.

„Robert byl dobrý policajt.“

„Byl to zasraný buzerant,“ odsekl Hoss s pohledem stále upřeným na hlášení. Za okamžik vzal pero a podepsal protokol.

„Netuším, co všechno tady vyváděl. Před pár lety jsme vyšetřovali zmizení jednoho kluka. Robert na tom případu pracoval, jako kdyby se jednalo o jeho vlastního syna.“

Jeffreymu se nějakým záhadným způsobem podařilo promluvit přes zaťaté zuby. „Teď dokonce tvrdíte, že je pedofil?“

Šerif zvedl další hlášení. „To jde ruku v ruce.“

Jeffrey na něho němě zíral.

„Trénoval fotbalové žáky,“ pokračoval Hoss. „Už jsem volal některým rodičům.“

„To je hovadina,“ vyštěkl Jeffrey. „Robert děti miloval.“

„Jo,“ souhlasil Hoss. „Tihle prasáci děti opravdu milují.“

„Takže je pedofil a na chlapečky, ale současně znásilnil a zabil Julii,“ shrnul Jeffrey, aby svému někdejšímu mentorovi naznačil, jak scestné je jeho uvažování.

„Bůhví, co se v tom jeho chorém mozku líhlo,“ odsekl šerif.

„Uškrtil nevinnou holku, zastřelil chlapa, co mu píchal starou…“

Hossova slova mu zněla ozvěnou v hlavě a Jeffrey konečně před sebou viděl hotovou skládanku, do níž zapadl poslední dílek.

„Nevzpomínám si, že bych vám řekl, že byla uškrcená,“ poznamenal tiše.

Šerif po něm střelil vyděšeným pohledem. „Řekla mi to ta tvoje slečna.“

„Skutečně?“ Jeffrey vstal ze židle. „Mám za ní zajít a zeptat se?“

Hoss znejistěl. „Asi jsem to zaslechl někde ve městě.“

Jeffrey nevěřil, jak dokáže ticho křičet. Všechno sedělo. „Dobře víte, že to neudělal.“

Hoss se na něho podíval přes okraj papíru. „Nepovídej.“

„Eric Kendall trpí poruchou srážlivosti krve.“

Šerif se vrátil k hlášení a jeho oči přebíhaly po řádcích.

„Opravdu?“

„Je to váš syn, že?“

Hoss neodpověděl, ale Jeffrey viděl, jak se list v jeho ruce chvěje.

„Kdysi jste mi vyprávěl, že jste se po bratrově smrti přihlásil do armády, ale odmítli vás ze zdravotních důvodů.“

„No a?“

„Proč vás nepřijali?“

Hoss pokrčil rameny. „Ploché nohy. Ví to celé město.“

„A nebylo to náhodou něco jiného? Nešlo o nemoc, která by vás automaticky vyloučila ze sboru, kdyby vyšla najevo?“

„Plácáš nesmysly, chlapče,“ řekl šerif tónem, kterým si přímo vynucoval ukončení rozhovoru.

Jeffrey neposlechl. „Každou chvíli vám teče krev z nosu. Krvácejí vám dásně. Vzpomínám, jak jste se kdysi řízl o okraj papíru. Ta ranka vám krvácela dva dny.“

Hoss se chabě zasmál. „To ještě neznamená…“

„Přestaňte mi lhát,“ řekl Jeffrey důrazně. Vztek, který v něm klokotal, se dral na povrch. „Můžete mně říct cokoliv a zůstane to mezi čtyřmi stěnami této místnosti, ale neopovažujte se mi lhát.“

Šerif mávl rukou, jako kdyby o nic nešlo. „Byla to obyčejná lehká holka. Vždyť jsi ji znal.“

„Bylo jí šestnáct, proboha svatého!“

„Sedmnáct,“ opravil ho šerif. „Neporušil jsem zákon.“

Jeffrey se znechuceně ušklíbl. Hoss si toho musel všimnout, protože zkusil jinou taktiku.

„Pochop, tehdy byla jiná doba. Ta holka potřebovala někoho, kdo by se o ni postaral.“

Jeffreymu se zvedl žaludek. Jako policista slyšel tuhle výmluvu snad stokrát – z úst špinavých, odporných starých mužů. To, že ji teď použil Hoss, na něj zapůsobilo jako políček. „Starat se o holku neznamená ji píchat.“

„Pozor na jazyk,“ varoval ho šerif, jako kdyby si stále zasloužil Jeffreyho respekt. „Nech toho, Slicku. Opravdu jsem se o ni staral.“

„Jak?“

„Tak za prvé jsem od ní držel jejího otce,“ odpověděl Hoss.

„A myslíš si, že jí ten výlet a porod zaplatila matka?“

„Porodila vaše dítě.“

Šerif pokrčil rameny. „Víš to určitě? Mohlo být moje, mohlo být tvoje.“

„Tak hovno!“ vypěnil Jeffrey.

„Chci tím říct, že otcem mohl být kdokoliv. Vyspala se s půlkou města.“ Z krabice na stole vytáhl papírový kapesník a přitiskl si ho k nosu. „Co já vím, mohla mít toho parchanta s vlastním fotrem.“

Jeffrey zíral na výmluvný pramínek krve, který tekl Hossovi z nosu. Šerif na něho vždycky působil jako tvrdý chlap, ale když o tom teď uvažoval, vzpomněl si, že se mu při nejmenším náznaku stresu spustila z nosu krev.

„Ten medailonek jste jí dal vy, že?“ zeptal se.

Hoss se podíval na kapesník a přiložil ho zpátky k nosu.

„Patřil mojí mámě. Ten den jsem nejspíš měl štědrou náladu.“

Jeffrey přemítal, co Hoss k Julii skutečně cítil. Když má muž nějakou ženu jen na to, aby se s ní vyspal, nedává jí dárky, nota bene šperky po matce. „Proč jste se s ní neoženil?“ vyzvídal neúprosně.

Šerif se hlasitě rozesmál a zpod kapesníku se rozprskly kapičky krve. „Prober se, Slicku. Takovou kreaturu si přece nemůžeš vzít za ženu.“ Ukázal ke dveřím, za nimiž čekala Sára. „Ženíš se s takovými, jako je ona.“ Ruka mu poklesla. „S ženskou, jako je Julie, akorát pícháš a modlíš se k bohu, abys od ní nechytil něco, čeho by ses potom musel zbavit injekcemi penicilinu.“

„Jak o ní můžete takto mluvit? Je to matka vašeho dítěte.“

„Od tebe to sedí.“

„Co tím chcete říct?“

„Ale nic,“ odpověděl šerif, ale Jeffrey tušil, že si něco nechává pro sebe. „Hele, prostě nám spolu bylo dobře, to je všechno.“

„Byla ještě moc mladá, aby poznala, kdy je jí dobře.“ Jeffrey vstal. Pomyslel si, že až příliš dlouho jenom nečinně seděl. „Zabil jste ji?“

„Nevěřím, že se mě můžeš na něco takového ptát.“

Jeffrey mlčel, odpověď si přečetl v Hossových očích. Dosavadní svět se mu obracel vzhůru nohama. Z muže, kterého dosud pokládal za slušného a poctivého člověka, se vyklubal odporný zvrhlík. Kvůli lidem tohoto typu byl rád, že pracuje jako policista a může alespoň některé z nich strčit za mříže. Kdyby teď před ním Hoss seděl ve vyšetřovně na stanici v Grantu, musel by se hodně ovládat, aby nevybuchl a toho hajzla nepraštil.

„Neumíš si představit, co jsem prožíval,“ zkusil to znovu šerif.

„Uvědom si, že jsem třicet let pracoval pro blaho tohoto města.“

„Zabil jste sedmnáctiletou dívku.“ Jeffrey bojoval s přívalem emocí, který v něm ta věta vyvolala. „Nebo mi chcete říct, že je to v souladu se zákonem, protože jí už bylo osmnáct?“

Hoss také vstal a hodil kapesník do koše. „Snažil jsem se chránit Roberta.“

„Roberta?“ Jeffrey nevěřil svým uším. „Co s tím má Robert společného?“

Šerif se opřel dlaněmi o stůl a naklonil se k Jeffreymu. „Tvrdila, že ji znásilnil. Nemohl jsem připustit, aby mu štětka jako Julie zničila život.“

„Ta pomluva během týdne vyšuměla,“ kontroval Jeffrey. „Co týdne! Za pár dní.“

Hoss sklopil zrak k desce stolu. „Lidi by si nedali pokoj. Pořád by o tom mluvili. Nic jiného totiž neumí. Tohle město je plné blbců, kteří se navzájem lživě pomlouvají a myslí si, že sami vědí nejlíp, co je správné a co ne, zatímco ve skutečnosti vědí hovno.“

Utřel si nos hřbetem dlaně a rozmazal si krev po kůži. „Musel jsem chránit svou pověst. Lidé v tomto městě mě potřebují. Potřebují vědět, že to zde má někdo pevně v rukou. Udělal jsem to v jejich zájmu.“

„Jste blázen,“ odtušil Jeffrey. „Sobecký, bezohledný starý blázen.“

Šerif pohodil hlavou. „Nemáš právo se mnou…“

„Co vám udělala?“ zeptal se Jeffrey. „Poslal jste ji pryč, aby porodila dítě, ale ona se vrátila. Myslel jste si snad, že už ji nikdy neuvidíte?“

Hoss mávl rukou a přistoupil k oknu, otočený k Jeffreymu zády.

„Domníváte se, že jste nedotknutelný. Věříte, že ta placka, za kterou se schováváte, vás ochrání před vším a před všemi.“

Hoss neodpověděl.

„Vrátila se, a co bylo dál, Hossi? Co chtěla? Peníze?“

Šerif položil ruku na dřevěnou schránku s vlajkou, do níž byla kdysi zahalena rakev jeho bratra. „Myslela si, že se s ní ožením.

Chytrá holka, co? Já, a oženit se s ní?“ Zasmál se. „Tak hovno.“

„Proto jste ji zbil?“

„Tak jednoduché to nebylo.“ Hoss konečně vypadal zkroušeně, ale Jeffrey věděl, že důvodem nejsou výčitky svědomí, ale skutečnost, že byl odhalen. „Došlo k tomu nešťastnou náhodou.“

„Jo, lidi se škrtí nešťastnou náhodou každý den.“

Hossův hlas nepřirozeně stoupl. „Vyhrožovala, že všechno řekne. Vrátila se s tím děckem jako nějaká zatracená Panenka Marie. Prohlásila, že chce, abych z ní udělal počestnou ženu. Chápeš to? Oženit se s Julií? Koupit si koláč, do kterého každý chlap ve městě strčil prst, aby ho ochutnal? Kdybych si vzal kurvu jako ona, byl bych celému světu pro smích.“

„Nenazývejte ji tak,“ varoval Jeffrey. „Na to nemáte právo.“

„Ale mám,“ odsekl šerif. „Byly s ní jenom potíže. Obvinila tě, žes ji znásilnil. Jak se ti to líbilo?“

„Aha.“ Jeffrey poznal, kam Hoss směřuje. „Takže si to ujasněme.

Vy jste Julii zabil kvůli mně, je to tak?“

Hoss přikývl. „A kvůli Robertovi.“

Jeffrey věděl, že musí potlačit šok, aby z šerifa vypáčil zbytek pravdy. „Co se stalo?“

„Přišla za mnou do kanceláře.“ Rozmáchlým gestem zahrnul celou místnost, pobouřený nepříjemnou vzpomínkou. „Sem! Do mé kanceláře!“

„A dál?“

Hoss se otočil zpět ke schránce s vlajkou a přejel po ní prsty.

„Bylo už dost pozdě, asi jako teď, a stanice byla prakticky prázdná.“

Odmlčel se. „Chvíli mě dráždila, jak to měla ve zvyku, ale potom najednou přestala. Podělaná štětka. Uměla jen provokovat, nic jiného.“

Jeffrey beze slova čekal.

„Takže,“ pokračoval Hoss, „jsme si o tom promluvili.“

„Znásilnil jste ji?“

„Nemůžeš znásilnit ženskou, která ti dá dobrovolně,“ ohradil se šerif. „Vždycky mi dávala dobrovolně.“

Jeffreymu se dělalo zle, přesto se zeptal: „Co se stalo dál?“

„Naléhala, abych se s ní oženil. Říkala, že nechce, aby Erika vychovávala její matka.“

Jeffrey se zadíval na schránku s vlajkou. Bronzovou destičku s vyrytým jménem viděl snad tisíckrát, ale souvislost mu došla až nyní. JOHN ERIC HOLLISTER. Julie tlačila Hosse tvrdě ke zdi a neuvědomila si, že zašla příliš daleko.

„Pohádali jste se?“ vybídl šerifa.

„Jo.“ Hoss přikývl. „Nabídl jsem jí peníze, ale hodila mi je do obličeje. Řekla, že až se vezmeme, dostane všechny moje prachy.“

Drsně se zasmál. „Nepředstavitelně pitomá čubka. Věřil bys tomu? Myslela si, že si ji vezmu! Myslela si, že se hodí k něčemu jinému než k píchání a hulení.“

Jeffrey cítil, jak ho po neustálém zatínaní zubů bolí čelist.

Pokaždé, když Hoss otevřel ústa, musel potlačit nutkání sevřít mu krk a zardousit ho.

„Neustále mě provokovala. Vyhrožovala mi. A mně nikdo vyhrožovat nebude.“

„No a tak jste ji prostě zabil.“

„Ne, bylo to jinak,“ odporoval šerif. „Snažil jsem se jí domluvit. Přesvědčit ji logickými argumenty.“ Otočil se s rozpačitým úsměvem, jako by od Jeffreyho očekával pochvalu. „Pokusil jsem se ji vystrkat z kanceláře. Dovlekl jsem ji ke dveřím. Potom už si jenom vzpomínám, že mi skočila na záda, kopala, škrábala a ječela. Bál jsem se, že ji někdo uslyší. Že se přijde podívat, co se děje.“

Jeffrey přikývl, jako kdyby chápal.

„No a pak jsem měl najednou ruce kolem jejího krku.“ Hoss natáhl paže před sebe. Robert předvedl totéž gesto, když se přiznal k vraždě Julie, ale šerif tu scénu znovuprožíval s vášní přímého účastníka. Postavil se čelem svým démonům a chtěl zardousit strašlivou vzpomínku. Z nosu mu vytékal souvislý potůček krve, ale nevšímal si toho.

„Chtěl jsem ji umlčet, aby už konečně zavřela hubu. Nechtěl jsem jí ublížit, jenom aby přestala ječet. A nakonec opravdu zmlkla.“ Hleděl kamsi nad Jeffreyho rameno. „Snažil jsem se jí pomoct. Dával jsem jí dýchání z úst do úst. Zkusil jsem masáž srdce. Ale byla mrtvá. Hlava se jí… kolébala na krku… Myslím, že jsem jí zlomil vaz.“

Jeffrey chvíli mlčel a uvažoval, co se skutečně stalo. Před několika lety by vzal Hossova slova za bernou minci a možná by mu dokonce pomohl zahladit stopy. Dnes viděl, co se za jeho vysvětlením skrývá – lež omotaná kolem pravdy, která mu dovolila klidně spát i s krví na rukou.

Zamířil k šerifovi. „Uškrtil jste ji.“

„Nechtěl jsem.“

„Jak dlouho to trvalo?“ Postoupil o další krok. Případ, který vyšetřoval před rokem, ho obohatil o poznání, že uškrtit člověka holýma rukama není tak snadné, jak se na první pohled zdá, zejména když se oběť zuby nehty brání, jak to Julie bezpochyby dělala. „Jak dlouho trvalo, než zemřela?“

„Já nevím. Moc dlouho ne.“

„Proč jste ji odnesl do jeskyně?“

„Nepřemýšlel jsem o tom,“ odpověděl šerif, ale v očích mu zablesklo pocitem viny.

„Celé město vědělo, že jsem tam s ní byl,“ řekl Jeffrey. „Kdyby se její mrtvola našla, každý by si ji spojil se mnou. Nebo s Robertem. Nebo s námi oběma.“

„Tak jsem ne…“

„Tvrdila, že jsme ji znásilnili,“ přerušil šerifa Jeffrey. „Obvinila nás sotva rok před smrtí. Logicky by to do sebe zapadalo, že? Prostě jsme se jí pomstili.“

„Zadrž,“ vyhrkl Hoss a konečně se podíval mladšímu muži do očí. Bylo jasně patrné, kolik úsilí ho to stálo. „Myslíš si, že jsem chtěl její smrt hodit na tebe a na Roberta?“

„Ano,“ odpověděl Jeffrey bez váhání.

Šerif se přestal ovládat. „Říkám ti, že to byla nešťastná náhoda!“

„To si říkejte lidem ve městě,“ odsekl Jeffrey a Hoss zbledl.

„Řekněte to Deaconu Whiteovi nebo Thelmě z banky. Řekněte to Reggiemu Rayovi, až přivede Jessii.“

Šerifa se očividně zmocnila panika. „To bys neudělal.“

„Že ne?“ opáčil Jeffrey. „Nevím, jak pro vás, ale pro mě ten odznak, který nosím, znamená víc než snídaně zadarmo v bistru za rohem.“

„To já jsem tě naučil ten odznak respektovat a mít ho v úctě.“

„Naučil jste mě velký kulový.“

Hoss mu bodl ukazovákem k obličeji. „Chlapče, kdyby nebylo mě, seděl bys dnes v kriminále vedle svého otce a vytíral podlahy.“

„To nemění nic na skutečnosti, že stojím v jedné místnosti s vrahem.“

„Někdo tě musel chránit,“ vemlouval se Hoss roztřeseným hlasem. „Neudělal jsem nic jiného, než že jsem chránil tebe a toho tvého teploušského kamaráda.“

Jeffrey se při tom označení zachvěl a Hoss se toho chytil.

„Jo, přesně tak. Jak by se ti líbilo, kdybych rozhlásil, že ty a Robert jste byli víc než přátelé?“

Jeffrey se chraplavě zasmál.

„Co já vím? Třeba jste opravdu byli milenci.“

„Třeba jo.“

„Dělali jste si to do zadku?“ provokoval šerif a zoufalství z něj čišelo jako odporný smrad. „Chceš, aby si to všichni ve městě vyslechli? Chceš, aby se to dozvěděla tvoje máma? Možná dokonce zajedu do věznice a potěším tou novinkou tvého otce.“

„Otci to můžete říct, až vás k němu zavřou, vy odporný starý sviňáku.“

„Dávej si pozor na jazyk.“

„Nebo co?“

„Chránil jsem tě!“ ječel Hoss. „Myslíš, že by něco podobného pro tebe udělal tvůj otec? Myslíš, že by ti ten bezcenný hajzl někdy pomohl?“

Jeffrey praštil pěstí do stolu. „Já se vás o žádnou pomoc neprosil!“

„Ale zatraceně jistě jsi ji potřeboval!“ zařval na něho Hoss.

Krev mu kapala z nosu, ale hulákal dál, vztekem rudý jako krocan.

„Vychoval jsem tě, chlapče! Udělal jsem z tebe slušného člověka!“

Jeffrey ho bodl prstem do hrudi. „Slušného člověka jsem ze sebe udělal sám. Vy na tom nemáte žádnou zásluhu.“ Tak blízko šerifovi se cítil špinavý. „Pokládal jsem vás za boha. Ztělesňoval jste všecko, čím jsem chtěl být.“

Hossovi se chvěly rty. Jak rád by vzal Jeffreyho slova jako kompliment!

Jeffrey se ovšem vyjádřil jasně: „Zneužil jste nedospělou dívku. Připravil jste dítě o matku.“

„To jsem…“

„Dělá se mi z vás zle.“ Jeffrey se otočil ke dveřím.

Šerif se opřel o stůl, jako by se už nedokázal udržet na nohou.

„Takhle nesmíš odejít, Slicku. Stůj!“ Hlas se mu zoufalstvím třásl na pokraji hysterie. „Co řekneš lidem? Co řekneš ve městě?“

„Pravdu.“ Jeffrey cítil, že se mu vrací klid. Už před sebou neviděl svého mentora, náhradního otce, ale zločince, prolhaného starce, jenž zničil osudy lidí, které měl chránit.

„Vrať se,“ žadonil Hoss. „To nesmíš. Budeš mě mít na svědomí. Umíš si představit, co se stane, až jim to… Prosím tě, Slicku, nedělej to.“ Vykročil, jako by chtěl Jeffreyho zastavit. „To mi můžeš zrovna tak prostřelit hlavu.“ Pokusil se o ubohý úsměv.

„No tak, synku, nedívej se na mě tak.“

„Dívat se na vás?“ Jeffrey se zastavil s rukou na klice. „Od pohledu na vás se mi zvedá žaludek.“

Dveře zavřel tiše, ale v duchu slyšel ohlušující prásknutí. Sára vstala a nervózně si promnula ruce.

Nevěděl, co jí má říct. Nikdy nenajde slova, jimiž by popsal, jak se v té chvíli cítil. Jako loď bez kormidla bylo první, co ho napadlo. Ztratil vše, co určovalo směr jeho života.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se a starost v jejím hlase mu připadala jako rajská hudba.

„Když tátu zavřeli, přišel mě navštívit,“ řekl místo odpovědi.

„Hoss?“

„Měl jsem krátce před státnicemi na Auburnu. Pamatuju si to, jako by se to stalo včera.“ Odmlčel se a před svým duševním zrakem znovu viděl barevné listí na stromech. Byl krásný podzimní den a Jeffrey seděl ve svém pokoji na koleji a lámal si hlavu, kde sežene peníze, jestli ho univerzita přijme na doktorské studium.

Chtěl se stát učitelem, toužil po uznání a pravidelném příjmu.

A chtěl společnosti vrátit, co do něj investovala.

„Zaklepal na dveře pokoje,“ pokračoval Jeffrey. „Na koleji nikdo neklepal, prostě se hned šlo dál. Myslel jsem, že si někdo dělá legraci.“ Opřel se o zeď. „Klepání nepřestávalo, a tak jsem šel nakonec otevřít. Stál tam Hoss s tím svým samolibým výrazem a oznámil mi, že se otec přiznal a výměnou za to, že nedostane trest smrti, udal své společníky. Víš, jak ho nazval?“

Sára zavrtěla hlavou.

„Ubohým zbabělcem.“ Jeffrey se nadechl. „Řekl mi, že od té chvíle musím být mužem a že čas her skončil. Čas her, panebože! Jako kdybych si ve škole celou dobu jenom hrál a bavil se. A potom mi podal přihlášku. Vyplněnou.“

„Na policejní akademii?“

Jeffrey přikývl. „Jo. Vzal jsem ji a podepsal.“ Zavřel oči a uvažoval, jak by se jeho život vyvíjel, kdyby tehdy Hosse odmítl.

Především by nepoznal Sáru. S největší pravděpodobností by pořád žil tady v Sylacauze a potýkal se se stejnými posměšnými poznámkami a postranními pohledy, které odsud vyhnaly Roberta.

„Nevím, jak to mám udělat,“ povzdechl si.

„Zůstanu tady s tebou, jak dlouho mě budeš potřebovat.“

„Nemůžu na to ani pomyslet,“ řekl jí a nepřeháněl. Jak se může postavit na veřejnost a zopakovat, co od Hosse slyšel?

„Dobře to dopadne, uvidíš,“ utěšovala ho Sára a v tom okamžiku zazněl z kanceláře výstřel.

Dveře musela otevřít Sára, Jeffrey neměl sílu se pohnout. Přesto se mu nějak podařilo alespoň otočit hlavu k šerifově kanceláři.

Starý pán seděl za svým stolem, jednu ruku na vlajce z bratrovy rakve, v druhé pistoli. Přiložil si hlaveň ke spánku a stiskl spoušť. Jeffrey v nejmenším nepochyboval, že je mrtvý, přesto když se Sára vrátila do haly a pohladila ho po krku, jeho oči zformulovaly otázku.

„Bohužel,“ řekla mu. „Je mrtvý.“

25

15.50

„Sakra,“ sykla Lena a měla co dělat, aby neucukla, když jí Molly vbodla jehlu vedle rány.

„Promiňte,“ omlouvala se ošetřovatelka, která se však dívala přes rameno na Jeffreyho a Sáru, ne na Lenu.

Lena sledovala její pohled a pozorovala, jak Jeffreyho nakládají do sanitky. „Bude v pořádku?“

Molly přikývla, avšak nahlas řekla: „Doufám.“

„A co Maria?“

„Odvezli ji na operační sál. Je stará, ale na svůj věk hodně silná.“

Otočila se zpátky k Lenině poraněné ruce. „Teď to trochu píchne.“

„Neříkejte.“ Ta zatracená jehla ji bolela pomalu víc než pořezaná dlaň.

„Injekce utlumí bolest, jinak bych vám to nemohla zašít.“

„Hlavně sebou hoďte.“ Lena se kousla do rtu. Ucítila krev a vzpomněla si, že ho má natržený. Molly vpíchla jehlu z druhé strany rozšklebené rány. „Kristepane, bolí to jak čert.“

„Vydržte. Už to bude.“

„Kristepane,“ zopakovala a odvrátila pohled od stříkačky.

Wagnerová mluvila s Nickem u dveří do zadní místnosti čistírny a oba se na ni a na zaměstnanou ošetřovatelku dívali.

„Hotovo,“ oznámila Molly. „Za pár minut začne bolest otupovat.“

„To by sakra měla,“ opáčila Lena, která stále cítila vpichy. Vyhlédla oknem na zmatek na ulici, kde se hemžilo nejméně padesát agentů GBI. Zdálo se jí, že ani jeden neví, co má dělat. Smith byl mrtvý a Sonny seděl s pouty na rukou na zadním sedadle hlídkového vozu, který ho převážel do Maconu, kde mu policisté s největší pravděpodobností vymlátí duši z těla.

Lena se dívala, jako Molly otevírá soupravu na šití, kterou si přinesla ze sanitky. „Kde jsou děti?“

„U rodičů,“ odpověděla ošetřovatelka a položila soupravu.

„Neumím si představit, co prožívali. Myslím rodiče. Pro smilování boží, jenom na to pomyslím a tuhne mi krev v žilách.“

Lena si uvědomila, že celou dobu zatínala každičký sval v těle. Uvolnila se, teprve když bolest v ruce začala ustupovat.

„Je to lepší?“ zeptala se Molly.

„Ale jo,“ připustila Lena. „Díky, že mi to uděláte tady. Nenávidím nemocnice.“

„Chápu.“ Molly pomocí stříkačky vymyla řeznou ránu na dlani.

„Budou stačit tři nebo čtyři stehy. Sára je na šití mnohem lepší než já.“

„Je tvrdší, než jsem si myslela.“

„Myslím, že to jsme všechny,“ poznamenala ošetřovatelka.

„Docela jste mě zmátla, když jsme přišly na stanici.“

„Jo, zmátla,“ opáčila Lena, ale v její sebechvále zazněl falešný podtón. Nehrála to, opravdu byla k smrti vyděšená.

Molly uchopila dlouhou pinzetu a vytáhla zakřivenou jehlu.

Zabodla ji Leně do kůže. Lena ji pozorovala při práci a pomyslela si, jak je divné, že jí píchá do masa a ona necítí nic než mírné drhnutí vlákna.

„Jak dlouho chodíte s Nickem?“

„Moc dlouho ne,“ odpověděla Molly a zavázala steh. „Předtím dlouho nadbíhal Sáře. Myslím, že jsem pro něj něco jako cena útěchy.“

Lena si představila Nicka se Sárou a zasmála se. „Sára je o tři metry vyšší než on.“

„A kromě toho miluje Jeffreyho,“ připomněla jí Molly, jako kdyby to nebylo naprosto jasné. „Bože, vzpomínám, jak jsem je spolu viděla poprvé.“ Lena ucítila zaškrábání, jak vlákno procházelo kůží. „Tak veselou jsem ji ještě nezažila. Byla radostí bez sebe.“

„Radostí bez sebe?“ zopakovala Lena ozvěnou. Vážnějšího člověka než Sára Lintonová snad neznala.

„Přesně tak,“ potvrdila ošetřovatelka. „Jako školačka.“ Uvázala úhledný uzlík na druhém stehu. „Myslím, že už jenom jeden.“

„Takto jsem se na něho nikdy nedívala.“

„Na Jeffreyho?“ zeptala se Molly překvapeně. „Je úžasný.“

„Asi jo.“ Lena pokrčila rameny. „Ale stejně. S ním bych si připadala, jako že mám rande s vlastním otcem.“

„Vy možná,“ opáčila ošetřovatelka dvojsmyslně. Naposled vbodla jehlu do kůže a uvázala steh. „A je to.“ Odstřihla vlákno těsně nad uzlem. „Hotovo.“

„Děkuji.“

„Zůstane vám jenom malá jizvička.“

„To je mi jedno.“ Lena zakroutila rukou. Prsty se pohybovaly, ale necítila je.

„Až to začne bolet, vezměte si dva tylenoly. Jestli chcete, můžu zavolat Sáře, aby vám poslala něco silnějšího.“

„Nechci ji otravovat,“ odmítla Lena. „Teď má jiné starosti.“

„Určitě by jí to nevadilo,“ ujistila ji Molly.

„Ne,“ řekla Lena důrazně. „Díky.“

„Jak chcete.“ Molly sbalila šicí soupravu a ztěžka si povzdechla.

„A teď se vrátím domů k velké sklence vína a k dětem.“

„To zní lákavě,“ poznamenala Lena.

„Byla u nich moje matka a dávala pozor, aby se kluci nic nedozvěděli. Stejně nevím, jak jim vysvětlím, co se stalo.“

„Něco si už vymyslíte.“

Molly se usmála. „Mějte se. A dejte na sebe pozor.“

„Díky.“ Lena vyklouzla od stolu.

Cestou k východu z čistírny ji zastavil Nick. „Zítra budeme potřebovat tvou výpověď.“

„Víš, kde mě najdeš.“

Wagnerová se opírala o pult v přední místnosti s mobilním telefonem přilepeným k uchu. „Moment,“ řekla do mikrofonu, když uviděla Lenu. „Dobrá práce, detektive.“

„Díky,“ prohodila Lena.

„Kdybyste někdy zatoužila postoupit do vyšší ligy,“ nabídla Wagnerová, „dejte mi vědět.“

Lena vyhlédla na ulici, kde pobíhali místní agenti a tvářili se jako zachránci lidstva. Pomyslela na Jeffreyho a na to, že jí dal druhou šanci. Měla-li být upřímná, pak to byla pátá nebo šestá šance.

Usmála se na Wagnerovou. „Děkuji, ale nechci. Raději zůstanu, kde jsem.“

Žena z Atlanty pokrčila rameny – kvůli tomu si žíly rvát nebude – a vrátila se k telefonátu. „Samozřejmě ho ještě večer vyslechneme. Nepusťte ho k ostatním vězňům a nedovolte mu s nikým promluvit, aby ho nenapadlo požádat o právníka.“

Lena zdravou rukou odstrčila dveře a pokynula několika mužům na ulici. Patřila sem, ale ne k nim. Znovu byla Frankovou partnerkou. Znovu byla policistkou. A možná víc než to.

Zamířila k areálu univerzity. Teď, když obléhání dávno skončilo, stál příslušník univerzitní ochranky na hlídce u svého vozu.

Když ho míjela, cvrnkl prstem do klobouku, a Lena v návalu šlechetnosti pokývla hlavou na pozdrav.

Mírný vánek jí přinášel vítané osvěžení, jak stoupala po hlavní příjezdové cestě ke studentským kolejím. Sáhla si na břicho.

V duchu si představila, co se v jejím nitru skrývá a jaký z ní bude asi rodič. Po dnešku pochopila, že nic není nemožné.

Nádvoří zelo prázdnotou. Většina studentů nejspíš sedí přilepená k obrazovce nebo se povaluje v posteli, vděčná za den bez výuky. Centrum města bylo stále uzavřeno, ale Lena se domnívala, že během několika hodin se studenti vyrojí a začnou se pídit po podrobnostech dnešního dramatu. Zavolají domů a přehnanými slovy vylíčí, jak to bylo strašné. A děkana čeká záplava telefonátů od nervózních a rozzlobených rodičů, jako kdyby bylo v lidských silách podobné tragédii zabránit.

Blok, v němž Ethan letos bydlel, byl mnohem klidnější ve srovnání s loňskem, kdy se s ním Lena seznámila. Celonoční večírky a víkendové orgie nebyly zrovna jeho styl a podařilo se mu přesvědčit profesora, který měl na starosti ubytování, aby mu přidělil pokoj ve spořádanějších končinách.

Vyšla po třech schodech na betonovou verandu a minula několik studentů vycházejících z budovy. Ethanův pokoj sloužil svého času jako úklidový přístěnek. Vedení univerzity, které jinak bez nejmenších rozpaků uskladňovalo studenty jako čtvrtky hovězího, nemělo v Ethanově případě tu drzost a nevnutilo mu spolubydlícího. Když však kdysi pod Leniným dohledem místnost pečlivě přeměřil, plocha dva čtyřicet na tři třicet je oba překvapila.

Tolik rozhodně nečekali.

Zaklepala na dveře a vstoupila. Ethan seděl na posteli s knihou na klíně. Malý televizor na stolku byl naladěný na zprávy, ale měl ztlumený zvuk.

„Co tady děláš?“ vyjel na ni.

„Chtěl jsi, abych se po práci zastavila.“

„Chtěl,“ zdůraznil. „Minulý čas. Už nechci.“

Lena se opřela o dveře. „Nezajímá tě, jaký jsem měla den?“

„A víš, jaký den mám za sebou já?“ odsekl a hlasitě zaklapl knihu.

„Ethane…“

„Postarám se o to,“ přerušil ji. „Tak jsi to řekla. Postarám se o to.“

„Nemyslela jsem…“

„Jsi těhotná?“

Hleděla na něho a cítila bolest v podbřišku. Poprvé od chvíle, kdy ho poznala, nechtěla být sama, i kdyby to znamenalo přistoupit na jeho podmínky.

„Odpovíš mi?“

„Ne,“ řekla po dlouhé odmlce.

„Lžeš.“

„Nelžu,“ hájila se a už věděla, co řekne dál. „Dostala jsem měsíčky. Po našem rozhovoru. Asi to bylo stresem.“

„Ale řeklas mi, že jestli jsi těhotná, postaráš se o to.“

„Jenže nejsem.“

Vstal z postele a vykročil k ní. Pocit úlevy vystřídalo zděšení, když uviděla jeho zaťatou pěst, která se vzápětí vymrštila a zabořila se jí do žaludku. Lena se bolestí zlomila v pase. Ethan jí přitlačil ruku na záda a výhružně jí syčel do ucha: „Jestli se ještě někdy postaráš o něco, co je moje, zabiju tě.“

„Au,“ vyjekla Lena a zoufale lapala po dechu.

„Klid se mi z očí!“ zařval a vystrčil ji do chodby. Práskl dveřmi tak silně, až spadla nástěnka, kterou si na ně pověsil.

Lena dovrávorala ke zdi a opřená o stěnu se zkusila napřímit.

Vnitřnostmi jí projela ostrá bolest a do očí vyhrkly slzy.

Na konci chodby u vchodu stáli dva studenti a Lena kolem nich prošla se zaťatými zuby a vztyčenou hlavou. Hrdé držení těla a vzdorovité odhodlání odhodila až v lesíku za ubytovnou, kde ji nikdo neviděl.

Opřela se zády o strom a sjela na zem. Pod zadkem cítila mokrou hlínu, ale bylo jí to srdečně jedno.

Zapnula mobilní telefon, počkala na signál a vyťukala číslo.

Poslouchala vyzvánění na druhém konci linky a po tvářích jí stékaly slzy.

„Haló?“

Lena otevřela ústa, ale vydala jen přidušený vzlyk.

„Haló?“ zopakoval Hank. A pak – protože na světě existovala jen jediná osoba, která mohla svému strýci volat uprostřed odpoledne a brečet do telefonu – se zeptal: „Lee? Jsi to ty, zlato?“

Lena potlačila vzlykot. „Hanku,“ zajíkla se. „Potřebuju tě.“

EPILOG

Sára seděla na kapotě svého BMW a dívala se ke hřbitovu.

V posledním desetiletí se pohřební ústav vůbec nezměnil, přestože ho Deacon White prodal velké společnosti. I zvlněné zelené kopce v pozadí vypadaly stejně a bílé náhrobky dál trčely z pažitu na svahu jako polámané zuby.

Táhlo jí hlavou, že i kdyby uviděla další hrob až v den svého pohřbu, pořád to bude příliš brzo. Poslední týden totiž nedělala nic jiného, než že absolvovala jedno poslední rozloučení za druhým a oplakávala muže a ženy, kteří padli za oběť běsnění Erika a Sonnyho Kendallových. Marilyn Edwardsová jako zázrakem přežila střelné zranění, které utrpěla na toaletě policejní stanice, a měla reálnou naději na uzdravení. Byla silná, ale bohužel patřila k menšině. Ostatní postřelení vesměs zemřeli.

„Město vypadá jinak,“ poznamenal Jeffrey.

V tvých očích možná ano, pomyslela si Sára. Jsi úplně jiný člověk, než byl muž, který mě sem přivedl poprvé…

„Opravdu nechceš navštívit Possuma a Nell?“

Zavrtěl hlavou. „Bojím se, že na to ještě nejsem připravený.“

Odmlčel se a Sára usoudila, že nejspíš myslí na svého syna, na Jareda, a na to, jak to s ním zaonačit. „Uvažuju, jestli to Robert věděl.“

„Já jsem si to domyslela,“ připomněla mu Sára.

„Robert se mnou nespával,“ namítl Jeffrey. „Bože, kde je mu asi konec?“

„Co kdybys ho zkusil vyhledat?“

„Kdyby chtěl, abych věděl, kde je, řekl by mi to. Jenom doufám, že ať už je kdekoliv, našel tam konečně klid a mír.“

„Udělal jsi všechno, co bylo v tvých silách,“ utěšovala ho.

„Myslíš, že třeba někdy navštívil Jessii?“

„Měla by být už nějakou dobu na svobodě,“ podotkla Sára. Jak se všeobecně předpokládalo, Jessie byla za zabití bezbranného muže odsouzena k relativně krátkému třes tu odnětí svobody. Její náklonnost k drogám a alkoholu byla považována za polehčující okolnost, ale Nell byla skálopevně přesvědčena, že to byla Robertova sexuální orientace, co nejvíce ovlivnilo porotce, aby se postavili na stranu obžalované. Sára doufala, že kdyby ke stejnému zločinu došlo dnes, nebyl by pachatel posuzován tak shovívavě, ale na malém městě jeden nikdy neví.

„Vrátila se do Bizoního průsmyku,“ upřesnil Jeffrey. „Ten rok, co ji pustili, jsem od ní dostal pohled k Vánocům.“

„Proč jsi mi to neřekl?“

„Tehdy jsme spolu moc nemluvili,“ vysvětlil a Sára si domyslela, že Jessie opustila vězení v té době kolem jejich rozvodu.

„Lane Kendallová zemřela tři dny předtím, než si pro mě přišli,“ pokračoval Jeffrey.

„Jak jsi to zjistil?“ zeptala se Sára překvapeně. Sonny Kendall odmítl mluvit o čemkoliv, co se týkalo jeho rodiny.

„Řekl mi to šerif.“

„Od kdy se s tebou Reggie Ray dělí o informace?“

Otočil se k ní a chabě se usmál. „Tys neslyšela o jeho nejstarším synovi? O Rickovi?“

„Co?“

„Učí drama na Comerově střední škole.“

Sára se rozesmála tak bouřlivě, až si musela zakrýt rukou ústa.

I kdyby měl Rick manželku a dvanáct dětí, Reggie, neschopný vymanit se ze zaběhaného stereotypu, by s ním určitě jednal jako třeba s kadeřníkem.

„Chodí na představení…“ Jeffrey pokrčil rameny a Sáře neušlo, jak ho to zabolelo. Nebyl zvyklý nosit ruku v pásce a každé ráno ho do ní musela nacpat násilím.

„Zajímalo by mě, kde skončily ty dopisy, které mi Erik údajně psal.“

„Jeho matka je nejspíš neodeslala.“

„Jo, to by jí bylo podobné.“

„Sonny nepromluvil ani o tom?“

„Ne,“ odpověděl Jeffrey. „Až skončí soudní líčení, chce ho zpátky armáda. Když Lane zemřela, bez povolení opustil posádku. Za jiných okolností by nad tím možná mávli rukou, ale po tom všem…“

Sára hleděla na hřbitov. „Úplně jsem na ty dva zapomněla,“ přiznala se. „Dělala jsem si o ně velké starosti, ale jakmile jsme odsud odjeli, vypařili se mi z hlavy.“

„Nevím, možná jsem měl Lane říct pravdu,“ přemýšlel Jeffrey nahlas. „Bože, ta mě nenáviděla.“

„Nevěřila by ti,“ podotkla Sára – ke stejnému závěru dospěli i tehdy před lety.

Život Lane Kendallové byl vyplněn nenávistí a nedůvěrou k lidem, a ať by jí Jeffrey řekl cokoliv, na věci by se nic nezměnilo.

Sára tak docela nesouhlasila s tím, aby si šerif Hollister odnesl své tajemství do hrobu, ale Jeffrey použil přesvědčivé argumenty.

Sedět s Reggiem Rayem a probírat s ním Hossovu zpověď by bylo totéž jako valit balvan na vrchol hory. Bez hmatatelných důkazů by Jeffreyho slovům nikdo nevěřil, zejména když zde nebyl Robert, aby ho podpořil.

Sára nicméně věřila, že pravým důvodem Jeffreyho mlčení bylo to, že se nedokázal přinutit vystoupit proti Hossovi, který se už nemohl hájit. Dovedeno do důsledků pro něj bylo přijatelnější dál nést na svých bedrech vinu než si sdělením pravdy způsobit další problémy. Už v Sylacauze nežil a pokládal takovou bitvu za zbytečnou.

Lidé, na nichž mu záleželo, věděli, co se ve skutečnosti stalo, a ti ostatní ať si dál vedou svůj dosavadní život v omylu.

Reggie Ray ve svém hlášení uvedl, že si šerif čistil zbraň a ta nedopatřením vystřelila, a jeho tvrzení nikdo nezpochybnil. Vražda Julie Kendallové zůstala na seznamu nevyřešených případů.

Jeffrey zatahal za šátek, na kterém měl zavěšenou paži. „Bože, jak já ten krám nesnáším!“

„Musíš ho nosit,“ napomenula ho přísně.

„Už mě to nebolí.“

Lehce ho pohladila po zátylku. „Potřebuju, abys tu ruku mohl bez omezení používat.“

„Nepovídej.“ Obdařil ji stínem svého obvyklého stydlivého úsměvu.

Tolik si přála, aby se rozveselil, že pokračovala ve škádlení.

„Jo, povídám.“

„Tou rukou to máš ráda?“

„Mám to ráda oběma.“

„Pamatuješ,“ začal váhavě, „jak jsi mi poprvé řekla, že mě miluješ?“

„Ehm…“ Sára předstírala, že usilovně vzpomíná, ale samozřejmě to věděla moc dobře.

„Když jsme se odsud vrátili do Grantu. Pamatuješ?“

„Vybalovala jsem si věci, které jsem si chtěla brát na pláž. Ohlédla jsem se a tys tam nebyl.“

„Správně.“

„Když ses vrátil, zeptala jsem se, cos dělal, a tys mi řekl…“

„Že tvůj koš na odpadky smrděl jako žumpa.“

„A já jsem ti řekla, že tě miluju.“

„Počítám, že ses do té doby nesetkala s mužem, který by ti vynesl odpadky.“

„Ne,“ přiznala. „A od té doby si nepřeju, aby mi je vynášel někdo jiný.“ Jeffrey se na ni tentokrát usmál opravdově a Sára cítila, jak jí poskočilo srdéčko. „Tolik tě chci milovat.“

Jeho úsměv zakolísal. „Co ti brání?“

„Ne, je to o něčem jiném.“ Jak mu to vysvětlit, aby pochopil?

„Moc dlouho jsem proti tomu bojovala. Od prvního okamžiku, kdy jsem tě poznala, jsem si zakazovala se do tebe zamilovat. Nechtěla jsem cítit tu zoufalou touhu být s tebou.“

„Co se změnilo?“

„Ty,“ odpověděla jednoduše.

„Ty ne,“ odvětil. „Myslím, jako že ty ses nezměnila.“

„Skutečně?“ Nechápala, že to z jeho úst znělo jako kompliment.

„Ty ses totiž nepotřebovala měnit. Od počátku jsi dokonalá.“

Nahlas se zasmála. „Tak tohle řekni mé matce.“

Počkal, až se uklidní. „Děkuju ti.“

„Za co?“

„Žes počkala, až dospěju.“

Pohladila ho po tváři. „Trpělivost patřila odjakživa k mým přednostem.“

„Myslím to vážně.“

„Stál jsi mi za to čekání.“

„Tohle řekni ty mně za deset let.“

„Řeknu,“ slíbila. „Uvidíš.“

Ohlédl se na zraněnou paži. Sára se domnívala, že si chce sundat závěs, a chystala se mu v tom zabránit, ale Jeffrey ji místo toho vzal za ruku a zahleděl se na svůj školní prsten z Auburnovy univerzity. Když se na stanici rozpoutalo peklo, Sára mu ho sundala, aby ho útočníci nemohli tak snadno identifikovat. Když potom Jeffrey ležel v nemocnici na operačním sále, naskočil jí na dlani puchýř, jak prsten neustále třela jako kouzelný talisman v naději, že tím svému bývalému manželovi pomůže.

„Mám ti ho vrátit?“ zeptala se.

Udržel neutrální výraz. „Chceš mi ho vrátit?“

Sára se podívala na šperk a vzpomínala na události, které je přivedly na toto místo. Ačkoliv to považovala za hloupoučké, věděla, co pro Jeffreyho – a pro celou grantskou komunitu – znamená skutečnost, že nosí jeho prsten.

„Nikdy ho nesundám,“ odpověděla.

Usmál se a Sára poprvé po nekonečně dlouhé době začala věřit, že nakonec všechno dobře dopadne.

Jeffrey určitě její pocity sdílel, protože se pokusil o žert. „No, při práci na zahradě bys ho možná sundat mohla.“

„Dobrý nápad.“

Pohladil ji palcem po prstech. „Nebo když budeš pomáhat svému otci.“

„Mohla bych omotat obroučku izolačkou. Prsten bych zamaskovala a ještě by mi líp seděl.“

Usmál se, zatahal za prsten a poznamenal, že jí moc volný není a že nebezpečí ztráty nehrozí. „Víš, že se říká, že když má někdo velké ruce…“ začal, a když neodpověděla, dokončil: „Má taky velké nohy.“

„Ha, ha,“ zachrochtala nasupeně a sevřela mu obličej dlaněmi.

A než si uvědomila, co dělá, vrhla se mu kolem krku a tiskla se k němu, jako by na tom závisel její život. Kdykoliv pomyslela na to, jak málo chybělo a ztratila ho, sevřela jí srdce ledová pěst zoufalství a beznadějné prázdnoty.

„Už bude dobře,“ tišil ji, ačkoliv se zdálo, že mluví spíš sám k sobě. Poznala, že i on myslí na to, co je sem přivedlo.

Přinutila se uvolnit sevření a zeptala se: „Jsi připravený?“

Ohlédl se ke hřbitovu a silácky narovnal ramena.

Sára sklouzla z kapoty, ale Jeffrey ji zastavil. „Ne. Tohle musím udělat sám.“

„Určitě?“

Přikývl a vykročil k hřbitovu.

Sára se posadila do auta, ale dveře nechala otevřené, aby se nezalkla horkem. Sklopila zrak k prstenu a natočila ruku tak, aby viděla reliéf fotbalisty na boku obroučky. Jako všechny školní prsteny byl obrovský a ošklivý, ale v té chvíli jí připadal jako nejkrásnější věc, kterou kdy spatřila.

Zvedla hlavu a pozorovala Jeffreyho, který stoupal po svahu mezi náhrobními kameny. Zatahal za šátek, pak si ho převlékl přes krk a složil do kapsy.

„Jeffrey,“ pokárala ho, ačkoliv ji na tu dálku nemohl slyšet.

Nevadil mu samotný šátek, nesnášel pocit, že s ním vypadá jako nemohoucí invalida.

Zastavil se v rohu hřbitova před nízkým mramorovým náhrobkem.

Sára ho dobře znala a věděla, že myslí na sylacaugský mramor a podzemní řeky, na přádelny bavlny a žumpy. Věděla také, že předmět, který vylovil z kapsy, je malý pozlacený medailon.

Zatímco se dívala, Jeffrey nehtem palce otevřel srdíčko a naposled se zadíval na podobizny Hosse a Erika. Pak položil dárek na památku na Juliin pomník, otočil se a scházel k Sáře.

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.